Kostelec nad Černými lesy.

Jeden jediný telefonát té správné osobě a zničehož nic se na mě sypala lavina událostí, informací, telefonátů a pozvání všech, kteří jsou zapáleni tím správným směrem a není jim lhostejno, co že se to v době dávno minulé dělo za hradbami jejich půvabného městečka. Píšu o Kostelci nad Černými lesy a v prvé řadě o Flynnovi, tedy pro neznalé – o mladé paní Mgr. Jitce Vorlíčkové z informačního centra, poté o panu Jiřím Filípkovi z kosteleckého muzea a o panu Jiřím Bohatovi, místopisnému znalci historie domů, ulic a uliček, t. č. ve stavu nemocných a přesto mi byl rádcem a průvodcem po telefonu. Mimo tyto skutečnosti bych rád podotknul, že Kostelec je městem neuvěřitelného množství půvabných žen a Flynn je pak ženou s nevyčerpatelným ložiskem vtípků a humoru. Od neustálého otáčení za krás(k)ami Kostelce mě dodnes brní v okolí katova obratle a vážně zvažuju urgentní návštěvu masážního salónu.

Počátky města sahají až do rané doby českých knížat Přemyslova rodu a dle starých a dochovaných pověstí zde zbudoval svatý Vojtěch castellum, tedy kapličku, či kostelíček, který byl valem ohrazenou pevností. V časech nejistých tak skýtal lidem ochranu a dával jim pocit bezpečí. Prvotním úkolem tohoto tvrziště však bylo střežit cestu z Prahy do Kouřimi. Pevnost byla obklopena hlubokými, už zdáli se černajícími jedlovými a smrkovými lesy. Z původního slovanského sídliště byla osada Kostelec r. 1489 povýšena Vladislavem II. Jagelonským na městys a tím obdrželo i privilegia práva konání trhů a provozování řemesel. Roku 1613 udělil Albrecht Václav Smiřický městečku Kostelci nad Černými lesy „privilej postaviti kostel a při něm krchov, handl v soli vésti, ze šenku piva a vína jistý plat platiti, daroval obci dům radní neb rathouz a při něm krámy masné, z nich jistý plat se jí odváděl. Privilejem tím také 2 výroční trhy městečku Kostelci jsou uděleny“.  Ruku v ruce s právy a povinnostmi radnice, vedlo se hrdě i právo řešit soudní pře a vynášet hrdelní ortely. Spolu s výsadou ius gladii (právo stínat) byl pak do města povolán mistr ostrého meče, zřízen byl pranýř, městský žalář i mučírna a na návrší, při cestě ku Stříbrné Skalici, pak šibenice s popravištěm. Dnes toto místo můžeme vcelku přesně lokalizovat přibližně 1600 metrů jižně od města, vpravo od vodojemu, při cestě do Konojed.

Mydlar mladsi

výstřižek černokosteleckého zpravodaje, popisující nelehké, katovské řemeslo kosteleckého popravčího mistra Daniela Mydláře - z archívu města Kostelce nad Č. l.

