Prostějov.

Státní Okresní archiv v Prostějově skýtá k nahlédnutí několik archiválií, které nějakým způsobem souvisí s výkonem hrdelního soudnictví  ve městě samotném. Nalézáme zde papírový zlomek smolné knihy z let 1615-1620 o rozměrech 21x31,3 cm o třech listech, soudní spisy městského soudu v záležitostech soudobé kriminality z let 1724-1798, tamtéž pak i čtyři knihy rychtářské a radní protokoly ve věcech kriminálních z let 1788-1799. V minulosti se těmito materiály blíže zabývali B. Eliáš (Prostějovská šerhovna) a Janoušek (Dějiny Prostějova). Hlubší sondu do vývoje soudnictví v Prostějově pak provedli Mgr. Václav Horák a PhDr. Michaela Kokojanová oba z prostějovského muzea. Paní doktorka výsledky svého výzkumu publikuje ve svazku přímo navazujícím na publikace PhDr. Francka a Tomáše Šimka Hrdelní soudnictví českých zemí v následné publikaci Hrdelní soudnictví českých zemí v 16.-18. Století. Jedná se o sborník příspěvků z pardubické konference, kde Dr. Kokojanová podrobněji rozebírá vývoj soudnictví na Prostějovsku. Z výsledků její badatelské činnosti vyplývá, že archivní materiály zaznamenávají trestní právo pouze okrajově a na hrdelní pře jsou víceméně skoupé. Původní záznamy pojednávají spíše o lehčích proviněních, drobných krádežích, nactiutrhání, pomluvách, bitkách, opilství, vyhrožování atp. Zmiňovány jsou sice i provinění zabitím a pokusy žhářství či o paličství, nicméně všechny tyto hříchy byly trestány víceméně nižšími formami trestů, než jaké by zcela jistě zasloužily. A tak se dočítáme, že ve většině případů bylo aplikováno řešení „smlouvou o hlavu“, což v praxi znamenalo vykoupení se za soudem stanovený obnos peněz. Souzený byl poté zavázán pod hrozbou trestu smrti chovat se dle platných zákoníků, či byl vypovězen trvale z města. Městská rada sice využívala služeb kata k „trápení“ v mučírně,  patrně však tresty smrti vynášela jen sporadicky. Přesto, nebo právě proto, ale městské právo hrdelní fungovalo bez problémů a tak, aby bylo vrchnosti po vůli. Dokladem toho je jistě fakt, že ani Kravařové, ani Pernštejnové nepociťovali potřebu do fungování soudu nijak vážněji zasahovat. Prostějovský soud fungoval prokazatelně od roku 1406, kdy mu bylo listem Petra z Kravař potvrzeno svolení k odvolání se pro právní naučení do blízké Olomouce. Vzhledem k tomu, že tato listina odvolací pravidlo pouze upravila je možno se domnívat, že hrdelní soud ve městě pracoval už před tímto datem. Není ale dochována žádná zmínka o tom, že by se město odvolávalo k právnímu naučení do Brna. Patrně prostějovští radní využívali naučení nepsaného práva obyčejového a hledali tak pro každý jednotlivý případ řešení v archivech případů starších. Důvod k odebrání práva nad životem a smrtí neměli patrně ani Habsburkové, protože prostějovská soudní stolice odolává restrinkcím a změnám zákoníků až do roku 1801. Jak už jsem výše zmiňoval, odvolacím soudem pro město Prostějov byla Olomouc, v případech sporných či nejasných případů se k ortelování muselo až k Apelačnímu soudu v Praze.

O dost hůře se dokládá přítomnost katovského řemesla v Prostějově. Snad jediná zmínka na téma popravčího mistra v Prostějově pochází z publikace „Prostějov jindy a nyní - Hlasy z
Hané“ ze dne 4. 3. 1916, str. 1-2. Zde se uvádí, že v době dotyčné, tedy v roce 1916 byl majitelem domu v Drozdovicích č.: 64 nějaký pan Lakomý. A dle dotyčného pána, či výpovědí pamětníků byl snad tento dům obydlím magistrátního kata, který se údajně jmenoval Srba. Jeho poslední potomek umírá v roce 1914 jako 83-letý stařec v městské útulně v Zelené ulici.  Dům byl poté stržen a na jeho místě stála pošta, dnes je zastavěn nemovitostí penzionu. Nezbývá než věřit, že si městská rada držela svého kata, nebo spekulovat, že si radní zvali popravčího mistra z Olomouce.

