Ve jménu bohatství.

Jindřich František Boblig z Edelstadtu  (1612-1698) se narodil v Cukmantlu ve Slezsku, ve městě dnes spíše známém jako Zlaté Hory, ve významné a dobře situované rodině tamního purkmistra a váženého občana Jiřího Bobliga, který byl v lednu 1591 povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Edelstadtu“. Jindřich vystudoval práva, ale nezískal doktorát práv, takže byl dle tehdejších zvyklostí titulován jako „kandidát obojího práva“, neboli světského i kanonického. Rakouským císařem byl uveden jako laický inkvizitor a s krutostí sobě vlastní tohoto práva využíval. Čím se zabýval až do svého příchodu na panství Losiny roku 1678, není zcela přesně známo. Snad byl hostinským, v jedné z olomouckých putyk. Chlubil se však losinské vrchnosti, že má více než čtyřicetileté inkvizitorské zkušenosti ve svém rodném Slezsku.(Tehdy mu bylo cca 66 let a procesy trvaly až do r. 1692 – tedy 14 let a Bobligovi bylo 81 let). Z těchto údajů vyplývá, že se kolem roku 1638 (bylo mu tedy 27 let) zapojil do procesů v Niském knížectví, které tuto zemi sužovaly v letech 16221654. V celém knížectví bylo upáleno přes 200 osob, v samotné Nise bylo upáleno 42 žen, ve Zlatých Horách 85 osob, v Jeseníku 102, v Opavě 2 osoby.Touha po snadném zbohatnutí z majetků odsouzených obětí procesů (teoreticky měl připadnout státu) byla pravděpodobnou příčinou ukončení studia práv a strmé kariéry přísedícího inkvizičního tribunálu. Čarodějnické procesy v Niském knížectví svou krutostí a počtem obětí mnohonásobně předčily procesy losinské a šumperské. Nic bližšího však o nich není známo, neboť záznamy o těchto procesech, se na rozdíl od procesů losinských a šumperských až na malé výjimky nedochovaly. Spisy se údajně upalovaly společně s čarodějnicí, ale mohlo tomu být i jinak. Bobligova kariéra ve Slezsku vrcholila v letech 1651 až 1652, (v Losinách 56 obětí a v Šumperku 48 obětí) kdy byl v úzkém spojení s vedoucím činitelem těchto procesů, s krutým a hrabivým zemským hejtmanem Janem Jiřím Maxmiliánem z Hodic, ve kterém viděl svůj vzor a se svým ochráncem  Izidorem Schmidtem, který v té době zastával funkci biskupského sekretáře v Olomouci a jež byl bratrem sobotínského faráře Eusebia Leandra Schmidta, který stál na úplném počátku procesů. A Bobligova hvězda počala stoupat k nebesům. Nejprve sestavil inkviziční tribunál a spoléhal především na svůj úsudek. Potřeboval v něm natolik „inteligentní“ lidi, aby s nimi dle svých potřeb mohl manipulovat. Podle toho nakonec také tribunál vypadal. Představme si tedy složení inkviziční komise, jak jej popsal losinský rodák Jan Bedřich Kopp a jak ji z dobového přepisu cituje PhDr. Jindřich Francek:

„Soud nemůže podle předpisů postupovat s rozvahou, pečlivostí a opatrností, neboť hospodářský hejtman Adam Vinarský málo studoval a podobně jako i ostatní hospodářští úředníci, kteří jsou asesory soudu, jsou mladí a nezkušení muži, jako důchodní, stejně jako správce hamru. Purkrabí, jako bývalý voják se vyzná jen ve vojenských věcech. Lesmistr, který se domýšlí, že bude hrát v tomto procesu mistra, neumí, jak je každému známo ani slovo číst ani psát. Konečně ředitel jménem Jindřich František Boblig, rodilý z Cukmantlu, bývalý jezuita, nyní jurispractikus, je takového zrna, že jej pan Jindřich Kryštof z Dreslerů označil za taškáře.

Jinými slovy: zámecký hejtman Adam Vinarský z Kříšova, rentmistr Kristián Meyer, purkrabí František Václav Vraný, správce panských hamrů Jan Richter a polesný Kryštof Zeidler. Všichni tito pánové poslali na smrt během necelých dvou let přes sto nevinných obětí a to ze zcela zištných důvodů.

V mučírně už byl připraven kat Jakub Hay, zvaný též jako Mistr Jokel, jeho syn Hanuš, bratr Bartoloměj a čtyři holomci. Samozřejmě i oni měli nárok na honorář za odvedenou práci, ubytování i za jednotlivé výkony mučení, ale také za popravy. Dostávali i stravné a příspěvky v naturáliích, především v mázech vína a piva. 

Takže už víme, s kým máme tu čest se seznámit a vraťme se tedy stoletími nazpět do roku 1678 na Květnou neděli.

 Čarodějnictví je zločinem bez skutkové podstaty, jde o fiktivní zločin.

