Cesta od špalku k provazu.

Výše popsané hrůzy bych s lehkou nadsázkou označil za bezbřehé tlachání, kdyby nebyly pravdivé. Jenže, katova paže nevedla jen sekyru, nebo popravčí meč. Odsouzenci k trestu smrti hynuli způsoby věru rozličnými a vynalézavost lidstva neznala mezí už od starověku, kdy odsouzence například předhodili lvům, tygrům, krokodýlům nebo dokonce i hadům jako potravu a nemusím zde snad podotýkat, že tyto roztomilá zvířátka, která dnes obdivujeme v zoologických zahradách pro jejich krásu a majestátnost, nedostala patřičně dlouhou dobu před tím nažrat.
Nezapomenutelný dojem musela v divákovi zanechat například i poprava stažením z kůže, kterou preferovaly spíše východní národy v Chaldeji, Babylonii a v Persii. Ale i nejeden zápis svědčí o faktu, že i v „moudré“ Evropě se podobné kratochvíle odehrávaly pro pobavení mocných a k velikému utrpení odsouzeného. A Jak taková exekuce probíhala?? Tento krutý způsob smrti popsal i sám veliký Ovidius: „Bez ohledu na křik odsouzence je holá kůže stažena z celého povrchu těla. To je už jedinou otevřenou ranou, z níž se krev lije proudem. Na světle se objeví obnažené svaly, a křečovité stahy rozechvívají tepny, které již nechrání kůže. Bylo by možno spočítat chvějící se vnitřnosti a vlákna masa, jež mu světlo ozařuje na hrudi.“ Nechutné, že?
Dalším „vynálezem“ bylo stahování pruhů kůže z těla. Veškerá kůže byla z těla stažena v pěti až deseticentimetrových pruzích a to samozřejmě zaživa. Ty nejsilnější se stahovaly z odsouzencových stehen a hrudi a padaly tak k jeho nohám. Evropa zná tento způsob spíše jako druh tortury anebo zostřeného trestu před popravou a pruhy, neboli „šnyty po knechtsku“ se stahovaly povětšinou ze zad.  Tento způsob byl uveden i v Tereziánském zákoníku vyhlášeném pro habsburské země v roce 1768 císařovnou Marií Terezií ale nikoli jako způsob trestu smrti ale jako způsob tortury, neboli mučení. Pruhy se stahovaly jak z hrudi, tak i ze zad.  O trošku méně práce měl kat v případě, že rozsudek zněl: „Odsouzený nechť jest rozřezán na kusy“. A zákoník Marie Terezie z roku 1768 tuto variantu opět upřesňoval: „Odsouzenci bude celé tělo rozřezáno a rozsekáno na čtyři kusy a ty pak budou pověšeny každý zvlášť na hlavní ulici jako odstrašující příklad.“
Už v roce 1308. byl jistý Dalano a jeho milenka Markéta rozsekáni a rozřezáni na kusy, protože Markéta o sobě tvrdila, že počala s Duchem svatým. Prapodivné tvrzení, ještě prapodivnější soud. No a už jen krůček zbýval k oblíbenému trestu smrti čtvrcením a trháním.
Za vlády Jindřicha VIII. se v Anglii v 16. století těšil tento „sport“ královské přízni a oblibě. V knize „Historie trestu smrti“ jsem teprve po jejím přečtení zjistil, co vše se dá odejmout z lidského těla.
A co teprve, když se jedná o ženu, odsouzenou k tomuto zostřenému trestu, jakým bezesporu trhání částí lidského těla bylo. Starý anglický zákoník předpokládal, že srdce a vnitřnosti budou z těla odsouzeného zaživa vyrvány a potom uvařeny. I když se tato ustanovení moc nepoužívala, nejdeme je v trestních zákonech až do 19 století.Ve škále zostřujících trestů před popravou samotou najdeme i mimořádně ohavný až barbarský vynález spočívající v uřezávání ňader. Ňadra žen, jako erotický a často i náboženský symbol přitahovala krutost mučitelů více než kterýkoli jiný orgán lidského těla. Byla mrzačena noži nebo velkými nůžkami, ale také vytrhávána nebo rvána kleštěmi, nebo dokonce drcena mučidlem podobným dnešnímu svěráku. Turci a Maročané se „vyznamenali“ speciální metodou, kdy prsní tkáň odervala velká truhlice náhlým přiklapnutím víka. Mulaj Izrael, současník Ludvíka XV. například odřezával prsní bradavky ženám ze svého harému pomocí podobného nástroje. Dost krutá zábava na můj vkus. Zmrzačení ňader před hrdelním trestem se nevyhýbalo ani urozeným ženám. Filipotu, manželku Roberta, vévody kalábrijského a krále jeruzalémského postihl takto krutý osud za to, že po smrti manžela vymáhala příliš vysoké daně. Neapolský lid ji i její dceru přivázal k vozu a byla jí utržena ňadra. Po dobytí Neapole vojsky Karla z Drače, byla královně Johaně na rozkaz papeže Urbana VI. kleštěmi vyrvána ňadra i vagína. V Číně se s odřezáváním ňader setkáváme ještě v polovině 19. století. Tímto způsobem začínala exekuce žen odsouzených ke stažení z kůže zaživa na veřejném prostranství. Číňané povýšili trhání lidského těla až na úroveň umění a zcela přesně kodifikovali jeho průběh. Hned na začátku trhání kat oběti šikovně proříznul hrtan, aby nemohla křičet. Zprávy o těchto krutostech a veřejných čtvrceních v Číně pocházejí ještě ze začátku 20. století.
