Miličín.

V minulých letech byl soustavně studován vývoj a působnost sedmnácti hrdelních soudů z území dnešního okresu Benešov a zčásti též z okresu Příbram. Systematický výzkum hrdelní jurisdikce v poddanských řemeslnicko-zemědělských městech a městečkách (s výjimkou královského horního města Příbrami) přinesl první dílčí výsledky a zobecnění, které je však nutno prohlubovat dalším srovnávacím studiem. Z tohoto hlediska lze očekávat, že studium trestněprávní pravomoci v Miličíně, na jižním okraji dosud prozkoumané oblasti, rozšíří naše dosavadní znalosti o nové poznatky především pro období 15. a 16. století, kdy město příslušelo do rámce rozlehlého, hospodářsky vyspělého a na svou dobu poměrně centralizovaného rožmberského dominia. Rozsah a hloubku poznání hrdelního soudnictví vždy ovlivňuje množství a kvalita dochovaných pramenů. Bohužel právě pro dějiny miličínské jurisdikce v období pozdního feudalismu je pramenná základna (s výjimkou několika let ve druhé polovině 16. století) relativně chudá. Trestněprávní dokumenty místní provenience zcela chybí. Z ústředních pramenů lze využít ortelů apelačního soudu v Praze, odrážejících především závěrečné fáze procesu, případně některé etapy vyšetřování v tzv. mezitímních rozsudcích; jsou zachovány jednak nahodile v originále v městské registratuře, jednak v zápisech ortelních manuálů apelačního soudu. Počínaje osmdesátými léty 16. století jsou jedinými doklady o kriminalitě a jejím postihu na Miličínsku, neboť trestněprávní dokumenty dalších institucí, zasahujících do průběhu hrdelních procesů - patrimoniální správy a krajských hejtmanů Bechyňského kraje, se pro tuto dobu nedochovaly. Pro rožmberské období máme k dispozici některé další prameny o kriminalitě ve vrchnostenské korespondenci již od roku 1465 (mimo jiné též v souvislosti se spory mezi Rožmberky a okolními drobnými šlechtici). Zmínky o trestné činnosti v okruhu miličínského městského soudu se objevují pravidelně také v korespondenci miličínského vrchnostenského úředníka (hejtmana) Štěpána Bohdaneckého z Hodkova s Vilémem z Rožmberka, choustnickým písařem Janem Ajnickým a českokrumlovským rožmberským kancléřem  Václavem Albínem z Helfenburku. Ačkoliv korespondence zachycuje jen krátké období (1566 - 1568), přináší zajímavý pohled na skladbu a skutečný rozsah trestné činnosti, částečně též na hierarchické vazby soudnictví v rámci dominia. Vlastní činnost hrdelního soudu, jeho organizace a způsoby trestání kriminality se v ní však neodráží. Dokumentální řada hrdelních procesů, sestavená na základě uvedených pramenů, je pochopitelně mezerovitá. Oproti dosud prozkoumaným sedmnácti hrdelním soudům z území mezi Sázavou a Brdy (včetně horního města Příbrami) převážná většina zachycené trestněprávní dokumentace náleží do předbělohorského období (čtyři procesy z let 1465 - 1546, dvacet tři procesy z období 1547 - 1620, dvanáct procesů pro léta 1621 - 1733). Naznačuje tak intenzitu činnosti soudu v jednotlivých obdobích. Přes svou torzovitost poskytuje poznatky o kriminalitě, jejím rozsahu a částečně též o postihu v okruhu působnosti miličínského hrdelního práva a dovoluje je zařadit do širších souvislostí. Do určité míry ozřejmuje rovněž postavení, jaké měl hrdelní soud v rámci rožmberského dominia a v pobělohorské soustavě městských hrdelních soudů v Čechách.

