Pelhřimov.

Kapku složitá cesta mě vedla ke zpracování tohoto příspěvku. Tentokráte jsem musel žádat o svolení ke zveřejnění a reprodukci některých dokumentů až na nejvyšších místech krajských archívů a to kapku trvá, než se vše vyřídí k plné spokojenosti obou stran.  O to příjemnějším mi byl doprovod šarmantní dámy, paní Zuzany Müllerové z Pelhřimova, která je v tamějším archivu jako doma a životní osudy jejích předků jsou také svázány s pelhřimovským popravištěm. Pra…pra..pra předek její prababičky, přesněji jistá Mariana Králová byla 15. dubna roku 1757 sťata a kolem probita za vraždu dítěte, které zabila na Poříčí ve dvoře, ve kterém sloužila. Tato nevšedně pracovitá, inteligentní a půvabná žena mi byla doprovodem po městě Pelhřimovu, když jsme společně hledali místa časem dávno zavátá. Nakonec se nám podařlo s úspěchem destinovat šibeniční návrší, stínadla i polohu bývalé katovny. K tomu pro nás paní Zuzana vydolovala ještě nějaké ty perličky z místního archívu a zbývalo už jen tyto informace pro Vás zpracovat a zveřejnit.

Už ve středověku se ve městě Pilgram (dřívější pojmenování Pelhřimova) vyskytovaly orgány městské správy, obdařené soudní pravomocí, s právem rozhodnutí nad životem či smrtí odsouzeného. Historií pelhřimovského trestního soudnictví se podrobněji zabýval pan Josef Dobiáš, především v rámci svých rozsáhlých Dějin města. O výkonu trestního práva v Pelhřimově existuje značně bohatý spisový materiál, zejména pak v době od 16. Století. Ale i v době před nástupem raného novověku zde popraviště nikterak nezahálela. Roku 1422 zde byl souzen a k smrti odsouzen jistý zloděj Michal. Nakonec však dostal milost a katovi tak ubylo práce a tím pádem i športlí. Ale v roce 1569 zde už byl popraven písař Abraham pro zpronevěru v městské kase a Jan Platův byl sťat za vraždu. Tyto popravy mohl vykonat kat Sochor (katem okolo r. 1150), nebo kat Adam N. (působil okolo r. 1578). Tyto jména nám dokládají prameny a je jisté, že popravčí výše jmenovaní mohli tou dobou na Jihlavsku a Pelhřimovsku působit. V roce 1580 byli v Pelhřimově popraveni (patrně upáleni nad stínadly) společné tři žháři a hned rok poté, tedy v roce 1581 tady popravčí z Jihlavy popravil šest osob najednou. O jaký výkon popravy se tehdy jednalo, pramen ovšem neuvádí. Poznámky o výkonech hrdelního soudu jsou opravdu spíše skromné, než aby rozsáhle deklarovaly průběh výkonu poprav. Přestože byly koncem 16. století popravy mimo své represivní poslání také velice lákavou podívanou, málokdo se hodlal zatěžovat jejich obsáhlejším popisem a archivací. A tak byl v roce 1613 upálen další žhář a výkon této exekuce byl svěřen patrně do zkušených rukou inteligentního kata z Jihlavy, který se jmenoval Wolf Sokol Blatenský. (*1588-†1615) Sám také o dva roky později skončil na popravišti, Ale o tom si píšeme na jiném místě. V roce 1620 byl dokonce o hlavu zkrácen desetiletý chlapec pro žhářství. V tomto případě byl vzhledem k věku chlapce zcela jistě zvolen mnohem milosrdnější trest stětím, namísto krutého upálení zaživa. Lze ovšem právem předpokládat, že jeho mrtvé tělo mohlo být následně vloženo na hranici a spáleno, jak předepisoval tehdejší zákoník. Vlastního kata si Pelhřimovští v předbělohorské době nevydržovali a k jednotlivým exekucím si proto zvali zpravidla popravčího mistra z Jihlavy. Roku 1662 kat na popravišti u šibenice zaživa zahrabal Alžbětu Paclíkovou z Lipnice, vražedkyni vlastního dítěte nabytého v řádně uzavřeném manželství a kůlem probil její srdce. Kolem roku 1700 byl v Pelhřimově sťat nějaký muž pro dvojnásobnou vraždu a v roce v roce 1707 se stejné smrti dočkala Dorota Bláhová za zabití dítěte. Tyto popravy už mohl mít „na svědomí“ pelhřimovský kat N. Kuželka. ( katem 1691, * před 1670) a později je deklarován jeho příbuzný Jiří Kuželka (katem okolo 1710). Jeho dcera se provdala za jednoho z rodu Zelingerů, který po Kuželkovi následně přerbírá katovskou živnost. Později, roku 1741 zde byl oběšen tkalcovský tovaryš František Trávníček, roku 1757 pak sťata Mariana Králová za vraždu dítěte a srdce jí dle tehdejšího zvyku bylo kůlem probito. V roce 1770 byla na popravišti u Háje sťata Róza Vejvodová, údajně za žhářství. V těchto letech bylo možno vidět na pelhřimovských popravištích popravčího mistra Jana Hermanna (* před r. 1740), nebo Václava Lípu (* asi1697-† 29. 11. 1765). Krátce poté byl pelhřimovský hrdelní soud zrušen. V Pelhřimově lze označit přinejmenším tři místa, která nějakým způsobem souvisejí s výkonem hrdelního soudnictví. V pověstech a neověřených pramenech byly jako místa pro výkon poprav označeny další, pomístní názvy, ale tyto mohly vzniknout komolením slov a nějaké další lokality tak jsou nejisté. Zřejmě nejdůležitějším pelhřimovským popravištěm byl vrch zvaný dodnes „Na spravedlnosti", který se vypíná vpravo od silnice k Putimovu, ve vzdálenosti 1300 metrů jihovýchodně od náměstí. Pozemky v širším okolí návrší se nazývají dodnes „U spravedlnosti", což je doloženo už koncem 18. Století. V listech prvního vojenského mapování ze šedesátých let 18. století byla císařskými důstojníky zakreslena přímo na vrcholu šibenice v podobě dvou sloupů, propojených nahoře břevnem. Červená barva kresby svědčí s největší pravděpodobností o zděné konstrukci šibenice, kterou ostatně u významného města s častými hrdelními exekucemi můžeme předpokládat. Šibenice, kterou město už delší dobu nevyužívalo, tady stála až do 11. srpna 1788. Pak ji Pelhřimovští na základě císařského nařízení dali zbořit. Na vrcholu dnes stojí objekt vodojemu z první poloviny 20. století, obklopený vzrostlými listnatými stromy. Svahy okolních pozemků jsou holé. Nejvyšší bod se nachází asi 10 m jižně za tímto vodojemem a prochází jím polní cesta. Žádné pozůstatky někdejšího popraviště nebyly v terénu zjištěny.