V roce 1926 byl německý kriminolog Robert Heindl přítomen veřejnému trhání odsouzence v Kantonu, při němž jak napsal: „…diváci se bavili, kouřili, smáli se a jedli ovoce.“ Svědek Henri Norman popisuje tyto hrůzy takto: „Lidé se brodí po kotníky v krvi. Diváci křičí radostí a nadšením. Useknuté hlavy vypadají jako míče na trávníku. Kat je rudý krví až po kolena a z rukou mu skapává krev.“
Obdobami těchto trestů bylo rozdrásání a rozdrcení, ale tyto se praktikovaly spíše ve starověku. Vezmu-li v úvahu, jak šílené a kruté nástroje si pro tyto mučení člověk vymyslel, musela to být neméně smutná podívaná a neméně kruté utrpení pro odsouzence.
Zato ale zrada byla v uplynulých staletích pokládána za cosi zvlášť odpudivého a tak trest měl být v takových případech rovněž exemplární. Anglický zákon z roku 1571 detailně popisuje podrobnosti tohoto trestu, který však byl v Anglii používán už několik staletí předtím.
 V den popravy vyzvedl šerifův pomocník spoutaného odsouzence z vězení a přivázal ho na dřevěnou desku. Tu pak koně táhly městem k popravišti. Tehdejší kamenité londýnské ulice vždy lemoval hustý špalír lidí, kteří odsouzence hrubě uráželi a křičeli na něj posměšky. Důvodem této potupné „jízdy“ bylo ukázat zrádce lidu a poté na popravišti názorně demonstrovat, co by čekalo jeho případné následovníky. Proto se každá vláda snažila, aby popravu mohlo sledovat co nejvíce diváků a občas bylo dokonce postaveno vysoké pódium, aby všichni dobře viděli. Nebylo tak ničím výjimečné, když se u popravy sešlo i 10 000 lidí. Ústředním bodem popravčího lešení pak byla šibenice. Odsouzence odvázali z desky a přivlekli na pódium. Katovi holomci jej postavili pod šibenici a kat mu na krk navlékl oprátku s uzlem za uchem. Pak směl odsouzený naposledy promluvit k davu. Přítomní soudci jeho řeč pozorně sledovali a pokud by vězeň začal ujišťovat diváky o své nevině, mohl tomu kat na pokyn soudců snadno zamezit. V naprosté většině případů však byli odsouzenci už tak smířeni se svým osudem, že raději uznali svou vinu. Pak následovala další, trochu zvláštní část tohoto rituálu. K odsouzenci přistoupil kat a požádal jej za odpuštění, že na něm musí vykonat krutý ortel. Toto odpuštění mu bylo vždy uděleno. Pak už následovala samotná poprava. Kat odtáhl stoličku a odsouzenec se houpal v oprátce. To ovšem byl pouhý začátek,  taková smrt by byla pro zrádce příliš milosrdná.
Kat a jeho pomocníci odsouzence odřízli ještě živého a opět přivázali na dřevěnou desku. Ostrým nožem mu rozřízli trup a vytrhli mu žaludek, vnitřnosti a také dosud bijící srdce. To pak vhodili do připraveného ohně, jehož kouř měl stoupat tak vysoko, aby jej viděl i ten nejvzdálenější divák. Pak byla mrtvému tělu sťata hlava a trup byl rozsekán na čtyři části. Hlava bývala obvykle vztyčena na blízkém mostě Tower Bridge a části těla byly rozvěšeny u zdejších bran nebo v blízkosti hřbitova.Někdy mohla být poprava stětím ještě ztížena, když měl být odsouzenec kromě hlavy připraven také o svou pravici. To se týkalo zejména případů, kdy dotyčný byl vázán přísahou k panovníkovi a soud rozhodl, že tato přísaha byla porušena. Na přelomu 16. a 17. století došlo ve Vídni k několika takovým popravám císařských důstojníků, kteří se v právě probíhající válce s Turky nezachovali zrovna hrdinsky a nedodrželi tak přísahu, danou panovníkovi. Jedním z takových provinilců byl například hrabě Ferdinand z Hardeggu, který roku 1594 vydal po nepříliš tuhém odporu Turkům důležitou pevnost Ráb (nynější Györ v Maďarsku). Za to byl o rok později ve Vídni vynesen rozsudek useknutí pravice a trest smrti stětím hlavy. Na dobových rytinách této popravy je dobře vidět, jakým způsobem to probíhalo. Hrabě klečí u připraveného špalku, na němž mu má katův pacholek utnout pravici. Děje se to pomocí železného sekáčku, na který další pacholek shora udeří kladivem. Jen o vteřinu později pak připravený kat zezadu mečem setnul hraběti hlavu. Došlo k tomu tedy patrně dříve, než si odsouzenec vůbec stačil uvědomit bolest z uťaté ruky.
Zatímco stínání a věšení byly považovány za lehčí způsoby exekuce, mohly soudy za obzvlášť těžká provinění (vícenásobnou či loupežnou vraždu) vynést i daleko hroznější ortel, lámání kolem. Takové rozhodnutí soudu bylo dokonce považováno za tak závažné, že od roku 1723 musel být každý takový rozsudek předložen do Vídně ke konečnému rozhodnutí císaři.

