O neukojeném chtíči - aneb jak jedna coura málem válku rozpoutala!

Původní pracovní název tohoto příběhu zněl poněkud stroze: „Děvka“. Ale vzhledem k tomu, že by spousta z Vás, zcela nestoudně zajásala nad představou, že se v následujících řádcích dočká erotických pikantností středověku a oddechne si tak od násilí a krutostí, zvolil jsem raději mnohoslibnější, výše uvedený titulek. Prostě se stalo, že jedna malá, bezvýznamná pražská prostitutka, rozpoutala pořádnou melu. Ale pěkně všechno popořádku.
Od roku 1490 vládl Uhrům v Budíně Vladislav II. Jagellonský a vzhledem k tomu, že se s Prahou zrovna v té době nikterak neměl chuť bratříčkovat, byly jeho návštěvy naší Matičky stověžaté popravdě jen sporadické. V praxi to znamenalo asi tolik, že by je spočítal na prstech jedné ruky i zasloužilý zaměstnanec lesnické pily. Až do své smrti (1516) navštívil totiž Vladislav II. Jagellonský Prahu jen dvakrát. Všechno se to seběhlo při jeho druhé návštěvě 20. května roku 1509 a bylo nač koukat…!! Zpočátku se tato záležitost jevila jako obyčejná hospodská rvačka o jednu špinavou prostitutku. Takže žádná na tuhle dobu mimořádná událost, která by stála za větší pozornost. Věc však měla háček. Král si sebou totiž do Prahy přivezl početnou družinu šlechty a ta svou početnou družinu sloužících a horká uherská krev natropila v Praze mnoho ošklivých, převážně pouličních rvaček.
Onoho květnového dne, na Menším Městě pražském (dnešní Malé straně) se o jednu pražskou couru semlela bitka. Jejími aktéry byli služebník uherského dvořana a hradní čeledín, který je v dobových záznamech uváděn pod jménem „Smekbidlo“. Oba rváči se do sebe pustili s takovou vervou, že přilákali pozornost všech kolemjdoucích. Stojí za to podotknout, že dobové prameny označují jako původce rvačky uherského sloužícího a nikoli Smekbidla. Situace nabývala na vážnosti. Rvačka gradovala a postupně se do ní zapojili příznivci uherské i příznivci české strany. Z obyčejné půtky se stala bitka doslova na život a na smrt. Zpráva o obrovské vřavě se valila jako vlna po celém Menším Městě a rozšířila se také za řeku na Staré i na Nové Město odkud přiběhli všelijací povaleči a rváči. V tu chvíli se na všech pražských kostelních věžích rozezněly varovné hlasy zvonů. Tou dobou už z místa rvačky utíkali pomlácení a pobití Uhři. Vítězně naladěná a bojechtivá chátra se vydala do měšťanských domů, kde dočasně přebývali uherští páni z králova doprovodu. V tu chvíli už šlo opravdu o život. Násilníci se vlámali do měšťanských domů a některé uherské dvořany umlátili k smrti na ulicích i s jejich služebnictvem. Pomstychtivá banda začala řádit jako smyslů zbavená. Všichni už dávno zapomněli na prvotní příčinu rvačky, která už v tu dobu bezesporu dávno nebyla nevinnou. Tady už šlo o majetky. O peníze, klenoty, o mordování a rabování. Dnes bychom takovouto mizérii nazvali lynčováním.Dochoval se dobový zápis jedné kuriozní situace, kdy uherský šlechtic Štefan Báthory (jak trefné, že?) dostal naprosto skvělý a život zachraňující nápad. Když jej totiž povstalci hnali před sebou, počal za sebe házet zlaté mince a prchal směrem k branám Pražského hradu. Jen díky tomu, že se chátra vrhala na zem a bila se mezi sebou o ten nejtučnější úlovek, se pan Báthory dostal do bezpečí za brány hradu a unikl tak jisté a kruté smrti.
