Lipnická šibenice.

Lipenske popraviště U Spravedlnosti.

Popravni misto či popraviště (Hoch Gericht, Spravedlnost) bylo místo, kde se nacházela buďto jen dřevěná šibenice, v případě Lipnika nad Bečvou ovšem již od 16. Století šibenice zděná. V její blizkosti, nebo na ni se také prováděly popravy stětím mečem a další exekuce. Popravenci byli do této stavby po čase vhozeni, nebo byly jejich ostatky zakopány v blizkem okolí. Šibenice, ať už jakákoliv, sloužila primárně k vykonáni trestu smrti oběšenim (smrt nastala udušenim, uškrcenim, poškozenim krčni páteře, či dekapitaci při přílišné váze odsouzence). Od kdy a kde stála nejstarší lipenská šibenice, nevíme, stejně jako není jasné, od kdy měl Lipník hrdelní právo. Nejspíše ale právo popravy obdržel hned či krátce po založení. Je však nepravděpodobné, že by nejstarší lipenská šibenice byla zděná, a jistě nestála v mistě pozdějšího popravniho mista. Pokud k nejstaršim popravám dochazelo již na počátku 14. stoleti, byli odsouzenci oběšeni na stromě (nejčastěji na dubu). Variantou bylo udušeni na vysokem kůlu, jehož konec byl rozštěpen a poté, co do něj byl odsouzencův krk vložen, byla odstraněna rozporka, čímž se konce stáhly a došlo k udušení. Nejpravděpodobnějši je ale dřevěná šibenice, na které vodorovný trám nesly dva sloupy (ve středověku šlo o hrubě opracované kmínky stromů). Odsouzený byl pomocí provazu na trám vytažen a teprve pote byl k trámu přivazán. V případě Lipníka nad Bečvou tedy jistě z počátku šlo o dřevěnou šibenici se dvěma až třemi sloupy, které nesly trámy. Teprve později byla vybudována zděná šibenice, nejprve kamenná, posléze v kombinaci kámen–cihly. Místu se díky šibenici řikalo Beim Gericht, či U Spravedlnosti a šibenice zde stála až do roku 1788.

 Stavebni doklady k lipenske šibenici.