Čarodějnické procesy byly naprostou kapitulací rozumu před nesmyslem

Německý historik Fritz Byloff


A tak se tedy mohli všichni pustit do práce.
Prvním případem byla žebračka Schuhová. Paní hraběnka z Galle, na jejímž hrabství se měly procesy konat, si nepřála (tedy aspoň zpočátku si to nepřála), aby byla obviněná dána na mučidla. Boblig tedy sáhl k mučení psychickému. Dal ji prostě zavést do mučírny. Tam pouhý pohled na kata, jeho pomocníky a na mučicí nástroje vyděšené žebračce stačil, aby vypověděla, že si hostii při velikonočním přijímání opatřila na výslovné přání losinské porodní báby Doroty Grörové. Při výslechu Grörové vyšlo najevo, že ona tak jednala na radu Doroty Davidové, která jí prý poradila, že je výhodné zneužívat posvěcených hostií k magickým úkonům u krav, aby nadojily víc mléka. Jako čtvrtá přibyla zanedlouho mlynářka Markéta Züllichová. I ona skončila před tribunálem jako obžalovaná. Poté se Bobligovi podařilo přesvědčit hraběnku natolik o hrozné škodlivosti čarodějnic, že zanechala svého původního odporu k používání tortury, zejména když jí naznačil, že útrpný výslech některých obžalovaných by mohl vnést nečekané světlo do otázky, proč její bratr - Přemek ze Žerotína - musel v roce 1652 předčasně zemřít. Od té doby bylo v Losinách mučení používáno bez jakýchkoli omezení.
V mučírně šlo o to, nahnat delikventům co nejvíc hrůzy. Nejprve se tu museli svléknout do naha a pak se jim na těle jali hledat takzvaná signa diabolica. Tedy ďábelská znamení. Jejich pomocí si prý ďábel obyčejně čaroděje a čarodějnice, jak to jen říct? Ocejchoval. Po této prohlídce navlékli na vyšetřovance černou odsouzeneckou košili. Potom kat se svými pomocníky začal ukazovat obětem mučicí nástroje, což samotné je stačilo přivést do stavu šoku. Po této psychické předehře se přistoupilo k vlastnímu fyzickému mučení podle předepsaných stupňů mučicí škály. Z drtivé většiny mučených tak bylo lze vynutit ta nejfantastičtější doznání, nad kterými zůstává rozum stát. Bobligovi šlo především o materiální stránku procesů - byla zde lákavá příležitost k vlastnímu obohacení. Mučírna měla vydatně přispět k tomu, aby Boblig mohl k obvinění z čarodějnictví přikročit hlavně u zámožnějších osob, u kterých mu kynula naděje na vyšší zisk. Na tom se přiživovali i ostatní členové tribunálu a pozadu nezůstala ani světská a duchovní vrchnost. Ty dokázaly z neštěstí odsouzenců bezostyšně bohatnout. Ostatně Boblig považoval svoje působení v Losinách pouze za přechodné. Začal pošilhávat po mnohem výnosnějším působišti v nedalekém městě Šumperku. Tam žilo zámožné měšťanstvo, od kterého bylo možno očekávat mnohem vyšší kořist než u sedláků a venkovských řemeslníků v Losinách. Se stěhováním ale nebylo třeba spěchat - to nemíval Boblig ve zvyku, spěchat. Ne, on si potrpěl na protahování procesů. Pomaloučku a důkladně, hlavně důkladně! Když soudní řízení trvalo dlouho, měl na delší dobu zabezpečeno celkem dobré živobytí. Pospíchat, to ne, ale důraz, to ano. Důraz na to, aby se z losinských vyšetřovaných vymáčklo co nejvíc udání na zámožné měšťany ze Šumperka i na jejich manželky, na jejich dcery a syny. Šumperk, to byl hotový zlatý důl pro inkvizici a inkvizitory. V jednom ze svých listů v té době Boblig napsal: "O čarodějnickém hnízdě v Šumperku jsem věděl již před čtyřiceti lety - a dalo by se o tom mnoho vyprávět!" Mladý losinský farář Tomáš František König přišel pravým Bobligovým záměrům zanedlouho na kloub, a netajil se svým opovržením, které k tomuto vypočítavému a krutému lovci čarodějnic choval. König jednou dokonce otevřeně prohlásil: "Boblig je nestoudný člověk bez jakéhokoli svědomí!" Tento výrok se dostal až k sluchu Bobligovu - ten pak statečnému duchovnímu sliboval krutou pomstu. A pomstil se. Boblig se uměl mstít. On nezapomínal. Při Bobligově taktice prodlužování a zdržování, což navenek maskoval potřebou zachovat rozvážný a obezřetný postup, vlekl se losinský proces s žebračkou Schuhovou a dalšími třemi ženami od konce léta 1678 až do letních měsíců následující roku. Krutostem mučení podlehla ve vězení Davidová - byla nekřesťansky zahrabána do země. Pražský apelační soud potvrdil na základě Bobligových návrhů ortel, kterým se všechny tři ženy odsuzují, aby byly jako čarodějnice upáleny na hranici s tou úlevou, že jim kat má připevnit pod krkem pytlík se střelným prachem. Tělo zemřelé Davidové muselo být vykopáno a rovněž spáleno." Bobligova procesní mašina byla nastartována. Teď už jenom stačilo dodávat další a další oběti. A o ty nouze nebyla. Šlo o Šumperk. Jak ale bohaté šumperské měšťany obžalovat? Boblig systematicky manipuloval výpověďmi dalších vyslýchaných tak, aby za své spoluviníky při čarování označovaly také měšťanstvo ze Šumperka. První jméno, které se objevilo v protokolu, patřilo Marii Sattlerové. Manželce nejzámožnějšího měšťana ve městě Kašpara Sattlera. Tento úspěšný barvíř suken se vypracoval k značnému bohatství. Kromě toho se suknem i obchodoval. Řadu let zastával funkci konšela a jedno období byl i šumperským purkmistrem. Ve městě mu obecně říkali Färber Kaspar (tedy barvíř Kašpar). O rodině Sattlerů bylo známo, že si potrpí občas na poněkud hlučnější a nezávaznější způsoby zábavy. Měli na to. Dělo se tak v podobě okázalých hostin spojených s pitím a tancem. A to leželo Bobligovi velice v žaludku. Že by on byl snad asketa a abstinent?? Ne, ani jedno, ani druhé. Za léta toho spořádal losinský inkviziční tribunál požehnaně, jak nás o tom informují dochované záznamy o pravidelném přísunu piva, vína a pálenky. Z opilosti členů tribunálu vyplývaly zřejmě některé hrubosti, jakých se v procesech s čarodějnicemi v losinách a později i v Šumperku na lidech Boblig a jeho kumpáni dopouštěli. Hostiny pořádané u Sattlerů hodnotil Boblig jako jasný důkaz, že tato rodina propadla čarodějnictví a