Hrdelní soud v Rýmařově.

Město Rýmařov, si jakožto součást Rabštejnského panství, drželo za cenu vysokých nákladů svého popravčího mistra. Listinou markraběte Jana Jindřicha, ze dne 3. března 1352 bylo rozhodnuto, aby se všechna města, městečka a vsi na Moravě, které dosud užívaly Magdeburského práva, přiznaly k právu olomouckému. V průběhu 14. a 15. století se ruku v ruce s růstem počtu hrdelních soudů  vytvářely okruhy obcí, podřízených vrchním soudům ve významných královských městech. Většina měst a městeček, která disponovala hrdelním právem se po roce 1439 hlásila k přijímání naučení od olomouckého vrchního práva. V době panování Jagellonců byl pak dovršen proces přechodu hrdelního práva z povinnosti panovnické na povinnost pozemkové vrchnosti. Neobyčejný rozvoj organizovaného hrdelního soudnictví je pak zaznamenán v městských knihách právních naučení a to především v 16. a počátkem 17. století. V průběhu 15. a v první polovině 16. století se však hrdelní soudy trvale ustavily ve všech městských střediscích jednotlivých panství. První, tedy širší okruh tvořila města se samostatným hrdelním právem, která mívala zpravidla i vlastního kata. Nejvýznamnější městské soudy na Moravě, tedy brněnský a olomoucký, však nadále sloužily jako nejvyšší soudní stolice, z níž bylo odvolání možné pouze k panovníkovi, potažmo k vrchnímu Apelačnímu soudu v Praze. V průběhu a v letech po třicetileté válce spousta menších hrdelních soudů zaniká. Jednalo se převážně o menší soudní dvory v obcích a městečkách, které byly v průběhu 15.-16. století připojeny k větším panstvím, s mnohem významnějším hrdelním soudem. V případě hrdelního soudu rýmařovského se jednalo o obce: Oskavu, Karlovice, Karlov, Mladoňov, Klepáčov, Rudoltice, Křemešek, Dolní a Horní Moravici, Malou Šťáhli, Horní Město a další. Reforma hrdelního soudnictví, jako důsledek podrobnějšího mapování soudů v Čechách a na Moravě, zanechala v olomouckém kraji zúžené portfolio měst, která nadále mohla vynášet hrdelní rozsudky. Na severovýchod od krajského města to byly obce: Rýžoviště, Dvorce, Šternberk, Šumperk, Rýmařov a s ním spojené Janovické panství, Štíty, Kolštějn, Velké Losiny, Moravský Beroun, Domašov nad Bystřicí, Jívová, Sovinec a dalších 27 soudů v jiných oblastech. Restrinkcí hrdelních soudů, uskutečněnou císařem Karlem VI. v roce 1729 byl počet obcí, s výsadou hrdelního soudu znovu snížen. Z výše uvedených jurisdikcí zbývalo na severovýchodě olomouckého kraje už jen pět. Byly to: Rýžoviště, Štíty, Šternberk, Rýmařov a Šumperk. Pomyslný epitaf nad rýmařovským hrdelním soudem pak vynesla Marie Terezie svým patentem ze dne 19. srpna 1765.

