Jméno Závise z Falkenštejna, tohoto tragického hrdiny z doby posledních Přemyslovců, neztratilo ani po mnoha stoletích svou proslulost a jeho osud posloužil mnoha spisovatelům a divadelním autorům. Ctižádostivý Falkenštejn se po smrti Přemysla Otakara II. vyšvihl do vysoké politiky a později se dokonce oženil s jeho vdovou Kunhutou. Po její smrti roku 1285 však Závišova hvězda začala hasnout a nakonec byl roku 1288 zatčen a uvězněn na Pražském hradě v Bílé věži. Přesto ani dvouleté věznění nezlomilo jeho hrdou a vzdornou povahu. Protože jeho mocní přátelé a přívrženci drželi několik nedobytných hradů, zdála se taková situace pro mladého krále Václava II. bezvýchodnou, ale v nouzi mu pomohl císař Rudolf Habsburský. Ten Václavovi poradil, aby spoutaného vězně vodili od jednoho hradu ke druhému, a pokud by se posádka odmítala vzdát, měli hrozit Závišovou popravou. Tak se také stalo a několik pevných hradů se skutečně bez boje vzdalo královským oddílům. 

Nečekaná poprava

U jihočeské Hluboké to však dopadlo zcela jinak. Zde byl velitelem hradu Závišův bratr Vítek, a ten kapitulaci rozhodně odmítal, protože nevěřil, že by obléhatelé svou hrozbu byli schopni splnit. Nakonec se však ukázalo, že Vítek své protivníky škaredě podcenil. Když totiž jednání k ničemu nevedla, král Václav nakonec z ležení pod hradem odjel, ale předtím dal veliteli Mikuláši Opavskému plnou moc, abys Falkenštejnem naložil dle své vůle. Protože bylo všeobecně známo, že Opavský patří k Závišovým zapřisáhlým nepřátelům, dal tak vlastně král nepřímo pokyn k Falkenštejnově popravě. Došlo k ní dne 24. srpna 1290 na tzv. Pokutní louce pod hradem Hluboká, kde bylo postaveno popravčí lešení. Závišovi byla poskytnuta jen nejnutnější doba, aby se smířil s Bohem, a pak jeho hlava padla katovou rukou. Zcela zaskočený velitel Hluboké, Vítek, dal sice obratem stít bratra pražského biskupa Tobiáše, jehož měl právě v zajetí, ale svému bratru tím už nemohl pomoci. Byl sťat naostřeným prknem? Až potud se zdá být všechno jasné, ale záměrně jsme se vyhnuli otázce, jak byl Záviš vlastně popraven. Obvykle se totiž uvádí, že k popravě bylo použito jakési zvláštní středověké gilotiny, jejíž ostří však bylo zhotoveno nikoli ze železa, nýbrž ze dřeva. František Palacký výslovně uvádí, že „Falkenštejn byl stát naostřeným prknemale jiné zprávy o existenci takové staročeské gilotiny chybějí. Někteří současníci oněch bouřlivých let, např. opat Petr Zbraslavský, zas naopak píší, že „poprava byla provedena mečem". Tato hypotéza se zdá být velmi logická, protože stětí mečem bylo v té době a ještě dlouho potom výsadou urozených. A přestože byl Záviš momentálně v nepřátelském vztahu ke králi, jednalo se přesto o významného šlechtice, takže poprava v duchu stavovských pravidel se zdá být zcela namístě. Nesmíme však zapomínat, že režie popravy byla plně v rukou Mikuláše Opavského, zarytého Falkenštejnova nepřítele. Ten se mohl nechat svou neskrývanou záští unést natolik, že mohl chtít svého soka co nejvíc ponížit.

Záviš a Kunhuta.

Po smrti českého krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli (1278) nastaly v zemi velké zmatky a bo] mezi stoupenci zemského správce Oty Braniborského (manžela královy sestry) a stoupenci krále, zastupovanými královnou Kunhutou. Její zájmy hájil Záviš z Krumlova (Falkenštejn), jenž, jak uvádí Palacký, byl v 70. letech 13. století hlavou Vítkovců. Záviš byl hezký muž jemných mravů, velkých schopností a vědomostí, rytíř i básník, některými lidmi dokonce považovaný za nebezpečného kou-zelníka a čaroděje. Není proto divu, že královna jeho půvabům dlouho neodolala a jmenovala jej  purkrabím na Hradci  u Opavy a správcem svého dvora. Nakonec se za něho tajně provdala, pravděpodobně v druhé polovině roku 1281.     

Hlavní je ponížit!

Někteří historikové dnes usuzují, že Závišovo ponižující stětí prknem mělo ospravedlnit čest královny Kunhuty, aby její pověst truchlící vdovy nedošla žádné úhony. U vdov se tehdy předpokládal zcela ctnostný život a k tomuto obrazu se královnin milostný vztah se Závišem příliš nehodil. Snad měla tato poprava vzbudit dojem, že královská vdova se svému milenci neoddala dobrovolně, nýbrž byla jím znásilněna. Poprava dřevěným ostřím by pak byla trestem za hanebný čin a pověst královny vdovy by byla očištěna. Tato verze je však málo pravděpodobná, protože královna by si asi nevzala za muže někoho, kdo ji předtím znásilnil. Spíš to tedy vskutku vypadá, že Mikuláš Opavský se nechal unést svou zlobou a snažil se mocného velmože co nejvíc ponížit. Dnes tuto událost připomíná pamětní deska na pomníku z několika balvanů, stojících blízko místa popravy. Pomník původně stál přesně na popravčím místě, ale regulace koryta Vltavy si v časech první republiky vynutila jeho přenesení o několik desítek metrů. Na
tomto místě jej zvídavý návštěvník Hluboké může spatřit i dnes. Z manželství se narodil syn Jan (Ješek), který se stal křížovníkem »Svatomořským« (německým rytířem).Sňatek vyvolal řadu nepodložených pomluv, například že se královna se Závišem stýkala ještě za života krále a sama usilovala o králův život. Od roku 1281 do roku 1282 nemáme o Závišovi a královně žádné informace. Pravděpodobně pobývali spolu na Hradci u Opavy a nezúčastňovalise veřejného života.«