Jak již bylo uvedeno, původně se nejspíše jednalo jen o dřevěnou šibenici, která byla možná stavěna pro každeho zločince zvlášť. To bylo samozřejmě nerentabilní, na druhou stranu brzy došlo k přesunu popravních míst z center sídel, kde zůstávalo pouze tzv. nižší právo v podobě pranýřů, a to do extravilánu, k hlavnim přístupovým cestám až na viditelné vyvýšeniny v okolí. Města Lipník nad Bečvou (v lokalitě U Spravedlnosti), Drahotuše (v mistě kruhového objezdu na Hranické) i Hranice (v místě ulice Pod Nemocnicí) měly šibenici na východ od města a shodou okolností byly všechny jižně od cesty vedoucí do následujici lokality. Z cesty byly velmi dobře vidět, takže upozorňovaly prochazející na to, že město hrdelni právo vykonává a každý se tak musel sřežit zločinnosti. Podle dochovaných učtů města Lipníka z roku 1538 se stavěla zcela nová šibenice. Je zde totiž uvedeno, že byl zakoupen kus role, na které byla šibenice postavena, ale také to, že se na stavbu koupil kámen. Je pravděpodobné, že do té doby byla šibenice skutečně jen dřevěná, protože mimo samotný údaj o koupi kamene zápis zdůrazňuje, že šlo o novou kamennou šibenici. Celková částka 12 kop 25 grošů byla tedy za pozemek, materiál a zednikům na postavení. Jelikož se ale jednalo o sumární učet, nezjistíme bližší informace, které přiináší pro jiná období kompletní učty, takže například nevíme, zda byly pro stavbu použity některé části ze staré šibenice. Lze ale konstatovat, že nejpozději v této době vzniklo skutečné popravní misto, kam byl až na výjímky přenesen výkon hrdelního práva na další čtvrt tisíciletí. Účty také nijak nespecifikují, zda bylo již v této době nahlíIženo na stavbu popraviště jako na nečistou a zda se ji účastnili nějakou formou také obyvatelé Lipníka či cechy. Na dlouhý čas pak údaje v městských učtech o šibenici mizí. Teprve z roku 1612 se nám dochovaly v městské knize účty, které vypovídají o větší opravě šibenice. Podle těchto učtů dostali v pátek po svatem Stanislavu zedníci za spravení a obílení popravního místa tři zlaté šest grošů. Tesaři dostali od vytaženi a upravení tramů „k věci“ 22 a půl groše. A v pátek po Nanebevzetí Panny Marie dostal Vaclav Balšánek zaplaceno za tři duby dodané k místu popravnímu jeden zlatý šest grošů. Ze smolné knihy města Lipníka se dozvídáme, že prvním popraveným na nové šibenici byl 13. června pro podvody, krádeže a smilstvo panský písař Václav Milius, kterému byl nejprve ve městě u pranýře uřezán jazyk a poté byl oběšen na spravené šibenici. Téhož roku bylo ještě vyplaceno nadeníku Blažkovi „od opravováni cesty proti šibenici na silnici“. Z uvedeného se zdá, že samotná zděná stavba šibenice nebyla nijak výrazně poškozena, pravděpodobně byly provedeny drobné zazdívky, ale bezpochyby byla omítnuta, neboť zmínka o nabílení šibenice by neměla u hrubé stavby smysl. Dřevěné prvky, tj. horizontální trámy mezi sloupy, byly zcela vyměněny za nové dubové. Otázkou je, jak tedy šibenice vypadala. Z teto doby nemáme jiný pramen, takže se zdá, že zmínka o třech dubových trámech znamená, že šlo o zděnou šibenici trojúhelníkového půdorysu se sloupy v rozích. Je zde ale již zřejmá nečistota pramenící z popravního mista, kdy bylo použito terminů „šibenice“ a „věc“, tedy výrazů spojených s odporem. Takový doklad máme v nejbližším okolí až z Holešova, kde se v roce 1623 stavěla nová „Spravedlnost“ a zde „všickni sousedé tu musili býti a nejprve purkmistr, potom ouřad a potom všickni sousedé jeden vedle druhého ji zdvihati museli“. Snad tedy rituál v Lipniku probíhal podobně. Zajímavou zmínku nacházime v roce 1630, kdy byl u šibenice popraven Jan Pavelka z Němčiček, který zavraždil tři osoby v Přestavlkách. Pavelka byl „pro kteréžto hrozné tři mordy, kradeže od něho činěné ortelován, klíštěmi trhaní prstů, hnatů polámáni, do kola vpletení a tak s kolem vzhůru k výstraze jiným vyzdvižený, však krk jemu nebyl sražen, do třetiho dne živ byl a když pro vodu do studýnky za popravnim mistem ženci, neb bylo ve žnich, chodili, volal i mé divky i jiných, aby jemu dali píti. Potom poručeno, aby byl prostřelen“. Záznam tedy odpovída tomu, že šibenice stála v polích a poblíž se dokonce nacházela studánka. Prozatím nebyly nalezeny další doklady o přestavbách popraviště, zdá se ale, že v 18. století již byla čtyřboká, navic popraviště nemohlo bez opravy tak dlouho vydržet. Je pravděpodobné, že bylo nejmeně přibližně po padesáti letech opravováno, ale doklady k tomu nemáme. Jednak se postupně měnila podoba městských účtů z velmi podrobných na značně rámcovité a dále se řada účtů nedochovala. Předpokládáme, že popraviště bylo upraveno někdy kolem roků 1709 až 1729, kdy došlo k právním úpravám hrdelních soudů, naopak po roce 1765, kdy prakticky zanikla exekutivní pravomoc Lipnika, již nejspíše obnovováno nebylo.

Lokalizace lipenskeho popraviště.

