Třebíč.

Na východ od centra města Třebíče, mezi ulicemi Kyjevskou a Rafaelovou můžeme dodnes objevit pozůstatky po bývalé, městské šibenici. Na sever od bývalé ulice Na Spravedlnosti, vlevo od silnice, můžeme naleznout výrazný, travnatý pahorek, kam před třemi stoletími posílal třebíčský soud odsouzené na smrt. Celému západnímu svahu dominuje vzrostlý park až na mírný pahorek, kousek od křižovatky, kde stojí zbytky čtyřboké, kamenné šibenice. Celý prostor tvoří dvě ploché terasy, mírně se svažující k jihu. Místo třebíčského popraviště, odnepaměti zvané Na šibenici, bylo v době minulé pro tento účel vybráno především pro svou polohu. Tvoří jej temeno horní terasy, která lehce padá k jihozápadu. Šibenice byla dobře viditelná z cesty k Velkému Meziříčí, stejně tak z polní stezky do Ptáčova i ze silnice k Náměšti nad Oslavou. Křížení tří královských cest se nalézalo přesně pod vrcholem s šibenicí. Popraviště sloužilo třebíčskému magistrátu k výkonům hrdelních rozsudků už od roku 1335, kdy městu bylo právo meče uděleno mužným králem, udatným Janem Lucemburským. První vetší revizí hrdelního soudnictví, přesněji počáteční reformou Marie Terezie, bylo Třebíči právo vynášet rozsudky smrti nejprve pozastaveno. Třebíčský magistrát v té době vynášel spíše rozsudky milosrdného charakteru a postupem času tedy zdejší popraviště svému účelu dosloužilo. Dřevěné konstrukce se zřítily a zdivo bylo patrně z větší části rozebráno na stavební materiál. Celé to ponuré místo pak bylo lidmi raději zapomenuto a místní kat tak byl nucen převzít povinnosti pohodného. Následným dekretem bylo roku 1755 Třebíči právo meče odňato zcela. To, co zbylo z kamenné podstavy, časem zakryla a zakonzervovala vrstva zeminy, stejně jako ostatky lidí zde popravených. Až v září roku 1931 byly zbytky této šibenice náhodně objeveny při stavebních úpravách kopce. Uvnitř zdiva podstavy, tvořeného balvany syenitu a aplitu, byly v hloubce 15 cm nalezeny kosti dvou až údajně třiceti pravděpodobně popravených osob, jejichž těla byla původně zakryta vrstvou kamenů a hlíny. Jedna ze zde nalezených lebek měla čelo probodnuté hřebem, což by mohl být následek provedení posmrtného zostřujícího trestu na popraveném, při kterém byla hlava odsouzence přibita k trámu šibenice. Probíjení lidské hlavy hřeby však bylo katem aplikováno také jako zákrok protiupírský, jenž se prováděl na těle popravených žen - čarodějnic, aby již nemohly po smrti více lidem škodit. Ostatky nalezené pod šibenicí byly po prozkoumání odvezeny na místní hřbitov, kde byly pohřbeny do společného hrobu. Tím památkový ústav prozatímně ukončil archeologický průzkum této lokality. Pracovníkům správy komunikací, kteří šibenici objevili, se však podařilo vykopat i další velice zajímavý markant třebíčského popraviště. Nalezli totiž zbytky schodiště. Podle historika a archeologa Josefa Skutila, snad schodiště původně začínalo plochým, asi 1 metr širokým a 2,7 metrů dlouhým stupněm v polovině severní stěny šibenice, načež se kolem rohu obrátilo k jihu, kde ve výši asi 90 cm končilo malou plošinou. Schodiště patrně vedlo k ochozu nebo na terasu popraviště a umožňovalo tak katovi pohodlný přístup k výkonu exekuce. Po jednom z třebíčských katů se dochoval vzácný popravčí meč z roku 1602, který nese po obou stranách čepele nápis: "Kdykoli tento meč pozvednu, přeji všem ubohým hříšníkům věčný život. Mí pánové zabraňují zlu, já vykonávám jejich rozsudek." Tento typický nástroj a pýcha každého popravčího mistra, symbol městského hrdelního soudu, je v současné době stálým artefaktem expozice středověkých dějin v Muzeu Vysočiny Třebíč.

 trebic

Město Třebíč od jihozápadu (1852) na vedutě původní mědirytiny nakladatele Engla z Vídně

Ze starých archiválií lze vystudovat osudy těch, kteří na třebíčském popravišti zažili práci kata na vlastní kůži. Jedním z nich byl zloděj, oběšený zde v roce 1559 za krádež. Stejně tak měl ukončit svou životní pouť i jistý Jan Chromý roku 1571. Šibenice se však tehdy díky ztrouchnivělé konstrukci dřevěných součástí nacházela v tak žalostném stavu, že nikdo z přítomných nechtěl riskovat zkaženou popravu. Především pak městský kat, jehož už tak nízké popularitě by nepovedená poprava rozhodně na vážnosti nepřidala. Chromý byl tedy raději sťat. K jeho štěstí zvolil purkmistr méně zneucťující řešení. V témže roce byla poblíž šibenice za „neslejchanej mord“ svého dítěte zaživa pohřbena Maruše Šafránková. Téhož roku zde třebíčský popravní mistr palicí zlámal a do kola vpletl dva vrahy a lupiče. Rok 1571 nebyl bohatým na práci jen pro táborského kata Jíru, který ze světa odpravil na základě velice krutých rozsudků vrahy rytíře Loreckého ze Lkouše. Ani třebíčský popravčí toho neměl v tomto roce málo. Nedaleko šibenice mečem sťal zloděje Vítka - syna jakéhosi Jana Crhy. Jak staré archivní dokumenty dále uvádějí, ani následujícího roku třebíčský popravčí netrpěl nezájmem o jeho služby. Na popravišti zbavil života Duchka Kalába i jeho švagrovou, kterou musel zaživa pohřbít a srdce jí kůlem proklál. Popravil i Prokopa Vrabce s jeho nevlastní dcerou, společně se zlodějem Janem. Jakým způsobem však tito lidé sešli rukou kata, to už archiválie neuvádí. Po roce 1572 pak historické prameny o třebíčských exekucích dlouho mlčí. Dochoval se ovšem zápis o poslední popravě, která se na dnešní Rafaelově ulici konala. Při ní byli 18. října 1754 třebíčským katem popraveni tři pastýři. Tito nešťastníci byli nejprve zdola nahoru lámáni kolem, načež jim nakonec kat uťal hlavy.

Popraviště samotné si opět bere příroda zpět do svého lůna. Dnes (7/2014) už tvoří spíše čtvercový půdorys 580x580 cm o šířce stěn 90 cm a výšce zdiva jižní, nejvyšší stěny 120 cm. Jak je ze starých záznamů patrné, byla tato původně středověká šibenice s přilehlým popravištěm často a velmi rozmanitě využívána. Byly zde vykonávány všechny tehdy u nás obvyklé typy trestů, poprav a zostřujících trestů. K tomu však muselo být popraviště ze stavebního hlediska přizpůsobeno. Je velice pravděpodobné, že se v průběhu těch mnoha let jeho podoba několikrát zásadně změnila a celý prostor tak býval velice často stavebně upravován a revitalizován.

Za spolupráci děkuji panu Leoši Drahotovi z badatelského portálu MOSKYT a Paní Plučarové ze SOA v Třeboni

Obraz veduty: archivní soubor sbírky dokumentace SOka Pelhřimov, sbírka kreseb a rytin inv. č.: 9, sv.: 144/20

Foto: autor a www.mapy.cz

Počítadlo návštěv TOPlist