pekelným silám, zatímco bujaré pitky členů inkvizičního tribunálu byly považovány za přirozenou a nevinnou věc. V únoru 1680 byl vynesen ortel smrti nad dalšími pěti ženami z losinského panství. Jejich poprava se konala tak, že byly nejprve sťaty mečem a poté byla jejich těla spálena, což byl ještě humánní způsob popravy, když se uváží, kolik Bobligových ortelů znělo později: „upálení zaživa". Mezitím vyvinul velkou iniciativu, aby přesvědčil knížete z Lichtenštejna o potřebě zřídit v Šumperku zvláštní tribunál. Podle jeho přesvědčení se to tam čaroději a čarodějnicemi jenom hemžilo. Kníže měl obavy, že bude muset procesy s nimi financovat ze své vlastní kapsy, ale Boblig ho ubezpečil, že ho to nebude stát ani krejcar, naopak že se může dočkat slušného prospěchu. Kníže tedy souhlasil, ale teď zase dělal drahoty Boblig. Trvalo mu půldruhého měsíce, než řekl ano. Začal teď často cestovat mezi Losinami a Šumperkem a inkasoval za to po řadu následujících let zvláštní příplatky na cestovném a s tím spojené přídavky. Jak dlouho si užíval? Plných šestnáct let. Až do roku 1696. Zatímco byly ve Velkých Losinách tamním katům naháněny další a další nešťastné oběti, připravoval se Boblig důkladně a pečlivě ke generálnímu útoku na měšce šumperského patriciátu. První obětí měla být šedesátiletá Marie Sattlerová, manželka nejbohatšího měšťana Šumperka, kterou mučené ženy v Losinách z Bobligova v hrozné tísni označily za významnou čarodějnici. Boblig se rozhodl postupně zničit celou Sattlerovu rodinu, aby bylo možno si rozdělit její značný majetek. A odtud pak měla vést promyšlená cesta k vyhubení dalších bohatých šumperských rodin. Takže teď už pracovaly dva tribunály. Oba postupovaly ve vzájemné shodě a jejich vedoucí činitel se svědomitě staral, aby po řadu let byly navzájem zásobovány novými obžalovanými, takže inkvizičnímu soudu v Losinách i v Šumperku práce nikdy nestála. Na hranicích v podhůří Jeseníků mezitím hořeli lidé. Průběh poprav byl poměrně hladký. Až na incident, který se přihodil v září roku 1680 při hromadném upalování čtyř žen ve Velkých Losinách. Když ty nešťastnice stály přivázány u kůlu a hranice začala hořet, začaly k tisícihlavému zástupu před sebou zoufale volat: "Ježíši, buď nám milostiv, ježto jsme z přinucení obvinily několik nevinných lidí!" Tato scéna diváky ohromila. Velký dojem učinila i na mladého losinského faráře Tomáše Königa, rodáka z Mohelnice. Ten byl zpovědníkem prvních obětí losinských čarodějnických procesů. Spolu s farářem ze Sobotína a s kaplanem z Rapotína dal dohromady protestní list, ve kterém bylo vylíčeno počínání soudce Bobliga a jeho pomocníků. Také zde byly zveřejněny informace, získané z posledních zpovědí odsouzenců před popravou, kdy podle názoru podepsaných kněží má každý člověk ve zvyku mluvit čistou pravdu, aby se vyhnul věčnému zatracení. Duchovní zdůraznili, že doznání vyslýchaných jsou vynucena hrozným mučením, a že se ve výpovědích objevila i jména několika katolických duchovních, na prvém místě šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, rýmařovského faráře Jana Babsta a osmdesátiletého faráře Matouše Sartoria. Byla popsána i scéna z popravy. "Kdyby se takovým způsobem mělo u tohoto soudu pokračovat, pak by si v budoucnu nebyl nikdo jist svým životem. Takto by se i ten sebenevinnější mohl ocitnout dříve nebo později mezi osobami nespravedlivě osočenými z čarodějnictví a při známé a neúprosně vedené praxi pod vedením soudce Bobliga, by se musel nevyhnutelně dostat až na popraviště." Boblig byl o všem dokonale informován. Ještě téhož dne, kdy duchovní sepsali svou zprávu, psal inkvizitor olomouckému biskupovi. O čem? O tom, že to je do nebe volající drzost stěžovat si na něj biskupovi, a drzé je i to, že si na něj vůbec někdo stěžuje. "Jedná se o snahy nekvalifikovaných lidí, kteří trpí přílišnou důvěřivostí a nemají ani ponětí, co všechno jsou čarodějnice v úzké spolupráci s ďáblem schopny napáchat. My si již najdeme prostředky, jak postupovat proti původci tohoto spiknutí, proti faráři Königovi, proti tomuto úskočnému chlapovi špatné pověsti a proti překrucovači práva, takže po celý život bude na inkvizitory vzpomínat." To už byla otevřená výhrůžka. Teror a zastrašování prostředky, ve kterých se Boblig vyznal mistrně. Na samotného faráře sice nemohl (zatím), tak dal aspoň zatknout pro podezření z čarodějnictví Königovu mladou schovanku Alžbětu Moserovou. Inkvizitor to komentoval slovy: "Podařilo se nám polapit ptáčka, který nám bude nyní nucen zazpívat a poskytne vyznání o dalších lidech!" Hlavní část Königova memoranda byla soustředěna na to, jak nekalými prostředky a pomstychtivě si členové tribunálu počínají. Na koho mají zlost, tomu se krutě mstí. Dělají to tak, že vyslýchaným osobám při výkonu útrpného práva v mučírně podsouvají jména takových lidí, které nenávidí. Na základě takto vykonstruovaných osočení přistoupí k uvěznění vyhlédnuté oběti. O cynismu a bezpříkladné libovůli inkvizitorů svědčí podle Königa okolnost, že Bedřicha Koppa dali zatknout dokonce na Velký pátek, kdy jinak „právo mlčí a odpočívá.“ Takový list od kněžích už musel olomouckým biskupem pohnout, ale neučinil na něj nijak zvláštní dojem. Ba naopak. Biskup vyhověl Bobligovu přání, aby byl farář König zbaven funkce zpovědníka u odsouzenců losinského tribunálu, ježto jsou zde vážné pochyby o ceně jeho duchovní útěchy. König vzápětí poslal do Olomouce zvláštní dopis, ve kterém biskupovi provokativně děkoval, že ho tak zbavil přetěžkého úkolu doprovázet na popraviště nevinné lidi, kteří byli odsouzeni k hrozné smrti v plamenech neprávem. Bobligova nenávist sahala až za hrob. Když se stal později členem zvláštní biskupské vyšetřovací komise, navrhl, aby všechny děti pokřtěné Königem byly znovu pokřtěny, ježto je údajné podezření, že byly pokřtěny ve jménu ďábla.