Padající ostří není nic nového

V   některých zemích tehdejší Evropy byly popravy pomocí mechanické sekery s ocelovým či dřevěným ostřím již běžnou realitou. Zprávy o jejich použití máme například z Flander, kde bývali
takto stínáni pachatelé znásilnění. Měla to totiž být hanebná smrt pro pachatele hanebného činu. Jisté holandské město vlastnilo podobný popravčí stroj už dokonce z roku 1233 a v irských textech ze 14. století se popisuje exekuce jistého Murdoca Ballaghese roku 1307. Také zde bylo údajně použito popravčího stroje, kde sekera klouzala mezi dvěma sloupy, což je základní princip všech gilotin a jejich předchůdců. V Neapoli se ve stejné době podobným nástrojem popravovali chycení lupiči a z pozdější doby máme doklad i z našeho území. Jedná se o pozdně gotický (15. století) deskový obraz Stětí sv. Jakuba, jenž je dnes v majetku Moravské galerie v Brně. Také zde je zobrazen mechanický popravčí stroj, kde sice samotné stětí je způsobeno úderem dřevěného tlouku na kovadlinku sekery, tedy nikoli pádem sekery samé, ale přesto můžeme věřit, že popravčí stroje mají daleko starší dějiny, než jim většinou přisuzujeme.

Šibenice z Halifaxu

I v dalších zemích středověké Evropy si kati usnadňovali svou náročnou práci, jak se dalo. V Německu bývali odsouzenci v některých zemích popravováni primitivním předchůdcem gilotiny, který byl nazýván diele (fošna). V Anglii zase skončila celá řada zločinců na popravčím nástroji nazývaném »šibenice z Halifaxu«, což je trochu zavádějící označení pro zařízení, které vlastně k oběšení vůbec neslouží-lo, ale zbavovalo odsouzence hlav pomocí mechanické sekery dopadající shůry. Ve skotském Edinburghu se dochovalo popravčí zařízení maiden. I zde se jedná o jakéhosi předchůdce gilotiny, ale původ názvu je vcelku nejasný. Některé publikace uvádějí, že slovo „maiden" pochází z keltského výrazu mod-dun, což označovalo popraviště. Anglické slovníky však pod výrazem maiden označují dívku či pannu. To je další důvod k tomu, abychom uvěřili teorii, že za pomoci mechanické sekery skončili svůj život zejména takoví pachatelé, kteří se na dívkách dopustili hanebných činů. Rovněž v Itálii existoval předchůdce gilotiny s názvem mannaya dávno předtím, než ve Francii vypukla revoluce.

Všichni budou trestáni stejně.

Ostatně ani ve Francii nebyla gilotina ničím novým. Roku 1632 byl v jihofrancouzském Toulouse popraven maršál de Montmorency pomocí tesařské širočiny, která byla umístěna mezi dvěma sloupy a po uvolnění lana sjela vlastní vahou dolů. Musíme ovšem přiznat, že pro mechanický popravní stroj ještě nepřišla ta správná historická chvíle, a tak se tato jihofrancouzská móda po zbylých krajích nerozšířila.Alespoň prozatím. Nicméně taková chvíle se blížila! Dne 14. července 1789 dobyli Pařížané královskou pevnost Bastilu a svět se rázem změnil. Kromě mnoha jiných zásadních zvratů došlo ke zrušení starých feudálních šlechtických privilegií, mezi nimi i výsady, že šlechtic má být popravován mečem. Na svém zasedání dne 21. ledna 1790 pařížské Národní shromáždění nyní ustanovilo, že za stejné zločiny budou všichni provinilci potrestáni stejně, ať už zaujímají jakékoli společenské postavení. Pro hrdelní tresty byla jako nejvhodnější vybrána šibenice.

Revoluční demokracie.

V lednu 1790 se pařížské Národní shro-máždění usneslo, že všichni provinilci budou trestáni stejně. Tato zásada, mimochodem vzorně demokratická, se dotýkala i celé řady dalších aspektů, souvisejících s trestem smrti. Zrušena byla například dosavadní obvyklá praxe konfiskace odsouzencova majetku, k níž dosud docházelo automaticky. Rodinní příslušníci popraveného také už neměli být za jeho zločin nijak postiženi, jejich jména nebyla poskvrněna a ani nebyli zbaveni svých případných úřadů. Národní shromáždění totiž  i správně usuzovalo, že zločin Je osobním  prohřeškem konkrétní osoby, a nebylo by tudíž správné, aby za něj trpěla celá rodina. Dosud byio také obvyklé, že těla popravených odsouzenců zetlela na popravištích  pro výstrahu nebo byla vhozena do společné jámy. Nyní však bylo přikázáno, aby mrtvé tělo bylo vydáno rodině, pokud ta o ně požádá. V takovém případě směla rodina popravenému vystrojit obvyklý pohřeb a také v úmrtním listu nebyla příčina smrti uvedena. Namísto celé škály předchozích způsobů popravy byl nyní zaveden jen jediný - šibenice.

Až když návrh podpořil kat.