I. Organizace a činnost hrdelního soudu

Od poloviny 14. století tvořil Miličín - město s nevelkým statkem - severní okraj rožmberského dominia, sloužil jako sídlo jednoho z rožmberských purkrabí, resp. hejtmanů („úředníků").Součástí rožmberské državy zůstal, pomine-li krátká období zástavních držitelů Popelů z Lobkovic (po roce 1478), strahovského kláštera (po roce 1542) a uzurpaci části statku přívržencem Jiřího z Poděbrad Janem Malovcem z Pacova a na Borotíně (1468 - 1474), až do sklonku 16. století. V roce 1593 zastavil Petr Vok z Rožmberka Miličín Michalu Španovskému z Lisova. Poté (1600) jej získala koupí Eva Kaplířová ze Sulevic. V pobělohorském období se zde vystřídalo několik majitelů (či zástavních držitelů) - Baltazar de Marradas (1620 - 1625), Kašpar de Avendano (1625 - 1629), Martin de Hoeff-Huerta (1629 - 1637), Marie Anna z Donína (1637 - 1653) a hrabata z Pöttingu (1653 – 1681). Roku 1681 koupil město a statek pražský arcibiskup František Ferdinand z Küenburgu. Miličínský statek se tak dostal do těsného spojení se sousedním mladovožickým panstvím, i když až do roku 1732 měly každý vlastní správu. Koncem 14. století byl již Miličín poměrně hospodářsky vyspělým poddanským městečkem, které těžilo zejména ze své polohy na významné zemské cestě. Společenské a ekonomické postavení měšťanů bylo v roce 1419 listinou Oldřicha z Rožmberka upevněno osvobozením od odúmrti.14) Všeobecný rozkvět měst a městeček, k němuž došlo koncem 15. a v 16. století na celém rožmberském dominiu, můžeme v Miličíně vzhledem k nedostatku pramenů pouze předpokládat. Okolo města se však nepochybně vytvořil vlastní místní tržní okruh, zahrnující jeho bezprostřední venkovské zázemí. Z dochovaných pramenů však nemůžeme posoudit, do jaké míry byla tato severní výspa Rožmberků začleňována do postupně se vytvářející a uzavírající se hospodářské oblasti dominia. Populační síla města a statku nebyla příliš velká ani před třicetiletou válkou, statek byl již tehdy okleštěn o řadu vsí, převážná většina obyvatel žila ve městě. Válka lidnatost negativně ovlivnila. Okolo poloviny 17. století je na statku evidováno 131 hospodářů (z toho 105 ve městě, ovšem 84 hospodářství byla pustá nebo se teprve obnovovala (z toho 70 ve městě). V následujících desetiletích došlo k určitému populačnímu vzestupu, který však znamenal pouze dosažení předválečného stavu (134 hospodáři). Řemeslnická výroba (87 řemeslníků včetně podruhů v 21 základní výrobní profesi stačila zajišťovat jen nezbytné potřeby měšťanů a nejbližšího okolí. Ekonomické zajištění městské správy zabezpečovaly výnosy z výročních trhů, výtěžek z obchodu se solí, vybírání mýta a cla a z pronájmu obecních pozemků. Obecní hospodářství bylo za těchto podmínek pasivní nebo končilo schodkem. Proto bylo nesnadné udržet pravidelný chod hrdelního soudu. Naopak výkon jurisdikce znamenal pro městskou správu značné finanční břemeno, i když vzhledem k populačně slabému zázemí tribunálu nebyl rozsah kriminality velký. Dá se předpokládat, že pro miličínskou městskou radu i pro vrchnost, která se nepochybně musela finančně podílet na výkonu pravomoci, bylo výhodnější přesunout provinilce k ekonomicky lépe zajištěnému soudu v sousední Mladé Vožici, kam se v roce 1732 centralizovala i veškerá patrimoniální správa. Z tohoto důvodu pravděpodobně také po roce1733 mizí konkrétní doklady o činnosti hrdelního tribunálu v Miličíně. Hrdelní soud v Miličíně začal fungovat koncem 14. století v těsné závislosti na pozemkové vrchnosti. Z let 1395 - 1401 máme první zmínky o vyšetřování za použití útrpného práva členů loupežnických tovaryšstev, která v této době působila na Podblanicku v těsném spojení s okolní drobnou šlechtou a soustavně škodila rožmberským poddaným i vrchnosti. Sociální a hospodářské poměry, vystupňované vhodnými přírodními podmínkami (řídce osídlenou, zalesněnou krajinou a frekventovanou zemskou cestou způsobovaly, že i později, v 15. a v 16. století, nabývala zde trestná činnost značného rozsahu. Na jejím potírání se miličínský soud podílel jen zčásti, v případě, že provinilce okamžitě dopadl. Městský soud byl stejně jako jinde personálně totožný s městskou radou. Městská rada (v 16. století pravděpodobně již dvanáctičlenná) v čele s rychtářem, který vykonával zároveň policejní funkci včetně dohledu na městské vězení, rozhodovala v první instanci v civilních a v méně významných trestních sporech. Druhou, odvolací instancí, bylo pro Miličín rožmberské město Soběslav, nadané tzv. královským právem. Sem se také miličínští v případě potřeby obraceli s žádostmi o naučení. Soběslavská technicky i personálně vyspělejší jurisdikce byla zřejmě také delegována vrchností k vyšetření některých deliktů, spáchaných v okruhu působnosti miličínského soudu. Skutečné postavení soběslavského hrdelního tribunálu v rámci rožmberských panství a vztah obou soudů nelze na základě dosavadních znalostí přesně určit. V 15. století byl miličínský statek spravován společně s choustnickým panstvím, v jehož čele stál hejtman sídlící v Soběslavi. Nejpozději ve druhé polovině 16. století získal miličínský statek relativně samostatné postavení a