Královské město Písek.

Předpokládejme, že dějiny města Písku a zločinů páchaných ať už uvnitř hradeb, nebo vně obranného valu, zdaleka přesahují oficiální stvrzení trestů za zločiny lidem páchané. Tím bych rád naznačil, že město samotné zcela jistě trpělo zločinem ještě v dobách, kdy mu nebylo oficiálně potvrzeno právo zločince trestat dle příslušných regulí a zákoníků. Nemáme dochováno, jakými způsoby se tehdy městská rada proti zločinu bránila, ani jakých trestů užívala a kdo byl jejich vykonavatelem. První zpráva o dokládání práva nad životem a smrtí je datována až v roce 1400. V letech 1641 a 1722 bylo městu dále potvrzeno a hrdelní soud zde sídlil až do poloviny 19. století. Nejprve se místní soud řídil především pravidlem zemského zřízení městského práva a do roku 1579 užíval práv městských Brikcího z Licka, která sice byla hojně využívána, nicméně nebyla do trestního zákoníku nikdy plně implementována. Teprve po roce 1579 zdejší soud plně využíval nový Zákoník Pavla Kristiána z Koldína. Stejně tak se soud mohl do těchto dob řídit nepsaným právem obyčejovým a pro každý případ tak volit jednotlivé, dané právo. Nejvyšší instancí tohoto městského práva byl bezesporu purkmistr, kterému podléhal městský rychtář. Ten měl ku starosti řešení běžných pohřešků, šatlavu, biřice, krevního písaře a právní posly. Mimo to dbal na klid a smír ve městě a byl volán k prvotním ohledáním místa, kde se odehrál trestný čin. Nutno podotknout, že město Písek bylo trvalým sídlem krajského soudu Prácheňského kraje a především zde zasedaly soudy, a zde se vykonávaly hrdelní rozsudky. Tak tomu bylo od 1. ledna 1766 a tento stav prakticky neměnila ani reforma hrdelního soudnictví z roku 1787. Písecký magistrát, coby vrchní kriminální soud sloužil také jako studnice právních naučení a první odvolací instance pro soudy nižších pravomocí, kterými byly v Prácheňském kraji městské soudní dvorce v Mirovicích, Vodňanech, Březnici, Blatné, Strakonicích, Horažďovicích, ve Volyni, Prachaticích, Vimperku, Netolicích, v Sušici a Kašperských Horách. Poslední dva jmenované soudy pak v polovině 19. století přešly reformou pod krajský soud v Klatovech. Od století devatenáctého se pak tresty smrti vykonávaly pouze v Písku při zasedání kriminálního soudu, který byl roku 1850 dekretován jako zemský soud a od roku 1855 jako krajský soud pro celý Prácheňský kraj. Další odvolání pak bylo možné pouze k Pražské apelaci, jak tomu bylo stejně u všech dalších soudních dvorů, tedy i u těch, které využívaly práva Magdeburského. Jako každý stolec v Habsburské monarchii, tak i ten písecký procházel dobovou rekonstrukcí formou přijímání všeobecných zákoníků a reforem císařské stolice Karla VI, Marie Terezie, Josefa II a dalších. K výkonu hrdelních trestů pak město využívalo služeb kata, především pak popravčích mistrů královského města Tábora. Na píseckých stínadlech tak předváděli své umění například kati: Jíra, Nedorost, Zajíc, Šultys, Lípa, a Mohr. Až od roku 1750 počalo město využívat trvale služeb vlastního popravního mistra, kterým nebyl nikdo jiný, než Antonín Nymburský. Jeho žádost o přijetí a přepis jeho deníku uvádím na jiném místě tohoto webu. Rodová linie Nymburských byla vlastně jedinou, trvalou katovskou linií, která působila v Písku. Jednou z rozličných povinností katů bylo i trestání provinilců u pranýře. Ten je prvně dokládán na Velkém náměstí, před budovou radnice. Zde ovšem kati vykonávali jen lehčí tresty a jednalo se spíše o zostuzení trestaných, než aby jim bylo nějak krutěji ublíženo po stránce fyzické. I když bolestí pravděpodobně trpěli, není dochován jediný důkaz o tom, že by na pranýři někdo zemřel rukou kata. Mnohem větší krutosti se odehrávaly na popravišti u šibenice a na stínadlech. Město Písek disponovalo dvěma popravišti se šibenicí a zřízena byla i kamenná stínadla. Studiem polohy a podobou popravišť v Prácheňském kraji se zaobírali pánové Jan Adámek, PhDr. Jiří Prášek, stejného tématu se ujal pan Jiří Fröhlich ve stejnojmenném spisu, a detailněji pak studoval tuto problematiku pan Jiří Pešta v Jihočeském sborníku historickém. Tentýž autor pak sepsal vcelku detailně i průběh některých poprav v Písku, několik vojenských a především civilních exekucí až do druhé poloviny devatenáctého století. Pan Pešta pak soupis píseckých popravišť doplnil, především s důrazem na konec osmnáctého století a století devatenácté.

