Město Hodonín.

Obdržením listiny královny Konstancie, využívalo město výhod udělení hned několika práv. Jedním z nejzákladnějších pak bylo právo pořádat alespoň jednou za rok výroční trh. Ten se konal na sv. Vavřince, patrona hodonínské farnosti. Vyplývá to i z darovací listiny krále Jiřího z Poděbrad z 12. dubna 1464, ve které uděluje Hodonínu druhý výroční trh. Mimo právovárečného kšaftu a trhu se solí usiluje také městská rada o to, aby veškeré zločiny, páchané v obvodu městské pravomoci nebyly souzeny jinde. Z toho nám jasně vyplývá, že mimo jiné, bylo městu v první polovině 15. Století uděleno i právo trestat smrtí, tedy právo hrdelní.

Listinou markraběte Jana Jindřicha, ze dne 3. března 1352 bylo rozhodnuto, aby se všechna města, městečka a vsi na Moravě, které dosud užívaly Magdeburského práva, přiznaly k právu olomouckému a brněnskému. V průběhu 14. a 15. století se ruku v ruce s růstem počtu hrdelních soudů  vytvářely okruhy obcí, podřízených vrchním soudům ve významných královských městech. Většina měst a městeček, která disponovala hrdelním právem se po roce 1439 hlásila k přijímání naučení od brněnského vrchního práva. V době panování Jagellonců byl pak dovršen proces přechodu hrdelního práva z povinnosti panovnické na povinnost pozemkové vrchnosti. Neobyčejný rozvoj organizovaného hrdelního soudnictví je pak zaznamenán v městských knihách právních naučení a to především v 16. a počátkem 17. století. V průběhu 15. a v první polovině 16. století se však hrdelní soudy trvale ustavily ve všech městských střediscích jednotlivých panství. První, tedy širší okruh tvořila města se samostatným hrdelním právem, která mívala zpravidla i vlastního kata. Nejvýznamnější městské soudy na Moravě, tedy brněnský a olomoucký, však nadále sloužily jako nejvyšší soudní stolice, z níž bylo odvolání možné pouze k panovníkovi, potažmo k vrchnímu Apelačnímu soudu v Praze. V průběhu a v letech po třicetileté válce spousta menších hrdelních soudů zaniká. Jednalo se převážně o menší soudní dvory v obcích a městečkách, které byly v průběhu 15.-16. století připojeny k větším panstvím, s mnohem významnějším hrdelním soudem. V případě hrdelního soudu brněnského se jednalo krom Hodonína i o dalších jedenašedesát soudů. Zdejší soudní stolice se nezachvěla ani po reskriptu Karla VI. z 10. června roku 1729, přestože bylo portfolio soudních dvorů především pak III. a IV. stupně výrazně zúženo. Dekretem moravského tribunálu ze 4. 12. 1752 započalo prosévání neplodných a méně významných soudních stolic, nicméně zatím bez konkrétního jmenování měst, které v závěru tlaku a snížení počtu hrdelních soudů neodolaly. Pomyslný epitaf nad hodonínským hrdelním soudem pak vynesla až Marie Terezie svým patentem ze dne 19. srpna 1765. V brněnském kraji tak zůstávají v činnosti pouze soud v Brně, Mikulově, Hustopečích, Žďáru a ve Vyškově. V té době sice dochází k odvolání některých měst a městeček (např. Rajhrad, Lednice), ale všechny odvolací dekrety jsou zamítnuty. Za vlády Josefa II. zbývá na Jižní Moravě už jen několik málo měst, kterým právo meče nebylo odňato. Zbývá Brno, jakožto krajský a odvolací soud I. stupně a k němu přidružené Hustopeče, Mikulov, Znojmo, Kyjov a Uherské Hradiště. Město Znojmo bylo do roku 1754 samostatným soudem, stejně jako Uherské Hradiště, pod které spadal Kyjovský soud, jakožto tribunál menšího, soudního významu.

veduta

Město Hodonín na nedatované vedutě neznámého autora. Šibenice zakreslena vlevo nahoře, označeno šipkou.