Jenže už dávno předtím, dne 9. října 1789, předstoupil před Národní shromáždění jeden z poslanců, tehdy ještě neznámý lékař, doktor Joseph-lgnace Guillotin (1738-1814). Tento profesor anatomie na pařížské Sorboně předložil sněmovně memorandum. které v šesti článcích přehodnocovalo zločin a trest. Rušilo všechny druhy mučení a zároveň navrhovalo zavedení jednoduchého zařízení, které by umožnilo rychlé stínání osob odsouzených k smrti. Při tomto zasedání však jeho návrhy nebyly přijaty a stejně to dopadlo i při dalším zasedání v prosinci téhož roku. Posléze však doktorovy návrhy uspěly a dne 20. března 1792 se staly zákonem. Tehdy se totiž do celé záležitosti vložil i pověstný Charles-Henri Sanson, pařížský popravčí mistr, který vypracoval pro vládu spisek, ve kterém upozorňoval na nespolehlivost stínání hlav mečem, a podpořil tedy návrh mechanické sekery, tak, jak to navrhoval i dr.Guillotin. Národní shromáždění mělo nyní konečně vážný důvod, aby se touto záležitostí začalo zabývat, a tak si vyžádalo
odborné stanovisko dr. Louise, tajemníka Akademie chirurgů. Ten pracoval rychle a už po několika dnech byl na světě první, byť ne zcela dokonalý, návrh popravčího stroje. Čí jméno stroj ponese? Pro mnohé je nepochybně překvapením, že tvůrcem gilotiny byl vlastně někdo zcela jiný než ten, po němž stroj dostal jméno. Jenže ani s tím pojmenováním to nebylo jen tak. Dr. Guillotin byl v jádru introvert a velmi se obával, aby připravovaný nástroj nebyl spojován s jeho jménem. Proto mu přišlo docela vhod, když se na scéně ve správnou chvíli objevil dr.Louis, jenž se navíc do celé záležitosti vložil s velkým nadšením. Novináři už dokonce začali používat pro popravčí stroj označení Louisette nebo Louison, z čehož ovšem dr. Louis mnoho radosti neměl. Začal se před novináři ohrazovat, že měl podíl vlastně jen na šikmém tvaru nože gilotiny a nakonec se mu podařilo žurnalisty natolik zmást, že se v tisku brzy objevil název Guillotina, nepochybně k velké radosti jednoho doktora a nelibosti chudáka druhého doktora. Příznačné pro tehdejší revoluční dobu však je, že se vyskytly i některé vlastenecké názvy, např. »Mstitel lidu« nebo »Národní břitva«.

Dokonalý smrtící nástroj!

Kupodivu přibližně ve stejné době se objevil ještě další návrh popravčího stroje. Jeho tvůrcem byl jistý Tomias Schmidt. Byl to štrasburský Němec a živil se jako stavitel klavírů. Jeho konstrukce se však v některých detailech od návrh dr. Louise liší a musíme upřímně přiznat, že byla méně spolehlivá. Zato popravčí stroj navržený oběma lékaři byl téměř dokonalý. Odsouzenec byl připoután na prkno, z něhož mu vpředu přečnívala hlava včetně krku. Toto prkno, v dobovém žargonu zvané houpačka, bylo pak sklopeno a přisunuto k ramenům gilotiny. Zde byla odsouzencova hlava sevřena do jakéhosi dřevěného límce či obojku, což zcela znemožňovalo její pohyb a mělo zároveň zajistit, že odsouzencova muka nebudou zbytečně prodlužována, jak se předtím mnohdy stávalo při stínání mečem nebo sekerou. Velká váha nože gilotiny, spojeného se závažím zvaným mouton (beran), zajišťovala, že nedojde k selhání a že poprava bude vykonána řádně a včas. Skutečně se za celou dobu existence tohoto popravčího nástroje nestalo, že by exekuce nebyla dokončena a čepel gilotiny zůstala zaťata v odsouzencově zátylku.

Jediné selhání.

Pouze jednou došlo k jakési nehodě, ale ta byla trochu jiného druhu. V únoru 1836 byl popravován básník a vrah Pierr Lacenair, jenž se údajně celý život těšil na to, až skončí život tímto popravním strojem. Nechal si dokonce natisknout vizitky, kde se označoval jako »snoubenec gilotiny« Diváci na pařížském náměstí Saint-Jacques už podruhé onoho mrazivého únorového dne strnuli úžasem. Popravní akt, který normálně trval několik vteřin, se takto protáhl na několik minut. Kupodivu právě při jeho popravě došlo k nevídanému zádrhelu. Nůž sjížděl dolů, ale zastavil se těsně nad krkem odsouzence. Důvodem patrně bylo to, že se závaží vzpříčilo ve vodicích drážkách. Kat se snažil toto nepříjemné fiasko napravit tím, že dal nůž vytáhnout vzhůru, a pak provedl druhý pokus o stětí odsouzence. I podruhé však ostří zastavilo jen několik centimetrů od odsouzencova krku. Teprve napotřetí se exekuce podařila a »snoubenec gilotiny« se konečně dočkal a ocitl se v objetí své vytoužené nevěsty.

Příliš krátká podívaná.

Krátce poté, co pařížský tesařský mistr Guidon zhotovil první skutečnou gilotinu v dějinách, došlo k několika pokusům. Nejprve byla stínána těla nebožtíků, kteří zemřeli v pařížské nemocnici Bicétre, a pak už dne 25. dubna 1792 došlo k premiéře. První obětí gilotiny v její novodobé historii se stal Nicolas Jacques Pelletier, zloděj a silniční lupič. Náměstí bylo tehdy doslova přecpané davy zvědavých diváků, kteří však posléze odcházeli zklamáni. Celá poprava včetně příjezdu popravčí káry na náměstí totiž netrvala ani deset minut, a tak se lidé patrně cítili ošizeni a oklamáni, protože přišli na popravu a ono vlastně nebylo skoro nic k vidění.

I kat se může zranit.