Na dlouhou dobu pak přímé doklady o poprávním místě chybí. Máme sice jeden doklad, podle kterého bylo 23. května 1621 vyplaceno „Moczovi tesaři co dělal šibenici na rynku dáno 6 českých“, ale zde se nejedná o popraviště, ale pouze o dočasnou stavbu. Objevilo se ale několik zmínek o pozemcích kolem popraviště, např.: V roce 1688 bylo zaseto šest měřic ovsa u „Spravedlnosti“. Podobně v roce 1785, kdyI zde byly pronajaty pozemky formou licitace. Podle nich se zde pronajímal zlomek pozemků o velikosti 31 měřic pěti zájemcům a pozemek byl nazvan „beim Hals Gericht“, tedy u hrdelního práva, a v roce 1787 „U Spravedlnosti“. V rámci letitého sporu mezi městem Lipníkem a Týnem o pastviska, která se u ni nacházela, získavame další drobný doklad z roku 1749. Při výslechu pamětniků, kudy vedla hranice, zněla mimo jiné otazka, zda je pravda, že „jezerská cesta, přikopa a tam jsoucí chrást pod městskou spravedlností mezi městem a dědinou Jezernicí od starodávna mez a hraničník ukazuje“. Kromě uvedeného lze využit také dvou souborů mapových děl, které zachycuji popraviště. Nejprve uveďme dvě mapy, jejichž autorem je přísežný zemský geometr Antonin Josef Walner. Mapy pocházejí z roku 1747 a byly vyhotoveny v souvislosti s ukončením sporu mezi městem Lipníkem a Týnem o pastvinu Závrbek. Zde je mezi lipenskými polnostmi a pastvinami u Bečvy zachycen nepravidelný útvar, v jehož středu se nachazí nákres stavby šibenice čtvercového půdorysu s napisem „hoch gericht“. Mapy snad byly zhotoveny pro obě strany, přičemž jedna je více schématická, obě však misto zachycují stejně a stejně tak tvar samotné šibenice. K mapám se dále dochoval nedatovaný nákres zachycující hraniční kameny a také na něm je šibenice zakreslena. Zdá se tedy, že v prozatím blíže nespecifikovaném období došlo k přestavbě šibenice na stavbu čtvercového půdorysu se sloupy v rozích. Je možné, že k tomu došlo někdy kolem roku 1710 (po právní upravě z roku 1709), nebo kolem roku 1737, kdy byl přestavován městský pranýř a město se rozhodlo opravit oba symboly městského práva. Mladší vyobrazení popraviště pochazi z katastralní mapy města Lipníka nad Bečvou datované do roku 1785, zhotovené Vaclavem Schwubem. Zde je šibenice zakreslena opět v podobě čtvercového půdorysu a nachazí se mezi potokem Hlásencem, starou cestou do Hranic, hranicí s pozemky Jezernice a rozdělením pozemků, polností a pastvin u Bečvy. Zakreslení neni tak detailní jako na předchozích mapách, ale přesto ukazuje v podstatě na stejné misto. Tím jsou ale dle všeho dobová ikonografická zachycení šibenice vyčerpána. Naneštěsti ji totiž nenajdeme na tzv. prvnim vojenském mapováni z let 1766—1768, kdy ještě existovala, a to proto, že se nacházela v mistě spojeni čtyř mapových celků. Pouze na jednom z nich je vidět posledni odsouzencovo zastavení – snad kříž, či kapličku Na Spravedlnosti. Na tzv. druhem vojenskem mapováni, respektive i na jeho civilní verzi katastru a indikační skice z roku 1830, ale nachazíme misto označené jako Beim Gericht. Respektive toto označení je na mapě na dvou místech nedaleko od sebe a vzhledem k měřítku a přesnému kartografickemu zpracováni nejspíše nejlépe odkazuje k mistu, kde dříve šibenice stála. Pokud spojíme informace, které doposud o umistění poprávniho místa máme, nacházelo se na obecním pozemku, někde mezi Hlásencem a hranicí s pozemky Jezernice východo-zapadně a mezi starou cestou do Hranic a pastvinami u Bečvy severo-jižně. Pod šibenicí měla být „chrást“ a cesta k ní vedla přes most přetinající Hlásenec. Podle indikační skici je zde skutečně taková cesta, která měla odbočku k terenní nerovnosti, kde cesta končila na obecních parcelách č. 353 (louka) a 430 (pole). Pravě spojení cesty, která nikam dále nevedla a městského pozemku naznačuje, že zrovna zde se mohla kdysi šibenice nacházet. Na tomto místě bylo posléze vojenské cvičiště a název zůstal stejný i na dalšim mapováni, včetně dnešního, kdy však již samozřejmě zni U Spravedlnosti.

