Vlašimská spravedlnost.

Vlašimskou chloubou jistě bylo městské popraviště nazývané pomístně - Spravedlnost. Na první pohled lze už dnes jen stěží rozpoznat, že v těchto místech dříve stávala městská šibenice. Dnes už se spíš jedná o zalesněný pahorek s ostrůvkem stromů na vyvýšeném místě uprostřed polí. Mezi stromy jsou 1,5 - 2,5 metrů hluboké jámy a rokle, což je způsobeno těžbou kamene, která zde započala roku 1923. Později městská rada rozhodla o přerušení těžby a lom byl opuštěn. Někteří dělníci, kteří v lomu pracovali, pak vzpomínali, jak při odkrývání zeminy nacházeli lidské kosti. Zde byl tedy hřbitov pod šibenicí, kde byli pohřbíváni popravení a sebevrahové. Pahorek samotný má tvar nepravidelného oválu o rozměrech cca 22x31 metrů s mírně se svažujícím, skalnatým břehem směrem k městu. Terén uvnitř lesíku je velice nepravidelný, s převýšením až 3 metry, což napovídá vykopávkám a důlním pracem při těžbě kamene. Vlašim disponovala trojramennou, dřevěnou šibenicí, která byla s největší pravděpodobností podezděna. Na vrcholku samotném už tomuto sice nic nenapovídá, nicméně my už víme, že trojboké šibenice ve většině případů stály na zděných základech, přestože byly zaznamenány císařskými důstojníky do mapových podkladů černou barvou. A jak vlastně vypadalo soudnictví na Vlašimsku? Síť městských soudů se postupně vytvářela již od 14. století. Ve Vlašimi, která měla právo soudní a hrdelní, začal působit hrdelní soud v průběhu 15. století. Na území Čech bylo 378 hrdelních soudů. Podblanicko byl region s průměrnou hustotou soudní sítě. Kromě Vlašimi měly hrdelní soud v blízkém okolí Divišov, Trhový Štěpánov, Načeradec, Louňovice, Domašín a Kamberk-Zlaté Hory.Vlašimský tribunál byl nejvýznamnější. Před rokem 1620 se základní síť hrdelních soudů na Vlašimsku dotvořila a zapojila se do právní oblasti Starého Města pražského s nejbližší odvolací stolicí v krajském městě Kouřimi. V předbělohorské době dosáhl hrdelní soud ve Vlašimi úrovně vyspělého městského tribunálu, jehož postavení bylo výslovně potvrzeno vrchnostenským privilegiem Jana Vostrovce z Kralovic z 12.3. 1602. Osmý článek tohoto významného privilegia, které bylo vzápětí potvrzeno Rudolfem II. (15.4. 1602), vymezil kompetenci vlašimského soudu při trestání všech druhů kriminálních deliktů, ať již směřovaly proti Bohu, vrchnosti či městskému pořádku. Dokumentace k hrdelnímu soudnictví ve Vlašimi pochází z pražských tzv. ortelních manuálů, z hrstky dochovaných smolných spisů a různých smolných knih.Vlašimská smolná kniha se bohužel nedochovala.