Bilance tohoto řádění byla otřesná:
Mrtví uherští ozbrojenci a sluhové, ale také nejméně dva uherští šlechtici, nad jejichž smrtí projevil král Vladislav upřímnou a okázalou lítost. Jeho rozkaz byl jednoznačný: Co nejpřísněji a demonstrativně potrestat všechny viníky, pro výstrahu všem, kteří by se snad někdy v budoucnu chtěli dopustit podobně ohavného skutku. Nutno podotknout, že král Vladislav už v minulosti nevěnoval pozornost stížnostem pražských konšelů na chování jeho družiny při návštěvě Prahy. Lidé z jeho doprovodu se v Praze nechovali jako hosté, ale spíše jako dobyvatelé. Mnozí z Uhrů totiž loupili a dožadovali se vydání peněz a klenotů i pod pohrůžkou násilí a smrti. Hrubě obtěžovali svobodné i vdané ženy a dokonce střelili i do kostela. Měkký a neprůbojný král na skutky svých poddaných pohlížel převelice shovívavě a nanejvýš si snad pomyslel, že pražští konšelé jsou přehnaně útlocitní a nechápou, že uherská krev je nespoutaná a divoká. Kterým směrem se v květnu 1509 ubíraly jeho myšlenky, už se jen těžko někdo z nás dozví, ale jedno je nad slunce jasné: Důsledky jeho hněvu po bitce v pražských ulicích byly nade vše kruté. Rozsudky byly vyneseny nebývale rychle a byly nadmíru drastické.
Když 24. května 1509 vedli odsouzence na popraviště, napočítali jich všudypřítomní a vděční čumilové okolo třiceti. (zde se dochované záznamy poněkud rozcházejí a proto dnes již přesný počet odsouzených neznáme)
Na tolik poprav si malostranský kat ovšem netroufal sám a přizval si tedy na pomoc i kata staroměstského a svou troškou do mlejna přijel přispět i kat kutnohorský. Krvavé „rande“ mohlo začít. Prvních pět odsouzenců bylo sťato (potkalo je opravdové štěstí), což byl tehdy v Čechách trest obvyklý a standardní. Dalším dvěma už se tak dobře nevedlo. Ti byli za živa sedřeni z kůže, což znamenalo strhávání nožem nařezaných pruhů kůže ze zad kleštěmi v první fázi trestu. (nám již dobře známé šnyty po knechtsku) Po této jistě velice krvavé a bolestivé proceduře je kat v druhé fázi stáhl z kůže úplně. Samozřejmě se tohle všechno odehrávalo za plného vědomí odsouzeného, chcete-li – zaživa! A dav se náramně bavil. (dochovalo se dokonce i jedno jméno z těchto dvou (opravdových) nešťastníků. Byl to malostranský konšel a mistr řeznický Malec.)
Když z obou těl zbavených kůže vytekly poslední prameny krve, soustředili se katové na zbývajících třináct nešťastníků. (já vím, milý čtenáři, někde se nám zatoulalo zbylých deset adeptů na nelichotivou smrt, ale věz, že jsem se opravdu nikde nedočetl, kde a jakou smrtí sešli tito pánové) Krvavá jatka pokračovala ve velkém stylu. Z rozkazu krále Vladislava II. Jagellonského byl třináctkrát aplikován trest smrti naražením na kůl. S tím jsme měli tu čest se již také seznámit. Řitní otvor odsouzence byl namazán olejem a kat mu do něj zatloukl zaoblený kůl. V tomto případě zaoblený! Jak již víme, existovala ještě i méně krutá varianta a tou byl naostřený kůl. Následně katové a jejich pacholci všechny „nabodené“ zdvihli a kůly zarazili do země. Prahou se v tu dobu nesl nelidský řev plný bolesti a utrpení. Přihlížející Pražané, zvyklí už tak na ledasco byli šokováni nesmírně drastickým průběhem poprav. Král tak učinil právu zadost, přesně podle jeho představ o vině a trestu. Malostranský kat a jeho dva kolegové měli plné ruce práce. Byly to nesmírně kruté žně, plné strašlivé bolesti a zoufalého křiku, který se nesl jako mrak nad Prahou z hradní mučírny a následně i z malostranského popraviště. Dodnes ovšem nevíme, jak dopadli Uhři, kteří z místa rvačky utekli.
Krutost soudců i katů neznala v té době mezí. Musíme si ovšem také uvědomit, že ani středověcí zločinci nebyli zrovna beránky. Ovlivněni pověrami páchali často takové skutky, že se nad nimi až hrůzou tajil dech.