byl podřízen přímo rožmberskému vladaři a jeho ústřední kanceláří na Českém Krumlově. Miličínský hejtman („úředník") — v šedesátých a počátkem sedmdesátých let 16. století jím byl vladyka Štěpán Bohdanecký z Hodkova († 1574) — udržoval proto bezprostřední kontakty přímo s centrem dominia a řídil se pokyny z Českého Krumlova. Centralizace patrimoniální správy, která se v 16. století začala na rožmberském dominiu ve větší míře prosazovat a která byla posilována obecně platnými nařízeními, společnými pro všechny statky a panství državy, mohla se tak uplatňovat i v oblasti trestního soudnictví (zejména pokud šlo např. o stíhání zemských škůdců). Odvolací instancí v civilních a drobných trestných činech byla vrchnost. Rozhodnutí o ortelování v těžších hrdelních procesech (vražda, žhářství a krádeže) bylo však vždy ponecháno vrchnosti. Ta určovala výši trestu i u dalších provinění, jako byly mravnostní delikty, pytláctví, poškozování panských lesů a čarování. Rožmberský vladař uděloval rovněž při zvláštních příležitostech amnestii. Samostatné rozhodování konšelů nebo rychtáře bylo zakázáno pod pohrůžkou nespecifikovaného hrdelního trestu. Městskému soudu tak zůstávala úloha poslušného výkonného orgánu vrchnosti, který vedle vyšetřování zajišťoval též provedení exekuce. Na vyšetřování se také podílel miličínský vrchnostenský úředník, který do jednání před soudem aktivně zasahoval, rozhodoval o uvěznění podezřelých osob a zprostředkovával styk městského soudu s vrchností nebo ostatními zainteresovanými vrchnostenskými úředníky. Ale i on žádal pravidelně o naučení jak postupovat, takže jeho prostřednictvím zasahovala vrchnost prakticky do všech fází vyšetřování a procesu. Ve druhé polovině 16. století se začíná pomalu prosazovat jako odvolací instance apelační soud v Praze. Jeho vliv je zřetelnější zvláště v civilněprávních sporech, v trestních procesech jej pozorujeme především v těch případech, kdy jednou ze sporných stran byl cizopanský poddaný, zastoupený zpravidla vrchností. Rozsudky nad vlastními poddanými vynášela zřejmě převážně s konečnou platností vrchnost. Působení krajských hejtmanů se projevovalo pouze v ochraně širšího „veřejného" zájmu a souviselo hlavně s potíráním loupežnických skupin a zajišťováním bezpečnosti na cestách, stíháním žhářů, případně ovlivňovalo některé spory poddaných dvou vrchností apod. K výkonu hrdelní pravomoci měl miličínský městský soud v 16. století alespoň základní materiální předpoklady: vězení a popraviště. Šatlava byla pravděpodobně společná pro pachatele lehčích i hrdelních provinění. V těžších případech byli provinilci ukováni do klády. Soud disponoval i některými mučícími nástroji (např. palečnicemi) o mučírně však nemáme žádné zprávy. Vězení nebylo dostatečně zabezpečeno, docházelo k útěkům vězňů, které byly mimo jiné vyvolávány i nelidskými podmínkami, v nichž delikventi zvláště v zimním období žili. Problematická byla rovněž výživa obviněných. O vězení a vězně se staral rychtáři podřízený biřic („právní posel"). Kata v Miličíně pravděpodobně nikdy neměli. V případě potřeby vysílala popravčího k hrdelnímu soudu vrchnost z některého svého lépe vybaveného města nebo byl vězeň dopraven k hrdelnímu soudu do Benešova či do Soběslavi. V 17. století miličínský hrdelní soud stagnoval. Ani v osmdesátých letech, kdy postupná konsolidace hospodářských poměrů znamenala oživení činnosti podstatné části decentralizovaných městských soudů, nemáme doložen pravidelnější výkon trestněprávní pravomoci. Rozsáhlejší činnost nevyvolaly ani vlny proticikánské persekuce. Personální zajištění soudu bylo na obvyklé úrovni, na vyšetřování se pravděpodobně podíleli dva zástupci městské rady. Město si také udržovalo minimální policejní aparát, který tvořil městský rychtář se svým pomocníkem (adjunktem) a právní posel. Materiální vybavení soudu bylo zřejmě na velmi nízké úrovni. O stavu vězení chybí konkrétní zprávy, i když bylo udržováno ještě v době, kdy již činnost soudu zcela ustala. Útrpné právo bylo při výslechu užíváno jen zřídka. Vzhledem k velkým nákladům, které pro městskou obec znamenalo obstarávání kata, soud obvykle torturou spíše hrozil, než by ji uskutečňoval. Pomalu zanikalo rovněž povědomí o právních zvyklostech, procesním postupu apod. a miličínský soud začal (např. ve styku s apelačním soudem v Praze) využívat prostřednictví městského soudu v Táboře a v některých případech (i když nemůžeme vyloučit zásah krajského úřadu) rovněž jeho vězení. Naprostý nedostatek pramenů nám bohužel brání postihnout vztah miličínského a mladovožického tribunálu, úlohu vrchnosti a panského aktuára jako jejího zástupce i jejich zásahy do průběhu procesu. Lze však předpokládat soustavnou kontrolu, zejména pokud jde o rozhodování o uvěznění a dohled na průběh vyšetřování. Apelační soud však pravděpodobně od konce 17. století usměrňoval všechny rozsudky. Od třicátých let 18. století, kdy byla patrimoniální správa miličínského statku přenesena do Mladé Vozíce, činnost hrdelní jurisdikce prakticky ustala a dlouho před definitivním zánikem sítě decentralizovaného hrdelního soudnictví v roce 1765 přestala plnit svou funkci.

