Aktuálně

Souhvězdí kata

Kniha, která Vás nenechá vydechnout...

více

dezolat (a) atlas tecka cz

Tortura - Mučení

Jak už víme, každá poprava měla také svou předehru v podobě tortury, neboli mučení odsouzeného. Pro tyto kratochvíle mělo takřka každé město s hrdelním právem zbudovanou mučírnu, kde se podobné strastiplné akty konaly. Je nad slunce jasné, že i tento způsob poznávání lidské schránky byl v katovské náplni práce. I města, která neměla svého kata, měla svou mučírnu. V takových případech si k mučení zvalo panstvo okolní katy, kteří mimo platu za provedené úkony šlechtě účtovali i cestovné a stravné.

Samotný proces tortury jsme si zde již mohli pomyslně vyzkoušet na Janu Nepomuckém nebo vrazích mlynářovy dcery Marušky. Proto zde už nehodlám popisovat tekoucí litry krve a řev mučených, trpících nelidskou bolestí. Nelze ovšem nepřipomenout, že i při výkonu tohoto práva měl kat své povinnosti a jasně stanovená pravidla a postupy. Jedním z prvních takovýchto předpisů, které se zabývají postupy soudů při vyšetřování a dokazování hrdelních zločinů, bylo nařízení krále Jiřího z Poděbrad, vydané roku 1460.  Většinou to byl kat osobně, kdo přiváděl budoucího vyslýchaného do ponurých prostor mučírny. A že mu cestou nešeptal do ouška lichotky je nabíledni. Součástí mučení byl totiž i psychologický nátlak na souzeného a nebylo výjimkou, že než začal samotný průběh mučení, představil kat nebožákovi svoje pomocníky, mučírnu a mučicí nástroje a se zalíbením mu popisoval, co a kdo bude provádět na jeho chatrné tělesné schránce a jaký stupeň bolesti dokáže způsobit daný mučicí nástroj. Zvlášť působivým se mi pak jeví postup, kdy kat detailně popisoval své nástroje a přikládal je k tělu obviněného s přesným popisem jeho funkce a následného utrpení. Ještě když katovi pacholci obviněného chystali k mučení, kat zvesela a hlasitě diskutoval se soudci a písařem o tom, jaké vylomeniny hodlá na těle nebožáka páchat. Už za takovýto nátlak náležel katovi dle „Instrukcí pro katy „ z roku 1683 plat ve výši jedné kopy grošů. Stávaly se případy, kdy už v této chvíli někteří z vyslýchaných omdlévali hrůzou a jiní dokonce spustili a doznali i to, čeho se nikdy v životě nedopustili. Nebylo jim to však nic platné. Právu muselo být dopřáno potěšení. I když se ve většině spisů uvádělo, že přestože se vyslýchaný dávno před mučením přiznal ke svým skutkům ohavným, bylo přesto všechno k tortuře přistoupeno, protože soudní komise a osoba pověřená výslechem nepovažovali toto přiznání za dostačující a setrvávali v přesvědčení, že obviněný stále ještě mnoho důkazů tají. Já osobně bych takové jednání spíše přičítal zvrhlosti a touze po krvi, než abych akceptoval výše uvedené argumenty. A mistra kata z toho nevyjímaje.

mucirna

V červenci 1636 si radní města Bojkovice vypůjčili z nedalekého Uherského brodu kata, který byl pověstný svou krutostí k obviněným. Přestože měl „jen“ vypálit jisté Bětě Slovákové na tvář cejch, počínal si dost bezohledně. Místo aby vypálil obviněné na tvář znamení, propálil jí žhavým železem celou skráň, až bylo vidět čelist i zuby.

Nicméně. Mučírny se využívalo často, ale většinou v případech, kdy obviněný byl již odsouzen k trestu smrti. Za pomoci tortury měl jen podat další vysvětlující důkazy, popřípadě přiznat spolupachatele. První zmínky o mučení lidí u nás lze najít ve Zbraslavské kronice z roku 1291. Do té doby prokazoval vinu a vynášel ortel jen Bůh. Od počátku 14. století se stalo mučení naprosto běžnou záležitostí v celé Evropě. Bohužel, doba byla nechutná a zlá a tak na mučidlech mimo zločinců skončila i spousta nevinných.

Průběh mučení samotného vypadal asi takto:
1) šněrování rukou, čili vazba
2) palečnice
3) španělská bota
4) tažení na skřipci (štosování za sucha)
5) pálení ohněm
muc 2
Kat inkasoval za nasazení palečnic částku třiceti krejcarů. Za všechny ostatní úkony mu náležela odměna ve výši dvou kop grošů. Postupem času se odměny pro katy měnily, vesměs však byla tato částka navyšována. Tyto pravidla byly stanoveny hned několika zákony. Částečně je upravoval zákoník císaře Ferdinanda III. z roku 1656 a Trestní zákoník Josefa I. z roku 1707. Mučeny neměly být osoby šlechtického původu, chlapci mladší osmnácti let, dívky pod patnáct let a starší lidé nad sedmdesát let. Těhotné ženy nesměly být mučeny dříve, než po uplynutí šestinedělí. Konkrétní a taxativně vymezená pravidla tortury vydala ve svém zákoníku až císařovna Marie Terezie roku 1769. Osoby vyššího stavu například směly být mučeny pouze v případě, že se dopustily zločinu urážky božského a světského majestátu, zrady země a při politických zločinech. Rovněž nesměly být mučeny osoby mladší čtrnácti let, (pokud se nedopustily zločinu, za který zákon stanovil trest smrti), osoby duševně choré, lidé nad šedesát let věku a ženy těhotné a v šestinedělí. Každý jeden stupeň mučení nesměl trvat déle než patnáct minut a celý průběh tortury déle než hodinu, přičemž mučený musel být hladový. Roku 1776 zakázala císařovna Marie Terezie používání tortury v celém soudnictví, jako dílčí změnu tereziánského zákoníku v celé habsburské monarchii. V novém Obecném soudním řádu kriminálním z roku 1787 byla tortura definitivně zrušena. Prusko tak učinilo již v roce 1754, Dánsko 1770, Rusko 1774, Francie 1789, Hannover oproti tomu až v roce 1822. Zajímavým a pro mistry popravčí i zcela jistě příjemným byl „vejpis z práva“, který nevinil kata ze smrti obviněného, který zemřel při tortuře. Za případnou smrt mučeného nesla odpovědnost městská rada, která torturu a její stupně v daném případě nařídila.

     

Zákoník práva hrdelního z roku 1708

 

Počítadlo návštěv TOPlist