A tak dál na hranicích hořeli lidé a Boblig mohl být spokojený. Jeho ďábelské plány se začaly naplňovat. Šlehající plameny a nelidský křik popravovaných nešťastnic vnesl mezi lidi strašlivý strach, aby obávaný soudce neukázal prstem taky na ně. 

Potomek čarodějův.

Nerušený průběh procesů narušily protesty některých kněží z okolních far. Při zpovědi na smrt odsouzených obětí se dovídali hrůzné podrobnosti o nelidském mučení, které je donutilo přiznávat se k nesmyslným zločinům, a nadto ještě udávat další nevinné lidi, jejichž jména jim při útrpném výslechu inkvizitor předříkával. Faráře nejvíce znepokojil fakt, že Boblig své vězně nutil jmenovat i osoby duchovní. Jak už jsem uvedl, zmučení lidé totiž obviňovali ze spolku s ďáblem také šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, rýmařovského faráře Jana Františka Pabsta a rapotínského kněze Matouše Sartoria. Losinský farář Tomáš König, sobotínský kněz Matyáš Schmidt a rapotínský kaplan Jiří Antonín Lachnit proto zaslali olomouckému biskupovi protestní list, v němž upozornili, že čtyři z upálených žen násilím a ze strachu před mučením označily některé duchovní, zřejmě důstojného pana děkana šumperského, důstojného pana faráře v Rýmařově a důstojného pana faráře v Rapotíně, muže více jak osmdesátiletého, a jakési jiné světské osoby nevinné k jejich velkému ponížení za viníky nejtěžších zločinů, a to ne ze svého vlastního, ale jim příliš jasně daného popudu. Pisatelé zároveň o tomto uvědomili všechny ohrožené příslušníky duchovenstva.
Farář Pabst si poté stěžoval u biskupa a jednomu z členů losinského tribunálu adresoval dopis, v němž ostře odmítl nařčení a zároveň uvedl, že je připraven svou nevinu prokázat veřejně. Farář si byl nebezpečí plně vědom, neboť jeho vlastní matka byla svého času upálena ve Frývaldově jako čarodějnice, dokonce za Bobligovy asistence. Biskup nicméně Pabsta pokáral za neslušný způsob, jakým se na tribunál obořil, a zároveň mu poradil, aby se soudcům nepletl do díla, sice by toho v budoucnu mohl hořce litovat. Slova to byla vpravdě prorocká, protože o pět let později zachránil Pabst holý život už jen útěkem ze země. Boblig vytáhl do boje proti ostatním duchovním. Lachnita a Schmidta se mu podařilo zastrašit. König, který ve svém odporu vytrval, byl nejprve zbaven své fary a posléze přeložen. Roku 1682 pak předčasně zemřel, což ho pravděpodobně zachránilo před upálením, neboť Boblig již mnohem dříve začal shromažďovat "usvědčující materiál", s jehož pomocí hodlal Königa přivést na hranici. Smrt pomohla uniknout i stařičkému faráři Sartoriovi. Inkvizitor viděl v místním duchovenstvu od počátku svého odpůrce, pociťoval k němu nedůvěru, jež časem přerostla ve vyslovený odpor a posléze snahu zbavit se některých kněží obviněním z čarodějnictví. Ostatně již v roce 1680 se před členy tribunálu nechal slyšet: „Tak, děti, takové ty v dlouhých sukních a s tučným břichem chceme dostat, takovéhle ptáčky!“ V Bobligových spárech pak nakonec uvízl i šumperský děkan Lautner.

I ďábel má své mučedníky.

