Votice.
Kdy byly Votice založeny, není přesně známo, nicméně (V)Otická osada vznikla zřejmě někdy ve 2. polovině 12. Století. Dochované prameny píší o prvním známém vladykovi, Diviši z Otic, jež je připomínán v roce 1318. Již ve 14. století měly Votice (do 16. stol. Otice) různá městská výsadní práva, které ještě značně rozmnožil poslední z rodu Otických Jan Burjan Otický z Otic. V roce 1604 koupila Votice Eva Kaplířová ze Slavkova, manželka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednoho z vůdců stavovského povstání v letech 1618 – 1620, popraveného 21. 6. 1621 mezi dvaceti sedmi českými pány na Staroměstském náměstí v Praze. Konfiskovaný majetek Kaplířů získal roku 1622 Sezima z Vrtby. Vrtbové drželi Votice až do roku 1807. Hrabě Ferdinand František z Vrtby přikoupil v roce 1672 Olbramovice. Tehdy bylo celé jeho panství i s dalekou krajinou v úplném úpadku, jak mravním, tak hmotném. Otický kněz Vlasák líčí hrozné následky dlouhé války těmito slovy: „V městě i ve vesnicích stály mnohé domy a statky opuštěné a pusté, pole a luka ležela ladem, zarůstala lesem, k vzdělání jich nedostávalo se lidu i dobytka, a mezi lidem panoval největší nedostatek a bída, z čehož povstal veliký hlad a mor. Pověra a nevzdělanost lidu velmi se rozmohly, rvačky a surovosti všeho druhu se zmáhaly přes přísné tresty..." Jak veliká byla v 17. stol. duševní zaostalost poddaného lidu, dokazuje následující skutečná událost. Na votické „spravedlnosti" byl 2. května 1676 oběšen jistý Jakub Lesák. V noci po popravě vylezl na šibenici myslivec Jan Mráz, poddaný pána Hrušovského na Skrýšově a Vyšatolech, a s ním ještě Pavel Šach, Tomáš a Jan Dotýkaný a Havel Urban. Uřízli oběšenci kus oprátky od krku a rukou, též kus košile k rozličným čárám a vylámali mu z úst zuby, které chtěl myslivec zasadit do pažby své ručnice, aby se prý při střelbě nikdy nechybil. Myslivec byl lapen a za svůj čin k smrti odsouzen. Apelační soud v Praze změnil mu na přímluvu pána Hrušovského trest smrti ve dvouleté vězení. Co se stalo s jeho čtyřmi pomocníky, není známo.
Votické šibenici se také říkalo „spravedlnost", kterou si Votice držely jako každé jiné větší panství. Stávala na západním hřbetu Polského vrchu, kde je v současnosti zdaleka viditelný osamělý javor. Údajně to býval jen prostý dřevěný sloup s příčkou nahoře, na niž kat za hák pověsil konopný provaz pro odsouzence. Dle záznamů vojenského mapování však lze vypozorovat, že se s největší pravděpodobností jednalo o tříramennou šibenici dřevěné konstrukce, vrchem propojenou trámy. Šibenicí zde trestávali vraha i lupiče, ale často i lidi, kteří si ulovili třeba jen panského zajíce, nebo uzmuli z panského rybníka nějakou tu rybu a z potoka trochu raků. I na votickém panství si patrně dobře finančně zajištěný magistrát vydržoval svého popravního mistra. Pavel Neufuzs (*okolo 1750) byl zaměstnancem městského obvodu „Otice“ jako kat v letech 1772-1782, kdy je střídán v katovně dalším popravčím mistrem, kterým byl Vít Haller (*1760). V době, když už byla zdejší šibenice minulostí, přešla na Votického kata samosebou povinnost pohodnická. Do roku 1814 je zde uváděn jako městský ras jistý Josef Pösel (*před r. 1790) Ve Voticích soudili městští konšelé v čele s purkmistrem, ale nad rozsudky rozhodovala vůle vrchnosti. Udání hajného, poklasného, šafáře, správce nebo dokonce zámeckého hejtmana musil městský soud respektovat a prověřit. Při výslechu býval i zde podezřelý všelijak mučen, aby se přiznal. Osvobodila-li vrchnost souzeného, což se stávalo jen zřídka, býval milostí obdařený před propuštěním jinak pro výstrahu potrestán: vypálili mu žhavým železem cejch, uřízli mu ucho, aneb jej metlami z obce vymrskali. Oběšence, jakož i na všech sousedních justicích, nechávali třeba několik týdnů na šibenici viset, potom jej teprve zakopali pod šibenici. Ještě v prvních letech 19. století byly nalézány na šibeničném vrchu kosti popravených. I nařčení soudců z nesprávnosti bývalo často trestáno na hrdle. Dne 5. listopadu 1624 popravili na šibenici jistého občana pro krádež ryb a raků. Soud vykonali konšelé s purkmistrem Janem Paseckým. V zástupu lidu, vracejícího se po popravě do města, byl též Jan Hruška ze vsi Jiřina, poddaný pána Hradeckého. Prohodil „o chybné spravedlnosti" votických konšelů jen několik slov a byl oběšen. (Ze zemského archivu.)
I v dnešní době se o votickém popravišti, tedy o jeho blízkém okolí vypráví několik historek, které nesou nádech jistého tajemna. Údajně tu projíždějícím řidičům zhasínají motory aut a někteří svědkové tvrdí, že poblíž popraviště viděli postavu ženy v tmavém oblečení, která měla na hlavě široký klobouk. Jeden z řidičů prý měl i pocit, že dotyčnou ženu přejel. Když ale vystoupil z vozu, nikoho už v okolí nenašel. Sám jsem zastavil poblíž šibeníku, ale podařilo se mi normálně nastartovat a odjet....takže...kdo ví...
Prameny: Město Votice,
Literatura: Čeněk Habart: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko IV. díl, (reprint Sedlčany 1994), Jan vyhlídka-Lexikon nedotknutelných (Sperat 2013), Pavel Pavlovský-Dějiny Votic (1988)
Díky: PhDr. Prášek Jiří Prácheňské muzeum v Písku, Mgr. David Hroch, muzeum Votice.
Fotodokumentace: autor, http://oldmaps.geolab.cz, http://www.mapy.cz