pisek veduta

Město Písek před rokem 1817 na vedutě F. Starka, SOkA Strakonice, uloženo v Zemském archivu v Opavě pod sign.: č. arch.: 24, svazek list. soupisu II/6, č.: 99

První důkaz polohy písecké šibenice máme z let 1764-1767, kdy je topograficky znázorněna na mapách habsburských důstojníků a to severovýchodně nad městem, zhruba jeden kilometr vzdálená od náměstí, v nadmořské výšce 402 metrů. Značka je zakreslena červenou barvou, a jednalo se tedy s největší pravděpodobností o stavbu zděnou, se třemi sloupy. V místě popraviště byly nalezeny ostatky popravených. Justice stála na malé plošině pod výraznou skalkou (Adámek), která byla v pozdějších letech odtěžena. První zmínky jsou datovány již roku 1541 a poslední známá oprava zde byla provedena v roce 1762, kdy zedničtí mistři na „šibenici neb spravedlnosti“ za pomocí kamenů a šesti strychů vápna opravili sloupy a poté nahoru vytáhli a zazdili dřevěný trám. Tomuto místu se také říkalo v 16. století Kozí hrádek. Z mezidobí se dochovaly vzácné záznamy kata Nymburského, který na této šibenici věšel 7. února 1781 lupiče Šemberu, Slámu a Šišmu, zvaného Teofila. Zločinci byly k šibenici „řetězama přituzeni“ takže ostatky Theofila z spravedlnosti dolů spadnutého pohřbil kat Nymburský až 2. září 1781. Toto písecké popraviště přestalo město využívat koncem osmdesátých let 18. století a šibenice byla zbourána a zbytky odstraněny. Skalisko „ U spravedlnosti“ (parc.: 1764) bylo zcela odtěženo a dnes je toto místo zastavěno. Mohli bychom jej ale přesněji lokalizovat v místech rozevřeného úhlu ulic Denisovy a Na spravedlnosti, v místech jihovýchodně od jeslí.

 pisek starsi

Poloha staršího popraviště v Písku se signaturou zděné konstrukce šibenice.

Následně město zřídilo další popraviště se šibenicí a to západně od náměstí, v lokalitě „Vyhlídky“, přesněji v jihozápadním cípu lesa zvaného „Amerika“. Nad dětským domovem, ke konci Šobrovy ulice byla vztyčena nová šibenice, na které se popravovalo až do doby, kdy se veškerá tato činnost přesunula výhradně do Prahy. Stála 1400 metrů východojihovýchodně od náměstí, v nadmořské výšce 420 m/ n. m. Před zalesněním tohoto místa bylo „opuštěné a nevlídné“ a „Kraj tento byl dosti pustý, nenavštěvovaný, čemuž také přispívala ta okolnost, že zde bylo veřejné popraviště ,Na šibenici,“. (Knapp) O ponurosti tohoto místa vypovídá i zamítnutá žádost Václava Hejduka, který chtěl v místech popraviště „na tomto příhodném místě“ v roce 1833 postavit rasovnu. O výběru tohoto místa nejsou v radních spisech (1803-1807) žádné záznamy. První zmínka je datována až první popravou v dotyčné lokalitě. Někteří písečtí rodáci ve svých pamětech připomínali lokalitu Vyhlídky a potvrdili tím přesnou lokaci mladšího popraviště. Marie Axamitová byla coby dítě přítomna popravě (zřejmě Kaznerovy v r. 1821) „na Vyhlídkách“ a vzpomíná: „jen co byly Boží Muka, byl jen kousek, co bylo tehdá popraviště. Podrobněji píše lesmistr Josef Zenker: Na jihozápadním konci zalesněné části Vyhlídek nalézá se u silnice sloup s křížem, tak zvaná „šibenice“, kde za dřívějších dob děly se veřejné popravy k smrti odsouzených". Tato Boží muka stávala u lesní silnice, která u kapličky odbočovala z budějovické silnice k Šobrovně. Boží muka byly zakresleny v mapách už koncem 18. století a jejich přítomnost na tak odlehlém místě je každopádně velice pozoruhodná. Podle popisu šlo o kamenný sloup s křížkem, který měl být na příkaz městské rady ze 14. března 1890 odstraněn. Tehdejší tisk o této události vcelku svérázně publikoval: „Na straně jižní (Vyhlídek) postavený sloup šibeniční byl zbořen, čímž poslední zjevná upomínka na smutné místo setřena“. Za připomínku stojí i fakt, že i na tomto místě popravním se posléze těžil kámen, což dokladují i zprávy o pozemku na parcele č.: 1618/1 kdy se zdejší lom nazýval: „Na Věšárně“, na Šibenici“ a „u spravedlnosti“. Kámen na štěrkování císařských silnic se zde těžil od roku 1869, tedy čtyři roky od poslední popravy oběšením. Úplně přesnou lokalizaci místa, kde se stavěla šibenice už bohužel dnes nelze provést a to hned z několika důvodů. V době, kdy nesloužila městu již trvalá, zděná stavba šibenice, mohla být jednorázová konstrukce „schnelgalgen“ vztyčována v okruhu několika desítek metrů. V místě dodnes nebyl prováděn archeologický průzkum a ani při těžbě kamene nebyly nalezeny kosterní ostatky popravených. Jedinou jistotou je, že popravčí mistři měli za úkol popravené ze šibenice sejmout ještě téhož dne a pochovat poblíž místa popraviště. Vzhledem k situaci obou šibeničních návrší, byly obě tyto místa zdáli velmi patrné, dobře viditelné a jejich odstrašující dopad měl zcela jistě na většinu lidu patřičný vliv a plnily tak i svou psychologickou funkci.

