Katové a jejich pacholci

"Člověk nijak zvláště zlý si na trýznění tak zvykne, že může dokonce z povolání

mučit vlastní rukou svoje bližní."

(Norimberský kat Frantz Schmidt, 1573-1615)

Slovo "kat" je popisováno v Ottově Slovníku naučném takto: " kat nazývá se od středověku osoba, která má za úkol vykonávat rozsudky smrti, popřípadě tělesné tresty. S katem, jakožto stálým zřízencem, setkáváme se poprvé v Egyptě.V řecku nebylo katů třeba, poněvadž osobám odsouzeným k smrti podáván byl jed. Římský kat (carnifex) vykonával trest smrti jen nad otroky a nad lidmi nízkými, které křižoval, nebo věšel. Římští občané odpravováni byli od liktorů. Někdy používáno bylo v Římě ku popravě též vojáků, vězeňských vrátných aj. Ve středověku vykonávali zpočátku trest smrti sami soudcové, nebo žalobce, nebo příbuzní odsouzencovi, nebo jiné osoby. Teprve od XIII. století objevuje se stálá funkce katova. V německu činěn byl rozdíl mezi katem (Henker) a popravním mistrem (Scharfrichter, Nachrichter). Mistr ostrého meče stínal, kat, jenž stál obvykle ve službách popravního mistra, vykonával ty způsoby trestu smrti, které pokládány za nečestné byly, jako např. věšení, lámání kolem, čtrvcení, pálení a mučení. Rozdíl  ten znalo jen právo. V očích lidu byl popravní mistr právě tak jako kat osobou nečestnou a hodnou opovržení."

Jan MydlářEtymologie substantiva kat (resp. odvozených výrazů - katan, katovka, katyně, katovna, katovský, katovsky, katovat, katit se, rozkatit se) není dodnes zcela jasná a obvykle se odvozuje od praslovanského slovesa katati, ruské katať s významy "jezdit, válet, točit, dělat s vervou" a je srovnatelné s příbuznýmy výrazy kácet, kotit. Významově paralerní je latinské sloveso torquere ("točit, kroutit, valit, mučit") a odvozené substantivum tortor (mučitel, kat).

Ať tak, nebo tak, dodejme ještě, že povinnosti katů bývaly četnější a rozmanitější, než jak je popisuje autor hesla v Ottově Slovníku naučném. Kat, se svými pomocníky (katovskými pacholky či holomky, jinak taky čeledí - tato substantiva neměla původně pejorativní význam) musel odklízet sebevrahy, jejíchž těla nesměla být pohřbívána za církevních obřadů do posvěcené země. Kati je proto zakopávali na rozcestí, spalovali na hranici, nebo házeli do řek. Kat fungoval také jako pohodný ( ve starší češtině je doložena i podoba pohodlný), což znamenalo patrně eufemistické označení pohodného jako vhodného, příhodného, užitečného člověka, jinak též rasa, drnomistra, či antouška. (německy Freymann, Racker, Schinder, Wasen-Rasenmeister, Abdecker) Kat rovněž musel dohlížet na městský nevěstinec, čistil městské ulice, a vyvážel stoky a záchody. Zdatní mistři popravčí se vyznali i v chirurgii, léčení zlomenin a napravování vykloubenin, amputovali též těžce poraněné, nebo snětí zachvácené končetiny.

(Zprávy vlastivědného muzea v Olomouci, společenské vědy 294/2007 - prof. PhDr. Jiří Fiala CSc, Ottův slovník naučný)

Jména a seznamy popravčích mistrů oblastních soudních okrsků a menších měst, kde si městské soudy III a IV stupně vydržovaly své katy jen dočasně, budou popsána v článcích o "popravištích" nebo "katovnách". V sekci "katové a jejich pacholci" budou zveřejněny pouze seznamy větších, královských měst, kde se zachovaly podrobnější a obsáhlejší důkazy o katovském řemesle.

"Kterýžto popravní mistr vykonal na sto poprav mečem či lámáním kolem, mohl se takto státi již ranhojičem a všeliké zlomeniny napravovati směl." Tak popisoval výhody svého krvavého řemesla ve druhé polovině šestnáctého století kat Václav Jaroš, popravčí mistr Starého města pražského a pravděpodobný učitel Jana Mydláře.

Počítadlo návštěv TOPlist