Satanův sluha

Nejen babky kořenářky, zaříkávačky a všeliké různé travičky a čarodějnice byly posedlé představou, že jejich mysl ovládá sám satan a jemu, že tedy sloužit mají a různé čáry a kouzla je jim dáno provozovat. Touto stupidní domněnkou trpěli v nejednom případě i muži a jejich fanatismus zasahoval až někam tam, kam nesahá lidský rozum a logika. Tito lidé žili zřejmě s utkvělou představou, že jejich čarování je to pravé a správné a jestli se doposud nikomu nepodařilo čarování jako takové uvést v realitu, tak zrovna oni budou ti praví, ti vyvolení. Následující krátký příběh, který budeš číst, se stal roku 1606. Činy, jež spáchal jeho hlavní protagonista, byly nadmíru hnusné až odporné a převelice krutá byla i odplata, kterou na základě vyšetřování a rozsudku na odsouzeném aplikoval kat. Jak už jsem popsal v minulém příběhu, tak fanatismus některých jedinců ve středověku a novověku neznal mezí. Mezi oblíbené talismany těchto pomatenců patřily mrtvoly. Tedy jejich části, nebo části jejich oděvu a především potom oběšenci a provazy, na kterých byli oběšeni. S těmito relikviemi potom tito „čarodějníci“ vykonávali svá kouzla a čáry. Jak se dovídáme z „Knih černých, jinak smolných města Nymburka“ z dubna 1584, smysl tohoto čarování, které se většinou odehrávalo po hostincích, byl nadevše závažný – šlo totiž o trávení lidí na objednávku. Začněme tedy.

Nějaký Václav Krmelka byl podroben roku 1604 výslechu právem útrpným, aby doznal vše, z čehož byl obviněn. (v témže roce byl i popraven) Žaloba jej totiž vinila z přetěžkého hrdelního zločinu – z čarodějnictví. Na mučidlech jmenovaný obvinil i jistého Jana Špičku a vyšetřování tedy pokračovalo. Z června roku 1606 se dochoval hrůzostrašný „vejpis od práva města Nymburgka z kněh černých, jinak smolných“ který zaznamenává „vyznání zločinné Jana Špičky“. Rychtář tehdy jmenovaného Špičku nabádal, aby vše doznal a ulehčil tak svému svědomí, bohužel však pro něj (pro Špičku) ten zatvrzele mlčel a tvrdil, že vše je holý nesmysl a do nebe volající omyl. Ještě téhož dne jej dostal do rukou kat. Ještě ve chvíli, kdy jej katovi pacholci uvazovali k žebříku, tvrdil, že o ničem neví, že nic špatného neprovedl, ale tím si už nepomohl. Špičkovy ruce svázané za zády kat prudkým švihem zezadu natáhl vzhůru a tím je za strašlivé bolesti vykloubil. Katův pacholek následně počal napínat jeho tělo rumpálem, který byl umístěn v dolní části žebříku. Když bylo jeho tělo napnuté takřka k prasknutí, začal obviněný s hlasitým křikem vypovídat a písař zapsal:
Už jako malého chlapce jej k nepravostem naváděl jistý Jan Nežerka z Budiměřice. S dalšími třemi povedenými lotry, s jistým Petrem Kozlů, s již zmíněným Václavem Krmelkou a s Kubou Mrňákem, krčmářem z Budiměřic vykopali na hřbitově u kostela ve Velkém Jeseníku hrob nepokřtěného novorozence jakéhosi pasáka z vesnice Jíkve. Mrtvolku rozřezali na čtyři kusy a používali je k čarování ve stájích. Zbytky tělíčka vytírali žlaby, aby klisny, které z nich žraly, seschly a zdechly.
Kat se činil a obviněný Špička zpíval dál:
…že… S Václavem Krmelkou už sedmnáct let před výslechem útrpným odřízli viselce z nymburské šibenice. Sebrali jeho košili, usekli mu pravou ruku a čtyři prsty na pravé noze a také sebou vzali provaz, pověstný svou čarovnou mocí. Špička tehdy nelenil a odříznul odsouzenci také přirození, které dle pověr mělo obzvláště velkou čarodějnou moc. Zpuchřelou košilí vytírali žlaby ve stájích. Oproti čarám s rozřezaným novorozencem měly však mít tyto kouzla zcela opačný efekt. Klisny měly dobře žrát a být silné. Kousky provazů z oběšence potom tito dva černokněžníci strkali koním do postrojů a do chleba, který dávali koním žrát. To proto, aby klisny dobře tahaly. Když došlo opět na mučení, obviněný Špička už jen neustále opakoval to, co už jednou řekl a k ničemu dalšímu se nechtěl znát. Následující den měl tedy podstoupit další stupeň mučení a s ním katové dovlekli do mučírny i jím obviněného Jana Nežerku, který se okamžitě do Špičky zostra pustil: „Což Ty o mně, Jene Špičko, mluvíš „?!