Zánik šibenice.

Císařovna Marie Terezie patentem z 19. srpna 1765 omezila hrdelní soudnictví a opravdu ve stejném roce se z lipenskeho kata stáva pouze pohodný. Nejpozději od toho data již v Lipniku k popravám bezpochyby nedocházelo, byť si město pranýř i poprávní misto podrželo i nadale. V červnu 1788 ale vyšly doplňky k josefskému kriminálnímu právnímu řadu, kde se v § 304 píše o odstranění popraviště. Jak zjišťujeme z městských počtů, takovým případem bylo i lipenské poprávni místo. V lipenských městských účtech totiž skutečně nacházíme k 19. srpnu 1788 prvni zmínku o odstranění šibenice. Dne 20. srpna bylo v bourání pokračováno a v účtu uvedené dřevo mělo být odvezeno do dřevníku, což mohlo být dřevo ze šibenice, nebo to s ní vůbec nesouvisí. Dne 21. srpna se v bourání pokračovalo, kdy byly čištěny cihly, což zabralo celé dva dny, neboť stejnou větu najdeme ještě 26. srpna. Cihly zůstaly nějakou dobu na mistě a 17. listopadu byly na pěti fůrách odvezeny.

 Lipník nad Bečvou na vedutě z let 178/5-1791

Cesta na popraviště.