PV pranyr a sibenice

Poloha pranýře a šibenice na vyobrazení veduty Hofferovy sbírky.

Mnohem jistější si můžeme být polohou městského popraviště a pranýře. Pranýř stál na hlavním náměstí poblíž místa, kde dnes nalézáme sochu prezidenta Masaryka. Bylo by chybou se domnívat, že u pranýře kat trestal smrtí. Jednalo se spíše o místo veřejné potupy, u pranýře byl povětšinou čten odsouzenému k smrti rozsudek, nebo zde byly vykonávány zostřené tresty před popravou. I když upranýře bolestí pravděpodobně lidé trpěli, není dochován jediný důkaz o tom, že by na pranýři někdo zemřel rukou kata.

Popraviště s šibenicí stálo nedaleko staré silnice na Olomouc, poblíž řeky Hloučely. V místech před mostkem je ve starých mapách vlevo signována (snad) Boží muka, nebo dodnes zde stojící socha Jana Nepomuckého.  Za řekou, v místech kde probíhá Říční ulice stávala šibenice s popravištěm. Vzhledem k tomu, že nemáme dokladovaná stínadla dá se předpokládat, že se zde odehrávaly jak tresty oběšením, tak i tresty ostatní. Tedy stětím, lámáním kolem a snad i upalováním. V tomto ohledu jsou archiválie opravdu na slovo skoupé. Místo samotné dnes svým poměrně plochým rázem terénu vůbec nenapovídá, kde by mohla šibenice stát. Snad v místech garáží, nebo na ploše nákupních center. Opět o přesné destinaci můžeme pouze spekulovat, protože při výkopových pracích v místech dnešní nákupní zóny nebyly žádné ostatky popravených nalezeny. Zbývají tak pouze dohady o tom, zdali nebylo popravní místo situováno o něco dále východněji, přibližně do míst cca 260 metrů za garážemi. I zde tvoří řeka mírný meandr a do něj byla v mapování Josefských důstojníků konstrukce šibenice vsazena. I na jediném vyobrazení veduty města je poloha šibenice totožná. Není však jisté, zdali se v době minulé s korytem řeky neudály nějaké terénní úpravy a tak se z mé strany jedná pouze o domněnku. Dle vyobrazení veduty se ovšem jednalo o zděnou stavbu šibenice se základnou ve tvaru čtverce se čtyřmi sloupy, svrchu propojenými trámy, s pevnou, zděnou základnou. Vyobrazení císařské topografické služby odkazuje na zděnou stavbu s třemi jednoduchými sloupy, doplněné poblíž stojící šibenicí s jednoduchou, dřevěnou konstrukcí. Úplné pravdy se už asi nedopátráme a o archeologickém průzkumu lokality město patrně neuvažuje. Nezbývá nám tedy, než se prozatím spokojit se skromnými informacemi, které nám historie zanechala.

Prameny a literatura:

Francek-Šimek, Hrdelní soudnictví českých zemí, Soa Zámrsk 1995.

Hrdelní soudnictví českých zemí 16.-18. století, sborník příspěvků, Kokojanová Michaela, Trestní případy v nejstarší knize prostějovských rychtářů, str.: 165-180.

Děkuji paní PhDr. Kokojanové za doplnění informací, vstřícnost a ochotu.

Veduta: Archiv města Brna, Knihovna Mitrovského 1400-1900 (1956), sbírka vedut D. J. I. Hoffera, sign. A 260, č. 31/91

Foto autor, archiv městského muzea v Prostějově,  http://oldmaps.geolab.cz/, https://mapy.cz/,

Počítadlo návštěv TOPlist