Právo soudní měl rychtář, první osoba ve městě a konšelé. Při stíhání provinilce měl vlašimský rychtář k dispozici biřice, ponocného, který držel noční hlídky, a snad i obecního slouhu. Hlídání radničního vězení měl za úkol biřic. Na menší prohřešky stačil trest církevní. Odsouzení museli stát jako kajícníci před kostelem nebo za jeho vchodem. Pro větší přestupky býval zřízen u radnice pranýř, blízko něho stála i lavice pro veřejný výprask. Městské soudy však mohly za větší přestupky, spáchané v obvodu města, odsoudit i k smrti. Popravy směl provádět pouze kat. Vlašim vlastního kata neměla a tak využívala katy z krajského města Kouřimi  popřípadě z Benešova nebo Tábora. Ke kouřimské městké radě a na krajský soud se také někdy obraceli zdejší konšelé v případech, kdy nebyli schopni některé soudní spory rozhodnout sami. Nikdo z nich nebyl totiž právnicky vzdělanou osobou. Podle náhodně zachovaných zpráv z první poloviny 16. století lze tehdejší trestnou činnost ve Vlašimi charakterizovat jednoznačnou převahou majetkových deliktů, mezi nimiž dominovaly krádeže, loupeže, pytláctví a žhářství. Od 20. let se Vlašim vyskytuje v zápisech Táborské smolné knihy. Podle tohoto pramene zde docházelo k drobným krádežím i násilným loupežím ze strany jak cizích tak i domácích pachatelů. Dalším deliktem byly činy proti životu a zdraví. Sem bylo zařazeno také tzv. infanticidium, což bylo zahubení neřádně nabytého plodu matkou. Delikty proti náboženské ideologii zahrnovaly i čarodějnictví, za které byli roku 1712 a 1730 hlavní pachatelé ve Vlašimi upáleni. Pro často projednávané mravnostní delikty je typické zvýhodňování muže proti ženě při stanovování délky nucených prací, které se obvykle jako trest ukládaly. Tresty byly přísné: kradl-li někdo, byl trestán šibenicí - zabil-li někoho šibenicí nebo meče. Kdo právu bránil nebo je haněl, měl hrdlo ztratiti; když kdo Pánu Bohu lál aneb se porouhal, tomu jazyk uřezán; kdo na soudě křivě přísahal, tomu jazyk týlem vyvlečen; když zapálil mužský, byl na hranici upálen, když žena, byla za živa zahrabána. Žena když dítě zabila, byla taktéž za živa zahrabána, nebo (podle zachované listiny) byla jiným ku příkladu a postrachu, sobě pak k dobře zaslouženému trestu mučena, na hrdle trestána, srdce kůlem probito a tělo zahrabáno. Ve Vlašimi jsou známa dvě jména takto popravených. Záletným ženám býval vypalován cejch a uřezány obě uši. Dochovalo se nemálo zápisů smolné knihy z nedalekého Divišova:

Léta 1646, tu sobotu po svatém Bartoloměji (24.8.). Jakož jest se Matěj Zadvamách ze vsi Blažejova, poddaný urozeného a statečného rytíře pana Václava Vraždy a na Martinicích do vězení na zámek Šternberk Český dostal, a to pro své zlé přičinění, jakž předně proti Pánu Bohu všemohoucímu, tak také proti vrchnosti. A to takto: že jest Mikolášovi Novotnýmu ve vsi Janovský Lhotě máslo pobral a takovou krádež zase navrátil. Pro kteroužto takovou lotrovskou krádež podle zasloužení a práva městského právem útrpným ku příkladu jinším na hrdle ztrestán býti měl. Ale prohlídajíce Jeho Milost vysoce urozený pán pan Václav Jiří Svaté římské říše hrabě Holický z Šternberka k jeho starosti a k božskému milosrdenství, jemu to na přímluvu pánů páterů milostivě odpustiti ráčil. Však na způsob ten, jestli by se co k tomu podobného nejmenší věci dopustil, buď krádeže neb na zdraví a statečku ublížení kdekoliv činil a v tom postižen byl, tedy aby na hrdle ztrestán byl a taková vina jeho aby mu žádná přímluva postačiti nemohla. Což týž svrchu psaný Matěj Zadvamách k tomu ke všemu přistoupil a že se toho nitčeho víceji nedopustí, připovídal. A na ten způsob jest vězení prázden a z něho puštěn. Mnozí vyšetřovaní byli také podrobováni právu útrpnému, aby se přiznali. Provádění útrpných výslechů ve Vlašimi lze předpokládat v radničním sklepení. Poté co byl nad nešťastníkem vynesen rozsudek smrti, byl odveden za zvuků umíráčku (zvon byl ulit v době husitské, roku 1433) a v doprovodu početných zvědavců na vrcholek nazývaný Spravedlnost, kde se poprava následně uskutečnila.