II. Kriminalita a její postih

Pro poměrně dlouhý časový úsek zahrnující léta 1470 - 1733 bylo u miličínského hrdelního soudu evidováno třicet devět hrdelních procesů, které jsou nepochybně pouhým zlomkem skutečného stavu kriminality na Miličínsku. Více než dvě třetiny projednávaných případů (27), v nichž bylo souzeno 35 podezřelých osob, spadají do předbělohorského období; z toho 25 procesů, tj. 64 % shromážděné dokumentace, náleží do doby rožmberské. Pro trestnou činnost na Miličínsku do roku 1620 je charakteristická převaha deliktů proti životu a zdraví (na rozdíl od situace po roce 1620, kdy u všech zkoumaných soudů převládala majetková delikvence), z nichž se zodpovídalo 51 % souzených. K nejčastějším náležela zranění ve sporu, napadení na silnici a vraždy (nelze je vždy přesně odlišit od pouhého zabití). „Vraždy" posuzované jako zabití ve sporu byly trestány mírně, pouze čtyřtýdenním a šestitýdenním vězením o chlebu a vodě, za napadení na silnici a zbití, které žalobce neprokázal (nebyl zraněn ani neměl modřiny) následovalo dokonce osvobození. Náhrada škody byla trestem za zbití a zranění sekerkou, jehož se dopustil hostitel, miličínský měšťan, na svém hostu. Postavením rukojmí (spojeným s ručením různě vysokou peněžitou částkou a podmínkou, že se propuštěný dostaví v případě potřeby k dalšímu projednávání) bylo ukončeno i vyšetřování vraždy („vhození do studně") nevýznamného tuláka. Hlubší pozadí měl zřejmě hrdelní proces, vyvolaný konfliktem mezi dvěma místními rytíři Arnoštem Vitanovským a Bohuslavem Těmínem z Těmic na jedné a Rožmberky na druhé straně, v jehož pozadí byl spor o poddané v Oldřichově a bezprostřední příčinou šarvátka na veřejné silnici, v níž rožmberský poddaný zranil poddaného Vitanovského. Do sporu zasáhl posléze krajský hejtman (miličínský rychtář byl nucen obviněného předvést). Po několikatýdenním vězení byl poddaný propuštěn po postavení rukojmí a zapla-cení náhrady za vězeňské náklady s tím, že se dostaví k dalšímu vyšetřování. Násilí na silnici, spojené se zraněním přepadeného a loupeží peněz, bylo trestáno blíže nespecifikovaným trestem s doložením, že postižený může žádat náhradu škody. Specifickým zločinem proti životu a zdraví bylo infanticidum. V průběhu vyšetřování se zde setkáváme se zajímavým pozůstatkem ordálu v obecném povědomí ještě ve druhé polovině 16. století. Služebná z Horního Borku, podezřelá z vraždy novorozeněte, byla v miličínském vězení prohlédnuta sborem mravně zachovalých žen, které jí nařídily umýt mrtvolku dítěte. Při mytí prý „vylila se krev tomu dítěti z nosu, aby se vina její dokázala". Pro majetkové delikty bylo vyšetřováno 20 % všech zadržených osob. Prosté krádeže, pokud byly nalezené věci vráceny majiteli a poškozený netrval na potrestání viníka, byly řešeny pravděpodobně postavením rukojmí, doplňujícím trestem za vypuštění rybníka (vlastní způsob postihu není konkrétně určen) byla náhrada škody. Loupežníci, kteří přepadli miličínského měšťana a oloupili ho, byli jistě kromě konfiskace majetku, zbroje a koní, potrestáni přísnějším způsobem, ale o výměře trestu nevíme. Rovněž neznáme výsledek procesu proti žháři, který se v roce 1507 podílel na zapálení města. Nedochovaly se ani