Kryštof Alois Lautner se stal nejznámější a nejtragičtější obětí šumperských procesů. Lautner, narozený v Šumperku v roce 1622, nabyl značného vzdělání nejen v teologii a filozofii, ale i v přírodních vědách a dosáhl rovněž hodnosti magistra obojího práva - titulu, který Boblig nikdy nezískal. Roku 1669 se stal v Šumperku děkanem a mezi farníky byl velice oblíben pro svou vlídnost, shovívavost a toleranci. Těšil se rovněž značnému respektu, díky svým rozsáhlým znalostem v mnoha oborech.
Děkan vlastnil knihovnu čítající 322 svazků, (což byl na tehdejší dobu více než úctyhodný počet) v níž nechyběla ani díla, pojednávající o čarodějnictví a magii, včetně proslulého „Kladiva na čarodějnice“, příručky vlámského inkvizitora Martina Antonia Delria „Šest knih o vyšetřování magie“ či „Opatrnosti při obvinění“ od Friedricha Spee von Langenfeld. Ve své knihovně měl více knih tohoto druhu, než jich vůbec znal Boblig. I když je díky románu Václava Kaplického, nazvaném Kladivo na čarodějnice, spojován Boblig jednoznačně s tímto spisem německých dominikánů, skutečnost byla poněkud odlišná. Když se tento inkvizitor dovolával nějaké autority, uváděl kromě bible zpravidla Delriovu příručku, spis „Shrnutí zločinů neboli šest knih o magii“ od nepříliš známého španělského advokáta Francisca de Torreblancy y Villapando, případně „Morální theologii“ Paula Laymana. O Kladivu na čarodějnice věděl jen díky příležitostným odkazům na ně, jež se v těchto dílech nacházely.
Bobligovi bylo jasné, že Lautner podléhá kompetenci církevní justice a tudíž rozhodnutí o projednávání jeho případu musí vydat olomoucký biskup. Proto se obrnil trpělivostí a začal především shánět "usvědčující materiál". Nechal mezitím postupně uvěznit celou rodinu barvíře Sattlera, nejbohatšího šumperského měšťana, a mladou Lautnerovu hospodyni, Zuzanu Voglickovou. Jejich vynucené výpovědi obviňovaly děkana z nejrůznějších nepravostí, především z pořádání orgiastických hodokvasů na Petrových kamenech, kterých se měli účastnit čarodějníci a čarodějnice z celého okolí, a kde mělo za přítomnosti Satana docházet k nejrůznějším sexuálním výstřelkům včetně incestu či dokonce souložím s démony, kdy každá čarodějnice údajně měla svého "galána". Za vůdce "čarodějnického spiknutí" byl označen právě Lautner. K podobným výpovědím byly nuceny i zatčené ženy z losinského panství. Vyslýchané dokonce uváděly "čarodějnické modlitby", jež měly sloužit k přivolávání "galánů" a byly údajně dílem samotného ďábla. Realita však byla prozaičtější. Vymýšlel je Boblig a ženy se je musely učit nazpaměť. Část jedné z takových "modliteb" zní: „Zelená, žlutá a bílá - je mého galána Czersche díra - Tlusté varle a dlouhý ocas - je mi milejší než můj růženec.“ Ve všech "modlitbách" byl kladen důraz na vulgárnost a sexuální symboly. Boblig nakonec shromáždil svědectví 36 osob a přímo vystoupil proti Lautnerovi. Ten neměl, díky své shovívavosti k šumperským tajným evangelíkům, na biskupské konsistoři dobrou pověst již předtím a Bobligova smyšlená obvinění se mu stala osudnými. Biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu dal roku 1680 příkaz k zatčení děkana a prošetření celé záležitosti zvláštní komisí, v níž měl zasedat i Lautnerův přítel ze studií, mohelnický děkan Vojtěch Winkler. Soudci se obávali zakročit proti Lautnerovi v Šumperku, kde by uvěznění oblíbeného děkana jistě vyvolalo velký rozruch, a tak sáhli k podlé lsti. Role Jidáše se zhostil Winkler. Pozval svého přítele do Mohelnice na posvícení a při hostině jej nechal zatknout. Boblig nemohl zprvu proti Lautnerovi použít tortury. Děkan se ovšem celé čtyři roky tvrdošíjně odmítal k čemukoli doznat, a proto dal biskup roku 1684 svolení k útrpnému výslechu. Lautner byl surově mučen deset dní za sebou a soudcům se podařilo zlomit jeho odpor. Přiznal se k nejfantastičtějším obviněním, která vykonstruoval Boblig na základě vynucených výpovědí ostatních delikventů. Žádné z nich se nezakládalo na pravdě, snad jen to, že děkan měl občas intimní styk se svou hospodyní Zuzanou Voglickovou, což u kněží nebylo nijak neobvyklým prohřeškem a konsistoř by jej za normálních okolností posuzovala celkem shovívavě.
18. září roku 1685 byl děkan Kryštof Alois Lautner upálen v Mohelnici. Když byl řetězem připoután ke kůlu, přivázal mu katův pacholek na krk pytlík, naplněný střelným prachem. Na přání biskupa měla být takto urychlena jeho smrt. Když však týž pacholek těsně před zapálením hranice přivedl pytlík k výbuchu, exploze děkana neusmrtila, ale těžce jej zranila - výsledek biskupova záměru byl tedy přesně opačný. Lautner z hořící hranice do poslední chvíle volal svatá jména a hlasitě se modlil, takže řada přihlížejících získala dojem, že v tomto případě nebyl upálen ďáblův spřeženec, nýbrž mučedník, chovající se do poslední chvíle jako světec.
Soudci naproti tomu rozšířili zprávu, že Lautner strávil noc před popravou rozhovorem s démony. Když tomu někteří odmítali uvěřit a tvrdili, že byl upálen nevinný mučedník, odmítl Boblig nevrle podobné zvěsti s poukazem na to, že tihle lidé se strašně mýlí, ježto nevědí, že i ďábel má své mučedníky. 

Až zasáhl Císař.