Postupem času si ovšem na rychlost nového stroje zvykli, vždyť revoluční tribunál od dubna 1793 do července 1795 stačil jen v Paříži poslat na smrt kolem 3000 lidí. Potoky krve třísnily popravčí lešení, což se mimochodem v srpnu 1792 stalo osudným mladšímu synovi kata Sansona. Ten právě ve chvíli, kdy podle předpisu obcházel s uťatou hlavou jedné z obětí gilotinu a ukazoval ji davu, náhle na kaluži krve uklouzl, spadl dolů z lešení a smrtelně se zranil. Nebudeme líčit všechny popravy z časů francouzské revoluce, to by si vyžádalo celou samostatnou knihu. Podívejme se alespoň na několik nejzajímavějších případů té doby. Nejnenáviděnější revolucionář. Jednou z legendárních, ale i rozporuplných postav revoluce byl Jean-Paul Marat, revolucionář a skvělý řečník, jehož srdce upřímně plálo pro republiku. Byl ale také hrubián a člověk s diktátorskými sklony. Podle jeho teorie o třídním boji bylo nutno vyléčit svět tím, že jej rozmetáme na kusy. Byl to on, kdo porazil girondisty a připravil jim neslavný konec pod strojem dr. Guillotina. Záhy se tak stal jedním z nejslavnějších, ale také nejnenáviděnějších představitelů revoluce. Proto si v té době jistá mladá royalistka usmyslela, že jej zavraždí a pomstí tak všechny jeho dosavadní oběti. Tato dívka se jmenovala Marie Anna Charlotta de Corday d’Armont a pocházela z Normandie. Mezi její předky patřil i Pierre de Comeille, slavný básník, autor Cida. Charlotta sice měla šlechtický titul, ale její rodina byla natolik chudá, že neměla dost peněz na řádnou výchovu mladé dívky, a ona proto od svých čtrnácti let vyrůstala v klášteře. Byla sice šlechtična, ale ideály svobody jí nebyly cizí a revoluci přijala se sympatiemi. Revoluční teror však postupně sílil a ona pochopila, že myšlenky na svobodu začínají být nahrazovány touhou po moci. A jak posléze docházely do Caen nejnovější zprávy z Paříže, stal se Marat pro mladou Normanďanku symbolem útlaku a teroru.

Spásná vyrážka

Nakonec dospěla k názoru, že ho musí odstranit, a to i za cenu, že přitom bude Jean-Paul Marat, revolucionář, podle jehož teorie o třídním boji bylo nutno vyléčit svět tím, že jej rozmetáme na kusy. Rozloučila se tedy s rodinou a 9. červencen1793 se vydala na cestu. Do Paříže dorazila o dva dny později a ubytovala se v penzionu De la Providence. Krátce po svém příjezdu napsala Maratovi, že mu přiváží z Caen závažné zprávy o spiknutí kontrarevolucionářů a prosí ho, aby ji vyslechl: Pak si v nožířském krámku v zahradě Královského paláce koupila dlouhý ostrý nůž s ebenovou rukojetí. Jenže odpověď od Marata stále nepřicházela. Vysvětlení bylo velice prosté, velký revolucionář byl stižen jakousi vyrážkou. Některé prameny uvádějí, že šlo o hemeroidy, jiné zas praví, že se jednalo o nepříjemný ekzém, který mokval a znemožňoval chůzi i sezení. Marat proto už několik dní nevycházel na veřejnost a seděl doma ve vaně. Jedině zde totiž mohl jakžtakž pracovat, ale nestál o to přijímat za takových okolností návštěvy. Charlotta jej tedy nemohla zabít při zasedání konventu, před očima všech, jak si to původně naplánovala. Když se tedy Charlotta nedočkala odpovědi na svůj dopis, rozhodla se, že se pokusí Marata navštívit osobně. Krátce poté už zvonila u dveří domu ve Františkánské ulici, kde revolucionář bydlel. Maratova družka Kateřina Evrardová, kteří jí přišla otevřít, však rozhodně neměla v úmyslu návštěvnici pustit dovnitř, měla od svého pána jasné příkazy. Ale Marat uslyšel dovnitř zvuk hádky, a tak nakonec zavolal, ať tedy mladá občanka vstoupí. Začal se hned dívky vyptávat, co že se tedy děje v Caen, a Charlotta zazmatkovala a jmenovala některé poslance, kteří do Caen utekli z Paříže. Marat si zapsal jejich jména a pak jen konstatoval, že »za pár dnů půjdou pod gilotinu«. Netušil, že si v tu chvíli podepsal rozsudek smrti. Jestliže Charlotta dosud s provedením vraždy váhala, nyní pochopila, že už není vyhnutí. Zatímco si Marat zapisoval na prknu položeném přes vanu, které mu sloužilo za psací stůl, jména budoucích obětí gilotiny, vytáhla Charlotta ukrytý nůž a vší silou bodla. A mířila dobře! Čepel nože vnikla  Maratovi do prsou, přeťala tepny a zasáhla srdce. Některá romantická podání sice uvádějí, že smrtelně zraněný Marat se slábnoucím hlasem otázal Charlotty: „Ale proč právě mne, milá přítelkyně, proč mne?“, ale o něčem takovém můžeme oprávněně pochybovat. Člověk s probodnutým srdcem většinou není schopen souvislých projevů. Můžeme nanejvýš věřit tomu, že se snažil volat o pomoc. Konec této scéně učinil sluha, který vběhl do koupelny a atentátníci úderem židle odzbrojil, a to i přes fakt, že Charlotta stála klidně u okna a zjevně nepomýšlela na obranu. Přivolaná stráž ji pak zatkla.

Soud byl velice rychlý.