V době své největší slávy ovšem rýmařovský soudní stolec patrně nezahálel, protože máme doloženo, že byly vynášeny rozsudky a tresty mečem, provazem i kolem. Od druhé poloviny šestnáctého století až do poloviny století sedmnáctého rýmařovský soud trestal především zloděje, kuplíře, vedl soudní procesy s obviněnými z vražd, krádeží, i napadení vrchnostenských úředníků. Své by nám o to mohl povyprávět i rýmařovský popravčí mistr Jakub Sheinhaube (*před 1590), který v Rýmařově v první polovině 17. století působil. Městský kat sídlil nedaleko stínadel, tedy severozápadně od radnice, za Horní branou. Stínadla samotná, (Kopfhügel) tedy místo, kde odsouzení přicházeli o život mečem, stála na mírném pahorku nedaleko hlubokého příkopu, severozápadně od Horní brány. Dnes bychom toto místo mohli lokalizovat na Nám. Svobody, v místech, kde se dnes nachází hotel Praděd. Podrobnější destinaci by nám však odhalil až detailní, archeologický průzkum. Na vedutě města, je poblíž stínadel zakresleno několik budov, a jedna z nich by mohla být stavbou městské katovny. V případě, že město nemohlo k výslechům, nebo k popravě použít vlastního popravčího mistra, byl povolán ve většině případů kat olomoucký. Dokladem toho je i zápis v městském archivu v Olomouci, kdy si v roce 1555 olomoucký kat (Schaftrichter) Matz účtoval za výkony provedené v roce 1552 ..!!! Je nabíledni, že tato žádost byla spíše urgencí, než účtem. Stávalo se velice často, že městská pokladna nemohla včas vyplatit popravčímu mistru honorář za provedenou práci, protože odsouzený byl například nemajetný a z obecní kasy tak horentní suma odcházela jen velmi nerada. Služby katů, kteří za prací cestovali do jiných soudních okrsků byly vždy násobeny dvakrát, oproti stabilnímu ceníku. Totéž se vztahovalo na cestovné, ubytování a povinností obce bylo kata  a jeho družinu i nasytit a bezpečně dopravit tam i zpět. Ale bylo tomu i naopak, když v roce 1549, po úmrtí olomouckého kata Baltazara přijel do města vykonat svou krvavou práci popravčí mistr rýmařovský. Paradoxem je, že tou dobou už na uvolněné místo v Olomouci nastupoval jiný kat a byl to shodou okolností právě mistr Matz. Opavský státní archiv nám také vydává svědectví o tom, že v městské šatlavě byli vězněni velkoheraltičtí poddaní, kteří přepadli a vyplenili rýmařovské předměstí. Vězení bylo patrně součástí biřické jizby, jako tomu bylo například i v Odrách. Tento vlhký, gotický sklep pod levou částí radnice sloužil jako „biřická kancelář“ (Scherigstube), jako vězení a v neposlední řadě i jako mučírna. Dokladem tohoto tvrzení jsou nepochybně nálezy typicky katovských nástrojů, jakými byly například palečnice, pouta, železný obojek, popravčí meč i kolo a další relikvie. Kat ovšem nebyl jen nástrojem soudu k vzrušující podívané a ke krveprolití. Za snížené sumy trestal také u pranýře, kam vyváděl a ke kterému poutal „zlobivé“ občany. V dobách, kdy bylo katovské práce pomálu pak musel městský popravčí „fungovat“ i jako ras a odklízet sebevrahy, mršiny zvířat, zabíjet a likvidovat toulavé psy a nakažený dobytek. Nad rámec svého stálého platu pak i napravoval zlomeniny, léčil lidi bylinkami a různými lektvary a nejeden popravčí mistr byl tímto uměním vyhlášen. Jakousi pomyslnou, stavovskou medailí, pak bylo pro každého popravního mistra umění setnout hlavu prvním úderem svého meče. Městský pranýř stál před vraty radnice a jeho fragment je dodnes uložen v městském muzeu. Protože sebevrazi a lidé zemřelí rukou kata neměli vyhrazené místo ve svěcené půdě hřbitovů, musel kat mrtvé odklízet na vlastní náklady. Proto byla tato těla zakopávána poblíž popravišť, nebo na místech k tomu určených. Takovým pozemkům se pak říkalo mrchoviště, či mršiny a dodnes je na těchto místech nacházeno spousty koster a drobných předmětů.