vlasim

Vlašimská Spravedlnost je vrch vysoký 466 m vzdálený asi 2,5 km jihovýchodně od Vlašimi, u silnice k Čechticím nad dnešní Oborou. Šibenice tam stála nejspíše již od středověku. Její dřevěná konstrukce však nemohla vzdorovat rozmarům počasí příliš dlouho. Proto byla čas od času postavena nová šibenice, naposledy patrně v květnu 1747 před popravou zajištěného cikánského kočovníka. Tehdy zaplatila vlašimská městská rada za povolení ke stavbě nové šibenice apelačnímu soudu 6 zlatých a 15 krejcarů a tesařskému mistru a jeho tovaryšům dala 6 zlatých a 3 pinty (asi 5,7 l) piva. Stavba nové šibenice byla velkou slavností. Každé město na ni bylo hrdé, protože byla dokladem jejich práva. Pro úplnost zde předkládáme některé soudní procesy, které soudil vlašimský soud a trestal povolaný kat:

Tak například roku 1548 byl pro krádež oběšen Havel, syn Martina Nečisty, roku 1692 byla za žhářství potrestána stětím a spálením těla na hranici Anna Vrkoska, roku 1712 byl za svatokrádež a čarodějnictví upálen na hranici po předchozím škrcení Jan Svoboda. V těchto případech bylo používáno škrcení, aby delikvent upadl do bezvědomí dříve, než vzplane oheň. Stejně byl za čarodějnictví potrestán roku 1730 Jiří Šídlo. Posledními popravenými byli roku 1736 Dorota Nevejpravková, že zahubila svůj neřádně nabytý plod; byla sťata, srdce kůlem probito a tělo zahrabáno. Její svůdník Jiří Kazimour byl však potrestán pouze 2 týdny nucených prací. Roku 1742 byl za vraždu k trestu smrti odsouzen František Burjánek. Ještě před popravou však zemřel ve vězení. Jeho tělo bylo zahrabáno pod šibenicí. Jako poslední byla ve Vlašimi popravena r. 1749 Mandelina Grünbová, která byla odsouzena za infanticidium. Byla sťata a probita kůlem. Ke konci své existence neprojevoval hrdelní soud ve Vlašimi větší aktivitu. Bylo to způsobené i tím, že soud se významně nepodílel na zisku ze zabaveného majetku a pokut. Výkon hrdelního práva byl také finančně náročný, především když šlo o poskytování stravy nemajetným vězňům, o obstarávání kata apod. Poslední doložený proces je z roku 1753. Tehdy byl odsouzen na 18 týdnů arestu myslivec z nedalekých Radošovic - Franz Keller za náhodné zabití. Roku 1765 byla Vlašim zbavena restrikčním patentem práva soudního, udržovala si však věznici a zůstávala pomocným orgánem nově vytvořené sítě 24 velkých hrdelních soudů se soudci znalými práv. Městu zůstalo jen nižší právo pro lehčí přestupky. Odvolání šlo od druhé poloviny 18. století do Prahy k apelačnímu soudu na Pražském hradě. Popraviště Na Spravedlnosti je důkazem, že místo dříve plné hrůz, je dnes místem příjemných chvil a v lidech už nevyvolává strach. Je zde ohniště a velice příjemný výhled po okolí. Správou celého pozemku kolem bývalého popraviště je dnes pověřen ČSOP Vlašim. Jediné, co nám dřívější popraviště připomíná je památník z kamene, který zde byl umístěn roku 2001 na paměť těch, kteří kříž života svého, z viny své nebo cizí, donesli až sem. Na obelisku je křížek s textem: Městské popraviště do r. 1749, Vlašim L.P. 2001.

Prameny: Renata Vopálková - zpravodaj Štěpánovska 2007 str.: 13

Foto - autor, http://www.mapy.cz/ a http://oldmaps.geolab.cz/

souřadnice místa: 49°41'15.891"N, 14°54'30.995"E

Počítadlo návštěv TOPlist