Samotná cesta delikventa na popraviště byla obdobou poslední cesty zemřelého na hřbitov. Tato poslední cesta ale neměla za cíl křesťnské rozloučeni – ostatně odsouzenec při ní ještě nebyl mrtev. Smyslem bylo poučit ostatní o špatnosti cesty zločinu a hříchu. Pokusme se tedy nyni zrekonstruovat, jak taková cesta zločnce na popraviště v Lipníku vypadala. Je pravděpodobné, že tak jako jinde měl zločinec v poslední den právo na zpověď a kvalitní pokrm. Bartoň ovčák ze Slavkova, popravený lamaním kolem 22. února 1636, „před tim se zpovidal a velebnů Svátost přijal“.Z časových údajů, které o popravách máme, je zřejmé, že nebyla stanovena jednoznačná hodina, kdy by se popravy měly konat. Některé probíhaly dopoledne, některé odpoledne a v některých případech docházelo k neveřejným popravám v noci. Většina poprav se nejspíše odbývala v pátek, což dokladají jednak městské učty, ale třeba také poprava Maruše Holíkové v roce 1615, která byla nejprve u města ve strouze utopena a poté zahrabána u šibenice. Původně měla být popravena v sobotu v deset hodin, ale „stalo se v pátek, poněvadž den sobotni k tomu nevšelijak příležitý, a utopena jest“. Když nadešel čas vlastní exekuce, byl zločinec vyveden z městského vězení, které nejpozději od 17. století bylo na radnici, na naměstí, kde mu byl pravděpodobně u pranýře přečten rozsudek. Snad zde byla také městským rychtářem a později syndikem (nad ním) zlomena hůl na znameni ukončeni procesu. Z 5. unora 1703 se nám dochoval účet na jeden zlatý a deset krejcarů, které byly vyplaceny „panům radním, kteři s právem při vyvedení deliquentky vychazeli“. Snad se pak s právem šlo až k popravišti, protože máme v roce 1612 dochován účet na sedm a půl groše za „V sobotu před sv. duchem pacholkům, kteříž s právem ke Golgotě šli“. Po celou dobu byl se zločincem kněz, který jej vyzýval k očištění své duše a přiznání hříchů, modlil se za jeho hříchy a vyzýval jej, aby sám odrazoval přihližející od zlých činů a prosil je o odpuštění. Z doby před Bílou horou se nam dochoval záznam: „Pořádek, kterýž se zachovávati má na cestu, kdyby zločnec na misto popravni vyveden byl“ z pera lipenskeho primátora Zikmundka. Zřejmě již na konci 16. století tedy lze očekávat, že i lipenští protestantští duchovní správci skutečně zločince provázeli na popraviště.  Z roku 1629 ale máme doloženo, že v některých případech kněz odmítl zločince vyzpovídat i jej vyprovázet modlitbou (zaroveň již šlo o katolické období, takže tato tradice bezpochyby pokračovala). V lipenské smolné knize je výslech jistého Bartoloměje Czedlmona, který uvedl několik krádeži a ubližení na těle. Případ je zde sice zmíněn jen jako výslech, ale na závěr je uvedena formule „a na tom jest umřel“. K tomu se dochoval zápis městské rady, který uvádi, že když byl Czedlmon 14. března veden na popraviště, přišla městská rada za lipenským děkanem s prosbou, aby „téhož Bartle pan děkan tak, jaký obyčej církve katolické jest, motlitbami svatými napomenul, aby se v poslední hodinu smrti své nad pánem Bohem a svou duší nezapomenul“. Děkan to ale odmítl s tím, že je to rebelant proti cisaři, který mimo jiné okradl hranickeho kněze, a že mu již jednou byla udělena milost a nenapravil se. Nejspíše ve chvíli, kdy se průvod se zločincem vydal na cestu, zazvonili na malý zvonek na radnici (byl na věžičce na začátku Nerudovy ulice). Zločinec někdy kráčel, někdy byl vezen katem na popravči káře, nebo na smyku za koněm, a to dnešní ulicí 28. října, Hranickou branou ven z města. Na hostinci U Modré hvězdy prý kdysi bývala věžička se zvonkem a také na něj mělo být zvoněno, když kolem zločinec vedený na popravu procházel. Když byl v roce 1616 popraven jistý Zborovský, „když na popravu vedený posměšně dobrou noc lidem vinšujíce, branným aby na ně nečekal, tovaryše toho řemenařskýho vyzývajíce aby šel a krve jejich se napil“. Tato poprava tedy byla podle všeho vykonána navečer a odsouzenec procházel branou. Průvod dále procházel starou Hranickou ulicí na starou Hranickou cestu, které vedly o neco jižněji souběžně s dnešní ulicí k tzv. poslednímu zastavení. To zřejmě bývalo v mistech dnešni kapličky Nanebevzetí Panny Marie, které se take říka Na Spravedlnosti a zločinec tak byl v půli cesty. Kapličku měl v roce 1740 zřídit Jan Smejkal, v samotné kapli je ale záznam z roku 1925, kdy lipenský učitel František Novotnik opravil fresky