Nedílnou součástí a pýchou každého hrdelního soudu byla šibenice. Ta rýmařovská stávala na temeni kopce Galgenberg (Šibeniční vrch), nad Kočičím vrškem, při cestě ke Strálku. Lokalizace tohoto místa je vcelku jednoduchá. Temenem kopce prochází vrstevnice č. 650 v rozevřeném úhlu ulic Strálecká a Komenského. Toto morbidně-tajemné místo působilo vždy na lidi mysticky a přestože se počestný občan všemu, co bylo spjato s katem zdaleka vyhýbal, přesto našla spousta zoufalců na tato místa odvahu vkročit. Lidé stiženi vírou v okultismus sbírali vše, co považovali za čarovné a dávali tak neuvěřitelnou moc například kousku provazu z oběšence, či jeho palci levé nohy. Sami tak vědomě riskovali, že budou přistiženi samotným katem, a předáni světské spravedlnosti. Popravčí mistr měl mimo jiné i "nepsanou" povinnost na popraviště dohlížet. Hanobení těl mrtvých bylo již tehdy zločinem a bylo krutě trestáno. Od počátku práva Ius Gladii (právo meče) stávala nad městem zděná šibenice patrně čtyřboká, se čtyřmi zděnými sloupy, navzájem propojenými dřevěnými trámy. Tato stavba, bývala v českých zemích standartní Justícií a podobnou šibenicí se chlubila hned řada ostatních měst. Dle veduty Matheuse Leandera Eusebia Schmidta z roku 1693 je podstava zděné konstrukce oblá a lze se tedy domnívat, že zde měl kat uloženy rozličné pomůcky a nástroje, potřebné k drobným opravám a popravám samotným. Ve chvílích, kdy jeho výkonu nepřálo počasí, mohl se sem na chvíli uchýlit. Takto řešená stavba opět nebyla v té době výjimkou. V roce 1661 město navštívil soudní vykonavatel z Olomouce a už tehdy poukazoval na zchátralý stav šibenice a nařídil její obnovení. Toto tvrzení podporuje myšlenku, že v době plného rozmachu novověku strádal rýmařovský kat nedostatkem práce, nebo trestal povětšinou mečem, kolem či ohněm. V jiných městech tomu většinou bylo touto dobou právě naopak. Pokud rýmařovský kat měl povinnost usmrtit odsouzeného upálením, dělo se tak povětšinou poblíž šibenice, dál od městské zástavby. Především v letních měsících hrozilo od létajících jisker velké riziko požáru. Dřevěné stavby domů s doškovými střechami, byly v minulosti v tomto ohledu zcela jistě časovanou bombou. Dle některých pramenů se upalovalo i ve Valšovském Žlebu, nicméně o tomto není dochován žádný věrohodný zápis. Přestavba šibenice proběhla roku následujícího. Koncem 17. století však šibenice opět vykazovala známky rozpadu a městská rada proto musela znovu uvolnit další prostředky na její obnovu. Tentokrát nemělo být nic ponecháno náhodě a řemeslníci měli použít pevnější a kvalitnější materiál, aby justice odolala všem vlivům do dalších století. A že to tehdy byla velká sláva. Dne 9. srpna 1689 vyrazila k šibeničnímu kopci ozbrojená městská hotovost za vyzvánění zvonů a s vlajícími korouhvemi. V čele průvodu kráčel kapitán se dvěma pobočníky, kteří drželi v rukou pušky. Následoval městský lazebník, zedníci a tesaři se svými nástroji. Za nimi pochodoval poručík, jako velitel městské hotovosti, šikovatel, kaprál, šest mužů a dva bubeníci. Na konci průvodu nesli „městské právo“ zabalené v černých pláštích. Jednalo se nejspíš o rychtářský, nebo popravčí meč. Pro starostu města a rychtáře byl nedaleko popraviště postaven stůl a připraveny privilegia a Kniha protokolů. Ke stolu zasedli rychtář a s ním konšelé, kteří pověřili řemeslnické mistry opravou.  Starosta pak vložil do zeminy, která měla sloužit jako základ stavby sedmnáct krejcarů, a každý radní po sedmi krejcarech a stejně tak mladí cechovní mistři. Základní kámen pak položil sám rychtář. Po celou dobu střežila stavbu silná patrola stráží a to v noci i ve dne a chránila tak i stavební dělníky proti útokům zvenčí. Sabotáže podobných staveb nebývaly v dobách minulých ničím ojedinělým. Dokončení stavby pak bylo důvodem k mohutným oslavám. Městská hotovost obdržela tři sudy piva, které vojáci vypili na radnici. A protože městská rada měla v úmyslu svou výsadu hrdelního práva všem lidem vrýt znovu do paměti, uspořádala na počest znovuobnovení šibenice patřičnou „veselici“. U šibenice byl mrskán provinilec, jehož jméno se nám bohužel nedochovalo. Celá tato událost, včetně stavby nové šibenice přišla městskou kasu na úctyhodných 73 zlatých a 53 krejcarů.