Zpráva o smrti oblíbeného mluvčího lidu se bleskem rozšířila po Paříži a záhy byly ulice plné lidí, kteří se halasným křikem domáhali potrestání vražedkyně. Hned následující den, tedy 14. července 1793, vydal konvent příkaz revolučnímu tribunálu, aby byl proti Charlottě Cordayové zahájen proces.Stále se rovněž věřilo, že Marat se stal obětí rozsáhlejšího spiknutí, nikoli jen osamělé vražedkyně. O tři dny později už pachatelka stála před soudem, na jehož otázky odpovídala klidně a nevzrušeně. Když sejí ptali, proč zabila Marata, uvedla, že jej pokládá za zločince a hlavního viníka nynějšího zpustošení Francie. Téhož dne odpoledne vynesla porota rozsudek smrti, který ovšem jen těžko mohl někoho překvapit. Poprava se měla konat ještě téhož dne. Vražedkyně si dala bez odporu ustřihnout své krásné dlouhé vlasy a zrovna tak klidně si oblékla červenou košili. Tu měli mít při cestě na popraviště ti, kteří se provinili zločinem otcovraždy - Marat byl totiž v tisku označován za otce národa. Pak ji vyvedli z Conciergerie a posadili do popravčí káry. I přesto, že po celou dobu cesty k popravišti pršelo a burácel hrom, stály na pařížských ulicích ohromné davy lidí, zvědavých na ženu, která vyměnila svůj život za život velkého revolucionáře. Facky jsou přijaty s jásotem. Popravčí mistr se po příjezdu na místo snažil sice zakrýt svým tělem gilotinu připravenou na lešení, ale Charlotta tuto ohleduplnost odmítla se slovy, že má právo být zvědavá, protože tento smrtící stroj ještě nikdy neviděla. Pak už šlo všechno rychle. Odsouzená bez otálení vystoupila z káry, vyšla po schodech na lešení s gilotinou a sama se položila na osudné prkno, k němuž ji katovi pomocníci rychle připoutali. Prkno pak přisunuli k otvoru pro odsouzencovu hlavu, na krk mladé dívky dopadl dřevěný límec a za okamžik poté i nůž gilotiny. Když pak jeden z katových pomocníků, jistý Francois le Gros, nosil uťatou hlavu kolem gilotiny a ukazoval ji rozvášněnému davu, aby dokázal, že je dobrý vlastenec, před zraky diváků uťaté hlavě nafackoval. Za jiných okolností by byl takový čin veřejným skandálem, ale v této době byl naopak přijat nadšeným jásotem. Ostatky statečné dívky skončily svou pozemskou pouť na pařížském hřbitově Madeleine, ale Maratovo probodnu té srdce bylo zavěšeno ve schránce na
klenbě klubu Cordelierů jako posvátná relikvie. Po slavném revolucionáři byl také pojmenováno několik měst a obcí.

Prusové byli rychlejší!

V oné vzrušené době mohl přijít pod gilotinu v podstatě kdokoliv, aniž by přitom musel mít na svědomí tak závažný čin, jako je vražda. Někdy jen stačilo, aby onen nešťastník upadl do podezření, že pro věc svobody neudělal vše, co bylo v jeho silách. To byl i případ generála Custina.Hrabě Philippe de Custine byl vojákem staré školy a v armádě sloužil už dávno před revolucí. V těch časech už i to bylo samo o sobě podezřelé. Custine se posléze stal velitelem rýnské armády a později byl jmenován velitelem armády severní. Zpočátku dosáhl i některých úspěchů. Dobyl a obsadil například německá města Špýr, Mohuč a Frankfurt, jenže odtud byl zas v krátkosti vyhnán, protože zásobování jeho armády válečným materiálem a střelivem bylo nedostačující. A zatímco se Custine snažil zorganizovat svou ustupující armádu a znovu v ní zavést pořádek, bylo na francouzské straně hranice dobyto město Valenciennes, jež marně očekávalo pomoc od Custinových vojáků. Nedočkalo se jí, Prusové byli rychlejší. Na hlavu až dosud vcelku úspěšného generála se náhle snesla lavina výčitek. Custine určitě nebyl zcela bez viny, ale francouzská armáda roku 1793 zdaleka nebyla tím, nač byl starý voják z předrevolučních časů zvyklý. Nepořádky v zásobování, kvůli němuž šla řada vojáků do boje v dřevácích či dokonce zcela bosa, nedostatek střeliva, bídná morálka a každodenní hádky mezi veliteli na všech stupních. Ti navíc tvořili podivnou směsici ostřílených vojáků bývalé královské armády a nových, nadšených, ale zcela nezkušených revolučních dobrovolníků. Generál před tribunálem. Generál Custine si proti sobě dost neobratně poštval i sansculotty, tedy krajní radikály, Maratovy přívržence.  Když zjistil, že sansculotti podrývají jeho velitelskou autoritu a rozvracejí v armádě morálku, zakázal ve svých jednotkách šíření nenávistného demagogického listu Pére Duchésne, jehož vydavatelem byl smutně proslulý Jacques Hébert. Tento zlověstný sýček se pak už postaral, aby se začalo proslýchat, že generál je podplacen Prušáky, a tak netrvalo dlouho a generál de Custine se v srpnu 1793 ocitl před revolučním tribunálem. Zde se mu sice podařilo mnohé své válečné operace přesvědčivě zdůvodnit, ale proti chladné dialektice Robespierra a zejména veřejného žalobce Fouquier-Tinvilla neměl šanci. Také
někteří generálovi podřízení se snažili při svědeckých výpovědích vyzdvihnout generálovy předchozí vojenské úspěchy. Když to ale začalo vypadat, že by nakonec mohla být obžaloba rozšířena nejen na ně, ale dokonce i na samotné členy tribunálu, protože jejich postup se zdál některým radikálům až příliš vlažný, obrátili. Zastrašení porotci nakonec 27. srpna 1793 uznali Custina vinným a poprava byla stanovena na druhý den. Generál napsal svému synovi dopis na rozloučenou, jenže nemohl tehdy tušit, že jeho syn bude pro údajné pikle proti svobodě sťat jen o několik měsíců později. Pak už se starý voják věnoval jen duchovním záležitostem a modlitbám s abbé Lothringerem, metropolitním vikářem. Proč jsem raději nepadl v boji?Když mu pak katovi pomocníci ustřihli vlasy, vložil je do modlitební knihy, kterou držel ve svých spoutaných rukách i ve chvíli popravy. Jeho posledním přáním bylo, aby směl jít na popraviště v uniformě a aby mu byly ruce spoutá-ny až těsně před exekucí na osudném lešení. Oboje mu bylo povoleno. Pak už mu zbývala jen truchlivá cesta na popravčí káře k popravišti. Někteří zuřivci i při této cestě generála vztekle osočovali ze spojenectví s Prusy, což odsouzenec viditelně těžce snášel. Po příjezdu ke gilotině na něm bylo vidět, že je psychicky zcela vyčerpán. Přítomný duchovní, abbé Lothringer, se jej snažil potěšit, a tak mu německy zašeptal do ucha: „V průběhu svého vojenského života jste stál tak často tváří v tvář smrti, budete jí tedy jistě statečně čelit i nyní.“  Generála knězova slova viditelně po těšila a částečně se mu vrátila duševní i rovnováha, přesto se však smutně obrátil na svého zpovědníka se slovy: „Přesto je mi líto, že jsem raději neskončil život nějakou pruskou kulkou. “ Pak už nadešel jeho čas. Katovi pomocníci mu svázali ruce, v nichž stále
držel modlitební knihu se svými vlasy a pak už generál pevným krokem vstoupil na lešení a nechal se bez odporu přivázat k osudnému prknu. Neřekl už ani jediné slovo. Katovi pomocníci pak přisunuli prkno k dřevěnému obojku, mistr popravčí vzápětí spustil sekeru a hlava nešťastného generála spadla do zakrváceného koše. Modlitební knihu s vloženými vlasy předal později abbé Lothringer generálovu synovi.