Nemáme bohužel přesněji doloženo, kde docházelo ve městě k popravám stětím a je docela možné, že se popravy mečem odehrávaly poblíž šibenice, stejně jako tresty smrti upálením. V tomto ohledu jsou archiválie na slovo skoupé a mnoho informací se nám dodnes nedochovalo. Pranýř stával na náměstí před radnicí, nedaleko městské studny, a tak byl také signován na vedutě města, která je uložena v brněnském archivu. Můžeme se ovšem jen domnívat, že městská šatlava s mučírnou byly součástí radnice, jak tomu bývalo u většiny menších měst. Frekvence soudů, které město vynášelo nebyla patrně nijak oslnivě veliká, protože se příliš mnoho zápisů o soudních sporech nedochovalo. Když už bylo zapotřebí mučírny, zvalo si úředně město k útrpným výslechům a vykonání poprav kata z nedaleké Uherské Skalice. Ani to ale nebyla procedura jednoduchá, protože se skaličtí udajně velice zdráhali svého popravčího mistra posílat dále, než na své popraviště. Prý: „Skaličáci Hodoňákům“ půjčovali kata jen zdráhavě a neradi, že prý ho „majú enem pro seba a své dzeci“. Dne 20. ledna 1613 se sešli zástupci okolních vesnic s purkmistrem a městskou radou s žádostí o pomoc. Po dohodě o vzájemné pomoci byla sepsána katovská listina, na kterou vtiskly všechny obce svou pečeť. Tím si obce jistily výhodu, že za daných okolností, kdy bude kata ve městě potřeba, budou na jeho útraty společně přispívat. Dobrý kat byl v dávno zapomenutých dobách úzkoprofliovým „zbožím“ a ne vždy byl jen nástrojem soudu k vzrušující podívané a ke krveprolití. Za snížené sumy trestal také u pranýře, kam vyváděl a ke kterému poutal „zlobivé“ občany. V dobách, kdy bylo katovské práce pomálu pak musel městský popravčí „fungovat“ i jako ras a odklízet sebevrahy, mršiny zvířat, zabíjet a likvidovat toulavé psy a nakažený dobytek. Nad rámec svého stálého platu pak i napravoval zlomeniny, léčil lidi bylinkami a různými lektvary a nejeden popravčí mistr byl tímto uměním vyhlášen. Jakousi pomyslnou, stavovskou medailí, pak bylo pro každého popravního mistra umění setnout hlavu prvním úderem svého meče. Tím, že byli kati většinou zámožnými lidmi jim byl kompenzován status vyděděnce, bezectného a opovrhovaného člověka. Z toho nám jasně vyplívá, že bylo pro město zbytečné si k několika málo soudním výkonům vydržovat svého popravčího mistra. Magistrát by mu nad rámec ročního platu musel přidělit i pozemek na stavbu katovny, a na toto téma se žádná dokumentace nedochovala. Nabízí se srovnání k dnešní době – jako by si člověk koupil Superb v plné výbavě a vyjel  s ním čtyřikrát do roka, z toho dvakrát jen do Kyjova. Kat byl pro každé město opravdu nezanedbatelná investice. K tomu všemu nutno přihlédnout i k faktu, že sebevrazi a lidé zemřelí rukou kata neměli vyhrazené místo ve svěcené půdě hřbitovů, a tak musel kat mrtvé odklízet na vlastní náklady. Proto byla tato těla zakopávána poblíž popravišť, nebo na místech k tomu určených. Takovým pozemkům se pak říkalo mrchoviště, či mršiny a dodnes je na těchto místech nacházeno spousty koster a drobných předmětů. Služby katů, kteří za prací cestovali do jiných soudních okrsků byly vždy násobeny dvakrát, oproti stabilnímu ceníku. Totéž se vztahovalo na cestovné, ubytování a povinností obce bylo kata  a jeho družinu i nasytit a bezpečně dopravit tam i zpět. Především z těchto důvodů byl každý výkon hrdelního práva pro provinční městečka velice nákladnou kratochvílí. Smutnou skutečností zůstává fakt, že se v archivech nedochovalo jediné jméno, které by bylo možno spojt s výkonem katovského řemesla v Hodoníně.

sibenice

Topografické mapování Josefských důstojníků - čtyřboká šibenice značená slovem "Gericht" severovýchodně od města.