Lámání kolem zostřeno štípáním kleštěmi a následné stětí. V pozadí jiné druhy poprav. Ilustrační kresba od neznámého autora.
V praxi vypadala taková poprava tak, že odsouzenec byl svlečen a připoután na podlahu dřevěného lešení s roztaženými končetinami. Pod všechny klouby, lokty, kolena, kotníky atd. byla položena krátká polínka nebo dokonce speciální  trojbřitá polena. Pak popravčí uchopil těžké vozové kolo, zvedl je do výšky a spustil na končetinu mezi dvěma polínky tak, že se kost v těchto místech prolomila. Další údery pak směřovaly na druhé lýtko, stehna, paže a nakonec na hrudní koš a hrdlo. Tento úder býval obvykle poslední. Poté bylo odsouzencovo tělo, ať už mrtvé či ještě živé, vloženo na ono popravčí kolo a roztříštěné končetiny byly propleteny mezi loukotě. Kolo i s tělem pak bylo upevněno na vysoký kůl a ten byl vztyčen na popravišti. O pohřeb se obvykle postarali ptáci. Několik vzácných exemplářů takových kol, se v českých muzejních sbírkách dochovalo. Pyšnit se jimi mohu v Brně, Olomouci a Litoměřicích.
Trest lámání kolem se používal u nás i v dalších evropských zemích, ale leckde s určitými odlišnostmi. Například ve Francii byl tento trest velmi oblíben, ale zdejší kati připoutali odsouzence na kříž svatého Ondřeje (dva zkřížené trámy ve tvaru písmene X) a pak jim těžkou železnou tyčí přeráželi jednu končetinu po druhé. Teprve pak bývalo tělo vpleteno do kola.  
Rovněž ve Francii platila zásada, že stínání bylo výsadou šlechticů, ale existovalo i několik vzácných výjimek. Jednou z nich byl hrabě Antoino-Joseph de Horn. Nebyl to žádný svatoušek a roku 1720 se řadil mezi známé pařížské výtržníky. Mohl si to dovolit, protože bylo všeobecně známo, že je vzdáleným příbuzným samotného regenta Filipa Orleánského. I tak byly všechny jeho končetiny polámány palicí a následně byl vpleten do kola.
Mnohem jednodušší práci měl mistr popravčí v případě, že byl trest smrti vynesen a uložen v podobě upálení. Svazky klestí a slámy, jakožto i dřevo dopravili na popraviště, resp. na hranici jeho pacholci a na mistru samotném bylo už jen zapálení hranice, pokud ovšem neměl odsouzený určen zostřující trest. Upálení samotné nebylo rozhodně milosrdným trestem a mělo i své varianty a postupy. V dobách inkvizice shořelo na hranicích tolik dřeva, že bychom s ním ještě dodnes mohli vytápět celou Evropu a ještě by zbylo na pražce pro sibiřskou magistrálu. Upalovalo se často, tedy spíš pořád a za ledasco. Především pak ze zištných důvodů. Tedy asi tak…. co inkvizitor, to pragmatik. Co hranice to majetek odsouzeného. Vzpomeňme jen nám dobře známého Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu a jeho losinské a šumperské procesy. Ale i na hranici se občas vloudila chybička. V Bernu roku 1509 byli odsouzeni k trestu smrti upálením kacířští mniši. Jenže při popravě samotné se zvedl tak mocný vítr, že odvál plameny od odsouzených mnichů. Ohořely jim tedy jen nohy a vítr zabránil i jejich udušení. Kat se svými pacholky museli tedy nebohé mnichy utlouct zbylými poleny. Mnohem hůř na tom ovšem byla nám dobře známá „kacířka, čarodějnice, odpadlice, lhářka, modloslužebnice, hádačka a rouhačka“ Johanka z Arku. Když ji v květnu roku 1431 vedli ku hranici, měl kat nelehký úkol. Hranice, na které měla Johanka ukončit svoji životní pouť tímto slzavým oudolím, musela být vystavěna tak, aby lid prostý i urozený ji mohl vidět hořet „zdola“.  Odsouzena byla mimo jiné i za to, že obcovala s ďáblem, což regent Betford nevývratně zjistil. Přivolané čtyři matrony sice ověřily, že Johanka je ještě pannou a nemohla tudíž obcovat vůbec s nikým, ale tento protimluv Betford vetoval s tím, že lid uvidí hořet pohlaví Johanky a tudíž i důkaz toho, že s ďáblem opravdu obcovala. Jak pošetilé!! Kat tedy zapálil hranici, která čněla nezvykle nad pohledy davu. Tak aby každý mohl nebohou Johanku vidět hořet zdola. Proto když na ubohé dívce shořely šaty, odhrábnul kat oheň tak, aby všichni viděli ji i to co, na ženě obvykle bývá skryto. A pochyby lidu se rozptýlily. Po tomto nechutném divadle kat opět přihrábl polena na oheň a nešťastnice definitivně zmizela za hradbou vysokých plamenů.