 veduta

Rýmařovská šibenice na vedutě z roku 1693.

V roce 1728 však spravedlnost, jak se tehdy šibenicím lidově říkalo, smetla velká vichřice a vcelku slušně ji poničila. Mezi obyvatelstvem tehdy nastala panika v očekávání, jaké hrůzy město ještě čekají. Žádná další pohroma však na město nedolehla a městská šibenice pak byla za pár dní opravena. Tehdy se už ovšem jednalo o stavbu skromnějšího charakteru. Na zděných základech byly vztyčeny tři dřevěné pilíře, svrchu propojeny trámy k věšení odsouzených. Takto je pak nad městem, u strálecké silnice symbolizována i v mapování důstojníků vojenské, topografické služby z roku 1764. Když pak město Rýmařov o svou výsadu trestat smrtí přichází, ponechává šibenici svému osudu. Stínadla jsou stržena a kat se ujímá výhradně povinnosti pohodnické. Nařízení odklidit veškeré pozůstatky po právu meče přichází až v roce 1789 multicipálním zákonem a města jsou povinována zbytky justícií, stínadla a pranýře strhnout a pobourat. Materiál ze zbouraného popraviště pak od města odkoupil Kašpar Bauer, toho času sládek městského pivovaru za 8 zlatých na stavbu svého domu u Hrádku. Není však vyloučeno, že kamenné prvky od šibenice byly použity na stavbu městského pivovaru. K popravám samotným se nám pak mnoho dokumentace nedochovalo. Je nad slunce jasné, že město využívalo privilegií popravovat stětím, oběšením, upálením, lámáním kolem a zahrabáním zaživa. Pochybovat můžeme o vykonávání trestů v podobě naražení na kůl, nebo stažení z kůže. Toto byly tresty především praktikované na východě a v Uhrách a to hlavně v době Vladislava II. Jagelonského. Konec konců vryt do paměti je nám velice dobře i valašký kníže Vlad III Tepes (napichovač) znám spíše pod pseudonymem Drakula, který si v trestech nabodnutí na kůl zaživa přímo liboval. Nicméně nemůžeme opominout, že dva již výše zmíněné způsoby trestu byly aplikovány nedaleko, tedy v Královské Olomouci. Trest stětím byl na vrcholu pomyslné stupnice cti a byl udělován většinou ženám, cizoložným mužům, bigamistům, nebo lidem převážně vyšších stavů. Katův meč se však nevyhýbal ani krčním obratlům obyčejných lidí, z nejnižších vrstev obyvatelstva a to za zcela běžné zločiny. Nutno si uvědomit, že i vražda, či loupež byly tou dobou na denním pořádku v celé monarchii. Vraždilo a loupilo se ze stejně malicherných příčin a pro pár krejcarů, podobně, jako je tomu dnes.   