Jistotu máme snad jen v destinaci místa, kde stávala hodonínská šibenice. Poblíž ulice Měšťanská, při cestě k Ratíškovicím se nachází místo, které je dodnes pomístně nazýváno „Odměry za šibenicemi“ a jak nám název napovídá, popraviště stávalo nedaleko. Přesněji tedy v místech, kde se dnes stýká severní část pozemku nemocnice s tratí. Přesněji bychom mohli místo lokalizovat na temeni kopce, za bývalou prosekturou. Místo samotné už dávno důkazy své přítomnosti ukrylo pod vrstvy zeminy, nicméně při pohledu od Pastviska je návrší velmi dobře patrné. Na jeho vrcholu stávala zděná šibenice se čtvercovou základnou a čtyřmi sloupy. Tak je signována na vedutě města i v archivních mapách Josefské, topografické služby z let 1764-1768. Většinou byla tato místa popisována jako „Galgenberg", tedy Šibeniční vrch. V popisu hodonínského popraviště je psáno lakonické „Gericht“, což znamenalo něco ve smyslu „Vyskoké spravedlnosti“. Přestože už v těch letech nebyl hodonínský soud aktivní, stála patrně už napůl zřícená šibenice nadále za městem. Spousta magisterských úředníků stále věřila v obnovení práva meče (Ius Gladii), ale konečné nařízení odklidit veškeré pozůstatky po hrdelním právu přichází až v roce 1789 multicipálním zákonem a města jsou tak povinována zbytky justícií, stínadla a pranýře strhnout a pobourat. V nákresu mapových podkladů z roku 1779 jsou ovšem zakresleny stále dvě šibenice v místech nad nemocnicí. Jedná se o signatury dřevěných konstrukcí jednoduché šibenice a druhé zdvojené se dvěma svislými sloupy spojenými svrchním trámem. Toto značení však již spíš upozorňuje na místa, kde byla v Hodoníně vykonávána spravedlnost, než aby dokladovala skutečnou přítomnost těchto fragmentů. Patrně poslední poprava se v Hodoníně odehrála v roce 1748. Tehdy se dohodli čtyři tabáční drábi, hlídající hranice z Uher proti pašování tabáku, že přepadnou pašeráka Jana Topinku ze Skalice. Topinka ještě s jedním občanem, jehož jméno se nedochovalo, nesl ze Skalice tabák. Drábi se na ně v lese Doubrava vrhli, oba zabili a obrali. Čin byl později prozrazen a protože Hodonínská obec měla právo trestat smrtí, městská rada vrahy odsoudila k smrti mečem. Všichni zločinci se sice tehdy odvolali k apelačnímu soudu do Prahy, ale ten rozsudky potvrdil a všichni čtyři byli 31. října 1749 katem sťati.

Toť celkový pohled na výkon hrdelního práva ve městě Hodoníně.

Prameny a literatura:

Antonín Kučera – Hodonín nostalgický

Francek / Šimek – Hrdelní soudnictví Českých zemí Soa Zámrsk, 1995

www.hodonin.ic.cz

Wikipedie – otevřená encyklopedie

Hodonínský deník 12/1 2012

Fotografie: autor, oldmaps.cz, mapy.cz, hodonínský deník.

Veduta města:

Hodonín - celkový pohled

Země:  Česká republika

Druh dokumentu:  volný list

Datace:  nedatováno

Technika:  kresba kolorovaná

Počet listů:  1

Rozměr dokumentu (v mm):  3570 x 500

Stav zachování:  dobrý

Archivní soubor:  V 3 Knihovna Mitrovského 1400-1900 (1956)

(sbírka vedut D. J. I. Hoffera, sign. A 260, č. 13a/32)

Místo uložení:  AM Brna

Zpracovatel záznamu:  Dammová J., Dvořáková L.

Lokality:  Hodonín, Morava a Slezsko

Svazek listinného soupisu:  III/2

Číslo ve svazku: 64

 
TOPlist