Jinou verzi upálení představoval „pomalý oheň“. Někdy bylo žádoucí, aby odsouzenec umíral co nejpomaleji. To potkalo například objevitele krevního oběhu, lékaře a teologa Michela Serveta. Ten se dostal do sporu se švýcarským církevním reformátorem Kalvínem a byl v říjnu roku 1553 v Ženevě upálen. Kalvín, který se na popravu díval ze svého okna, nařídil, aby byl lékař upálen na pomalém ohni a tak, co nejvíce trpěl. Každý z obyvatel Ženevy měl dokázat svou věrnost Kalvínovi tím, že přinese na Servetovu hranici jedno poleno. Podobně si počínal i pomstychtivý velitel šlechtického vojska za časů německé selské války, Georg Truchsess von Waldburg. Když v květnu roku 1524 porazil se svými muži selské vzbouřence, dal jeho velitele Jäckleina Rohrbacha, hostinského z Böckingen u Heillbronnu, vláčet za svým koněm do blízkého městečka. Tam byl nebožák přivázán ke stromu a na Truchsessův rozkaz byl upálen na pomalém ohni. Dřevo bylo proto kolem nešťastníkova těla narovnáno dokola ve vzdálenosti asi jednoho metru a plameny tak na Rohrbachovo tělo dosáhly až po určité době, během níž se doslova smažil. Tento trest přežil až do druhé poloviny 18. Století, kdy jistá Catherine Hayesová, která zabila a rozčtvrtila svou matku, umírala na takové hranici šest hodin. Takovýto trest měl dvě varianty: První spočívala v dlouhodobém a pomalém spalování odsouzence, kdy byl zapálen dostatečný oheň k tomu, aby nevyhasnul, ale nezabil. Řečeno velice jednoduše. Nu a poté každý obyvatel města měl přinést jedno poleno a přiložit jej postupně do ohně, který pod odsouzeným hořel. Dost krutá a pomalá varianta. Stejně tak morbidní byla i druhá možnost, kdy se odsouzený spouštěl nad oheň na dlouhém ráhnu, na kterém byl přivázán. Většinou bylo na libovůli kata, jak dlouho nechá takto sužovaného nešťastníka škvařit nad plameny, kdy jej opět vyzvedne vzhůru a prodlouží tím jeho agónii, či zda jej do ohně shodí nadobro. K podobné exekuci došlo také na pražském staroměstském popravišti v srpnu roku 1604. Kat Jaroš zde na pomalém ohni upálil několik žhářů, kteří svými činy zavinili bídu a neštěstí mnoha rodin. Čtyři muži a jedna žena byli připoutáni u kůlů pomocí řetězů, které jim ale dovolovaly pohyb kolem kůlu. Pak byla kolem v určité vzdálenosti navršena hranice a na jedné straně zapálena. Odsouzení se snažili uniknout z dosahu plamenů, což se jim však dařilo jen na délku jejich řetězu. Jak se oheň postupně rozhoříval, možnost úniku byla stále menší a menší. Pokud už některý z odsouzených neměl dost sil a klesl k zemi, polévali jej katovi pacholci vařícím olejem, což zpočátku přimělo každého z odsouzených sebrat se a pokračovat v marném útěku před dotírajícími plameny. Když však posléze hořela už celá hranice kolem kůlů, neměli odsouzenci kam utéci a jeden po druhém klesli k zemi a ani polévání vřícím olejem už nebylo nic platné. Pacholci pak na nehybná těla železnými vidlemi nahrnuli žhavé uhlí i nové dřevo a po nějaké době z mrtvých těl zůstal jen popel a zbytky nespálených kostí.
Se smrtí ohněm souvisí i smrt uvařením. K popravám tohoto druhu často sahali někteří antičtí vládci, ale ve středověku to byl ve Francii vcelku častý trest, zejména pro padělatele peněz. V prosinci roku 1455 byli v Dijonu takto uvařeni najednou ve velkých kotlích s vodou a olejem hned tři penězokazové najednou. Ani Německo však nebylo podobných exekucí ušetřeno. Vaření odsouzenců se provádělo ve velkých kotlích ve vodě, oleji či dokonce ve víně. Kreativitě se meze nekladly a tak mohl být odsouzenec do kotle vhozen naráz nebo spouštěn pomalu, mohl být vysvlečen, ale třeba i zabalen do koňské kůže. Roku 1531 byl zaživa uvařen v oleji na tržišti německého města Osnabrücku bývalý mincmistr Lambert Vlemynck. Bylo mu téměř devadesát let, což byl v té době věk zcela výjimečný. Pozoruhodné rovněž bylo, že člověk, jehož posláním byla ochrana mincí, podlehl pokušení a téměř po celý svůj život dával razit lehčí či dokonce rovnou falešné peníze. Ke své smůle nestačil zemřít včas pokojnou smrtí a na jeho zločiny se přišlo. Výsledkem byla exemplární a zároveň hrůzná poprava.
