Moravský Beroun.

První důkladnější mapování hrdelních soudů na Moravě prováděly státní úřady až v prvním desetiletí 18. Století. Jeho důsledkem byla první širší reforma hrdelního soudnictví a restrinkce hrdelních soudů ohlášená dekretem Karla VI. ze dne 10. Června 1729. Podrobný soupis hrdelních soudů, zpracovaný krajskými hejtmany dle jednotlivých krajů, deklaruje v kraji olomouckém 39 soudů s právem vynášet hrdelní rozsudky. Vrchní kriminální soud v královské Olomouci disponoval právem meče už od roku 1331. Městské soudní knihy, registra korespondence a kopiáře právních naučení královských měst vykazují neobyčejný rozvoj hrdelního soudnictví v 16. a počátkem 17. století. V průběhu 15. a v první polovině 16. století pak byly ustanoveny hrdelní soudy ve všech městských střediscích jednotlivých panství. V období zřízení pražské apelační rady jako vrchního práva nad městskými soudy v Čechách, se většina takových hrdelních soudů soustředila k vrchním soudům moravským, jejichž kompetence se blížily kompetencím pražské apelační rady. V takovýchto městech se pak hrdelní právo omezovalo na vyšetření zločinu a zajištění exekuce, o níž rozhodlo vyšší právo. Ve většině případů pak dotyčné město muselo k výkonu exekuce zaopatřit i vhodného kata. Hrdelní soud v Moravském Berouně byl součástí vrchního práva v Olomouci, která sloužila jako kriminální soud apelační a odvolací. Samostatné rozsudky pak potvrzoval panský soud ve Šternberku. Výsadou soudní stolice městečka Moravského Berouna bylo bezesporu držení mučírny, která se nacházela nedaleko dnešního Nám. 9. května za prodejnou zeleniny. Soud pak zasedal v budově staré radnice na témže náměstí, na jejímž místě dnes stojí panelový dům. Nesporné privilegium pro město však bylo zaměstnávat městského mistra popravního, jak byl v dobách minulých titulován kat. Tato ne zrovna laciná výsada poskytovala hrdelnímu soudu v Moravském Berouně nespornou výhodu oproti menším soudním stolicím v okolí, jakými byly například soudní magistráty v Domašově nad Bystřicí, ve Šternberku, Dvorcích, Jívové anebo na Sovinci. Tyto soudy musely úslužně žádat o zapůjčení kata v královské Olomouci, nebo přímo v Moravském Berouně. Soudy při zvažovaní zápůjčky popravčího mistra k výkonu hrdelního trestu, nebo k mučení, jistě braly v úvahu několik faktů: Jednalo-li se o popravu stětím, nebo lámáním kolem, zcela jistě dostal přednost kat zkušený, šikovný a znalý těchto trestů. S úspěchem lze předpokládat, že v těchto případech dostal přednost kat olomoucký, přestože byla jeho práce zcela určitě mnohem nákladnější pro městskou kasu. O cestách olomouckých popravčích svědčí i ten fakt, že jest dochováno několik spisů o pozvání k popravám na Šternbersko, Sovinecko a dokonce i Rýmařovsko. Své by nám o tom mohli kdysi povyprávět popravčí mistři Zachariaš Heyland, Kristián Windt, nebo Ferdinand Reitknecht. Z toho co víme lze usuzovat, že berounský popravčí byl zván k popravám v menších obcích šternberského panství a to především k trestům vymrskání, pranýřování, vampirismu a k upalování. Náklady na cestu a katovu práci tak nedosahovaly astronomických částek a pokladny menších obcí proto nebyly drasticky pleněny katovskými účty. Ve výčtu katovský odměn se při výjezdu kata do jiného soudního okrsku totiž účtoval každý výkon dvojnásobně, včetně cestovného a obec musela katovi zaplatit i stravné, ubytování a zajistit jeho bezpečný návrat do rodné katovny.  Berounský kat žil osaměle v domku za městem.  V místech kde se říkalo „Šindlerovo“, nebo „u tlustého Šindlera“, tehdy "Schindlergrube" stávala katovna, později obydlí rasa. Dá se předpokládat, že toto místo bylo pojmenováno podle místního rasa, protože kat podobného jména v archivech příslušných městu nefiguruje. Jisté ovšem je, že od počátku 17. století až do konce století 18. působili jako místní popravčí mistři pánové: Merten LIN(D)TNER a jeho syn Friedrich, Kristian POHL, Samuel POHL, Anton ELSNER a Johann Heinrich GEYSSLER. U jména Pohl se můžeme domnívat, že tento rodinný kořen byl příbuzenským na Opavsko, kde působil jako městský kat jistý Ignác POHL, platný též jako kat v Olomouci, kde i roku 1764 umírá. V soupisu soběstačných hrdelních soudů z počátku 18. století už město Moravský Beroun nefiguruje a od roku 1729 pak trvale podléhá berounský hrdelní soud přímo soudu Šternberskému a léta páně 1792 je bezpodmínečně podřízen vrchnímu soudu v Olomouci. K vrchnímu soudu olomouckému však stále příslušelo 79 míst, která měla odvolací povinnost vůči krajskému městu.