Aristokrat revolucionářem.

Podivně si osud zahrál s dalším hrdinou této vzrušené doby, vévodou Orleánským, jedním z nejbohatších mužů Francie. Tento významný aristokrat stál totiž roku 1789 v opozici proti královskému rodu, otevřeně podporoval revoluci. Dosáhl toho, že v rušných
červencových dnech při dobytí Bastily nosili Pařížané jeho bustu v průvodech, provolávali mu slávu a pokládali ho za symbol boje proti nenáviděné monarchii. Vévoda byl zanedlouho obdařen titulem Filip Égalité (Rovnost), v duchurevolučního hesla Liberté, Égalité (Volnost, rovnost, bratrství). Ještě téhož roku se vévoda stal členem Národního shromáždění a později dokonce i Konventu. Velmi zvláštní je skutečnost, že tento aristokrat během procesu s králem v lednu 1793 hlasoval pro panovníkovu popravu. Později byl podezříván, že tak učinil proto, aby se sám dostal na opuštěný trůn. Netrvalo však dlouho a vévoda Orleánský svoje postavení postupně začal ztrácet. Lidové vrstvy, které ho ještě nedávno oslavovaly, si posléze začaly uvědomovat, že vévoda je především šlechtic, a prostí lidé nechtěli věřit, že jej na stranu revoluce přivedlo vlastenectví, nikoli zištné důvody. A tehdejší představitelé moci pokládali za neúnosné mít mezi sebou šlechtice z rodu Bourbonů, tedy právě z toho rodu, který revoluce smetla.

Soud s otcem budoucího krále.

K pádu kdysi všemocného vévody přispěla skutečnost, že roku 1793 se francouzský generál Dumouriez pokusil převést k nepříteli některé francouzské revoluční jednotky. I když se akce nakonec nezdařila, ve skupině důstojníků prchajících s Dumouriezem byl
i vévodův syn, pozdější vévoda z Chartres a ještě pozdější Ludvík Filip, od roku 1830 francouzský král. Synovi se útěk zdařil, ale jeho otec byl už za dva dny po této události zatčen a převezen do Marseille, kde strávil ve vězení šest měsíců. Teprve na podzim roku 1793 byl převezen do Paříže, kde vzápětí začal proces. Už od počátku bylo zřejmé, že se jedná o předem připravenou záležitost, ale ve Francii té doby si těžko mohl někdo dovolit ozvat se byť jen jediným slovem. Veřejný žalobce Fouquier-Tinville se ani nenamáhal s ověřováním některých už na první pohled pochybných svědeckých výpovědí. Rozsudek pro bývalého vévodu Orleánského a jeho pobočníka, generála Coustarda, byl vynesen jednomyslně a exekuce měla proběhnout už druhý den. V tu chvíli však odsouzenec k všeobecnému překvapení požádal o slovo a ve velmi odvážné řeči pak obvinil soud z předpojatosti a nespravedlnosti. Zároveň žádal, aby jeho poprava, stanovená na zítřek, proběhla ještě téhož dne. Bylo mu vyhověno. Klidný až do konce.Spolu s Filipem Égalité a jeho pobočníkem měli být téhož dne popraveni ještě tři odsouzenci: starý šlechtic pan de Laroque, jakýsi Pierre Goudier, jehož proviněním bylo údajné hromadění zásob chleba, a tuto sestavu doplňoval ještě zámečník Antoine Brousse. Je to typický obrázek oné doby, která odsoudila kohokoliv, kdo se tribunálu dostal pod ruku, ať to byl vévoda nebo zámečník, generál nebo žebrák s několika kůrkami chleba. Úderem čtvrté hodiny odpolední 6. listopadu 1793 vyjely popravčí káry s odsouzenci od vězení. Cestu jako obvykle lemoval dav čumilů, kteří na vězně pokřikovali posměšky. Vévoda Orleánský až do konce na sobě nedal znát žádné pocity. Před příchodem ke gilotině si začal sám svlékat kabát, a když si pak katovi pomocníci všimli i jeho pěkných bot, chtěli mu je rovněž vyzout. Vévoda je však odbyl: „Raději si pospěšte s popravou, mrtvola se pak bude zouvat lépe.“ Pak se už nechal připoutat k osudnému prknu a o několik vteřin později padla jeho sťatá hlava. Shromážděný dav to odměnil potleskem a nadšeným křikem. Nikdo v tu chvíli nemohl tušit, že syn tohoto muže se o čtyřicet let později stane králem Francie.