Šíleným pyromanem byl mimo mého nezvedeného synovce Martina i francouzský král Filip Sličný. Ten ovšem nepodpálil v bytě koberec, nýbrž krutě a bez milosti pronásledoval Židy. Proč asi?? Odpověď je nabíledni. Majetek. Jak známo, Židé byli bohatí. Nechával je po desítkách upalovat v příkopech naplněných chrastím, smolou a poleny. Když došli Židé, obrátil Filip Sličný svou pozornost k Templářům.  V roce 1310 nechal upálit hned 34 templářských rytířů odsouzených za kacířství naráz. Roku 1314 shořel na hranici i velmistr řádu Templářů Jackues de Molay a Guy. Filip Dlouhý, poučen krutostí Filipa Sličného, nebyl také troškař. Ba dokonce svého předchůdce i předčil a to ve všech směrech. V Chinonu dal vykopat velkou jámu a v ní upálit sto šedesát Židů. Mužů, žen i dětí. Všichni byli usvědčeni ze spojení s ďáblem a malomocnými, proto aby údajně otrávili studny. Nejbohatší z nich se mohli vykoupit.(jak rozporuplné!!) Královské pokladně to tehdy přineslo zisk 150 000 liber. Nakonec upálil i malomocné, byť byli křesťanské víry. Tentokráte, ale nehrál roli majetek. Oni se totiž paktovali s Židy a to byl neodpustitelný hřích. Někdy ovšem nařizovalo takzvané „retentum“ katovi, aby odsouzeného pokradmu zabil ještě před zapálením hranice a ušetřil jej tak utrpení z plamenů a kouře. Tato zvláštní milost byla tajná a při veřejném vyhlášení rozsudku se nečetla. Neměl se o ní dovědět ani odsouzený. Kat mohl sprovodit odsouzence přivázaného ke kůlu hned několika způsoby. Za prvé jej mohl jednoduše zardousit, ještě než zažehl plameny. Ve druhém případě umístil mezi otepi předem připravený ostrý hák a namířil jej na srdce odsouzeného. Jakmile zapálil oheň, vrazil hák odsouzenému do hrudi a zabil ho. Třetí způsob spočíval v jednoduchém zavalení odsouzence. Katovi pacholci naň naházeli polena a kat jemu železnými háky utrhnul hlavu. Jak milosrdné! V řadě případů se uvádí, jak si kat při rdoušení popálil ruce tak, že nemohl „retentum“ dokončit, přestože bylo nařízeno. Pozdější variantou „ulehčení“ bylo přivazování pytlíku se střelným prachem odsouzenci pod bradu. Exploze měla tak rychle ukončit jeho muka a utrhnout mu hlavu. Ne vždy se však takováto metoda osvědčila. Děkan Lautner by mohl vyprávět.
Hranice hořely i za homosexualitu, vaření roztodivných lektvarů, cizoložství, obcování se zvířaty, krádeže, mordy a jiné zavrženíhodné zločiny. Komu byl prokázán odpudivý zločin obcování se zvířetem, byl upálen i s tím tvorem, se kterým se tohoto zločinu dopustil. Jistý Jean Brestel, který se spustil s celým stádem, byl upálen i se svými kravami a kozou. Claudie Culamová šla na hranici i se svým psem. Ještě jí nebylo šestnáct let.
Doba byla prostě krutá a mistři popravčí byli zřejmě nejvíce zaměstnanými a tudíž i zámožnými lidmi. Přeskočím pro nás i kata, poněkud nezáživné tresty typu rozřezání pilou, provazem, usmrcení šípy a probodením, otrávením, estrapádou, ubitím holemi a důtkami, zardoušením, garotou, utopením, ukamenováním, věšením a nám už dobře známé a pro kata fyzicky namáhavé lámání kolem, dostávám se k trestu, jemuž se zvyklo říkat „koňská spravedlnost“ a i při tomto pozdvižení měl kat rovněž co na práci. Trhání, neboli čtvrcení koňmi byla pro kata a jeho pomocníky opravdová „hodinářská“ práce. Pominu-li zostření trestu, které těmto popravám předcházelo a o kterých se zde taky zmíním, bylo trhání lidských těl za pomocí těchto ušlechtilých zvířat neméně krvavou podívanou, jako bylo kupříkladu stahování pruhů kůže ze zad nebo hrudníku.
Veškeré umění a obtížnost trhání koňmi spočívaly v práci koní, jejichž úkolem bylo táhnout stejnou silou. Z toho důvodu vedli katovi pacholci jednotlivá zvířata za uzdu a druzí zároveň sledovali, aby byla jednotlivá lana stejně napnuta a aby zvířata zabírala všechna stejně a bez trhání, aby tak všechny čtyři údy byly napínány stejnou silou. Hlavní a patrně i nejdůležitější starostí kata bylo dohlédnout na to, aby zvířata vyvíjela tah rovnoměrně a jeden úd se neutrhl dříve než ostatní, kdyby některý kůň vyrazil příliš rychle nebo vypadl z rytmu. Kat sám vybíral a kupoval zvířata vhodná pro exekuci a to dle fyzických dispozic odsouzeného. Obecně platilo, že pro nohy odsouzeného se vybírala zvířata silnější než pro ruce, aby byly všechny čtyři údy utrženy současně. Ubohá zvířata. Při popravě Ravaillaca se koně vyčerpávaly celou hodinu a při popravě jistého Damiense dokonce hodinu a půl!