Unikátní kronika města Kostelce autorů Karla Hodináře a Václava Klímy z roku 1912 ve své jedinečnosti popisuje mimo jiné i místo, kde kostelecký kat dokazoval své umění: „Spravedlnost (místo popravní) o 4 sloupích stávala vpravo od silnice konojedské nad vsí Cukmantlí. R. 1752 žádalo město soud appelační o svolení, aby vysokou spravedlnost čili šibenici, která již mnoho let stála a strouchnivěla a od větrů vyvrácena byla, znovu vystavěti mohli. Povoleno jim na „předešlý způsob a místo“ ji postaviti“. Můžeme tak usuzovat, že se jednalo s největší pravděpodobností o stavbu zděnou, přestože vyobrazení na vojenských mapách uvádí značku šibenice v barvě černé, tedy dle tehdejších regulí - dřevěnou. Nicméně se jednalo o stavbu se čtyřmi sloupy, což s kresbou koresponduje a toto tvrzení dokládá i kronikář. Pak se opravdu jednalo nejspíše o stavbu zděnou, protože šibenice se čtyřmi sloupy na dřevěném základu by už tehdy byla spíše utopickou výjimkou. Nelze však tuto skutečnost zcela pomíjet a proto tomuto tvrzení takticky ponechám zadní vrátka jen na řetízek. Destinace původního popraviště je vcelku jednoduchá. Jako orientační a zároveň i výchozí bod nám poslouží věž vodárny. V křížení ulic Komenského a U cihelny, přímo u vodojemu, stojí u cesty velký kříž, symbolizující místo, kde rukou kata přicházeli zločinci o svůj život. Kříž ovšem slouží spíše jako symbol, než jako ukazatel. K popravišti se musíme přesunout cca 360 metrů jihozápadně k zarostlému hájku, nad kterým je patrná plochá terasa. Tohle místo je s největší pravděpodobností náš cíl. Při pohledu od jihu a částečně i od severu je jasně patrné, že zde je nejvyšší a dobře přístupný bod, který by byl k účelu výstavby šibenice, která má být viděna z dalekého okolí, přímo ideální. Předpokládejme, že se na tomto místě krom věšení za hrdlo děly také jiné katovské radovánky. Tím mám na mysli tresty upálením, zahrabáním za živa, stětím, nabodnutím na kůl, zcela jistě zde proběhlo mnoho zostřujících trestů, stahování z kůže, mrskání, vypalování cejchů a určitě zde několik zlotřilců bylo se zlámanými oudy na kole vyzdviženo do povětří. Představa tristní, leč historie nelže. Západně, nedaleko od šibeničního vrchu se rozkládá nenápadný, zarostlý hájek, který se mírně svažuje směrem k jihozápadu. Na první pohled je patrné, že do jeho struktury bylo v minulosti člověkem zasahováno a tudíž se nám podsouvá otázka, zdali v ona místa popravčí mistr neodklízel popravence. Tato destinace mohla vcelku logicky katovi posloužit jako mrchoviště a není tudíž vyloučeno, že poblíž tohoto místa sní svůj věčný sen i vnuk Jana Mydláře, Daniel Bernart. Možná tu před časy proběhlo několikero archeologických pokusů a zem pak byla ponechána ve stavu, v jakém ji lze vypozorovat v současnosti. Není však známo, že by Kostelec dělil svá popraviště na několik roztroušených lokací, jako tomu bylo v jiných městech. (Pelhřimov, Chýnov, nebo Jindřichův Hradec) Spokojme se tedy s fakty, že v místech zvaných „U spravedlnosti“ se odehrávaly všechny možné hrdelní tresty a ty mírnější kat vykonával u pranýře, který stával poblíž farního kostela na Smiřického náměstí. Možná jsem nějaký ten řádek v kronice přehlédl, ale nepodařilo se mi vyčíst, ve kterém sklepení stávala mučírna. Kronika uvádí stupně mučení a katovské odměny, nicméně bližší lokalizace tohoto místa mi zůstává víceméně neznámou. Dle informací místopisného znalce se mučení odehrávalo v budově bývalé radnice, tedy ve sklepení domu (nám. Smiřických č.: 41), kde dnes sídlí kostelecké muzeum. Já osobně se s tímto tvrzením spokojím. O mučení samotném, se pak v černokostelecké souhrnné kronice píše následující:

Vykonání „práva útrpného“ v Kostelci (mučeni, tortura „martirováni“).

„Při tom užívalo se 4 stupňů

1. šněrování, 2. palečnic, 3. suchého tažení, 4. pálení.