doklady o potrestání překupníka obilí z Miličína, který oklamal při koupi obilí pro vrchnost sedláky a nezaplatil jim, ačkoliv dostal od vrchnosti peníze. K majetkovým přestupkům můžeme přiřadit rovněž spor mezi miličínským měšťanem a neustupovskou vrchností Kaplířem ze Sulevic o odevzdání pokladu nalezeného na Kaplířově majetku. Delikty proti mravnosti jsou zastoupeny dvěma procesy (11 % stíhaných osob) s cizoložníky, mužem, který svedl ženu svého bratra a konšelem, jenž v době moru měl se svou děvečkou poměr, který nezůstal bez následků. Způsob potrestání ani v jednom případě neznáme. Přečiny namířené proti vrchnosti(6 % obviněných) představují spory o zhostný list a proces s miličínskou měšťankou, která odváděla děvčata do Prahy. V druhém případě nelze přesně určit, zda jim tam zprostředkovávala službu nebo je vybízela k prostituci. Celkem 9 % vyšetřovaných osob bylo souzeno za blíže neurčený trestný čin, v jednom případě se do miličínského vězení dostal cizopanský poddaný, který nedodržel podmínky rukojemství a nedopravil viníka před soud (3%) Dvanáct procesů doložených po roce 1620 (byly v nich vyšetřovány celkem 23 osoby a jedna instituce — pekařský cech z Miličína) může nám poskytnout jen rámcovou představu o kriminalitě. Převládala majetková delikvence (42% obviněných). Rozsáhlejší krádeže, přechovávání zlodějů a překupování kradených věcí byly stíhány podle míry zavinění bud' oběšením nebo nucenými pracemi nejrůznější délky (od půl roku do dvou let), drobnější majetkové přestupky trestány krátkodobým vězením. Nezletilé děvče bylo propuštěno s napomenutím. Dvě obviněné ženy, podezřelé ze žhářství a krádeže, byly osvobozeny a apelační soud rozhodl, že žalobce je jim povinen vyplatit náhradu za neoprávněné vězení a za škodu, která vznikla jedné z nich vypálením jejího příbytku. Zločiny proti životu a zdraví (17 % vyšetřovaných) jsou zastoupeny procesem pro vraždu (potrestána jednoročními a dvouletními nucenými pracemi). Přepadení a postřelení táborského důchodního a jeho servuse u Sudoměřic bylo potrestáno kapitálním trestem — oběšením. Mezi obvyklé mravnostní přečiny (21 % obviněných) náleželo zejména cizoložství, trestané poměrně přísně pololetními nucenými pracemi. V případě, že cizoložství bylo spojeno s opuštěním manželky, následoval pro provinilého muže trest smrti (stětí), cestou milosti změněný na tříleté nucené práce, partnerka byla odsouzena k dvouletým nuceným pracem. Přísně stíhali sodomii — stětím a spálením těla na hranici i se zvířetem.  Cikánské procesy, které okolo roku 1724 opět kulminovaly a aktivovaly na přechodnou dobu téměř všechny hrdelní soudy, jsou v Miličíně doloženy jen jedním procesem (8% obviněných). Cikánská žena v něm odsouzena k podmínečnému trestu smrti a vypovězení z Českých zemí, děvče mělo být dáno na vychování, nebo v případě, že se ho nikdo neujme, po napomenutí propuštěno. Ojedinělý byl přestupek zanedbání služební povinnosti (4%). Miličínský biřic, jemuž utekl delikvent, byl potrestán čtvrtletními nucenými pracemi. Delikty proti cti jsou v Miličíně zastoupeny dvěma spory (8 % souzených osob) pro urážku soukromé osoby, z dvacátých let 17. století. O jejich potrestání však nevíme žádné podrobnosti.