14. května 1610 byl právě Ravaillacem v pařížské rue de la Ferronnerie zabit dýkou král Jindřich IV. Sám pachatel se na místě nechal zatknout a tvrdil, že čin spáchal z čistě náboženských pohnutek. Ravaillac byl strašlivě mučen, aby přiznal spolupachatele nebo alespoň toho, kdo jej k tak ohavnému činu navedl. Veškerá snaha kata však vyšla vniveč. Mučený mlčel jako hrob. Byly pro něj vymýšleny ty nejpotupnější tresty a dokonce měl být veřejně zaživa stažen z kůže, ale nakonec bylo rozhodnuto, že bude roztrhán koňmi. Ještě na popravišti byl vyslýchán právem útrpným a mučen jako zvíře. Pálili jej sírou, trhali ho kleštěmi po celém těle a do ran mu lili roztavené olovo. Nakonec byl na náměstí Gréve roztrhán koňmi. Poprava trvala nezvykle dlouho, protože Ravaillac byl velmi silné tělesné konstituce a tělo stále odolávalo, přestože koně už byli schváceni. Trvalo to ještě dlouho, než na dlažbě zůstal ležet škubající se trup. V protokolu o popravě se lze dočíst, že jakmile byl Ravaillac roztrhán, „lid všeho druhu se vrhl s meči, noži a vším, čím se dalo řezat, na jeho pozůstatky, rozřezal je a vláčel po městě, kde je na různých místech pálil. Švýcarské gardy využily vhodného postavení a přinesly odtamtud spoustu kusů masa, které pak opékaly na nádvoří Louvru.“ V dobových spisech se lze dočíst i takových nechutností, že si děti z radosti rozdělávaly ohýnky a vesničané si odnášeli domů Ravaillacovy vnitřnosti. „Ženy se zakusovaly do kusů masa a říká se, že jedné z nich se podařilo zakousnout se i do srdce.“ Ravailaac byl doslova a do písmene rozerván.
 II.

Bývalý chovanec Jezuitů a sluha jisté venkovské měštky Varneuil Saintreusové, Robert Francois Damiens byl psychicky vyšinutý člověk. 5. ledna 1757 zaútočil kapesním nožíkem v zámku ve Versailles na krále Ludvíka XV. právě ve chvíli, kdy král vystupoval z kočáru. Byla zima a ránu ztlumil králův oděv a několik kožichů, které měl na sobě. Krvácel sice, ale králův chirurg La Martiniere konstatoval, že rána není hluboká a nijak vážná. Protože dýka nebyla otrávená a král tudíž přežil bez úhony, požadoval pro viníka nezvykle krutou pomstu. Jiné prameny naopak tvrdí, že sám král nechtěl, aby se Damiensovi nijak ublížilo. Faktem, který lze králi vyčítat – a lid to také udělal -, však je, že král nevyužil práva milosti a že za tak nepatrnou ránu připustil nezvykle strašlivý konec obviněného. Damiens sám se ve vězení pokusil o sebevraždu a to velice originálním způsobem. Chtěl si totiž ukroutit genitálie a tak zřejmě vykrvácet. Proto byl po celé dva měsíce připoután k palandě pevnými řemeny, které mu poutaly všechny končetiny a byly přikovány k zemi. Odvazovali jej pouze k výslechům a k nezbytnému vykonání potřeb. Jak už se stalo v té době tradicí, byl podroben nesmírně krutým výslechům a mučení. Neprozradil ovšem nic víc než to, že krále zabít nechtěl. „Chtěl jsem pouze, aby se jej dotknul prst Boží a aby udělal ve svých státech pořádek a aby zavládl klid. Kdybych chtěl krále zabít, povedlo by se mi to.“ Přestože měl žaludek roztažený nesmírným množstvím vody, kterou do něj lili, paže rozervané řezáním, kotníky rozdrcené španělskými botami, hruď a celý trup spálené žhavým železem, tvrdil stále totéž a nic jiného už neřekl. Když výslechy skončily, nedokázal se už ani pohnout ani stát. K vyslechnutí rozsudku byl dovlečen v koženém pytli, který mu pod krkem stáhli provazem tak, že mu byla vidět jen hlava. A rozsudek zněl: „Bude odveden na náměstí Gréve a na popravišti, které tam bude vztyčeno, mu budou kleštěmi utrženy prsní bradavky, budou mu rvány paže, stehna a lýtka, na sírovém ohni mu bude upálena pravá ruka, která držela nůž, jímž chtěl spáchat řečenou královraždu, do míst, kde mu bylo vyrváno maso, mu bude lito tekuté olovo, vroucí olej, smůla a pryskyřice, vosk a síra svařené dohromady. Poté bude jeho tělo taženo a roztrháno čtyřmi koňmi a po smrti bude jeho tělo spáleno a popel rozmetán po větru.“ Věru neblahé vyhlídky na budoucnost. Poprava se konala ve čtyři hodiny odpoledne na náměstí Gréve. Sešel se neskutečný dav. Lidé seděli i na střechách domů. Šlechta platila za místa u oken v prvním a druhém patře domů až čtyřicet louisdorů. Taková to měla být podívaná!! Uprostřed náměstí stála dvě popraviště. Spíše byla široká než vysoká. První z nich bylo určeno k upálení pravé ruky a trhání těla kleštěmi. Druhé bylo nižší a k němu měl být odsouzený přivázán, aby mohl být roztrhán. Přítomni byli dva mistři popravčí. Gilbert Sanson, kat z Remeše a čestný kat pařížský, bratr Jeana Baptisty Sansona a jeho synovec Charles Henri Sanson, oficiální pařížský kat. Ten se později stal nejslavnějším mistrem popravčím katovské rodiny