Než se k prvnímu „gradu“ přistoupilo, byl obžalovaný nejprve „v dobrotě“ napomenut; nepřiznal-li se, byl uveden do mučírny a tam mu byl ukázán kat a všecka „instrumentu“ k mučení. Zůstal-li i ten děsný pohled bez účinku (a nejeden chudák neměl se ani k čemu přiznati), pojalo mučení „gradatim“. Kolika stupňů se použíti má, bylo soudem napřed ustanoveno.

R. 1721 podroben byl Hončík (mladší), obžalovaný z krádeže, druhému stupni (palečnicím, t. j. smáčknutí palců v roubech, přičemž hleděno k tomu, „aby nemerkoval, že k vysšímu stupni při­kročeno nebude.“

R. 1723 Kateřina Čížková přiznala se hned, jak kata v mučírně spatřila, že dítě své uškrtila.

R. 1727 mučena byla jakási jiná Kateřina Čížková a soud na­řídil, aby užito bylo všech 4 gradů.

Podobně i r. 1745 Kateřina Dolejšová ze Žernovky, podezřelá ze zabití svého dítka, dotazována druhým stupněm, „aby nezname­nala“. Nejprve dána jí šňůra na ruce a po každém „artikulu“ (otázce) přitahována; to trvalo půl hodiny. Na to dány jsou jí palečnice, což trvalo 25 minut, a při tom obžalovaná několikráte omdlela. Nepři­znala se a zůstala při tom, že dítě přišlo mrtvé na svět. Byla „od zaražené vvhledávajičnosti v příčině podezřelosti zahubení neřádně nabytého plodu osvobozena„ a pro tělesné obcování k šestinedělní práci odsouzena.

Dne 2. dubna musela Eva Kořínková podstoupiti 3 stupně (třetí „suché tažení na žebříku trvalo 12 minut). Ta se též nepřiznala. Dorota Černoušková r.1758 nesnesla ani 1 gradu.

Některé hrůzyplné skutečnosti odhalily i knihy smolné, soudní a krevní:

R. 1655 odsouzen Matěj Růžička, zahradník, pro neřádné obcování s Annou Sýkorovou na 6 neděl do vězení o chlebě a vodě a musel 2 dni nedělní o službách božích před kostelem státi „hořící svíci v rukou držíce“.

R. 1671 byla zde odpravena mečem Anna, dcera mlynáře z Nouzova, pro zavraždění svého dítěte.

Dne 13. ledna 1673 slavilo několik vrchnostenských písařů v jednom měšťanském domě posvíceni (v lednu snad masopust), a když jeden z nich vyšel v noci o 3. hodině na dvůr, byl střelen přímo do srdce. Vrah vypátrán nebyl.

Dne 27. září 1679 vyhořela opět radnice, což při popisu města uvedeno jest.

R. 1686 dne 8. února sťat byl zde Tobiáš Frant. Antonín, praž­ský krejčí, který 4 léta před tím u Tismic 16-ti letou dívku zprznil a pak zabil. Hlava jeho byla na kůl napíchnuta a tělo na kolo vpleteno. Manželka jeho, kteráž se velmi o to přičiňovala, aby dostal milost, porodila zde v Kostelci dne 9. října 1685 chlapečka, jemuž skorem všichni úředníci kmotrovstvím stáli. Má se za to, že kapličku proti „Zavadilce“ postavila manželka onoho odsouzeného Tobiáše. Na této kapličce byla muka Boží vyobrazena.

R. 1710 odpravena zde byla Mářa Humpolcová,, že v Bylanech v noci v gruntu hospodáře svého oheň založila, hospodáře i jiné sousedy vypálila i o život přivedla. Byla mečem sťata a na hranici upálena.