Po Lautnerově smrti konal Boblig své hrůzné dílo ještě přes deset let. Zatím panství Velké Losiny přicházelo o schopné poddané a díky procesům také chudlo. Šumperk procházel hospodářským úpadkem, nejbohatší měšťané končili na hranici a ostatní města nechtěla s vykřičeným "čarodějnickým hnízdem" obchodovat. Hejtman Vinarský z Křížova, jeden z členů losinského tribunálu, se roku 1686 upil k smrti, hnán výčitkami svědomí.
Ze zámku ve Velkých Losinách také pronikaly zvěsti o tom, že kat a jeho pacholci se zde nezřízeně opíjejí a ve vězení provádí nevídané výtržnosti. Vydatnému pití se ostatně nebránili ani členové losinského tribunálu. Sám Boblig šel ostatním příkladem a za léta svého působení toho dokázal i se svými přísedícími spořádat opravdu požehnaně, což dokládají dobové záznamy o pravidelném přísunu piva, vína a pálenky pro inkvizitora a jeho druhy. Sedláci na losinském panství se bouřili, ve vzduchu byla cítit rebelie.
Boblig se proto začal ohlížet po jiném působišti a jeho oko se zalíbením spočinulo na bohatém královském městě Olomouci. Inkvizitor znal dobře tamní poměry z dob své advokátské praxe. Obviněným z Velkých Losin i Šumperku začal při výslechu podsouvat jména nejzámožnějších olomouckých měšťanů, kteří měli být rovněž viděni při čarodějnických sabatech na Petrových kamenech. Olomoučtí radní však nelenili a zavčasu poslali císaři Leopoldovi I. svůj protest spolu s obsáhlou zprávou o činnosti nechvalně známého Bobligova tribunálu v Šumperku. Podařilo se jim dosáhnout plné podpory panovníka. Boblig byl nucen svá obvinění stáhnout. 

Konec hrůzovlády?

Od devadesátých let 17. století začala být probíhajícími procesy znepokojena také vrchnost. Nepřinášely jí totiž kýžený zisk, spíše naopak. Jáchym a Maxmilián ze Žerotína převzali po dočasné správě své tety, hraběnky z Galle, dědictví řádně ztenčené a kníže z Lichtenštejna, držitel Šumperku, začínal rovněž pociťovat neblahé důsledky čarodějnických procesů po stránce hospodářské. I působení hrůzostrašných zvěstí o praktikách inkvizičních soudců sehrálo svou roli a roku 1696 byla činnost tribunálu ve Velkých Losinách i v Šumperku zastavena. Během osmnácti let si vyžádala životy více než stovky lidí.
Osmdesátiletý Boblig odešel na odpočinek a poslední léta svého života strávil v poklidu, zaopatřen jměním, nabytým díky své předchozí činnosti. Stihl se dokonce ještě i oženit. Přestárlý inkvizitor, vytrvale trápený pakostnicí, zemřel mezi léty 1696-1700 To, že nejproslulejší čarodějnické procesy u nás proběhly na území, osídleném z převážné části německým obyvatelstvem, je jistě příznačné vzhledem k zakořeněnosti démonologických pověr v německých zemích. Ta se projevila nejen v 16. a 17. století během "honu na čarodějnice", nýbrž i v pozdějších dobách. Tehdy se však "čarodějnice" nestávaly vězněnými delikventkami, nýbrž oběťmi individuálního násilí, nesoucího prvky lynče, a před soudem končili většinou jejich pronásledovatelé. K takovým excesům docházelo v Německu i v době nepříliš dávné.
V roce 1962 byl v Bambergu odsouzen studnař Hans Georg Vogel, který zapálil dům, patřící Elisabeth Hahnové. Před soudem označil tuto ženu (za souhlasného přikyvování svých rodáků) jako čarodějnici. Devatenáctiletý Heinz Seemann z Essenrode zavraždil svého dědečka, o kterém se domníval, že je původcem jeho žaludečních vředů. Zaříkávačka z Gelsenkirchenu označila za viníka nemoci skotu na statku ve Vestfálsku novomanželku statkářova syna, protože hromadný úhyn dobytka začal několik dní po svatbě. Otec se synem "čarodějnici" zbičovali a poté zamkli do komory, kde žena na následky trýznění a hladovění zemřela. Podobné případy musí nutně vyvolávat mrazení v zádech.

Rozsudek nad děkanem Lautnerem z 1. září 1685

Kryštof Lautner, bývalý děkan v Šumperku, usvědčený nejen mnohými výpověďmi mužů a žen, rozsudky a právem potrestanými, kteří vesměs až do své smrti na těchto výpovědích neodvolatelně setrvali, výpovědi útrpné i dobrovolné odpřisáhli a byli jimi usvědčeni, ale též vlastními po mučení dobrovolně přiznanými, navíc svými výpověďmi a vyznáními víckrát vlastnoručními podpisy potvrdil, že příšernými a hnusnými mrzkostmi nenáviděl vážený Boží Majestát, mnohokrát se účastnil čarodějnických schůzí a setkání na Petrových kamenech, oddával se zlému nepříteli, zřekl se Boha a jeho milých svatých, svatou posvěcenou hostii samotnou nejenže zneuctil, ale vložil do boty a nadto s ní se svými společnicemi a rouhačkami tancoval, navíc k ještě většímu zpronevěření této ji rozděloval jiným čarodějníkům a čarodějnicím a tím zavdal podnět štítiti se této, s řečenými velesvatými hostiemi páchal takové svévolnosti, že žádný křesťanský jazyk vysloviti je nemůže. Dále, že mše svaté obětoval ďáblu a že se dopustil mnoha svatokrádeží a zneuctil Boha tím, že svatokrádežně zpovídal, že v Pustých Žibřidovicích o svátku na připomínku Utrpení Páně pověšeného beránka první uhodil prutem, mnoho novorozených dětí obětoval zlému nepříteli a neplatně je pokřtil, též

