Mikulov.

Přesná linie vývoje hrdelního soudu v Mikulově není úplně jasná, nicméně neoddiskutovatelný je fakt, že se v Mikulově popravovalo a zdejší magistrát měl pravomoci vynášet hrdelní ortely. Od 13. století přechází právo „ius gladii“ /prováděné zpočátku zeměpanskými úředníky, následně rychtáři královských měst, kteří byli dosazováni panovníkem/ na všechny pozemkové vrchnosti. Přechod těchto pravomocí na královská města sledujeme už od 13. století. V lednu 1243 obdrželo město Brno od krále Václava I. městské právo. V privilegiu jsou stanoveny tresty za vraždu, vpád do domu a zranění. Do roku 1290 je zavedeno také tzv. privilegium B, které obsahovalo práva města Jihlavy a i zde jsou stanoveny tresty za hrdelní zločiny. Město Znojmo, jako „nadřízený Mikulovský soud“ získává městské právo již v době Rudolfa Habsburského. Ve 14. století postupně předává panovník hrdelní pravomoci více pozemkovým vrchnostem, a to především těm církevním - v roce 1327 bylo uděleno Janem Lucemburským hrdelní právo rajhradskému klášteru, premonstrátský klášter v Louce získal hrdelní pravomoc již v roce 1234. Právo města Znojma obdržela ve  14. Století mimo Mikulova i Jemnice a Třebíč. Ve 14. a 15. století roste počet hrdelních soudů a tím se vytváří okruhy měst a vesnice, které jsou podřízeny vrchním soudům v nejvýznamnějších královských městech. Ke sjednocení městského soudnictví na Moravě, tedy i  hrdelního soudnictví, došlo v padesátých letech 14. století dvěma listinami markraběte Jana Jindřicha pro Brno a Olomouc. To znamenalo rozdělení soudů dle kategorizace stupňů pravomocí a striktně vymezovalo nadřazenost dovolacích instancí. Ani v období vlády Josefa II. se počet těchto soudů moc nezměnil. Ještě v  roce 1792 působilo na Moravě 13 kriminálních soudů. Mimo Brno, Hustopeče, Olomouc, Šumperk, Prostějov, Nový Jičín, Kroměříž, Osoblaha, Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště a Kyjov pak i hrdelní soud v Mikulově. Mikulovský hrdelní soud nadále trval, ovšem už jen jako soud vyšetřovací, který byl povinován předávat rozsudky a delikventy k závěrečnému vynesení ortele do Znojma A to až do roku 1844.

mikulov veduta

Veduta Mikulova: pohled na město v 18. stol. Sbírka map a plánů (sign. 1055, mapová skříň 12/12) Moravský zemský archiv v Brně

Mimo pranýř, jenž je nepřesně destinován v místech mikulovského náměstí, stávala jižně od města velká, zděná šibenice, patrně se třemy dřevěnými (možná zděnými) sloupy. Symboly v mapách Josefského mapování jasně deklarují „Galgen berg“ a červeně značenou, tedy zděnou stavbu šibenice, V pozdějších letech už ovšem uvádějí pouze strohé označení „šibeničník“. Ve vzdálenosti 2600 metrů jižně od náměstí je jasně vidět tyčící se vápencové bradlo, na jehož vrcholu stávala městská šibenice. Dnes je toto místo prohlášeno přírodní rezervací včetně rybníku, který jižněji sousedí s patou dotyčného kopce. I ten dodnes nese hrdě svůj název podle místa, kde rukou kata končily životy odsouzených. Když už jsem zmínil popravčího mistra, bylo by dobré podotknout, že prozatím jediným jménem, které máme v Mikulově k dispozici je kat Franz Schrattenbacher, jež zastával svůj úřad ve městě zhruba v polovině 18. Století. (* před 1750) Jak už jsem uvedl výše, disponovalo město soudní stolicí ještě po zrušení menších soudních okrsků, nicméně i Mikulova se dotklo nařízení o zrušení všech popravišť a s nimi věcí a staveb souvisejících. Na městského popravčího pak patrně „upadla“ povinnost rasovská, takže z „deště pod okap“.

Uchoval se i zápis židovské obce o neprávem popraveném židovi, který byl sťat přímo před židovskou synagogou.