Dne 2. října 1710 odsouzeni zde byli ze sběře cikánské Martin Charvat k provazu a jeho manželka Rozina Charvatová k meči, a taktéž k meči Dorota Hošková a to proto, že se v tomto království Českém proti JMC. „nejvyšším patentům“ potulovali. Jmenované dvě ženy byly již jednou pokutovány, a to tím, že Rozině Charvátové jedno ucho uříznuto bylo, totéž učiněno Dorotě Hoškové, v arestu v Českém Brodě, jakož i Jiříkovi synu Martina Charvata. Tento Jiří, 15 letý syn Martinův, byl odsouzen, aby na místě popravním mrskán byl a téhož království na věčnost bez dáni od sebe hrdelního reversu prázden.Cikán, jenž byl proti hrdelnímu reversu země vyhoštěn, propadl smrti, jestliže se do země vrátil.

Dne 30. dubna 1716 oběšen byl zde Jan Daněk a jeho ženě Kateřině uříznuto bylo druhé ucho a proti hrdelnímu reversu vypovězena.

R. 1710 odsouzeni zde byli k práci po 2 neděle (týdny) v poutech a železech poddaní: Matěj Kapřík, Jan Procházka, Tomáš Hospoda, Petr Kozák a Václav Heřman, „že tu cikánskou sběř neplašili“.

R. 1713 dne 2. června odsouzena zde byla Dorota Kudrnová, v Milčicích rozená, pro žhářství k hranici „s předcházejícím škrtěním, by zoufati nemohla“. Ortel změněn v trest mečem a vykonán byl 7. května 1715.

R. 1720 dne 8. ledna odsouzen jest Matěj Sýkora pro ohavný hovadský skutek k upálení za živa spolu s jalovicí.

Dne 14. července 1722 odsouzena jest zde Rozina Černá z Voděrad pro zahubení neřádně nabytého plodu k smrti mečem, pak do hrobu vložena a „skrze srdce kůlem probita“.

R. 1724 židu Kašparu Popovici z Neveklova, jenž vyšetřován byl pro loupež, poněvadž se celé právo haněti opovážil, by před veřejným právem na hubu se udeřil a tu udělanou křivdu odprosil, pak čtvrt leta v poutech a železech pracoval.

R. 1724 podala obec zdejší žádost k apellaci, by jí nahrazen byl náklad na stravování Jana Veselého v Benešově při krádeži postiženého a do arestu „našeho chudého města“ vsazeného. Žádost odůvodněna tím, že obec chudá jest, žádných obecních příjmů nemá, takže jeden každý úřad purkmistrovsky držící konšel města s 1 zl. se contentírovati musí, a městský písař za svou velkou práci toliko s 15 zl. služby za vděk přijati a z toho sobě ještě kvartír nejméně 8 zl, platiti musí, k tomu všemu minulého roku naše chudé město od Brandeburského durchmarsche 6250 zl. škody, vyplundrováno jsouc trpělo. (Archiv městský Examina č. 42).

Roku 1744 dne 26, května odpraven jest zde František Geřábek, syn ovčáka z Chrástu, jenž dne 3. května onoho roku Jos. Hejtmánka z Přehvozdí nožem probodnul a zabil. Byla mu na popravišti pravá ruka uťata, pak sťat. (Matr. VI. A. 135.).

Dne 17. září 1745 byl Jan Veselý z Bystřice u Benešova pro loupežnictví mučen, na hrdle potrestán, pak tělo jeho na kolo vlo­ženo a hlava na „špic“ nastrčena a pak do výše vyzdvižena. (Matr. VI. A. 135.).(Snad týž co uveden při r.1725).

Trestání pytláků. Roku 1746 dne 1. října odsouzeni jsou pytláci Karel Chudoba a Tomáš Stoklasa takto: Mají čtvrt roku práci v poutech a železech vykonávat, při začátku a při skončení toho trestu jistý trhový den s jeleními parohy nedaleko domu radního představeni býti a pytláctví pro budoucnost se odpřisáhnouti.

Trest pro neopatrné zacházení se zbraní. R. 1747 odsouzen byl dvanácti letý Josef Pošíval pro zastřelení děvčete ze mlýna. Pro svou všetečnost a jsouce napomenutý, by zbraň s po­kojem nechal, byl skrze 3 dny karabáčem ranami trestán.