Sansonů a o několik let později zkrátí o hlavu i Ludvíka XVI. V době Damiensovy popravy mu bylo teprve devatenáct let. Oba mistři popravčí byli oděni do modrých krátkých kalhot pod kolena, červených vest, s černě vyšívanými motivy šibenice a žebříku, na hlavách dvourohý klobouk šarlatové barvy a u pasu meč. Pomáhalo jim patnáct pacholků, kteří na sobě měli zástěry ze žluté kůže. Ještě než procesí dorazilo na náměstí, byli sem přivedeni čtyři silní koně, které Charles Henri Sanson zakoupil za částku 432 liber. Sotva Damiense přivezli, ihned jej vytáhli na první popraviště, kde již farář z kostela sv. Pavla předříkával modlitby. Damiens byl natažen a uchycen v podpaží a tříslech dvěma kovovými půlkruhy přišroubovanými k popravišti. Gilbert Sanson mu vložil do ruky nůž, kterým napadl krále a přivázal jej provazem. Pak mu strčil ruku do ohně, z něhož stoupaly čpící sirné výpary. Odsouzenec začal strašlivě řvát a škubal sebou v poutech. O pár minut později už ruku neměl. Zvedl hlavu a zadíval se na pahýl, jež mu z ruky zbyl. Rána příliš nekrvácela. Bránily tomu sirné výpary z ohně. Katovi pacholci jej pak uchopili, srazili na zem a začali jej svlékat. Ponechali mu jen krátké kalhoty. Legris, jeden z katových pomocníků vzal kleště rozžhavené ve výhni a hned jimi rval Damiensovi maso z hrudi, paží a stehen. Kleště rvaly tkáň a zanechávaly po sobě strašlivé rány, do nichž ostatní pomocníci lili ihned roztavené olovo, hořící smůlu či tekutou síru. Celým náměstím se linul odporný smrad ze spáleného masa. Damiens „opilý bolestí“ ještě povzbuzoval své trýznitele a po každé ráně křičel: „Ještě, ještě.“ Od úst mu šla pěna, plakal a zdálo se, že mu oči vypadnou z důlků. Nakonec ztratil vědomí. Probral se až na nižším, asi metr vysokém popravišti. Položili ho s roztaženýma rukama i nohama na dvě fošny, zbité do tvaru svatoondřejského kříže. Jeho trup sevřeli rovněž do dvou prken, zbitých do tvaru kříže. To proto, aby zabránili tomu, aby koně při tažení neodtáhli jeho tělo na jednu stranu. Každého koně řídil ozbrojený jezdec. Charles Henri Sanson vydal povel a strašlivé čtyřspřeží se dalo do pohybu do čtyř různých stran. Pouta držela pevně a končetiny se protahovaly do nepřirozené délky. Z hrdla odsouzeného se linul nelidský řev. Když už to trvalo dobrou půlhodinu, rozhodl se Henri Sanson, že končetiny oslabí. Přikázal jezdcům, kteří dosud táhli každou nohu jinam, aby směřovali za hlavu odsouzeného. Všichni čtyři koně nyní táhly tedy jedním směrem. Říkalo se tomu „Scaramouchův výpad“ a nohy byly při něm nepřirozeně taženy podél těla za hlavu. Stehenní kosti se nakonec vykloubily, údy však stále držely a nepraskly. Po hodině marného úsilí byli koně naprosto schváceni.  Přestože byli neustále pobízeni ostruhami, byli tak znaveni, že Charlese Henri Sansona jaly obavy. Koně vyvíjeli takové úsilí, že jeden upadl a málem nevstal. Protože však byli stále pobízeni křikem a biči, táhli plnou parou dál, ale bez valného úspěchu. Farář od svatého Pavla omdlel a několik čumilů rovněž. Ale ne všichni byli tak útlocitní. Jak popsal Robert de Villeneuve v Muzeu poprav, některé dámy se odvracely jen proto, aby se mohly věnovat orálnímu sexu. Charles Henri Sanson nakonec požádal chirurga Boyera, aby šel na radnici a řekl tam, že není možné Damiense rozčtvrtit, pokud mu nenaříznou hlavní nervy. Boyer se vrátil s tím, že nemohou najít žádný tak ostrý, dlouhý a úzký nůž, který by se hodil k naříznutí masa. Pacholek Legris vzal tedy sekeru a vazivo končetin přesekl. V tu ránu stříkala z ran krev. Znavení koně opět vyrazili, ale tentokrát se jim už podařilo urvat obě ruce a jednu nohu, které za nimi vlály vzduchem, zatímco potoky krve tryskající z ran smáčeli dláždění. Damiens měl již jen jednu nohu, ale přesto pořád dýchal. Zježené vlasy mu během několika minut zbělely. Svědkové tvrdili, že zatímco sebou trup ještě nepřirozeně škubal, Damiens pohyboval rty jakoby, chtěl něco říct. Podle Voltairova svědectví dýchal ještě ve chvíli, kdy jeho tělo vhodili na hranici. Lid přijal tuto krvavou podívanou s rozhořčením a toho dne začala v srdcích lidí klíčit revoluce. Zbývá jen dodat, že Gilbert Sanson se z této odporné řezničiny už nikdy nevzpamatoval a vzdal se místa kata. Jeho synovec Charles Henri Sanson musel ke všemu čelit obvinění, že svou práci dostatečně nezvládá a byl i několik dní proto žalářován. Tolik tedy o poznání lidské anatomie z koňského hřbetu. Jen by mě zajímalo, kdo vlastně vyslovil jako první onu nám dobře známou myšlenku, že pohled na svět je nejkrásnější právě ze hřbetu koně. Našim ozbrojeným účastníkům poprav bych takovýto pohled na svět rozhodně nezáviděl a neměnil bych s nimi.

