Katovské řemeslo v Olomouci

Krásné, historicky velice zajímavé a poutavé místo, to je knížecí, později královská Olomouc. Stejně jako ostatní královská města měla i Olomouc "právo meče" a držela si především z tohoto důvodu své mistry popravčí a pohodné v jedné osobě. Kam jen až městské spisy sahají je možno se dočíst, že k roku 1517 je již uváděn jako městský popravčí jistý pan Jošt. A nebyl v šestnáctém století rozhodně jediným katem v tomto městě. Hned po něm se roku 1532 stal městkým mistrem popravním nějaký Baltazar, kterého ovšem už za tři roky, takže v roce 1535 vystřídal v mučírně, v katovně i na popravišti mistr Matz, který mučil, lámal, stínal, upaloval a věšel až do roku 1556, kdy se stal jeho nástupcem jistý kat Valentin (Valten). Kolem roku 1562 obýval olomouckou katovnu jakýs mistr Grollarus, který napadl nějaké šlechtice a jedním z nich byl probodnut, ale sám jednoho usmrtil, za což byl následně popraven jeden z jeho pacholků. Dále se dovídáme, že v roce 1568 byl Šimon Markus dlužen 20 zlatých katu Tomanovi, což je další jméno v našem výčtu popravčích města Olomouce. V roce 1577 a mezi léty 1579-1592 byl popravováním a mučením v Olomouci pověřen popravčí Merten Sperling (Vrabec), o kterém se lze v Olomoucké souhrnné kronice dočíst následující: " V sobotu, před svátkem Všech svatých vymrskal mistr popravčí Sperling dceru jakéhosi hřebenáře z Brna, smilnila s jedním kanovníkem. Bylo to mladé děvče, matka je navedla, páchali smilstvo po šest let". Léta páně 1651 musel olomoucký mistr popravčí Jiří Pečínka (Pezinka) zaplatit městu Vysokému Mýtu za své propuštění z poddanství, poněvadž před lety odtud uprchl. Už o čtyři roky poté, o totéž usiloval další z olomouckých katů, jistý Eliáš Wildner, který byl právoplatným městským katem v roce 1656. Pokaždé však olomoučtí konšelé nebyli s katovskými službami spokojeni, a v roce 1668 se tedy usnesli a dočítáme se, že: "Pan městský rychtář má nynějšího kata dát pryč a jiného, pokud bude k dispozici, příjmout". Roku 1675 si městský popravčí Zachariáš Heiland činil nároky na vyvážení veškerého městského hnoje a lidských výkalů a jiných odpadků. Vznikl tak spor s jistým olomouckým měšťanem Janem Kreibelem. Dokonce katova žena požadovala po Kreibelovi finanční náhradu za to, že jeho čeledín vyvezl exkrementy na Kreibelovo pole. Městská rada tehdy v tomto kompetenčním sporu rozhodla nebývale šalamounsky: "Každý smí volně vyvážet hnůj, pokud je však ještě čerstvý a způsobuje silný zápach, k vyvážení tohoto je příslušný pouze kat". Mistr Heyland však roku 1677 umírá a městká rada tak milosrdně povoluje vdově po něm, aby v katovně ještě nějakou dobu zůstávala. Měla se však zaopatřit vhodnými lidmi, kteří by v případě potřeby obstarali katovy povinnosti. V dalším zápise z roku 1684 se dočítáme, že katův holomek Jan Wilterer se domáhal, aby městská rada přiměla jeho mistra Kristiána Windta, jenž pacholkovi v opilosti hrubě nadával a navíc jej i zranil, aby Wiltererovi nahradil ušlou mzdu a zaplatil mu léčení i bolestné. Jinak byl ale městský popravčí Windt mužem veskrze obchodně nadaným a podnikavým. Už v roce 1684 se ucházel navíc o provozování poprav v Tovačově, Kojetíně a Kralicích a roku 1696 se musel srdnatě bránit stížnostem olomouckých mydlářů, že vyrábí svíčky (patrně z tuku zvířecích mršin) a tak že uráží a zlehčuje jejich řemeslo a vysmívá se mu. V roce 1697 Windt na místo  popravčího v Olomouci rezignoval, v následujícím roce byl císařem Leopoldem I. zbaven bezectnosti a koupil si dům vedle Nové brány, (nyní