Dne 26. února 1752 vykonána zde poprava Tomáše Vokolka z Bylan a Veroniky Kučerové, dcery Jana Kubáska ze Svrabova, pro cizoložství a zavraždění manžela. Tomáš byl potrestán jedním řemene trhnutím před právním domem, na místě po­pravním kolem shora dolů lámán, tak usmrcen, pak dokola vpleten a do povětří vyzdvižen.Veronika při právním domě jedenkráte s kleštěmi rozpálenými na rameně uštknuta, mečem na hrdle trestána a tělo na místě po­pravním zahrabáno.“ (Matr. VI. str. 135.).

Dne 28. července 1752 oběšen jest voják Ant. Krauth, rodem Švýcar, pro desertování. (Matr. VI. str. 135.).

zamek

Zámek v Kostelci nad Černými lesy na vedutě A. Pucherny, nakl. F. K. Wolf - 1797/1804

Poslední poprava v Černém Kostelci.

Roku 1763 dne 4. března oběšen zde byl Jan Zelenka z Uhříněvsi, tovaryš zednický jenž v kostele v Tismicích oloupil obraz Panny Marie. Část ukrade­ných peněz prý zase na hřbitově zpět hodil, ostatní panu děkanovi kosteleckému „sám životně“ donesl. Pouze 12 zlatový dukát, jeden půlzlatnfk a dva dvacetníky utratil. Granáty (3 šňůry) s perličkami (6 šňůrek) prodal kouřimskému židovi za 1 zl. 45 kr. a židovce v Kolíně zlatý prstýnek za 39 kr. Polský pozlacený peníz, jenž byl jako groš, zahodil do rokle. (Výslech).“

Tímto tvořím pomyslnou tečku za dílem kosteleckým, stejně tak, jak ji tam v časech dávno minulých vepsala Marie Terezie a vzala tak svým patentem městu Kostelci výsadní a jedinečné právo hrdelní.

O katovně, katech a pohodných si napíšeme na jiném místě.

Bylo mi ctí i potěšením zároveň, spolupracovat s tak úžasnými lidmi, kterými se město Kostelec nad Černými lesy jen hemží:

Jmenovitě a především děkuji Mgr. Jitce Vorlíčkové z informačního centra, která na základě mého telefonátu ochotně a nezištně odstartovala uragán událostí, které následovaly. Tím dalším byl (poměrně mladý) nestor kosteleckého muzea pan Jiří Filípek, ochotný a velice slušný člověk, kterému slovo pomoc rozhodně není cizím. A nepoběžím nijak daleko za panem Jiřím Bohatou, který mimo svého příjmení jest bohatým především znalostmi kosteleckého místopisu a přestože byl v době mé návštěvy v pooperačním klidu, ochotně mi ze svého lůžka pomáhal po telefonu. Za krásný a milý úsměv posílám díky šarmantní číšnici do pizzerie Muzeum a neméně půvabné zaměstnankyni městského úřadu, která sveřepě a s tím pravým pracovním zápalem restaurovala městskou nástěnku a ještě mi přitom stačila poradit.

Prameny, citace a literatura: kronika města Kostelce nad Černými lesy - Karel Hodinář, Václav Klíma

                                       Průvodce po Černokostelecku – František Šimáček, Josef Veselý

                                       http://www.hradec1.cz, http://www.kostelecncl.cz/

Výřez veduty kosteleckého zámku: Autor A. Pucherna, kolorovaný lept, archivní soubor Benediktini Břevnov (grafické listy, inv. č. 169) , svazek listinného soupisu I/1, archiv: Národní archív, č. sv.: 148 / č. listiny ve svazku: 148

Fotogalerie: autor, http://www.mapy.cz, http://oldmaps.geolab.cz/


 

TOPlist