Špička však neváhal a oproti výpovědi z minulého dne si ještě přisadil a ve smolné knize bylo tak i zapsáno. Obviňoval Nežerku z roztodivných činů, kterých se měl dopouštět a jeho, ještě coby pachole měl k těmto činům také nabádat. Špička slovy dnešních kriminalistů doslova zpíval o sto šest, jen aby se vyhnul dalšímu mučení. A když Nežerka všechna obvinění popřel, vpálil mu Špička do očí a bylo zaznamenáno:
„Mlč jen mi, Jene, mlč! Když Ty budeš v těchto místech, povíš jináč.“
A Špička ševelil dál. Ochotně vypovídal o všem a o všech. Když obviňoval i jistého Mikše Kokrhavého, že čarodějnými praktikami dělal škodu na koních pana Václava Bergera a provozoval další ošklivá kouzla, ohradil se nařčený a vše popřel.
„Darmo nemluv a nelži!“ Ale Špička, šílený bolestí na něj volal: „Mlč jen, jistá jest to pravda! Když Ty sem do toho místa dostaneš, budeš jináč mluviti.“ Strachy sinalý Nežerka požádal, aby byl Špička znova „dán na žebřík a z něj stržen“, protože věřil, že za doprovodu ještě krutějších bolestí Špička svá tvrzení proti němu odvolá. Se zlou se však potázal. Bolestí už doslova šílený Špička jen křičel: „Co jsem předešle mluvil, ještě mluvím, že jest u mne tomu Nežerka naučil. A co jsem koliv na něj předešle vyznal, to svou duší zpečetiti chci“! Strach tehdejších soudců z čarodějnictví byl obrovský a proto ani přiznání, byť na mučidlech nebylo v žádném případě polehčující okolností. Špička dobře věděl, že se nad jeho životem stahují mračna a jeho životní pouť už se počítá jen na hodiny. Možná proto osočoval všechny okolo sebe, možná mluvil pravdu. Kdo ví. V každém případě soudci neváhali ani okamžik a vynesli nad Janem Špičkou exemplární trest. V pátek po sv. Medardovi roku 1606 byl Špička dovlečen na popraviště. Soudci rozhodli, aby se jemu stalo totéž, co prováděl s oběšenci. Naposledy ještě přísahal, že „všecko své vyznání na svou duši bere a na tom, že umříti chce“. Snad doufal, že obměkčí své soudce a dosáhne tak mírnějšího trestu, nebo snad omilostnění. Přepočítal se však. Nereagoval ani na prosby Nežerkova bratra, aby své obvinění stáhnul zpět. Byl si dobře vědom toho, že by se poprava přerušila a jej by čekal kat znova v mučírně a tentokrát by si dal opravdu záležet. Proto chtěl už mít raději vše za sebou a trval na všech obviněních, které proti ostatním vznesl.  Byl dán pokyn k popravě.
Kat přikročil k hrůzné povinnosti a dal se do krvavého díla. Nejprve strhl odsouzenci ze zad dlouhé pruhy kůže a hned na to mu odsekl čtyři prsty na pravé noze. Bolestí šíleného Špičku, který vydával nelidské skřeky, potom katovi pacholci srazili na kolena. Pravou ruku mu položili na špalek, přiložili k ní sekáček (nebo sekeru) a udeřili na něj velikou silou dřevěnou palicí tak, až ruku, která páchala tolik zla, odsekli. I po tomto zostřeném trestu odsouzený Špička stále žil a byl při plném vědomí. Pokud na chvilku omdlel, katovi pacholci jej okamžitě vzkřísili. A krvavé drama pokračovalo. Pacholci odvedli Špičku stranou, strhli jej na zem, roztáhli mu paže, (resp. levou a pravý pahýl) a také nohy a pevně jej za končetiny přivázali ke čtyřem kůlům. Strhli z nešťastníka košili a odkryli tak jeho tělo. I to mělo svůj význam. V doprovodu dalšího Špičkova nelidského řevu z bolesti mu kat nožem vyřízl přirození, stejně tak, jak on provedl oběšenci. Je to k nevíře, ale jak je uvedeno v dobovém záznamu Špička stále žil a byl při vědomí. Věděl tedy co se s ním děje, vnímal, co všechno krutého mu dělají a musel až neskutečně trpět. Blížil se vrchol představení. Kat vzal opět do ruky ostrý nůž a rázným švihem odsouzence na smrt rozpáral odshora až dolů, rozevřel jej a vytrhl mu z těla vnitřnosti a srdce. Zavázal je do jeho košile a potupně je vyvěsil na šibenici. Krvavé divadlo skončilo. Stačilo už jen napsat „vejpis od práva města Nymburgka na Labě k žádosti a potřebě vysoce urozenému pánu, panu Heníkovi z Valdštejna, na Dobrovici, Kunstburce a Chotěšicích etc,“ aby panstvo bylo informováno o tom, jak odsouzený vypovídal a jaký to spravedlivý trest byl jemu uložen a následně i vykonán. O krutosti soudců z Nymburka svědčí porovnání s obdobným zápisem o jiném případu, který se odehrál v Pardubicích, kde v roce 1610 soudili jistého Martina Straku. Prokázali mu dokonce víc „spáchaného zla“ a všelijakých nemravných skutků než Špičkovi. Bez dalších průtahů byl katem sťat. Takže oproti Janu Špičkovi zemřel vlastně smrtí milosrdnou.