Císař Ferdinand II. přijel v březnu nebo dubnu 1629 s velkým průvodem do Mikulova, kde tehdy kvetla slavná obec. V jejím čele stál rabín Petachja ben Josef (zemř.1637), někdejší rabín wormský a frankfurtský. Císař byl slavnostně přivítán. Při průjezdu městem se jedna část císařského průvodu dostala i do Židovské ulice. Vtom neznámo odkud přiletěl kámen a smrtelně zasáhl jednoho z důležitých členů průvodu. Všech se zmocnilo hrozné rozčílení, zejména Židů. Neštěstí bylo zde. Kámen spadl odněkud ze střechy a vinu na této nešťastné záležitosti nikdo nenesl. Po několika hodinách bylo veřejně oznámeno, že mikulovské židovstvo bude vyhnáno, nebude-li pachatel do čtyřiadvaceti hodin vypátrán a předán soudu. Jeden mladý, ušlechtilý a zbožný muž, jenž si před nedávnem domů přivedl mladou ženu, se poddal hroznému osudu zemřít mučednickou smrtí. Přihlásil se – jak neuvěřitelný to byl skutek – jako vrah, kterým nebyl. V čase, kdy se nabízí pesachová oběť, padla Eljakumova hlava pod krutým mečem katovým. Podle pověsti byl sťat před Horní synagogou, přímo naproti Kopečku (stejnojmenné uličky), na jehož úpatí stojí Dolní synagoga. Elajkumova hlava se skutálela z Kopečku a zůstala ležet před dveřmi do Dolní synagogy. Jedno mučedníkovo oko bylo uzamčeno do schrány a do dnešního dne visí na železné tyči nad vstupní branou;druhé oko bylo stejným způsobem pověšeno nad dveřmi do dolní ženské modlitebny v Horní synagoze a je tam rovněž dodnes k vidění. Datum je tedy jasné – rozsudek nad Eljakumem byl vynesen „šestého dne po šábesu, o večeru před svátkem Pesach roku 389 podle malého počtu“, tedy 6. dubna 1629. Nyní ovšem vyvstává potíž s císařovým pobytem, s nímž všichni nešťastný mikulovský případ spojují. Císař Ferdinand totiž ve Vídni vydal listiny 20. února a 22. Března a podle všeho tedy císař na jaře 1629 v Mikulově nebyl, což nepřímo potvrzuje i absence jakýchkoli zpráv o císařově pobytu ve městě v kardinálově archivu. Prameny mlčí i o vlastním zločinu, soudu a popravě a lze se jen pokusit událost rekonstruovat výhradně na základě nepřímých stop. Hrdelní soud v Mikulově existoval už v 15. století. Židé si na základě privilegia Maximiliána Dietrichsteina z roku 1591, obnoveného a rozšířeného rok před Eljakumovou smrtí kardinálem, volili vlastního rychtáře, který soudil menší rozepře mezi obyvateli v židovské obci, v případě hrdelních zločinů však podléhali soudu vrchnostenskému. V roce 1629 by tedy případ soudil nejspíše úředník vrchnostenské správy panství, pokud ne přímo kardinál. V době Eljakumova procesu nebyl v Mikulově přítomen zemský rabín jako nejvyšší soudní autorita, avšak soudní dvůr pracoval. Co se před Horní synagogou v Mikulově na přelomu března a dubna 1629 stalo, nevíme. Víme jen, že byl zatčen, odsouzen a popraven žid Eljakum, s největší pravděpodobností za zločin neúmyslného zabití, a že obec rozsudek strpěla. Považovala jej však za ne-pravedlivý. Vzhledem k císařově pobytu ve Vídni v inkriminovanou dobu je nepravděpodobné, že by se Eljakum dopustil zločinu na členu jeho doprovodu. Pozdější lidová tradice snad spojila mučedníkovu popravu s císařovým pobytem v Mikulově před čtyřmi lety. Záhadu Eljakumova trestu tak musíme nechat nedořešenu, zbývá ovšem ještě tajemství jeho hrobu.

Vývoj hrdelního soudnictví v Čechách Judita Houšková, Židovská obec Mikulovská, SOkA Znojmo

Lexikon nedotknutrelných - Jan Vyhlídka (Sperat 2013)

Foto: autor a http://oldmaps.geolab.cz/

 

Počítadlo návštěv TOPlist