I v případě, že měl dotyčný přijít o hlavu, kat většinou posuzoval, jakého stavu je jeho budoucí oběť a dle toho vybíral, zdali bude stínat mečem prostým, nebo luxusně zdobeným – tzv. rychtářským. Na své meče byli popravčí mistři vždy pyšní a udržovali je ve skvělé formě. Naproti tomu oběšením nebyly ženy trestány takřka vůbec (ženám ani v posledních chvílích života nemělo být vidět pod suknice) a pro ostatní znamenal tento trest tu největší potupu. Těžké zločiny byly trestány tím nejhorším způsobem, kdy katovi pacholci nebožáka přivázali ke kolíkům, nebo trámkům, které byly za tím účelem pevně uchyceny k podlaze popraviště, nebo k zemi. Kat potom velkým, okovaným kolem, které vážilo 60 liber (v přepočtu 27,2 kg) ubohému odsouzenci lámal jednu končetinu po druhé. Pokud zněl rozsudek smrti na lámání zdola, musel kat zasadit dva až čtyři údery do každé končetiny, aby tak zlámal kosti a klouby a první údery směřoval na nohy odsouzeného. Další rány pak vedl na horní končetiny, následoval hrudní koš a krk. Posledním úderem buď toho ubožáka usmrtil, nebo jej ještě živého vpletl se svými holomky do velkého kola mezi loukotě a takto pak tělo vztyčili na kůlu, který zčásti zakopali do země. ( "a takto v kole vpleten, hnáty jemu jsouc zlámány, byl pak na špic dán a do povětří vyzdvižen"...)Dotyčný pak v ukrutných bolestech umíral i několik hodin. Opačným případem byl rozsudek lámáním shora, kdy kat první ranou na hrdlo člověka usmrtil a dále pak pokračoval na již mrtvém těle. Nezřídka pak bylo kolo s vpleteným tělem vhozeno do ohně a na prach spáleno. Tento trest byl většinou aplikován na mužích a to za opravdu těžké, hrdelní zločiny. Ženy zažívaly stejně hrůznou smrt v podobě zahrabání za živa. Tento trest býval vynášen například za vraždu novorozence. Tehdy katovi pacholci vykopali jámu, do které ubohou ženu vložili a na prsa jí přiložili ostrý, dlouhý kůl. Poté ji zaživa zaházeli hlínou, hrob řádně udupali, aby zamezili přístupu kyslíku a znovu zaházeli. Pak přistoupil kat a úderem na kůl ženě probodnul srdce. Dodnes není zcela jasné, zdali v těchto případech popravčí mistr kůl poté z těla nebožačky vytáhnul a spálil, nebo zdali byl v těle ponechán. I velcí historikové se nadále dohadují, jak jen to asi tehdy dělali....Faktem ovšem zůstává, že si za jeden až dva údery palicí kat inkasoval dle tehdy platného ceníku a za tento trest bývaly částky okolo dvou zlatých a dvou krejcarů, za což by tehdy kat pořídil půlku jalovice. Tím, že byli kati většinou zámožnými lidmi jim byl kompenzován status vyděděnce, bezectného a opovrhovaného člověka. Poprava ohněm pak většinou bývala aplikována za žhářství a čarodějnictví. Zde se ovšem louče přikládaly k hranicím bez rozdílu pohlaví.