Kateřinská ulice č. 13) za 150 moravských tolarů. Působil pak jako ranhojič a ohledávač mrtvých na předměstích Nové sady a Nový svět. Roku 1716 se stal králem střelců a byl proto na dobu jednoho roku osvobozen od lozunků (městských peněžních dávek) a hlídek. Zemřel však ještě téhož roku, zanechav zde vdovu Alžbětu. A tak v létech 1696 - 1697  nastoupil na uvolněné místo popravčího pan Jan Michal Pietsch z Broumova. Taky patrně pěkný kvítečko, protože byl v roce 1708 pokutován 30 říšskými tolary za výtržnosti. V roce 1709 nastupuje na jeho místo popravčí Jan Melichar Pietsch (psán též Pitsch) a působí zde až do roku 1736, kdy umírá a jeho nástupcem se stává jeho syn Jan Kašpar Pietsch, do té doby popravčí v Kroměříži, jenž roku 1740 dostal od městské rady na přilepšenou 10 měřic žita. Dne 28. června 1743 se po jeho smrti ujímá katovského řemesla další z rodu Pietschů, syn, vnuk a pravnuk František Ignác, jenž od ostatních dědiců - matky Roziny a nezletilých sourozenců Anny a Jana odkoupil otcovskou katovnu za 1300 zlatých. Katovská živnost mu patrně dost vynášela, protože byl v roce 1749 kárán, že se chová výstředně nejen v oblékání, nýbrž že si volně sedá mezi ostatní lidi a obzvláště ve výčepech pak k horním stolům, místo toho, aby jakož i ostatní kati zůstával stranou. František Ignác Pietsch zemřel roku 1751, aniž by po sobě zanechal nástupce. Povinností olomouckého městského popravčího a pohodného v jedné osobě se tedy následně ujal Ferdinand Reitknecht, jenže katovna zůstávala v držení Pietschovy rodiny a dědiců, kteří za ni požadovali 1300 zlatých. Nejprve měla městká rada v úmyslu přidělit katovi dům vdovy Růženy Weiserové, v místech nynější vily Primavesi. Nakonec však Reitknecht 30. prosince 1752 dosavadní katovnu za 1300 zlatých koupil. Ještě téhož roku byla Reitknechtovi vyměřena odměna za čištění stok ve výši 100 zlatých v hotovosti, 6 měřic žita, 4 měřice pšenice a 1 měřice hrachu ročně. Kat Ferdinand Reitknecht se odebral ke svým předkům počátkem roku 1764, načež jeho místo zaujal jeho nevlastní syn Ignác Pohl, doposud katem v Opavě, jenž však v červenci téhož roku také zemřel. Dne 6. zaří 1764 tak počíná své působení  městského kata v Olomouci Karel Josef Grimm, dříve soudní sluha a kat v Moravské Třebové. Za olomouckou katovnu zaplatil tehdy 1400 zlatých. Po šesti letech převzal jeho živnost syn Ferdinand Grimm, jenž v ní setrval do roku 1788, takže celých 18 let. Dne 20. března 1773 sťal kat Ferdinand Grimm šest valašských rebelů, což se neobešlo bez přijetí dalších katovských pacholků za celkovou sumu 12 tolarů, poněvadž těla delikventů vpletená do kol byla pro výstrahu vztyčena na kůly. Následujícího roku 1774 Prodal Ferdinand Grimm katovnu a pohodnici Krnovskému katovi, dvaadvacetiletému Ignáci Wildnerovi, rodákovi z Ratiboře a odstěhoval se do Lvova, kde nastoupil také jako popravčí. Při té příležitosti magistrát města přenechal Wildnerovi tři a půl měřice pole u šibenice (na dnešním návrší Šibeník - viz. olomoucká popraviště), jež užívali dosavadní popravčí a stejně tak i rybníček v lomu s kapří násadou (přibližně v místech dnešní Mozartovy ulice). Za své služby pobíral Wildner 60 zlatých ročně a za čištění stok dalších 170 zlatých ročně. Roku 1799 se kat Wildner ucházel o měšťanské právo a Olomoucký magistrát v této věci rozhodl nebývale osvíceně: "Poněvadž neexistuje žádný zákonný předpis, jímž by byl kat vyloučen z možnosti získat měšťanské právo, a Wildner beztoho zde vlastní dům (další ukázka movitosti olomouckých popravčích), budiž