Pelhrimov

Město Pelhřimov disponovalo také stínadly, na nichž končili svůj život zločinci odsouzení ke ztrátě hrdla, lámání kolem a patrně se zde vykonávaly i některé tresty upálením. Popravy mečem probíhaly na opačné straně Pelhřimova, při severní straně hlavní Pražské silnice. (provoz na významné komunikaci přispíval k žádoucí publicitě hrdelních trestů a měl tak působit zastrašujícím dojmem). Podle vzpomínek děkana Holého se stínadla nacházela v úhlu, který svírá Pražská silnice se starou cestou k Radětínu, tedy dnešní Hodějovickou ulicí. Toto nároží dnes zaujímá dům čp. 649. Na základě četných analogií se lze domnívat, že se zde nacházelo jakési vyvýšené pódium, snad zděné z kamene, nebo obezděné, na němž byly exekuce vykonávány. V každém případě se jednalo o zařízení trvalejší konstrukce, neboť na základě josefínského zákona byly 4. srpna 1788 také „stínadla zbořený“. Jednalo se mimo jiné o výrazný orientační bod, který dal vzniknout pomístnímu názvu. Již v roce 1599 je zmiňováno pole „Za stínadly“. Ještě v 19. století se zde rozkládaly volné plochy polí a na mapě stabilního katastru z let 1826-1843 je v bezprostřední blízkosti silnice zaneseno pomístní jméno „Stínadla“. Zachovalo se dodnes, a to i díky tomu, že bylo převzato do názvu ulice U stínadel, která vznikla jižně od Pražské silnice a vyúsťuje do ní přibližně naproti ulici Hodějovické. Poblíž domu čp. 649, za někdejší stodolou A. Štěpánka, bývala ještě počátkem 20. století pod mezí tzv. Katovská studánka, v níž si podle pověstí popravčí mistr po vykonané exekuci myl svůj meč. Studánka zanikla s potřebou rozrůstající se zástavby. Po obnovení práva výkonu hrdelních trestů pak v Pelhřimově působil v letech 1790-1797 jako popravčí mistr kat Matěj Ed(e)r ( asi *1765 -† 1834) a v letech 1825-1838 věšel na místní šibenici odsouzence Jan Nepomuk Eder (*1. 10. 1787). Podobně jako město České Budějovice měl i Pelhřimov vyhrazen určitá místa pro exekuce příslušníků armády. Několika zmínkami jsou doloženy veřejné popravy vojenských i civilních osob u rybníka Háje. Například roku 1752 byli dva vojáci oběšeni na jednom sloupu „u Háje“ a ve stejném roce tamtéž ještě jistý tambor. V roce 1770 zde také skončila život žhářka Vejvodová. Rybník Háj se v 18. století rozléval v prostoru nynějšího železničního nádraží, ve vzdálenosti 1000-1500 m jižně od náměstí, a po jeho hrázi procházela hlavní silnice k Jindřichovu Hradci. Jan Fried uvádí, že „místo popravní u rybníka Háje bylo podle zápisků děkana V. Holého (odst. 33) vpravo od rybníka, kde od silnice vycházela polní cesta podél rybníka do polí. Na této křižovatce stával kříž. Tedy asi v místech, kde stojí dnes jednopatrová budova L. Duba. Porovnáváním historických map se současným plánem města lze dojít k závěru, že popraviště u bývalého rybníka Háje se nacházelo v prostoru mezi jižní částí nádražního kolejiště a Nádražní ulicí, přibližně proti vyústění ulice Skrýšovské  - asi 1500 m jižně od náměstí. Provinilí a odsouzení vojáci končili svůj život rukou kata rovněž „na panském poli za Kalvárií"; roku 1751 tam byl kupříkladu sťat voják pluku de Waldeck a vyzdvižen na kole do výše. Toto popraviště se pravděpodobně nacházelo v místech dnešního hřiště za Kulturním domem Máj, jehož střed leží 350 m západo-jiho-západně od pelhřimovského farního kostela. Jako ostatně i v dalších větší městech, tak i v Pelhřimově probíhaly popravy pro zvláštní výstrahu přímo na pelhřimovském