Korupce v podání mistra popravčího

Kat býval obvykle tak zručný, že se mu podařilo oddělit hlavu od těla hned prvním úderem. A vděčné publikum to dovedlo ocenit. V červenci 1737 se katu Pruďhomovi povedlo setnout hlavu takovým způsobem, že to vešlo do dějin jako svého druhu nedostižný vzor. (Pan Guiness ještě nebyl na živu. Pozn. aut.) Odsouzenému Beaulieuovi de Montigni setnul hlavu jediným úderem, ještě ji stačil zachytit a než ji položil na zem, ukázal ji ze všech stran lidu. Poté se uklonil publiku, stejně jako to dělají herci na pódiu. „Dav velice chválil jeho zručnost v nakládání s mečem“, dočteme se v dobových spisech.
Stejně tak šikovní byli čínští kati. Mistři v zacházení se šavlí. Francouzský vojenský atašé, který působil v Číně mezi dvěma světovými válkami, popsal veřejnou popravu patnácti odsouzených takto: „Odsouzenci klečí ve dvou řadách s rukama svázanýma za zády. Kat zdvihne před každým odsouzencem šavli a udeří. Hlava jakoby váhala, ale pak se přece skutálí na zem. Z přeseknutých krkavic vytryskne mohutný proud krve, tělo náhle ochabne a pak se pomalu sesune do kaluže krve. Pouze jedinému odsouzenci není hlava useknuta hned napoprvé. Povede se to až po pátém úderu a odsouzenec zatím vydává nelidský řev.“ Důvodem tohoto katova selhání byla, jak uvádí vojenský atašé ta skutečnost, že odsouzený nedal katovi spropitné!!
Nejčastějším a také nejpotupnějším způsobem jak zbavit člověka života, bylo oběšení. Věšelo se často a všude. Většina zemí pro tento druh popravy budovala popraviště se šibenicí, které stávalo kus za městem, aby se tak zabránilo tomu, že by zápach tlejícího těla oběšence bylo cítit až ve městě. Odsouzený se totiž po vykonání rozsudku ponechal viset na šibenici tak dlouho, dokud se jeho tělo nerozpadlo. Hnijící tělo oběšence tak mělo varovat ostatní zločince před dalším pácháním trestné činnosti. Trest smrti oběšením postihl většinou muže, protože pohled na visící ženu, které by bylo vidět pod suknice, byl nepřípustný. Ve výjimečných případech, kdy byla odsouzena k takovému trestu žena, bylo její tělo ihned po vykonání rozsudku z šibenice sňato a pohřbeno. Mnohem častěji byla ovšem dotyčná připravena o hlavu. Tento trest byl pro ženu považován za důstojnější. V tomto případě už měl kat mnohem těžší práci. Poprava stětím už znamenala pro mistra popravčího jistou dávku umění a zručnosti. Tnout těžkým mečem nebo sekerou už vyžadovalo sílu, zkušenost a přesnost. A katové se snažili. Ještě aby ne! Za každou zpackanou popravu totiž riskovali přinejmenším žalář a výtky šlechty, v tom horším případě i zdraví a smrt. Sekera byla jako popravčí nástroj používána spíše ve středověku a s nástupem novověku u tohoto způsobu zůstávali spíše mistři popravčí Francie a Anglie. V našich zemích se postupem času přešlo na mnohem efektivnější stínání hlav popravčím mečem. Meč byl lépe ovladatelný a nebylo třeba ani špalku, o který se zastavilo ostří těžké jednostranné sekery. Odsouzenci byli stínáni v kleče, nebo vsedě na židličce. Členové vyšších stavů a šlechty pak měli na výběr a mohli zvolit způsob stětí ve stoje. Dávalo se tak tímto způsobem ve známost, že popravován jest šlechtic, nebo šlechtična. Pro kata samotného znamenala takováto poprava jistou obtíž, protože musel ránu mečem vést na krk odsouzence ve výši jeho šíje a ze strany. Zkušení mistři popravčí však i tento způsob bravurně ovládali a ve většině případů ťali s hodinářskou přesností. Čtvrcení sekerou, lámání končetin a hrudníku kolem či palicí, vpletení do kola či postupné narážení odsouzence na kůl, bylo pro kata spíše zábavou než dřinou. Takovýto způsob totiž zaručoval fakt, že odsouzenec následně opravdu zemře a kat tak nepodstupuje riziko lynče za zpackanou popravu. Nechápu proč, ale u takovýchto krvavých jatek dav ječel nadšením a dokonce i kata a jeho pomocníky povzbuzoval. O tom, zdali mistři popravčího řemesla opravdu používali při výkonu své práce roušky, masky či rudé kápě se dochovalo opravdu jen velmi málo. Většinou jen popis očitých svědků naznačoval, jak byl asi kat při popravě ustrojen. Doboví kreslíři a rytci zobrazovali většinou kata jako průměrně vysokého, nijak zvlášť urostlého muže, oděného v dobových šatech. Jestli kat opravdu nosil, či nenosil svou rudou kápi a proč, si netroufám hádat. Úvahy o tom, zdali byl takto vyobrazený mistr popravčí skutečností, nebo jen fikcí dávno zemřelých umělců, ponechám milý čtenáři na Tobě. Faktem je, že katovští holomci zcela běžně nosili při popravách černé škrabošky a kápě a někteří katové ve svých pamětech zmiňují rudou škrabošku. Opravdu nevím a nehodlám tady spekulovat.
Jedno vím, ale takřka jistě. Katem se mohl stát výhradně muž. Dočetl jsem se jen jediného případu, kdy se katovského řemesla ujala žena, ovšem tento krvavý pokus neměl dlouhého trvání.