Jednou z nejvzácnějších památek archívu města Milevska je bezesporu Smolná kniha, odhalující životní poměry a život samotný v Milevsku, století šestnáctého až osmnáctého, především pak soudní a hrdelní procesy, konané ve městě samotném. Její obsah hodlám publikovat na jiném místě, nicméně využiju úvodu celé knihy, kterou mi laskavě zapůjčilo vedení Milevského muzea ke studiu, abych zde popsal milevská popraviště.
Město samotné disponovalo právem hrdelního soudu patrně již od 14. století, kdy mělo vlastního rychtáře a bylo poddanskou, přidruženou osadou milevského kláštera až do doby, kdy bylo menším městům právo hrdelní odebráno. (reforma trestního práva Josefa II. 1781)
Dle mých informací a dostupných fakt si Milevsko nevydržovalo vlastního kata, přestože v prvních letech, kdy užívalo práva meče, se na území města vykonalo bezpočet poprav. Například mezi lety 1565-1590 bylo v Milevsku popraveno:
- za krádeže 15 mužů oběšením a jedna žena zahrabána zaživa
- za žhářství bylo pět mužů upáleno, jeden z milosti sťat a dvě ženy zahrabány
- za vraždy tři muži sťati, jeden kolem lámán a na něj vpleten, jedna žena sťata
- za čarodějnictví jedna žena zahrabána, jedna upálena
- za bigamii jeden muž sťat
Naproti tomu, v letech 1747-1754 byla vykonána pouze jediná poprava muže za vraždu. Byl kolem shora lámán a do něj pak vpleten a do povětří vyzdvižen.
K většině výslechů torturou a poprav byl zván proto popravčí mistr z města Tábora.
Na mědirytině Marka Müllera z roku 1721 (majetek Milevského Muzea), která jako jediná vyobrazuje Milevsko té doby, je jasně patrné i popraviště s šibenicí, situované západně od města. Zde stála podezděná, trámová šibenice pro dva až tři odsouzené a na tomto místě se také stínalo i zahrabávalo zaživa. V místech, kde dnes jako připomínka starých časů stojí jen kamenný kříž, neunikne pozornému návštěvníkovi několik vyvýšenin, někdy 2-3 metry vysokých, které jsou dnes již porostlé mechem. Soudí se, že tato místa jsou hroby popravených, především těch, kteří byli odsouzeni k smrti zahrabáním zaživa.
Protože: Takový odsouzenec byl posazen do mělkého hrobu, byl obložen bodláčím a křovím, a nato byl katovskými holomky zasypán až po hlavu. Poté byl odsouzenci na srdce nasazen kůl, s ostře kovaným hrotem, načež byla navršena mohyla až nad hlavu odsouzencovu. Potom kat takto nalíčeným kůlem srdce probodl a takový hrob ještě přikryl mohutnou vrstvou zeminy.
Šibenice samotná, stávala západně od města, na místě dodnes nazývaném „Šibeník“, v nadmořské výšce 529 m. Sem vede i turistická stezka s rozcestníkem nedaleko místa, kde vydechli naposled všichni odsouzení. Kříž, symbolizující toto místo je od něj vzdálen cca 100 metrů směrem k městu. Samotný vrch je tvořen ostrým, zalesněným hřbetem, dlouhým přibližně 500-600 metrů, který vybíhá kolmo na východ směrem k městu. Část městského pozemku na tomto vrchu se dodnes nazývá „stínadla“, což jasně deklaruje, k jakým účelům byly tyto pozemky určeny. Zde se svého času nacházel i kámen (byl odcizen neznámým pachatelem), který byl nazýván jako „katův kámen“. Do svrchní plochy kamene byl vtesán kruh o průměru asi 10 cm, který byl po straně opatřen stružkou a na němž měly spočívat hlavy odsouzených ke stětí. Jak už víme, v našich krajích se stínalo naprosto odlišným způsobem, nehledě k faktu, že dopad meče, či sekery na kámen by jistě nadělal „své“ s katovským nářadím, určitě k velké radosti mistra popravčího.
"Katův kámen"
Tuto bajku můžeme tedy zcela jistě považovat za výmysl a tento kámen patrně sloužil zcela jiným účelům. Pole „na stínadlech“ přiléhá těsně k modřínovému lesu u šibenného vrchu a tvoří mírnou kotlinku v lesním zákoutí. V Pamětní knize Milevské je o tomto pozemku psáno z roku 1868 následovně: „Z ohledu toho, že obec Milevská veškeré paseky a mýtiny novým lesem řádně osela a velký komplex lesní utvořila a z ohledu toho, že les „Stínadla“ neměl žádného vzrostu a půda k lesní kultuře se nehodila, byl les ten posekán a navždy ku zdělávání na role obrácen a pronajat“.
Není tedy pochyb o tom, co se v těchto místech odehrávalo a že zde stávala šibenice, kterou „v čas potřeby občané měli povinnost vystavěti“.
Pohled na Milevsko na rytině Marka Müllera z roku 1721. Šibenice je jasně vidět nad městem, směrem k západu.
(Ze sbírek Milevského Muzea)
Tolik tedy o Šibeníku a Stínadlech a přesuňme se vzdušnou cestou cca o 3 km na jihovýchod, tedy na návrší, zvané „Hůrky“, které je sice dnes již součástí katastru města, nicméně do poloviny devatenáctého století bylo ještě nezalesněným, holým kopcem. Zde, na tomto návrší stával sloup, ke kterému byli odsouzení přivazováni. Na tomto místě se totiž upalovalo. Ti, kdož byli k této velice bolestivé smrti odsouzeni, končili svou životní pouť právě na Hůrkách. Dnes na tomto místě stojí kaplička, postavená milevskými občany, kteří na její stavbu uspořádali ve městě sbírku. Kaple byla vysvěcena 10. května 1847 milevským děkanem Bedřichem Štětkou a je zasvěcena Nejsv. Trojici. O vzniku kaple a důvodech, které vedly občany Milevska k jejímu postavení píše listina, tzv. „Koncept kovářovský“. Jejím autorem je místní lékař, Dr. Josef Rejšl. Listina má datum 10. května 1847, je uložena v dlouhé sklenici a zazděna do zdiva kaple samotné.
Poprava oběšením v Milevsku.
I toto popravní místo lze v Milevsku lehce najít. Každý místní občan vám rád ukáže ten správný směr. Z kopce je nádherný výhled na město a lze dohlédnout hravě i na Šibeník a Stínadla…
Upalování "čarodejnic" na Hůrkách. (nad věžičkou kostelíka je jasně patrná i šibenice na protejším kopci - důkladnost člověka,který maloval tento výjev je až zarážející)
Za poskytnutí archiválií, Smolné knihy, informací a fotografií patří můj velký dík Milevskému Muzeu, jeho ochotným a vstřícným zaměstnancům a řediteli, p. Šindelářovi.
Foto - archiv města Milevska, Milevské Muzeum, galerie - autor, © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz © 1st (2nd ) Military Survey, Section No. xy, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz