Jak už jsem uvedl v popisech chýnovského popraviště, stala se při jedné z poprav na chýnovských stínadlech velmi nemilá událost. Dál nechávám promluvit pero pana spisovatele:

Stalo se tak 29. Července, léta páně 1712. Onoho teplého letního dne se na chýnovských stínadlech kousek na západ od města shromáždil početný dav lidí a všichni se těšili na dramatickou podívanou. Vždyť poprava se v Chýnově tak často nekonala. Kat Jan Lípa spolu se svým pacholkem dorazil z Tábora v doprovodu čtyř mušketýrů toho dne už brzy ráno, protože poprava byla stanovena na desátou hodinu a bylo třeba ještě vykonat některé přípravy, ustřihnout odsouzené vlasy a vykopat na popravišti jámu, do níž pak mělo být její tělo vhozeno. Pohřeb v posvěcené půdě hřbitova v případě popravených zločinců nepřipadal v úvahu. Všechny přípravy proběhly v pořádku a táborský mistr popravčí se těšil na dobrý výdělek. Jaké však bylo překvapení, když asi hodinu před chystanou exekucí zahrčela v Chýnově kola zaprášeného vozu a z něho vystoupil krumlovský kat Georg Reichardt Schrattenbacher. Chýnovští konšelé totiž pozapomněli, že táborský kat je sice nejbližší, ale centrem eggenberského panství je Český Krumlov, a tudíž tamní kat si nárokuje právo výkonu exekucí na celém dominiu. Krumlovský kat sice neměl od vrchnosti žádné takové privilegium, protože až teprve roku 1738 Schwarzenbergové ustanovili, že krumlovský kat bude vykonávat exekuce na celém panství, ale jednak za popravu mečem byly tehdy slušné peníze, a navíc v případě krumlovského kata šlo tentokrát ještě o něco jiného. Georg Reichardt Schrattenbacher byl ustanoven krumlovským katem teprve nedávno. Pokud nahlédneme do seznamů popravčích mistrů v německy mluvících zemích, nalezneme tam celou řadu katů se jménem Reichardt a označením původu Schrattenbacher (tedy Schrattenbašský. Schrattenbach je město jednak v Rakousku, a také v Německu). Například jeden z představitelů této katovské dynastie, Johann Georg Schrattenbacher, se roku 1759 stal dokonce vídeňským katem, a když tuto svou živnost roku 1802 prodával svému nástupci, přišel si jistě na slušné peníze. Novopečený krumlovský kat však měl v době našeho vyprávění jiné starosti. Jak jsme si už řekli, stal se katem teprve nedávno, leč dosud nevykonal žádnou popravu stětím. To jej velmi hnětlo, vždyť teprve po řádně vykonané exekuci mečem se mohl stát skutečným mistrem popravčím. Stínání představovalo u katů vždy, řečeno sportovní terminologií, nejvyšší, katovskou disciplínu, které se nemohlo rovnat ani věšení, ani upalování, ani lámání kolem. Nový kat tedy pozorně vyhlížel, kdy už konečně bude mít možnost dokázat vrchnosti svou zručnost, jenže v Krumlově se zatím žádná poprava tohoto druhu nechystala. A tu najednou zjistil, že v Chýnově se právě k takové exekuci schyluje. Napadlo jej, že chýnovští konšelé možná povolají táborského kata, který to měl do Chýnova jen skok, ale copak výkon práva na celém panství nenáleží především jemu, panskému katu z Krumlova? A tak nelenil a ihned se vydal na cestu. Když dorazil do Chýnova, zastavil se nejdřív na zámku a pak také u pana rychtáře. Představil se, ohlásil svůj příjezd, a aniž si všiml kyselých výrazů ve tváři představitelů města, požádal o sepsání osvědčení, že exekuci zlodějky Liškové řádně provedl. Písař tedy sepsal v tomto smyslu návrh, ale protože čas popravy se už blížil, nechal přepsání tohoto listu na dobu, až se vrátí z popraviště. Nevíme, jak se táborský kat Lípa tvářil po příjezdu krumlovského konkurenta. Dobové zápisy o tom neuvádějí nic, ale jistě nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že radost asi neměl. Nedalo se však nic dělat. Krumlovský kat byl katem zdejší vrchnosti a táborský popravčí tudíž, ač nerad, musel ustoupit. Rozhodl se však vyčkat na místě a hodlal odjet až po skončení popravy. Za vyzvánění umíráčku dorazil popravní průvod až na stínadla, poblíž šibenice. Biřic dovedl v doprovodu 14 ozbrojených mušketýrů pobledlou odsouzenou, jíž se třásly nohy, až na místo, kde vedle čerstvě vykopané jámy stála připravená zbrusu nová nízká židle. Na ní měla být zlodějka vsedě sťata. Jak jsme si už řekli, to nebylo tehdy nic tak neobvyklého a někteří mistři popravčí tuto praxi přímo vyžadovali. Dřevěná stolička v ceně 12 krejcarů byla při této popravě určitě použita, protože je uvedena v celkovém vyúčtování nákladů exekuce. Poté, „co nás Georgius Reichardt Schrattenbacher, kat ustavený do služeb ve vévodské eggenberské rezidenci a svobodném horním městě Českém Krumlově požádal, abychom mu ráčili podle pravdy udělit potvrzení o jeho první zkoušce, kterou šťastně popravil a vykonal níže uvedeného data na popravišti zdejšího chýnovského městečka jednou ranou na zločinkyni. Pročež k jeho slušné žádosti, protože my jakožto knížecí zámecký komisař, rychtář a deputovaní toho městečka jsme byli přítomni, nedá se nic namítat, že učiněno bylo zadost, jak slušno, ale že správně, jak katovi podle jeho profese přísluší, svou první zkoušku provedl. K větší hodnověrnosti tohoto jsme se tu vlastnoručně podepsali a přitiskli své pečeti. To se stalo ve výše jmenovaném vévodském eggenberském městečku Chýnově dne 29. července 1712." Jelikož však krumlovský kat selhal a exekuci musel nakonec dokonat táborský kat, čistopis tohoto osvědčení nebyl nikdy napsán, jak o tom svědčí tři poslední řádky, uvedené dole na listině po katově debaklu: „Protože se výše uvedenému nepovedla rána a zločinkyně pak musela být sťata táborským katem, tak mu žádné potvrzení vydáno nebylo. “

Osvědčení pro Krumlovského kata, které nikdy neobdržel. SoA Třeboň

Po příchodu na místo Mařena Lišková tedy naposledy ve svém životě usedla, katův pacholek jí zavázal oči šátkem, aby snad posledním pohledem ještě nestačila nikoho z přítomných uhranout, a pak už ustoupil stranou. Krumlovský popravčí Georg Reichardt Schrattenbacher sebevědomě pozdvihl meč. Přitom se na okamžik zasnil a užuž si představil obdivné pohledy a uznalé zamručení davu, které bude jistě následovat poté, co hlava delikventky spadne na zem po jeho prvním mistrném seku. Pak pevně stiskl meč a vší silou ťal. Nikdo nevěděl, jak se to přesně stalo. Snad se strachy třesoucí žena v rozhodné chvíli pohnula, snad krumlovský kat při svém prvním stínání přece jen trochu znervózněl, ale možná se také zasnil v představě nadcházejícího úspěchu až příliš. Bud'jak buď, čepel meče dopadla jen na ženino pravé rameno, kde zanechala velkou krvavou ránu. Odsouzená byla úderem sražena k zemi a nyní zde hlasitě sténala. A právě to byla ta správná chvíle pro táborského kata. Zatímco jeho krumlovský konkurent zůstal strnule stát, Jan Lípa bleskurychle přiskočil, vytrhl mu meč z ruky, a než se kdo nadál, rázně máchl ostrou čepelí po ženě, kterou zatím jeho pacholek zdvihl ze země. Hlava Mařeny Liškové se vzápětí válela na zemi. Zatímco po nepodařeném seku krumlovského kata zůstali diváci na okamžik stát v němém úžasu, nyní se davem rozlehlo ono uznalé zamručení, na které se tak těšil Georg Reichardt. Uznání však ted patřilo jeho táborskému soku, a naopak z davu se záhy ozvaly i první nadávky na adresu krumlovského nešiky. Popraviště sice bylo chráněno oněmi čtrnácti panskými mušketýry, ale dav čumilů dosahoval v té chvíli několika set hlav a Reichardt pochopil, že jestli teď rozzuření diváci prorazí řídký kordon stráží a vrhnou se na něho s kameny v rukou, bude to jeho poslední chvilka. Nebyl by prvním katem, který skončil utlučen davem, už předtím slyšel několika takových případech. Musel se tedy rychle rozhodnout. Dřív, než se kdokoli nadál, kývl Georg Reichardt na svého pacholka. Ten naskočil na kozlík katova povozu a práskl do koní. Ve chvíli, kdy se spřežení dávalo do pohybu, skočil dozadu pod plachtu vozu sám krumlovský kat, a pak už se vůz v oblacích prachu rychle rozjel. Pokud se však krumlovský kat obával, že na něj dav zaútočí, mohl zůstat vcelku klidný. Diváci nic takového neměli v úmyslu. Namísto kamenů poslali za ujíždějícím katem jen pár posměšných nadávek. Janu Lípoví se zatím na popravišti hruď dmula pýchou. Jeho pomsta byla sladká. Vydělal si dobrou odměnu, prokázal svou zručnost a navíc dokonale ztrapnil toho krumlovského šaška, který se tu ještě před chvílí tak zpupně nafukoval. Něco takového se přece člověku podaří málokdy. Ať všichni vidí, že táborský kat Lípa je skutečný mistr svého oboru. Jeho pacholek zatím odnášel k připravené jámě na stínadlech mrtvé tělo, z něhož ještě kapala krev. Mrtvola pak s temným žuchnutím dopadla na dno jámy, pacholek tam vzápětí přihodil i sťatou hlavu a pak bez jakékoli sentimentality začal lopatou zahrnovat jámu hlínou. Bylo po všem. Dav diváků se po nějaké chvíli začal pomalu rozcházet a také páni konšelé zamířili ve svém povozu zpět k městečku. Zde pak vešeli do radnice a po malé chvíli už seděli v radní síni. Vzápětí se rozpředla rušná debata o tom, co se před chvílí stalo na městském popravišti. Většina z konšelů se nyní hlasitě klonila k názoru, že zkušený táborský popravčí Jan Lípa měl už od počátku dostat přednost před krumlovským začátečníkem, byť ve službách eggenberské vrchnosti. Škoda jen, že s tímto odvážným názorem nepřišli už před začátkem popravy. Nakonec se páni konšelé shodli, že hlavní vinu na nepodařené popravě nese pochopitelně krumlovský kat. A on si ještě dopředu žádal jejich dobrozdání, že popravu řádně vykonal. To by tak hrálo, vystavovat tomu nešikovi po takové ostudě ještě nějaké osvědčení! Nic! A tak se stalo, že koncept katova osvědčení zůstal už navěky jen konceptem, protože čistopis nebyl nikdy napsán. Chýnovský písař jen lakonicky připsal dolů na listinu, že vzhledem k nepovedené ráně a skutečnosti, že popravu musel vykonat táborský kat, nebude krumlovskému popravčímu žádné potvrzení vydáno. Tato listina se dochovala ve fondech třeboňského archivu až do našich časů. Ačkoli tedy v tomto případě táborský kat osvědčil své kvality, když pak o tři roky později byla v Chýnově za vraždu svého dítěte popravena Anna Rubešová, přijel sem opět panský kat z Krumlova. Eggenberští poddaní v Chýnově si navzdory špatným předchozím zkušenostem přece jen nedovolili tak otevřeně odmítat služebníky krumlovské vrchnosti. Popravčí mistr z Krumlova měl ostatně tentokrát větší štěstí. Stětí hlavy a následné probití srdce kůlem vykonal řádně. Jeho pověst tak byla napravena a on mohl konečně opustit Chýnov s hrdě vztyčenou hlavou.