sv. Jáchyma, sv. Anny a Nanebevzeti Panny Marie. Podle něj tehdy byly v kapli četné nápisy z let 1705—1720 a on sám uvádí, že původní malby byly z roku 1698. Údajně mělo být popraviště nedaleko v místech, kde dnes stojí kříž. Je to ale omyl, který se traduje v literatuře a ani prospekcí zde nebylo nalezeno nic, co by popravišti nasvědčovalo. Zločince ale od kapličky čekala ještě takřka stejně dlouhá cesta k popravišti, kde byla lipenským popravním mistrem vykonána samotná exekuce. Poslední slova zločince před popravou potom podle výše uvedeného „Pořádku“ byla: Ježíš Kristus za mne umříři a pro ospravedlnění mě zase z mrtvých vstáti ráčil. Ach milý Jžíiši Kriste, tys mne od zatracení věčného vykoupil. Ja jsem tvůj, k tobě přinaležím. Ó synu Boži smilujž se nade mnou, v tvé ruce poroučim duši mou. Ne vždy se však poprava skutečně konala. V roce 1601 měl být popraven jistý Jíra šafář, řečený Strejček z Ivanovic, pro vraždu, krádeže a smilstvo,ale na přímluvu přespolních lidí a z rozhodnutí tehdejšiho pana Jiříka z Vrbna mu byla udělena milost. Podle záznamu se ale i Jiřík z Vrbna domníval, že mu již nestihnou milost doručit, přičemž zprávu podle všeho skutečně doručili na poslední chvíli, „již k místu popravnimu přišli, postihli předce ti lidé, běžící během“. Odsouzeného Strejčka tak z popraviště odvedli zpět do vězení, kde se potvrdilo, že milost skutečně obdržel. Ve vězení se pak léčil a nakonec byl propuštěn poté, co složil revers, že se mistním nebude mstít, a zaručili se za něj rukojmí. Dva zloději, Pavel a Jira Kopka, byli v roce 1622 pro krádeže v Pekelném mlýnu a na jiných místech odsouzeni ke ztrátě hrdla, ale trest jim byl prominut na vězení. Na to sepsali revers, kterým slíbili, že za udělenou milost po odsedění trestu navždy odejdou z panství a nebudou se zde nikomu mstít. Z roku 1627 máme doloženou podobnou příhodu, byť se nakonec neodehrála na lipenské šibenici,ale u Hranic. Tři obyvatelé Dolního Újezda, Jan a Vaclav Halouzkové a Vaclav Kučera, měli být za dvě vraždy a krádeže vojenských koní v době rebélie odsouzeni k oběšení. Avšak na přímluvu řady lidi, a proto, že se za ně řada lidí zaručila, byli zproštěni trestu smrti, přestože „všichni tři, obzvlášťě každej, provaz na krku majíce, týž tu při Hranicích konec svých životů vzíti měli“. Svou roli zřejmě hrálo i to, že vraždy spáchali na dvou zbojnících, kteří je ke kradeži koní přinutili. Na druhou stranu Václav Kučera v páchaní zločinů pokračoval a byl v roce 1629 popraven na Potštátu. Jednou z výjímek byla také poprava čtyř zbojníků v roce 1710, která se stala pro lid skutečným divadlem. Z dochovaných učtů máme totiž doloženo, že k ní bylo povoláno vojsko o sile 113 mužů, označených jako husaři a hajduci, přičemž hajduci měli za úkol hlídat a usměrňovat přihlížející lid tak, aby nebyla pošlapána úroda. Tito zbojníci ovšem nebyli popraveni na popravišti, ale oběšeni na stromech. K tomu zhotovili za dva zlaté lipenští kováři čtyři háky na stromy k uchycení provazu. Provazník dostal tři zlaté, třicet krejcarů za provazy na svázaní, vedení a oběšeni odsouzených. Lazebník dostal jeden zlatý 27 krejcarů za léčeni odsouzeného a za jakési nápoje pro všechny a kat dostal za každého šest zlatých, tedy celkem 24 zlatých. Zjištěné množství popravených na lipenském popravišti a potažmo také počet pohřbených delikventů naráží na problém nedochování řady pramenů, jejich velkého množstvi z určité doby, ale take na to, že se například dochovaly spisy k určitému případu, ale samotný rozsudek schází. Dokonce ani nevíme, která poprava byla jako vůbec poslední v Lipníku nad Bečvou provedena. Lze tak prozatím pouze uvést počet prokázaných poprav, který byl v letech 1542—1743. Celkem se jedná o 74 popravených různými způsoby. Zpravidla býva prokázána jedna poprava ročně, ale lze uvést, že v roce 1552 bylo celkem 11 poprav a v roce 1612 šest. Extrémem samozřejmě byla velká pobělohorská poprava v Hranicích v roce 1627, ale ta nesouvisí s lipenským popravištěm. Většina jich byla oběšena, další byli sťati mečem či lámáni kolem. Nejméně případů máme doložených upálením a utopením, ale nelze vyloučit, že při upálení kat např. vhodil některé kosti z popraviště do ohně a ulehčil si tak práci se zakopávánim. U některých popravených je totiž uvedeno, že byli u popraviště zakopáni, u některých, že byly jejich ostatky do popraviště vhozeny.