mu bez prodlení uděleno měšťanské právo." Vzhledem k faktu, že se tou dobou v Olomouci již neuplatňoval trest vymrskání z města, předal Wildner roku 1788 metly k tomuto účelu užívané žalářníku Schönfeldovi pro čištění věznice a města, což obvykle obstarávali vězňové. Ostatní katovské nářadí ovšem neleželo zcela ladem. Roku 1801 totiž požádal brněnský magistrát město Olomouc, zdali by zdejší kat neprovedl dvě popravy. Oběšením a stětím. Vzhledem k tomu, že o Wildnerovi v tomto ohledu nebyly pochybnosti, vydal se dne 6. března onoho roku "opatřen veškerým, potřebným nářadím k naražení hlavy na kůl" do Brna, kde se stal hlavním protagonistou při exekuci stanovené na 8. března. O rok později si jej vyžádal štáb pluku č.7, aby oběsil jednoho vojáka dotyčného pluku. Na jaře, 21. dubna 1812 kat Wildner umírá a vdova Františka Wildnerová prodává olomouckou katovnu dne 2. února 1814 za 6500 zlatých vídeňského čísla katu Františku Janu Hořínkovi, zvanému též "Birko" (z němčiny patrně "pivko", nebo "pírko"). Hořínek byl původem pražský rodák a působil jako městský popravčí v Litomyšli a Hradci Králové, kde mimo jiné "ke spokojenosti" popravil roku 1809 Jana Hatfleische (poprava konaná v Josefově). Hořínkova manželka byla dcerou přažského kata Selingera. Olomoucký kat a pohodný Hořínek zemřel 26. září 1817 na "Nervenfieber", což byla nervová horečka, címž se tehdy rozuměl břišní tyf. S největší pravděpodobností ale už o tři roky dříve, tedy v roce 1814, nastoupil na jeho místo bratr, třiadvacetiletý Antonín Hořínek, vojenský zdravotník ("Unterartz" - "podlékař"), jenž si katovnu oceněnou na 6000 zlatých vídeňského čísla nechal připsat do vlastnictví 16. října 1822 a 27. října 1846 jí postoupil své ženě Barboře, rozené Růžičkové, dceři pohodného z Dobravic u Mladé Boleslavi, za 1200 zlatých konvenční měny. Antonín a Barbora měli tři děti - Františka, zemřelého ve třech letech věku 4. ledna 1824, Sabinu, narozenou 30. července 1831 a zemřelou 1. března 1849 na souchotiny, a Josefa, narozeného 3. února 1837. Jako povolání jeho otce je v matričních záznamech uváděno eufemistické označení "Freymann". Antonínu Hořínkovi lze přičíst např. popravu pětadvacetiletého Josefa Richtera, sedláka z Mladějova, který zastřelil roku 1833 svou ženu Marii. Poprava se konala 30. června 1835. Také olomoucký kat Hořínek byl zván na "pracovní cesty". Například roku 1834 se vydal do Uherského Hradiště, kde 26. června oběsil již pět let vězněného krejčovského mistra Františka Vašického, jenž 3. srpna 1829 bestiálně zavraždil polního kuráta Václava Koubu. Jako olomoucký městský kat a pohodný účinkoval Antonín Hořínek do 2. března 1860, kdy zemřel na dnu. Jeho smrtí zaniká v Olomouci popravčí řemeslo a roku 1866 i katovna, kterou vdova Barbora prodává manželům Nietschovým.

 Zde tedy nalézáte výpis městských katů olomouckých, tak, jak nám jej zachoval čas a matriční i jiné spisy.  Předpokládejme, že historie městských popravčích a pohodných patrně obsahuje o něco více jmen, než jsme si zde zmapovali, nicméně jsou to ovšem jména neověřená, nebo nedochovaná. Nebudeme tedy nikterak spekulovat a spokojme se se souhrnem jmen, která máme plně ověřena a zaznamenána ve spisech. I tak je to v Olomouci seznam více než luxusní.

(Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, společenské vědy 294 / 2007)
Největší poděkování patří ovšem opět prof. PhDr. Jiřímu Fialovi CSc (Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci) za veškeré zdroje informací a kontakty.

Počítadlo návštěv TOPlist