Na každého jednou dojde.

Po červencovém převratu 1794 se pak situace obrátila a na popravišti se ocitla většina těch, kteří tam předtím tak klidně posílali své zdánlivé i skutečné protivníky. Po schůdcích popravního lešení stoupali někdejší členové Konventu, jakobíni, a dav se chvěl napjatým očekáváním, zda dokážou zemřít tak statečně, jak to učinila řada jejich předchozích obětí. Četníci vynesli ke gilotině i Maximiliena Robespierra, těžce zraněného při zatýkání výstřelem z pistole, další četníci podpírali jeho bratra, jenž se zranil na útěku z radnice při skoku z okenní římsy, a jiní žandáři zas v lenošce vynesli   ke gilotině jednoho z nejvlivnějších mužů revoluce, chromého Couthona, jenž se jinak běžně pohyboval jen v pojízdném křesle. Jeho přátelé se jej původně při útěku z pařížské radnice sice snažili zachránit, ale byli pronásledováni, a tak svou bezmocnou »přítěž« nakonec nechali ležet na nábřeží Seiny. Celkem bylo toho horkého červencového dne roku 1794 popraveno 21 někdejších vládců Francie, ale to byl jen začátek, protože hned následující den skončilo pod gilotinou 71 dalších Robespierrových přívrženců.

26 poprav za 27 minut

Krvavá vláda gilotiny v dobách jakobínského teroru se chýlila ke konci, ale samotný popravčí stroj zůstával i nadále ve službách francouzské justice. V prosinci roku 1800 došlo v pařížské ulici rue Saint-Nicaise cestou do Opery k pumovému atentátu na Napoleona Bonaparta, tehdy prvního konzula. Po výbuchu silné nálože zůstala ulice pokryta těly mrtvých i raněných a několik domů v okolí se dokonce zřítilo. Ale Napoleon útok zázračně přežil a bez jediného zranění vstoupil v Opeře do své lóže, uvítán nadšeným potleskem přítomných. Policie viníky záhy vypátrala. Někteří se stačili zachránit útěkem za hranice, ale Francois-Jean, řečený Carbon, a Pierre Robinault, zvaný Saint-Regent, byli dopadeni, odsouzeni a dne 20. dubna 1801 popraveni. Roku 1804 skončil pod gilotinou i hlavní původce tohoto spiknutí, neúnavný bojovník proti revoluci a zároveň agent placený z Londýna, Georges Cadoudal. Jeho cílem bylo jakýmkoli způsobem odstranit Napoleona, ale ten měl k dispozici dobře fungující polici a Cadoudal byl v Paříži zatčen. Spolu s ním mělo za spiknutí proti Napoleonovi zemřít na popravišti i 25 jeho spolupachatelů. Pařížský kat tehdy osvědčil svou pověstnou zručnost a celá tato hromadná poprava byla provedena za pouhých 27 minut.

Poslední poprava.

V  té době už gilotina nestála trvale na pařížském náměstí Gréve, Carrousel či Révolution (jen v průběhu revoluce se totiž gilotina střídavě stěhovala asi dvanáctkrát), ale nyní byla instalována vždy jen pro výkon konkrétní popravy a pak byla zas odstraněna. K poslední veřejné popravě ve Francii došlo dne 18. června 1939 ve Versailles a odsouzencem byl hromadný vrah Eugéne Weidmann. Shromážděný dav se při jeho popravě choval natolik skandálně, že už následující týden schválila vláda nařízení, podle něhož se všechny další popravy budou konat neveřejně, za silnými zdmi věznice La Santé. Labutí písní tohoto vynálezu dr. Guillotina pak byla poprava invalidního alžírského přistěhovalce Hamida Djandoubi, jenž zavraždil dítě. K exekuci došlo v Douai dne 10. září 1977 a vykonal ji poslední kat v dlouhé řadě francouzských popravčích, Maurice Chevalier, jenž si takto přivydělával k nevelkému platu tiskaře na zkrácený úvazek. Po zrušení trestu smrti ve Francii se roku 1981 opět vrátil ke svému civilnímu povolání.

Gilotina na cestách.