 stinadla

Stínadla se nacházela severozápadně od městské brány. Poblíž popraviště stála i budova katovny.

A jak taková poprava vlastně probíhala? Jednalo se o vcelku monstrózní ceremoniál. Odsouzený byl vyveden z vězení před radnici, kde mu byl rychtářem, nebo purkmistrem čten rozsudek. Pak byl za trojitého vyzvánění umíráčku předán katu. Poté se průvod vydal směrem k místu, které bylo k popravě určeno. Většinou se čelo průvodu skládalo z městské setniny, nebo gardy, poté šli purkmistr, rychtář a konšelé v černých oděvech. Poté šel odsouzený osobně, doprovázen některým z řad duchovních, kteří jej měli na smrt patřičně připravit. Pak šel kat, většinou honosně oděn se svými pacholky a zbytek tohoto chmurného procesí tvořila opět městská stráž a biřicové. U pranýře se odsouzenému dostalo ještě jednoho čtení o všem, co napáchal a stejně tak obsah rozsudku. Pak už se průvod vydal směrem k popravišti. Velice často byly cestou na popraviště, tedy před popravou samotnou, prováděny zostřené tresty. To v praxi znamenalo, že byl odsouzenci před domem, kde vraždil, nebo kradl například uštípnut palec u nohy, nebo prsty na rukou. Velmi často mu byla ruka uťata nad zápěstím, nebo byly odsouzenci trhány zuby. Často praktikovaným trestem byly tzv.: šnyty po knechtsku, což znamenalo stahování pruhů kůže ze zad, nebo stehen. Nakonec však už zcela zdecimovaného člověka odvedli na popraviště, kde byl katem usmrcen dle rozsudku. V případě, že by nemohl trestanec dojít k šibenici vlastní silou, byl vezen na popravčí kárce. V Rýmařově měl odsouzený jedno nepsané privilegium, kdy mu bylo umožněno se naposledy napít ze studánky (Galgenbrunn), která dodnes stojí při cestě k Šibeničnímu vrchu, jako milník doby minulé. Poslední poprava v Rýmařově se konala patrně na Stínadlech: (?)

Myslivec Johann Michl Falks z Dobřečova zavraždil 27. prosince 1745 z nejasných důvodů Martina Foltu nedaleko vsi Vranovice (Branowitz) u Brna. Městský soud se po jeho dopadení podle tehdejších zvyklostí vyslovil po chvíli váhání pro trest smrti stětím a rozsudek potvrdila také janovická vrchnost. 4. března 1748 vyslovil souhlas s exekucí pražský Soud nad apelacemi. Teprve 11. července 1749 ukončil (poslední) rýmařovský kat Martin Schwan život Michla Falkse mečem na Stínadlech (Kopfstatte, Kopfhügel) za Horní bránou. Mistr kat obdržel 5 zlatých, oba jeho pacholci po 2 zl. a městský písař suplující krevního obdržel 43 kr. Náklady města na popravu byly celkem 3 dukáty. Pokud bychom však započetli celou proceduru, počínaje soudem, cestou k apelačnímu soudu, poplatky a vlastní popravu včetně zařízení, byla částka nemalá a to 165 zlatých. Popravy byly velmi nákladné, přešdevším pak pro malé provinční městečko.

Nižší tresty za menší provinění pak byly trestány u pranýře zavěšením, či zavěšením a bičováním. Takto postiženého člověka nechali stát u pranýře v okovech a kolemjdoucí jej častovali nadávkami toho nejhrubšího zrna, házeli po něm ovoce, zeleninu, někdy i zvířecí, či lidské výkaly, někdo přidal facku, jiný kopanec. Zabít jej ovšem nesměl nikdo. Tento člověk i tak pozbyl cti a ve většině případů byl z panství pod pohrůžkou smrti vykázán.

Tolik tedy ucelený pohled na městské právo hrdelní, provozované od nepaměti ve městě Rýmařově. Určitě by pan starosta i dnes ocenil přítomnost pranýře poblíž radnice. Asi by ten monumentální kus pískovce nezahálel..

 

Prameny a literatura:

Hrdelní soudnictví Českých zemí – Francek / Šimek, Soa Zámrsk, 1995

O Hrdelním soudnictví v Rýmařově – Mgr. Jiří Karel - velice panu Karlovi děkuji za ochotu, vstřícnost, za jeho poznámky a za odborný a ucelený pohled.

Archiv milevského muzea - pohřbívání žen za živa.

Lexikon nedotknutelných – Vyhlídka Jan, Sperat 2013

Zlomky registratur – SOka v Olomouci

Děkuji městskému informačnímu centru v Rýmařově za svolení k fotografování mimo úřední dobu.

Veduta:

Matheus Leander Eusebius Schmidt, 1693, v majetku Farního úřadu Rýmařov, uloženo v SOkA v Opavě.

Foto: autor, oldmaps.cz, mapy.cz

Počítadlo návštěv TOPlist