Vývoj trestání kriminality u miličínského soudu do roku 1620 nelze bohužel přesně postihnout. Prameny zachycují buď počáteční fázi procesu (vyšetřování) nebo výsledek odvolání jedné ze stran k apelačnímu soudu v Praze, který v ortelu uváděl způsob potrestání jen v případě, kdy se odvolací instance neztotožnila s nálezem městského tribunálu. Rozsudek známe jen u jedné třetiny z dvaceti sedmi procesů. Kapitální trest nebyl vůbec vynesen. Převládalo propuštění po postavení rukojmí s různou peněžitou výší (v rozmezí 20 - 100 kop míš.) ručení jako forma podmíněného trestu. Odsouzený (a jeho ručitelé) se zavazovali dostavit se v případě potřeby k soudu a podrobit se dalšímu vyšetřování. Rukojemství bylo posti-hem za zranění a vraždu a pravděpodobně též za krádež. Náhrada škody byla vyměřena za zranění, vězení o chlebu a vodě v délce čtyři až šest týdnů za „vraždu". Náhrada škody bývala rovněž doplňujícím trestem při nespecifikovaném postihu. Osvobozeny byly osoby obviněné za zbití na silnici, propuštění se závazkem, že se za věznění nebude mstít vrchnosti, se dočkal rožmberský poddaný za neuvedený hrdelní čin. Přísnějším způsobem byla kriminalita stíhána v pobělohorském období (z dvanácti procesů máme doložen rozsudek u deseti). Nejvyšší trest — oběšení byl vyměřen za přepadení a zranění na silnici a za přijímání kradených věcí a přechovávání zlodějů. Stětím (zostřením o spálení těla na hranici) byla trestána sodomie. Stětí za cizoložství a opuštění manželky bylo omilostněním změněno na tříleté nucené práce. Podmínečný trest smrti ve spojení s vypovězením a dalšími identifikačními a zneucťujícími tresty (vypálením litery R a vymrskáním) byl vyměřen cikánské kočovníci. Nejrozšířenějším způsobem postihu se v této době staly nucené práce v rozsahu od šesti týdnů až do tří let. Byly jimi trestány krádeže, přijímání ukradených věcí, cizoložství a vražda. Krátkodobé dvounedělní vězení bylo trestem za drobnější krádeže, propuštění po napomenutí se týkalo zejména mladistvých podezřelých (krádeže) a cikánské kočovnice. Pokud nebyla vina jednoznačně prokázána, byli obvinění osvobozeni (někdy dokonce jim soud určil vyplatit náhradu za utrpěnou škodu.

