Jindřichův Hradec.
Vezmeme-li v úvahu širší zhodnocení hrdelního soudnictví v Jindřichově Hradci, zákonitě musíme nabýt dojmu, že se zde děly skutky takřka nevídané. Město totiž disponovalo přinejmenším třemi popravišti, ale spíše pak čtyřmi, i když poloha toho posledního je i mezi odborníky dodnes na diskutabilní úrovni. Stejně tak není známa přesná lokalizace obydlí kata, což je jedna z dalších rovin polemiky a i zde se nám nabízí několik (přinejmenším dvě) možností. Původní popraviště si hradečtí prokazatelně zřídili počátkem 15. Století, nicméně i zde se patrně mohou data odchylovat, protože vznik soudních pravomocí, které byly původně přeneseny na panského rychtáře, je datován už do let okolo roku 1255. V rozmezí let 1491-1510 se zachovalo a je doloženo přibližně 14 poprav oběšením, stětím, upálením a lámáním kolem. Zpočátku si Jindřichohradecký magistrát nevydržoval svého popravního mistra a tak byli do města zváni kati z okolních měst a obcí, především pak z Telče, Tábora, Budějovic, Jihlavy a Krumlova. V mezidobí počátku a rozmachu novověku museli ovšem na zdejších popravištích působit i kati jindřichohradečtí, což dokládají matriční záznamy. Nadále však a především pak ve stoletích 16. až 18. si město stále zvalo katy z Tábora a Budějovic. Můžeme spekulovat, nebo se domnívat, že se jindřichohradeckým prostě jen nevyplácelo si vlastního kata vydržovat, což jak víme, byla záležitost dosti nákladná. V roce 1709 prováděl pražský apelační soud revizi hrdelního soudnictví v Čechách a na Moravě a i město Jindřichův Hradec muselo předložit písemné doklady o popravách, vykonaných v uplynulém století:
„1657 byli společné trestáni zemští škůdci: Pavlík Tkadleců sťat mečem, vpleten do kola a tělo vyzdviženo, Jan Tunek a Pavel Průša oběšeni a další dva vymrskáni. Roku 1668 Mandalena ze vsi Sedla za zabití dítěte sťata mečem a srdce probodnuto kůlem, 1670 silniční loupežník a vrah Kryštof Kaltenthaler lámán kolem shora dolů a 1671 Markéta Smejkalová za vraždu dítěte sťata mečem, zahrabána a srdce probodnuto kůlem.“
Rozhodující slovo v otázce trestání zločinců tehdy patřilo vrchnosti, tedy Slavatúm. Bohužel se v korespondenci s apelačním soudem nedochoval přesnější popis popraviště, ani ostatních staveb a nástrojů nezbytných k výkonu hrdelního soudnictví. Jak už jsem zmínil výše, šibenice je dokladována už v 15. Století, protože – v letech 1488-1493 musela být dle dochovaných spisů potřikráte opravena. Dotyčnému návrší se říkalo a dodnes říká Šibeniční a háj, který tam rostl počátkem 16. Století se zval jako „Šibenný háj“. Dnes toto místo můžeme zcela přesně lokalizovat přibližně 1100 metrů jižně od zámku na kopci s mírným návrším, které se táhne asi 150 metrů mezi ulicemi Mukova a Hvězdná a na vršku samotném dnes stojí městská hvězdárna. Nejlepší přístup k bývalému popravišti je od parkoviště v ulici Havlíčkově. V době největší slávy města, musel tento pahorek být výraznou terénní dominantou a při pohledu od zámku, potažmo města byl zcela jistě nepřehlédnutelný; vezmeme – li navíc v úvahu ten fakt, že šibenice stála nad královskou cestou k Budějicím a Třeboni. Západní svah popraviště byl následně z poloviny odtěžen a na jeho konci je dnes dětské hřiště. Případné stopy dřívějšího popraviště již dávno zmizely a nikomu se zatím nepodařilo naleznout jediný markant, který by byl nápomocen k naprosto přesné lokalizaci, či určil stáří a dobu nějaké dokonané popravy. V rozmezí 17.-18. století se podařilo nalézt tři ikonografické doklady, které schématicky zachycuji polohu šibenice, která na tomto místě stávala. Například rybniční mapa jindřichohradeckého panství, ve které lze pozorovat poblíž kostela sv. Václava jednoduchým tahem znázorněné návrši a na jeho vrcholu stojící šibenici, pravděpodobné se třemi sloupy, propojenými nahoře vodorovnými břevny. Další svědectví přináší dvě veduty Jindřichova Hradce, kterými byly ozdobeny výuční listy zdejších cechů z poslední čtvrtiny 18. Století. Obě mají v zásadě stejnou kompozici. V jejich levé části je zakreslena šibenice totožného typu s vysokou zděnou spodní částí a třemi viditelnými sloupy s břevny nahoře. Čtvrtý sloup se nachází v zákrytu. Stejně tak lze ve vojenském mapování naleznout jižně od města topografické značení vojenských důstojníků a to červeně, což napovídá o mohutné, zděné konstrukci.