Slavný popravčí stroj si však našel uplatnění i mimo hranice Francie. Už roku 1794 si gilotinu vypůjčili do západní Indie a o dva roky později si ji oblíbili i Belgičané. Zanedlouho se objevila také v severní Itálii a slavný spisovatel Charles Dickens dokonce roku 1845 v Římě sledoval popravu vraha, aby se pak námět gilotinování objevil v jednom z jeho románů. Také některé německé státy začaly brzy používat toto popravčí zařízení a roku 1833 se gilotina objevila v Řecku. V roce 1910 o gilotinu projevili zájem dokonce i Číňané, objednali si ji a po převozu do Číny začali ihned využívat. POCHYBNĚ SLAVNÝ STROJ BYL I V PRAZE. Také Praha se dočkala oné pochybné cti, že zde byl umístěn jeden z těchto popravčích strojů. Když koncem roku 1942 působilo německé správě odvážení českých vězňů k popravě do Drážďan stále větší a větší obtíže, bylo rozhodnuto zřídit tzv. sekyrárnu v objektu pankrácké věznice. V  přízemí levého traktu budovy věznice bylo zřízeno oddělení 11/A, kde byli umístěni odsouzenci na smrt. K jejich umístění bylo využito 20 cel (č.32-52). ze tří cel (č. 29-31) pak vznikla pověstná sekyrárna. Názvy jednotlivých místností samy vypovídají o svém účelu: byla to jednak zasedací místnost, kam přivedli spoutaného vězně a kde jej státní zástupce po ověření totožnosti jediným škrtem svého pera vyřadil se seznamu živých, dále zde byla vlastní popravčí místnost (a kat Alois Weiss) a konečně zde byla i tzv. rakvárna, kam byla ukládána těla popravených předtím, než byla odvezena do strašnického krematoria. Rakve byly hvězdicovitě ukládány kolem kanálku ve středu místnosti a stružky po krvi v šedém betonu podlahy dodnes vypovídají o násilí a smrti...Poprava prvních pěti odsouzených se v pankrácké sekyrárně konala v pondělí dne 5. dubna 1943 a poslední dne 26. dubna 1945, kdy zde svůj život skončili čtyři muži a jedna žena. V pankrácké sekyrárně bylo popraveno celkem 1075 odsouzených. V tzv. katovské knize je sice uvedeno číslo 1079, ale čtyři popravení (četníci Bojas, Raimon, Jirásek a Famfule) byli ve skutečnosti zastřeleni na kobyliské střelnici. V  počtu oněch popravených převažují čeští vlastenci, byli zde však popraveni i někteří provinilci za tzv. hospodářské trestné činy a bylo zde rovněž sťato i  9 německých vojáků.  Také Švédové v listopadu 1910 použili při exekuci vraha Anderse gilotinu. Ještě před šedesáti lety se tímto strojem popravovalo i v Alžíru a také na ostrově Madagaskar.

Proč z popravy málem sešlo?

Při cestování gilotiny po světě patří mezi nejpozoruhodnější poprava Camilla Verfullea, který brutálně zavraždil mladou služku. K exekuci mělo dojít na tržišti belgického města Furnes. To, že si belgičtí úředníci vzpomněli na francouzské katy a jejich gilotinu, by nebylo nic až tak divného. Pozoruhodné však je, že k tomu došlo roku 1918, tedy v době, kdy celá Evropa byla zachvácena plameny 1. světové války. Belgičtí soudci mohli nad vrahem vynést trest smrti zastřelením, ale kupodivu dali i v tomto neklidném období přednost dovezení gilotiny a její obsluhy z Francie. Nakonec z celé exekuce málem sešlo. Německé bombardování města Furnes zapříčinilo, že namísto popravy se kat i se svými pomocníky musel na několik hodin schovat v krytu, a když pak bylo možno konečně vylézt ven, musela být poprava, z obav před dalším německým útokem, namísto před zraky veřejnosti na náměstí vykonána narychlo za zdí věznice. Obsluha gilotiny si po návratu do Francie trpce stěžovala, že namísto k popravě byli posláni na frontu. Nacisté si gilotinu upravili první polovině 20. století se posléze zdálo, že pochybná sláva gilotiny pomalu, ale jistě končí. Leč nebylo tomu tak. Zejména nacistické Německo bylo stínáním hlav posedlé, a i když Hitler prý pokládal gilotinu za nedůstojný a zdegenerovaný způsob popravy, bylo za jeho časů v Německu v provozu jednu dobu až 45 těchto pochmurných strojů. V období let 1933-1945 byly v německých věznicích popraveny desetitisíce odpůrců »třetí říše«, z nichž část se stala právě obětí gilotiny. Německá gilotina se v některých detailech lišila od svého francouzského vzoru. Chybí zde především pověstná houpačka, tedy sklopné prkno, k němuž byli odsouzenci ve Francii připoutáni a jež s jejich tělem pak bylo přistrčeno pod nůž. U německých gilotin (také u té pražské) houpačka nebyla. Odsouzenec byl doveden s rukama spoutanýma za zády až ke gilotině a zde jej čtyři katovi pomocníci uchopili  a položili tváří dolů na dřevěnou desku či lavici gilotiny. Krk byl sevřen do dvoudílného dřevěného límce a pak už kat spustil sekeru.

Paradox slávy!

Můžeme předpokládat, že zdvořilý a filantropický lidumil dr. Joseph-lgnace Guillotin by byl nepochybně velmi nešťasten, kdyby se mu podařilo nahlédnout do budoucnosti a mohl si tudíž ověřit, co všechno přinesla lidstvu jeho gilotina. Ironií osudu totiž je, že
tento lékař, s jehož jménem je nerozlučně onen slavný popravčí stroj spojen, prokázal ve skutečnosti Francii velké služby ve zcela jiné oblasti. Stal se horlivým propagátorem očkování proti neštovicím, které objevil Edward Jenner, a tato Guillotinova snaha zachránila množství francouzských životů. Rozhodně víc, než kolik jich zmařila gilotina. Slavný lékař roku 1814 onemocněl snětí slezinnou a krátce nato zemřel. Jeho životní příběh je tedy klasickou ukázkou zlomyslnosti, jíž se osud někdy dopouští. Jméno lékaře, jenž díky očkování zachránil životy mnoha francouzských dětí, je známo jen díky popravčímu stroji, nesoucímu do jisté míry neprávem jeho jméno.

Textové informace a obrázková dokumentace pochází z archivu spisovatele pana Vladimíra Šindeláře - publikováno s jeho výslovným souhlasem.