náměstí. Roku 1568 pohrozil Karel z Říčan vzpurným měšťanům, že je dá „na rynku v městě postínati“, ale zůstalo jen u výhružek. Zatímco v roce 1618 proběhla na náměstí hromadná exekuce vesničanů z okolí, uspořádaná císařským vojskem. Patrně počátkem 19. století bývalo městu vyhrazeno popraviště v místě nazývaném „Cikánka". Traduje se, že tu byli kdysi oběšeni nějací cikáni. Další pověst hovoří o muži, který zde byl oběšen a vzápětí dorazil k šibenici posel s omilostňujícím rozsudkem. Podle Jana Frieda se toto popraviště nacházelo "tam kde jest cesta od Pekla ku Starému Pelhřimovu". Vlevo od silnice je kus pozemku osázen lesním stromovím. Tomuto místu se říká „na Cikánce“. Proti Cikánce v právo od silnice býval pahorek a na něm kříž. Jako poslední tu byl oběšen r. 1811 jakýsi Andres za to, že sedláka v Pravíkově zabil. Pahorek i křížek zmizel, když toto místo pusté v pole bylo obráceno. Popravený Andres se ve skutečnosti jmenoval Ondřej Machů a když prý vyslechl rozsudek k trestu provazem, zaradoval se v bláhové iluzi, že ho čeká jen výprask provazem. Dle tohoto tvrzení bychom potom snad mohli hledat reálné jádro výše zmiňované pověsti. „Cikánka" se nalézá na jihozápadní straně hlavní Pražské silnice, již mimo pelhřimovskou zástavbu, za tzv. Volemankou, 650 m severo-severo-východně od středu Starého Pelhřimova. Místo se rozkládá nejspíše na pozemku parcely č. 660/1-4, který byl dříve svírán hlavní silnicí a dnes již zaniklou cestou ke Starému Pelhřimovu. Mírná vyvýšenina s křížem se nacházela na opačné straně silnice, poblíž odbočky k Peklu. Roku 1568 přikázal tehdejší držitel Pelhřimova Karel Říčanský z Říčan postavit na Strážném vrchu šibenici pro výstrahu svým pelhřimovským poddaným. Strážný vrch leží 1 km jihozápadně od náměstí a stojí na něm kaplička sv. Floriána. Zdali se zde ovšem vykonávaly popravy oběšením není prokazatelně známo. Až poté bylo popraviště s šibenicí přemístěno na své trvalé místo při cestě k Putimovu. Ještě i v roce 1945 došlo v Pelhřimově k popravě provazem. Obviněným a odsouzeným byl František Policar, hostinský z Horní Cerekve. Popravu tehdy vykonal Josef Kutlvašr, kat z Jihlavy. Následujícího roku došlo ještě k popravě dvou německých žen: Anežka a Zdeňka Hejlovy (matka a dcera), původně Češky. Ale v tomto zápisu není psáno, kdo popravu vykonal. Tyto popravy však už proběhly jako neveřejné, na nádvoří, za zdí zdejšího soudu. V Pelhřimově stával rovněž pranýř, a to přímo před zámkem.  Jeho poloha je přesně zdokumentována v plánu města z roku 1777. Tehdy měl podobu čtyřbokého kamenného sloupu, a údajně na něm býval nápis s letopočtem osazení. Později pak byl pranýř přenesen k radnici, do míst pod šatlavu. Pranýř byl zbořen 1. srpna 1788 na základě josefínského nařízení, jeho kamenný dřík posloužil druhotně jako práh jisté veřejné budovy a po jejím zboření byla část tohoto sloupu zazděna u vrat nového hřbitova a část uložena v městském lapidariu. Dalším zařízením, souvisejícím s výkonem soudní pravomoci, bývala železná klec nebo koš, zavěšená na trámovém vahadle nad mlýnskou nádrží, v níž bývali pro posměch obecenstva namáčeni především nepoctiví pekaři. Tato "katova váha" neboli „lopata" vznikla v roce 1684, sloužila svému účelu určitě ještě roku 1764 a je zakreslena ještě v plánu z roku 1777. Pelhřimovští mívali rovněž jakousi klec pro „špatné ženštiny".Tuto „hračku“ by jistě ocenil nejeden muž i v době současné, nepletu-li se..?