kajícíníky, kteří se u něho zpovídali, neabsolvoval, s duchy mnohými jinými, matkami a dcerami, se nespočetněkrát smyslně spojoval, po celou dobu svého uvězení nedal najevo sebemenší kajícnost, svá přiznání a výpovědi za časté zlomyslně odvolával a ještě ustavičně dával najevo svou zatvrzelost. Když biskup místo dřívějšího inkvizitora nyní po vynesení rozsudku v tomto vyšetřovaní nynější delegované kolegium ustanovil, to při zvažování těchto tak četných nahromaděných velkých mrzkostí a ohavných činů, při uvážení všech okolností, jak tyto mrzkosti zmírnit a jak rozmnožit péči, takto nalezlo právem: že on, Kryštof Lautner, má být zbaven všech duchovních hodností a úřadů, degradován dle kanonických práv, poté předán do rukou katových a jeho tělo se má na popravišti veřejně a zaživa až na popel spálit, což jemu bude zcela zaslouženým trestem, jiným však k zošklivení, varování a ku příkladu.

V Olomouci dne 1. září 1685.
Jindřich František Boblig z Edelstadtu
Eliáš Isidor Schmidt

…a jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli….

Šumperský inkviziční tribunál byl doslova a do písmene rájem pro jeho členy. Purkmistr Jan Dominik Beck, původně městský písař a budoucí purkmistr Šebastián Flade a tamní rychtář František Ferdinand Gaup, šumperský notář a advokát si po celou dobu procesu užívali doslova plnými doušky. Pominu-li Gaupův sňatek s bohatou vdovou Alžbětou Ruthovou, byla jeho hrabivá, krutá a bezohledná povaha pro Bobligovy plány tím nejlepším. Však jej taky obávaný inkvizitor uznával. Zatím co Boblig pobíral za účast v šumperském inkvizičním tribunálu 3 zlaté denně, Gaup byl hodnocen nejvýše hned po něm a pobíral jeden zlatý denně. Ostatní členové tribunálu dostávali 45 krejcarů za den. K tomu všemu denně všichni jedli, pili a hodovali, až se jim břicha k prasknutí nadouvaly. Hodokvasy a žranice si neodpouštěli tito pánové ani během výslechů a tortury. Vzhledem k tomu, že jejich oběti byly špinavé, nemyté a páchnoucí trosky, často zbídačené a znetvořené krutým mučením, ve špatném zdravotním stavu a na pokraji fyzického i psychického zhroucení musel by náhodný svědek těchto jejich radovánek zažít opravdu tristní pohled na to, co se den co den odehrávalo ve vězení a v mučírně. Přičtu-li k tomu na mol opilého kata, jeho pacholky a nelidský řev mučených, připadá mi tato kultura stolování velice nechutnou. Při jediném výslechu obviněného děkana Lautnera doslova sežrali členové soudního tribunálu spolu se členy zvláštní biskupské komise půlku telete, půldruhého berana, dva hovězí jazyky, 36 kusů drůbeže, velké množství šneků, řádnou hromadu sýra, vajec a citronů a to vše zapili 53 mázy vína a sudem piva.

Ve zkratce Tě milý (možná i hladový) čtenáři ještě seznámím s jídelníčkem, tak, jak jej uvádí dobový zápis. V týdnu od 12. do 18. prosince 1679 členové tribunálu opravdu hlady nestrádali:

 12. prosince k obědu hovězí maso s křenem, skopové maso, vepřové se zelím, porce pečených zajíců, klobásy, k večeři telecí hrudí a osm kvíčal.

13. prosince k obědu opět hovězí s křenem k večeři kapoun a skopové s kapustou.

14. prosince k obědu mísy s hovězí a skopovou pečení, zajíc, šest ptáků, vepřové s dýní, k večeři 2 slepice, sedm velkých ptáků a plněné zelí.

15. prosince opět mísy s pečení, k večeři 4 kapři a 2 štiky.

16. prosince k obědu hovězí maso s křenem, k večeři kapr, 4 štiky, vejce a plněné zelí.

17. a 18. prosince totéž co 16.

Ke snídaním klobásy, hovězí maso a různé sladkosti.

Na zapití se v tomto týdnu spotřebovalo 71 mázů (asi 54 litrů) dobrého uherského a rakouského vína a neurčené množství piva. Za dva měsíce výslechů děkana Lautnera členové inkvizičního tribunálu projedli a hrdly prolili výtečné jídlo a pití v hodnotě 183 zlatých a 19 krejcarů, přičemž Lautnerovo věznění včetně stravy a platu strážců stálo 32 zlatých a 30 krejcarů!!