 Šibenice jako nečisté misto a hrob delikventů.

Z dochovaných dokladů je nutné zmínit také to, že popraviště bylo samo o sobě nečistým místem. Běžně se sem nikdo neodvážil chodit, i když máme doklady o tom, že se tak příležitostně dělo. Při samotné popravě se přihližejíci dav nacházel v okoli šibenice, v samotné blízkosti a přímo v šibenici to byl jen kat, jeho pomocníci a delikvent. V Lipníku máme doloženu řadu případů, kdy byli delikventi buď vhozeni do prostoru šibenice, nebo zahrabáni v její bezprosřední blízkosti. V blizkem okolí bylo také vystaveno na kůlu kolo s delikventem, kdy kůl byl zaražen do země, a zde se také nacházela hranice pro případ upaleni. Vykonané popravy kolem již byly zmíněny. U popraviště byl upálen např. 12. dubna 1600 Jakub pastýř z Laznik, který byl na popraviště odvezen na káře a zde upálen. Z případů zahrabání u šibenice uveďme Maruši Holičku z Radotina, ktera byla 8. prosince 1615 utopena a pak převezena a zahrabána u šibenice. V roce 1612 bylo katu podle městských účtů vyplaceno 15 grošů za „od sklizeni dvou z práva popravištneho“. Popraveni byli nejspíše vystaveni a městská rada rozhodla, že je má kat odklidit, tj. nejspíše vhodit jejich ostatky do popraviště. S popravišti a těly popravených souvisela take řada pověr a kouzelných praktik, které přitahovaly řadu lidí a slibovaly získaní štěsti, zdraví, financí, nezranitelnost apod. Samozřejmě šlo o zakázané praktiky, a tak se o většině těchto magických praktik dozvídame většinou opět z výslechů lidí obviněných z nějakého zločinu či přímo z čarovani. Ve většině případů se jednalo o užití části těl a oblečení popravených nebo oprátky, ze kterých prý dokázaly čarodějnice dojit mléko apod. Čarovnou moc měla také hlína z popraviště a rostlina mandragora, která se také používala k magickým praktikám a rituálům. Rostla prý pouze na popravištích, ovšem již Matthioli ve svém herbáři prokázal, že jde jen o podvod, který však nebránil pověrčivým lidem těmto praktikám věřit. Z Lipníka samotného máme prozatím jeden přímý a jeden nepřímý doklad takových praktik spojených přímo s popravištěm. V roce 1636 byl totiž popraven kolem ovčák Bartoň ze Slavkova a „na čtvrtý den kdosi klíny odspodu zdobýval, až se kolo pošinulo tak, že je rukou dosáhnouti mohl, dvě opratky ořezané byly, potom poručeno mistru, by to do spravedlnosti hodil a nikdo aby vic nehřešil.  Nepřímým dokladem je výslech Anny Boudky v roce 1619 pro čarování, která mimo jiné řekla, že vředy na nohách uředníka na Veselíčku mohlo způsobit kouzlo, kdy se „všelijakých kostí umrlčích jak člověčích, koňských, psich i kočičích“ vyvaří a nalejí na cestu, po které dotyčný přejde. Takových magických kostí bylo pravě na popravišti dostatek. Mimo to vime, že v roce 1574 po popravě dvou lotrů v nedalekých Hranicích, kteří byli vztyčeni na kole, dvě divky jednomu z lotrů uřezaly „kus košile, chtic čarovati, aby mnoho hostí na pivu měly“.

Galerie.

Lipenské popraviště, právní symbol, místo výkonů exekucí i varovný symbol umístěný v krajině, již dnes nestojí. Dlouhá léta v minulosti však představovalo významný bod potvrzující výkon městského práva, který byl sice nečistým místem, ale město na něj zároveň bylo pyšné a staralo se o jeho údržbu. Po zániku hrdelní pravomoci město tento symbol na základě cisařského nařízení rozbořilo a lze jen doufat, že v některém pokračováni přineseme čtenařům zprávu o archeologických nálezech z mista popraviště.

Děkuji z celého srdce panu PhDr. Janu Štěpánovi PhD ze SOkA Olomouc za poskytnuté archiválie i za zapůjčení jeho práce a svolení k citaci a publikaci jeho práce.

(Tohoto nebývale příjemného a ochotného člověka se pokusím ještě v budoucnu "zneužít")

Foto archiv autora archiv HP

Veduta:

Fond: Archiv města Lipník nad Bečvou

Značka fondu: AM Lipník

Inventární číslo: 8024

Datace: 1785-1791

Popis veduty: Lipník - celkový pohled na město a hrad Helfštýn

Legenda: Granitzcharte von dem Gebiethe der Stadt Leipnick so im Jahre 1785 aufgenommen wegen den damaligen Granitzstreitigkeiten aber westwärts nicht geschlossen worden.

Autor předlohy: Swüben V., malíř

Technika: kresba kolorovaná

Svazek listinného soupisu: II/3

Číslo ve svazku: 1368

Číslo v archivu: 3

Odkaz: mapy.cz