Lomnice nad Lužnicí.

Už od roku 1382 měla obec Lomnice (Lomnitz) status města. Od středověku se zde plně rozvíjela městská práva společně s právem udělovat hrdelní rozsudky. Právně byl tehdy tento soud podřízen soudu Starého města Pražského. V době třicetileté války městský soud nevynášel hrdelní tresty a šibenice plně zchátrala. V roce 1740 měl být v Lomnici na hrdle trestán jistý cikán Jan Pinka, zvaný Lambert Veselý. Lomničtí tehdy předkládali vrchnosti v Třeboni, pod kterou tehdy jejich soudní pravomoc spadala, žádost o stavbu nové justice, kterou podkládaly důkazy o právu nad životem a smrtí, které od nepaměti bylo s jejich obcí spojeno. Třeboňská radnice se mimo jiné podivovala nad faktem, že Lomničtí žádají o povolení trestat smrtí, když ve století šestnáctém byli trestání dva lomničtí občané právě v Třeboni. Prvním delikventem byl jistý Kašpar Nalévač, který byl v roce 1558 žalován z vraždy Matouše Fišmistra. Dalším hříšníkem z Lomnice byl Mikuláš Kolář, zatčený roku 1652, pro „nějaké neslušné vejstupky“. Lomničtí tehdy argumentovali tím, že v době dotyčné jejich město zachvátil požár a z celkových sto padesáti domů jich sto dvacet lehlo popelem, a proto nemohla být spravedlnost vykonávána. („však skrze to svého majícího práva stratiti nemohli“).

Krom toho je prokázáno, že v roce 1684 byli v Lomnické mučírně podrobeni tortuře Václav Cikán a Tomáš Slouha, oba podezřelí z vraždy ženy u vsi Klece. Oba však přestáli i třetí supeň mučení a byli propuštěni. Zájem postavit novou šibenici, na které by byl oběšen Jan Pinka, narazil na nesouhlasné stanovisko především u apelačního soudu v Praze. Tento požadoval po Lomnickém magistrátu důkazy o předešlých exekucích, které město vykonalo. Jednalo se především o rozsudky, protokoly výslechů a účty za stravu, věznění odsouzených a především pak vyúčtování popravčího mistra, kterého si město zvalo zvenčí. Lomnice totiž katem nedisponovala. Ani jeden z těchto důkazů nebyl apelačnímu soudu předložen a stavbu nové šibenice tudíž nadřízený soud patrně vetoval. V roce 1741 pak apelační soud změnil rozsudek nad Pinkou z trestu smrti oběšením na dva roky práce v železech a tím záležitost definitivně uzavřel.

Z dochovaných dokumentů lze však jasně prokázat, že město skutečně šibenicí disponovalo. O jakou stavbu se přesně jednalo, není známo, nicméně v roce 1740 byli do města Třeboně vysláni dva pamětníci, kteří měli dosvědčit existenci šibeničního návrší. Jednalo se tehdy o dva měšťany: Kladrubského a Ceplechu. Ti ve svém místopřísežném prohlášení uvedli, že v dětství slýchali o šibeničním návrší, které se rozkládalo na přívrší jižně od města, mezi rybníky Koclířov, Velký Tisý a Služebný, při cestě ke Slověnicím. Jako děti ještě viděli jámy, dolíky a kameny po zřícené šibenici. Rovněž si vzpomínali na vyprávění, kdy na tomto popravišti kat veřejně odpravil a zakopal tělo sebevražedkyně. Dle jejich svědectví šibenice zanikla někdy v době třicetileté války. Městská správa pak potvrdila zánik popraviště „skrze v Čechách posledně dlouho trvalé těžké vojny“. Až do roku 1740 pak nedošlo v městském soudním okrsku k žádnému trestnému činu, který by vyžadoval přítomnost kata. Soudní pravomoc pak byla městu 19. srpna 1765 formálně zrušena. Pomístní název „Galegenberg“, však zůstal a dokladován je například v katastru v roce 1785 i ve druhé polovině dvacátého století. Šibenice stála na protáhlém poloostrově, který směrem k západu vybíhá z hráze rybníka Koclířova. Poloostrov je přibližně 500 metrů dlouhý a 50-150 metrů široký. Na jeho konci se vypíná nevýrazný pahorek, který převyšuje úroveň okolního terénu zhruba o 7 metrů. Jedná se o parcelu č. 959. Vrchol i ubočí návrší jsou porostlé travou a náletovými dřevinami. Nenalezneme zde žádné prvky, které by jakkoli připomínaly ponurou minulost tohoto místa. Když si ovšem odmyslíme dřeviny, které časem poloostrov obrostly, mohlo být toto místo v zhledem k okolnímu, rovinatému terénu dobře viditelné, minimálně ze tří stran. 

Prameny: Kovář Daniel, Archeologické výzkumy v Jižních Čechcách 22/2009, list 207-208

Foto autor a www.oldmaps.cz

TOPlist