Šibenice na vedutě královského města Jindřichova Hradce - Schantz C. A., Jindřichův Hradec - Státní okresní archiv Český Krumlov
Další místo bylo městem vyhrazeno pro popravy stětím. Jeho přibližnou polohu udával název rybníka Stínavce, Stínavého nebo Stínavy, poblíž kterého se také pomístně říkávalo „Na stínavském" nebo „Na stínavě." Německy název zněl analogicky Kópfmarterteich – (jezero uťaté hlavy). Rybník vznikl někdy na přelomu 15. a 16. století a již roku 1534 je doloženo „rybník jak stínali“. Po bývalé hrázi rybníka vedla hlavní silnice ke Kunžaku, Nové Bystřici a do Rakouska. Patrně zde opravdu stála stínadla, protože se o nich v letech 1626 a 1628 zmiňuje jistý zdejší měšťan Pavlovský. K dispozici je také doklad o stětí u kostela sv. Václava v roce 1491. Rybník Stínavec zanikl v první polovině 19. Století. Rozléval se na východní straně silnice k Nové Bystřici a Kunžaku, naproti škrobárně, asi 1200 m jihovýchodně od jindřichohradeckého zámku. Dnes lze toto místo destinovat přibližně do míst pod Jiráskovým předměstím, v klínu, který tvoří silnice Kunžacká a Vídeňská. Jako se už stalo tradicí, nic zde nevypovídá o krvavých, pochmurných časech dávno minulých, a nalezneme zde jen pár zahrádek a relativní oázu klidu.
Při cestě od města k obci Buk se nacházelo místo zvané „Na palici“, které patrně také souvisí s hrdelními exekucemi a je tedy dalším městským popravištěm. Dokazuje to i zápis z pozůstalosti jindřichohradeckého občana Václava Reisnera, kde popisuje popravu jistého vojáka Rabanniho z císařského pluku, který tou dobou patřil k Jindřichovu Hradci:
Stalo se roku 1847. Jindřichův Hradec měl v té době téměř 7000 obyvatel a byl osmým největším městem v českých zemích. Sídlila zde i stálá, poměrně silná vojenská posádka. Od roku 1830 tu byl 11. pluk arcivévody Rainera a vojenské slavnosti znamenaly vždy události prvého řádu i lákavou podívanou. Toho roku však vojsko připravilo podívanou smutnou a trapnou. K pluku posádky patřil i voják jménem Rabanni, původem Ital, jenž byl zatčen pro padělání peněz. Protože tento přečin sám o sobě byl těžkým zločinem a kromě toho se jej dopustil voják, byl Rabani odsouzen k trestu smrti oběšením. Není divu, že mnohým bylo jiskrného černovlasého Itala líto, už pro přehnanou přísnost rozsudku. Jistě to byl člověk s uměleckým nadáním. Však měl ve městě mnoho obdivovatelů, hlavně mezi děvčaty. Škoda, že se nezachovaly podrobné zprávy nebo ukázka jeho padělatelského díla. U Otína stála boží muka a vzhlížela se ve vodách Stínavského rybníka, který už neexistuje. Kolem vedla cesta do Kunžaku a dále na Moravu. Zde u božích muk v cele, lépe řečeno dřevěné boudě, v níž zavírali odsouzence před popravou, dobře střežen trávil nešťastník poslední chvíle mladého života. Už bez