             Město disponovalo popravištěm s trvalou šibenicí až od roku 1629, kdy byla pořízena nákladem čtyřiceti devíti tolarů pevná konstrukce šibenice a z toho obdržel 30,5 tolaru přímo kat. Patrně se na stavbě podílel především radou a zkušeností. Není bohužel známo, o jakou konstrukci se jednalo. Archívní mapy v místech popraviště žádný symbol nedeklarují, nebo se omezují na popisek „galgenberg“. Při její stavbě ovšem obec nešetřila a dozvídáme se tak, že: „bylo vydáno 33 tolarů za maso, uzeniny, ryby, raky, pečivo a za opavské a karlovecké pivo.“ Šibeniční vrch se nachází vpravo od staré cesty z Ondrášova do Berouna, v místě severovýchodně od rekultivace obecní skládky. Šibenice stávala nad městem na temeni kopce, kde se jižně od města rozevírají v úhlu ulice Nádražní a Masarykova. V dobách své největší slávy zde byly ovšem vykonávány především tresty za čarodějnictví a vampirismus, což byly spíše tresty ohněm, než provazem. V dnešní době už ovšem nelze naleznout žádné pozůstatky a ani jejich náznaky. Temeno je takřka holé, místy porostlé náletovými křovinami. O stínadlech, nebo o popravě stětím na tomto místě se žádná dokumentace nedochovala. O pravověrnosti v čáry a kouzla a o tom, že na Šternbersku panovala pevná víra ve vampíry a strašidla vypovídá i pověst, kterak musel místní kat k hrobům přistoupit, z nichž „se mlaskání ozývalo.“ V Moravském Berouně tak bylo vykopáno několik hrobů „ s čerstvou krví“ (rozumějme nedávno pohřbených) a kat musel tak mrtvého exhumovat, ve hřbitovní zdi vybourat díru a touto pak tělo prostrčit a otvor okamžitě zazdít, aby „nemrtvý“ nenašel cestu zpět. Přitom pak musel vyslovovat všeliká zaklínadla a zaříkání, aby nedošel pomsty vampíra. Mrtvola pak byla dovlečena na popraviště a tam i s nářadím spálena, popel pak zakopán, nebo rozprášen ve větru. Údajně tak byl v roce 1660 exhumován a spálen i městský písař Michal Berger.

           Hrdelní soud v Moravském Berouně se podruhé otřásá v základech po nástupu Marie Terezie, která vyvíjí dekretem moravského tribunálu ze 4. Prosince 1752 nový tlak na rušení menších soudů. Mnoho městeček se odvolává a dochází k prověřování stavu jejich věznic a popravišť. Na základě těchto indicií je pak některým městům jejich právo meče navráceno. S nástupem syna Josefa II však v Moravském Berouně už tak neplodný hrdelní soud definitivně zaniká a mimo krajské Olomouce už zůstávají pouze hrdelní soudy v Prostějově a Šumperku. (zanikají 1801 a 1799)

 

Prameny a literatura:

Hrdelní soudnictví Českých zemí – Francek / Šimek 1995, SoA Zámrsk,

Digitílní archív SOkA Olomouc především pak literatura Čermák, Fiala, Hoffmann, Štěpán, Ročenky SOkA v Olomouci

Šindelář B, Hon na čarodějnice, nakl Svoboda, Praha 1986

Městský úřad Moravský Beroun

Foto: autor a http://oldmaps.geolab.cz/

TOPlist