Zpracování pramenů k vývoji hrdelního soudnictví města Miličína v podstatě uzavírá studium dějin hrdelního soudnictví na Podblanicku. Přestože nejde o lokalitu mimořádného významu v měřítku regionálním a tím méně celozemském, a přestože v tomto případě nelze vycházet ani ze zvlášť příznivé heuristické základny, stať o miličínské hrdelní jurisdikci přinesla některá nová zjištění. Především pro lépe již známý vývoj v 17. a 18. století potvrdila dosavadní poznatky o propojení místní, patrimoniální, krajské i zemské správy a soudnictví. Několika konkrétními údaji doplnila představu o skladbě kriminality a o zesílení protipoddanské represe v době upevňování robotně nevolnické soustavy. Miličínský tribunál se na základě širšího srovnávání ukázal jako typ soudu, který fakticky zastavil činnost poměrně brzy (již na počátku třicátých let 18. století), ačkoliv ve starší minulosti sehrával nezanedbatelnou úlohu a formálně si základní předpoklady k výkonu hrdelní jurisdikce udržoval až do roku 1765. Za hlavní přínos samostatné práce o miličínském hrdelním soudnictví pokládám zachycení jeho působnosti v poměrně dlouhém časovém rozpětí. Těžiště činnosti tribunálu leželo ve druhé polovině 16. století, kdy Miličín patřil k dominiu posledních rožmberských vladařů. Náhodně zachovalá dokumentace z let 1566-1568 nemohla zodpovědět ani zdaleka všechny otázky, ale alespoň naznačila rozsah a pestrost kriminality a represe v předbělohorské době. Nepřímo se stává podnětem k studiu hrdelního soudnictví v dalších rožmberských městech s výraznějším právním postavením a se soustavněji dochovanými prameny.

K výkonu hrdelních soudů dojížděl na miličínská popraviště kat povolaný z města Tábora. Zdejší šibenice stávala jižně od města na vrcholu zvaném dodnes „Šibeník“. Vojenské mapování deklaruje místopisné „Galgenberg“ a značka černě vyobrazuje spíše už polorozpadlou, dřevěnou konstrukci šibenice. Poloha miličínských stínadel není přesněji lokalizována. Patentem Marie Terezie z roku 1765 už patrně došlo jen k formálnímu zrušení zdejšího popraviště vzhledem k tomu, že miličínské soudnictví už tou dobou nebylo nijak aktivní a spíše jen napůl funkční. Z několika doložených zpráv, především z rožmberské popravčí knihy se mimo pár lehčích trestů můžeme dočíst, že v roce 1663 zde byli na hrdle provazem trestáni dva loupežníci a v roce 1686 jistý žebrák Zíka zde byl zaživa upálen pro sodomii. Vrchol samotný pak dnes už ničím atraktivním nevábí. V těsné blízkosti temene kopce dnes již stojí vodojem a vrchol pak zarůstá řídkým, smrkovým porostem. Kopec je dle pověstí snad protkán stovkami metrů chodeb a některé prý údajně vedou až do města Tábora, ale to jsou jen ničím nepodložené zprávy. Pod vrcholem stojí kamenný kříž z počátku 19. století s vyrytým číslem IX. Kdo ví, co to číslo znamená…

Prameny: Eva Procházková (†2013 RIP): Hrdelní soudnictví města Miličína v 15. až 18. století  - Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 26/1985, str. 249-270 (zveřejněno s laskavým svolením Muzea Podblanicka)

Archeologické výzkumy v Jižních Čechách 22/2009, Daniel Kovář, list 208

Foto: autor a http://oldmaps.geolab.cz/

 

Počítadlo návštěv TOPlist