uniformy, oblečen do bílého rubáše, seděl bledý na podlaze. Stráž dovolila, aby k němu měl přístup každý z návštěvníků. Zdali nešťastný odsouzenec ještě vůbec vnímal slova útěchy, o tom nám jinak obšírné paměti hradeckého občana nic neříkají. Dočteme se zde jen jednu zajímavou podrobnost. Šibenice stála na opačné straně města při cestě k Buku, na pozemcích podnikavého statkáře Kaufrieda, jenž byl v Hradci velmi oblíben. Smutného průvodu k šibenici se zúčastnila mládež i mnoho starších, aby jim neunikla příšerná podívaná. Kráčel zde rovněž neznámý elegantní pán v černém plášti. K němu se připojil i statkář Kaufried. Oba se spolu živě bavili po celou cestu k šibenici. Tu neznámý odložil plášť a přistoupil k šibenici, aby vykonal ortel na vojákovi. Byl to kat z Českých Budějovic. Na starého pana Kaufrieda zapůsobila událost, že šel a bavil se s katem, i snad poprava sama tak, že po návratu domů ulehl a za několik dní zemřel.
Toto místo dnes připomínají pouze boží muka, která stojí spíš nenápadně za stromy, vpravo od cesty k Frankovu dvoru. Poblíž se rozkládá mírné temeno kopce, které v jeho nejvyšším bodě protíná hlavní silnice k Buku.
Jindřichův Hradec měl také svůj pranýř. Původně asi dřevěný, stojící na náměstí, přibližně v místech, kde dnes stojí sloup Nejsvětější trojice. První zmínka z roku 1488 hovoří o jeho obnovení na náklady obce. Vedle pranýře býval zvonek a nacházela se zde rovněž železná klec, kam městská rada pro potupu zavírala nepoctivé pekaře nebo smilníky; někdy bývali s tímto košem namáčeni do rybníka Vajgaru. Potupná klec byla znovu obnovena v roce 1674. Následujícího roku se pranýř zřítil a po nějakém čase musel být postaven nový (před rokem 1681). Původně šlo patrně o jednolitý sloup, někdy v 18. století zvýšený o další, v průměru slabší dřík s toskánskou hlavicí. Pranýř stával velmi blízko, před radničním průčelím. V roce 1789 byl zrušen a jeho části posloužily ke zřízení kašny. Roku 1927 byla z fragmentů pranýře zhotovena kašna na nádvoří muzea. Koncem osmdesátých let 20. století padlo rozhodnutí o jejím rozebrání a uložení zachovaných částí pranýře v muzejním lapidáriu.
Prameny a literatura:
-Sborník Jidřichohradecka č.: 12/2002
-Soudnictví a Baroko, zaostřeno na Jindřichův Hradec (CZ.1.07/1.1.10/01.0044)- autorizace žáci 8. tříd spolu s Mgr. Jiřinou Kadlecovou (2009/2010)
-arch. Výzkumy v JČ 22/2009 Daniel Kovář, list 202
Poděkování: PhDr. Jiří Prášek, prácheňské muzeum v Písku za kontakty a poradenství.
PaedDr. František Fürbach, historik - Muzeum Jindřichohradecka za ověřování dokladů a písemností
Za náhled na veduty - Vladimír Šindelář, archiv Milevského muzea, Archivní veduty – digitální soupis a archiv vedut Soka Olomouc
FOTO: autor, http://oldmaps.geolab.cz/, http://www.mapy.cz