 pisek

Poloha mladšího popraviště, signovaná na II. voj. mapování

V pořadí třetím místem, které sloužilo městskému soudu k popravám byly nepochybně hojně využívaná stínadla. Hojně využívaná píšu především proto, že krom stínání - tedy vrcholnému umění kata, zde zcela jistě docházelo i k lámání kolem, což bývala neméně krvavá kratochvíle, udělovaná „za odměnu“ zločincům toho nekrutějšího ražení. Ve většině měst se poblíž stínadel i upalovalo, především pak za žhářství a v dobách nechvalně známých, inkvizičních procesů. Město Písek ovšem netrpělo ve svých řadách nikoho tak psychicky degenerovaného, jako byl J. F. Boblig a můžeme se tedy domnívat, že tyto ortely byly vynášeny opravdu jen sporadicky. V deníku píseckého kata Nymburského nemáme o čarodějnictví naštěstí žádný záznam. I když jako osoba snížená na cti by s případným ortelem za čarodějnictví asi moc nenadělal a musel by i přes opovržení k podobným nesmyslům vykonat své dílo. Domnívám se tak proto, že dle svého deníku, který si vedl se mi vtlouká do mozku myšlenka, že kat Nymburský byl spíše lidumil, než krutý člověk. Krutým a nelítostným se stával patrně pouze v okamžiku, kdy mu to bylo soudem nařízeno. O popravách stětím a lámáním kolem ve svých pamětech píše a ne jednou. Stínadla tedy byla v soudní minulosti města Písku pravděpodobně velmi frekventovaným místem. Na přesnější polohu stínadel upomíná pomístní název „U stínadel“ v místech, kde probíhá trať. Přesněji na Pražském předměstí, jižně od potoku Pěník, na levém břehu řeky Otavy, poblíž silnice na Prahu. Přesnější destinaci tohoto popraviště by odpovídalo ploché temeno kopce, poblíž křížení ulic Na stínadlech a Pražské. Dnes (2016) je toto místo už „obdařeno“ zástavbou a případný archeologický průzkum je spíše utopií. Není doloženo, že by při stavbě sídliště byly nalezeny kosterní pozůstatky a tak je docela možné, že spočívají právě a plochém temeni návrší v místech, kde je dnes silnice pod psychiatrickou klinikou. Toto pochmurné místo je připomínáno i v roce 1773 a připomíná jej rybník „Stínadlo“, založený v roce 1767. V katastru vojenského mapování z roku 1788 jsou tři polnosti v okolí rybníku, nazývaná „U stínadel“. Lokace tohoto popraviště je tedy patrně nejpřesnější ze všech tří. Rybník byl v 19. století vypuštěn a pronajímán jako louka, nebo pole. Rozkládal se právě v lokalitě pod dnešní křižovatkou v místech, jež vymezují domy č.: 348, 284 a 405. Stínadla stála s největší pravděpodobností poblíž, protože ještě 26. března 1774 zde byla popravena Magdalena Švehlová za vraždu dítěte: „sťata a ruku uťatou a pak kůlem skrze srdce probita, hlava na špic nastrčena, a ruka na kolo přibita“.  Celé to krvavé dílo vykonal pravděpodobně opět mistr ostrého meče Antonín Nymburský, přestože o této popravě se ve svém deníku nezmiňuje. O popravách v Písku z dob baroka si může ctěný čtenář přečíst v mistrově deníku, ty ostatní zpracuji a uveřejním. Tolik tedy hrdelní soud v královském městě na řece Otavě, které je plné dobrých a příjemných lidiček v čele se zdejším ředitelem muzea, panem Práškem a jeho skvělým kolektivem spolupracovníků.

Prameny a literatura:

Jiří Pešta, Jihočeský sborník historický, studie Písecké popravy a popraviště v 19. Století, 81/2012, list 195-231

Jiří Fröhlich, Poloha a podoba popravišť Prácheňského kraje, list 952-953

Francek-Šimek, Hrdelní soudnictví českých zemí, vyd. Soa Zámrsk, 1995

Jan Vyhlídka, Lexikon nedotknutelných, nakl. Sperát 2013

Děkuji řediteli Prácheňského muzea v Písku panu PhDr. Jirkovi Práškovi za delegaci po píseckých popravištích, za informace, doplnění, vysvětlivky, skvělou večeři i snídani, za nocleh a prima společnost v přítomnosti jeho a jeho ženy Lídy. Dále pak řediteli Milevského muzea panu Vladimíru Šindelářovi za ochotu, spolehlivost a kopie materiálů, bez kterých by to prostě nešlo.

http://oldmaps.geolab.cz/, www.mapy.cz,

Počítadlo návštěv TOPlist