Závěrem si přečtěme několik málo historických zápisků, které ve svou podstatou váží k pelhřimovskému, hrdelnímu soudnictví:

- léta 1757 Maryana Králová, že díte zabila, v Pelhřimově dne 15. dubna byla sťata a kolem probita; A to dítě zabila ve dvoře na Poříčí, kdež sloužila (18a)

- léta 1770 dne 10. máje v Pelhřimově u Háje sťata Róza Vejvodová, kočová (18b)

- Kateřina Bláhová, ještě nevdaná, že se s katovou k sv. Kryštofu modlila a velkých partyk nadělala, při kolečku rynk s tou katovou mésti musela (36b)

- léta 1788 poručeno od Josefa II, císaře, by se všude šibenice, stínadla a planýře bouraly, což se stalo. Léta 1788 dne 1. Augusti v Královském městě Pelhřimově byl planýř zbořen, dne 4. Augusti stínadla zbořený, dne 11. Augusti šibenice. Bejvala na kopci ke vsi Skrejšovu. (**)

- o mistrovi popravním, katovi, se zapisuje v jednom případě, že mrskal metlami a vypaloval cejchy, jak uslyšíme při potrestání Huďova syna z Dubovic a Kateřiny Jana Linharta (?). Neboť vlastní katovské práce nebylo v těch letech vůbec žádné, zato různých pokut mrskáním, bitím a tak podobně dosti. Katem byl Daniel Kuželka. Roku 1691 byl již stár a katoval jeho syn Jakub, jenž roku 1697 také již nebyl mezi živými. Jeho ženu Juditu si vzal 22. ledna 1697 Jiřík Nezbeda, avšak katovské řemeslo zůstalo potom přece jen v rodu Kuželkovském, protože jsme v roce 1717 našli Jiřího Kuželku, popravního mistra, asi syna Jakubova. Dcera Jakubova, Dorota se provdala 24. října 1684 za Jana Lípu, kata z Německého Brodu. Kat se svou rodinou byl považován za člověka méněcenného, lidé se ho štítili. V kostele měl vyhrazenu vzadu katovskou lavici - dnes je v muzeu. Katovna byla na obci č.: 142/II. (**)

O katovně a pohodnici v jednom a o jejích obyvatelích si napíšeme na jiném místě.

Díky:

Především a to největší poděkování posílám do Pelhřimova paní Zuzaně Müllerové za její neocenitelnou práci v archivu, ochotu a trpělivost při hledání archiválií. Byla a zůstává mi velkým pomocníkem, milou průvodkyní a příjemnou společnicí, přestože čas, který mi věnovala, se mnou prochodila z kopce do kopce a to ve vytrvalém dešti a chladu. Dále děkuji ochotnému a příjemnému řediteli SOkA v Pelhřimově panu PhDr. Zdeňku Martínkovi za doporučení mých žádostí a milevskému muzeu v čele s panem Vl. Šindelářem za podporu a ochotu kdykoli být nápomocni.

Pramen: SOkA Pelhřimov, AM Pelhřimov, kniha 236, Acta et sententiae 1562-1571; tentýž fond, spisy v kriminálních záležitostech 1611-1800; Francek - Šimek list 995,108).

Paměti Ignáce Dremsy fol.: 18a, 18b, 36b; ** Manuál městské rady 1680 - 1685

Arch. Výzkumy v JČ 22/2009, Daniel Kovář, list.: 212

Lexikon nedotknutelných, Jan Vyhlídka, nakl. Sperat 2013, list 534

Foto: Autor, www.mapy.cz; www.oldmaps.geolab.cz

Veduta: Pilgram, Pelhřimov - celkový pohled na město s předměstím, zakomponovaný do krajiny, Prof. V. JUHN, mědirytina, okolo r. 1800, soubor č. 1, SOkA Pelhřimov, sv.: II/3, č.: 380, SOkA Jindřichův Hradec č.: 11

 



Počítadlo návštěv TOPlist