O tom, že Boblig s celou svou „eskadrou smrti“ byli nechutní lotři, vypovídá nesčetně faktů z dochovaných záznamů a z přepisu, který jsem Vám všem nabídnul na těchto stránkách. Na druhé straně stála nezměrná vůle žít a bojovat za pravdu v podobě zavražděného děkana Lautnera. Pro Ty, kterým v tomto příběhu nepřeběhl ani jednou mráz po zádech zde uvedu tedy popis výslechů a mučení, kterak se odehrávalo v době od 8. března 1683 kdy dal olomoucký biskup Karel II. svolení k výslechům děkana Lautnera právem útrpným vzhledem k tomu, že se do té doby inkvizičnímu tribunálu nepodařilo děkana přimět k přiznání. V první etapě mučení nasadili katovi pacholci děkanovi palečnice a střídavě je povolovali a utahovali. Nejméně půl hodiny takto mučili Lautnera a drtili mu palce, jen aby jej přiměli mluvit tak, jak chtěl Boblig. Lautner však mlčel.Mučení tedy pokračovalo 10. března, kdy kat nasadil děkanovi „španělskou botu“ a tři čtvrtě hodiny drtil tomu nešťastníkovi holenní kosti. Nezlomný muž však řekl jediné: „Vše jsem poručil bohu a v něm došel útěchy. A proto jsem nevinný.“ Třetí stupeň tortury přišel na řadu 12. března, kdy byl vyslýchaný tažen za sucha na žebříku. V ukrutných bolestech jej takto nechali napnutého skoro k prasknutí viset čtvrt hodiny. Ani tentokráte ovšem děkan nepromluvil a nic nepřiznal. Podle tehdy platného hrdelního řádu císaře Ferdinanda III. měl být tedy Lautner propuštěn jako nevinný! Kreatura v podobě Bobliga však oponovala tím, že děkana chrání sám ďábel, který jemu dodává pekelnou sílu odolat, a proto tedy musí shromáždit další důkazy. (zajímavé je, že Bobligovo stanovisko prošlo bez sebemenších námitek) Z vězení na Mírově byl tedy ubohý děkan převezen do Mohelnice, kde bylo pro něj přichystáno ještě pevnější vězení a kat jej zde zakoval do želez. V té době probíhaly souběžně neméně kruté výslechy ostatních obviněných a to s jediným cílem -  opatřit proti děkanovi co nejvíce (vynucených) důkazů. 14. června 1684 počala druhá etapa Lautnerových výslechů. První stupně mučení (tytéž jako na Mírově) přečkal děkan s obdivuhodným vzdorem a statečností. Když však přistoupil kat a jeho pacholci ke krutějším stupňům mučení při tažení na žebříku a počali jej ve slabinách a na ohanbí pálit loučemi, doznával už těžce fyzicky zdeptaný muž vše, co mu soudci svými otázkami dávali za vinu. Jakmile jej ovšem katovi pacholci sňali z mučidel, okamžitě své výpovědi odvolával. Výslechy a mučení byly velice intenzivní a každý den, vyjma dvou nedělí se uskutečňovaly vždy desetkrát po sobě!! Psychicky i fyzicky zlomený muž 28. června 1684 konečně podepsal sedmdesátistránkový protokol, v němž se přiznal k věcem, které nikdy nespáchal. Dle jiných pramenů však Lautner nikdy svou výpověď nepodepsal. Jen mu vysílením po nepředstavitelně krutém mučení klesla hlava, což považoval Boblig za projev přiznání. Sám biskup Karel II. z Lichnštejna-Kastelkornu nejprve váhal, (obával se ponejvíc reakce veřejnosti a doporučoval spíše trest stětím a následné spálení ostatků Lautnera na hranici) ale nakonec rozsudek smrti upálením nad děkanem Lautnerem potvrdil a ten byl Bobligem slavnostně vynesen 13. září 1685.

 A dokonáno jest.

Popravčí kára si to drkotala po kamenné cestě směrem k popravišti a ozbrojení biřicové jí klestili cestu rozvášněným davem. Jedni na Lautnera křičeli nadávky toho nejhrubšího zrna, druzí jen lítostivě přihlíželi. Když katovi pacholci vyvlekli Lautnera z popravčí káry, sevřelo se mu srdce při pohledu na popraviště. Silná polena naskládaná na hranici. Umačkané chrastí a sláma. Věřil, že dusivý kouř z hořící slámy ukončí jeho strast ještě před tím, než plameny začnou olizovat jeho šat. Veprostřed hranice trčel do výšky pevný kůl určený jemu. V krutě zmučeném těle už nezbývaly síly a tak katovi pacholci museli vyčerpanému muži na hranici „pomoct“. Obrátili jej čelem k místu, kde ležel Šumperk. K místu, kde podle inkvizitorů páchal to nejhorší zlo. Pacholci mu krutě strhli ruce za záda, až vykřikl bolestí. Obtočili tělo řetězy a ruce pevně spoutali za vztyčený kůl. Nakonec mu jeden z pacholků připoutal ke krku pytlík se střelným prachem, jenž měl ukončit děkanův život ještě před příchodem nemilosrdného žáru z plamenů. Napětí vrcholilo. Samotná poprava pak měla dramatický a velice drastický průběh. Vypovídá o tom záznam očitého svědka, lazebníka Antona Josefa Junka: „Střelný prach vybouchl ven na obou stranách, spálil jen vous a vlasy, takže vyhlížel (Lautner) černý jako uhel. Poté byla celá hranice zapálena, Lautner však bez přestání volal nejsvětější jména Ježíš, Maria, Josef. Ano, když již provaz na rukách hořel a tuk z těla kapal, bylo ještě slyšet, jak se modlí.“Jindřich František Boblig z Edelstadtu byl bezesporu krutý, hamižný a sebestředný zmetek a vrah. O tom dozajista nepochybuje ani jeden z nás. Na jeho obranu však lze použít jeden argument, který jej sice neočistí a nezbaví jej odpovědnosti za spousty lidských životů a utrpení mučených, nicméně je to holý fakt.Inkviziční procesy s sebou nesla doba a Boblig se v ní jen rychle, a pro něj dobře zorientoval. Využil toho, že lidé věří na pověry a mýty, že jsou bohabojní a manipulovatelní. Čarodějnictví se v dnešní době zasmějeme. Tehdy však znamenalo stejné (ale jen fiktivní) nebezpečí jako války. Ty však byly už v té době realitou…a jsou jí dodnes. Ještěže aspoň my už tolik nevěříme v čarodějnictví.



 



 

TOPlist