Tresty smrti
Zvířata jako popravčí
Využívání zvířat k usmrcení člověka je stejně staré jako lidstvo samo. Již sedm století před Kristem byl Aššurbanipal, nejmocnější asyrský král, znám tím, že vězně předhazoval obrovským dogám. Egypťané dělali něco podobného, jen dávali přednost krokodýlům. V průběhu staletí byli odsouzenci k smrti požíráni, drásáni, drceni podle toho jaké zvíře bylo k exekuci vybráno. V Kartágu a Indii nechávali odsouzence rozdupat na kaši slony. Předhazování odsouzenců psům byl však nejhanebnější a nejpotupnější trest rozšířený po celém světě – v Orientu, v Číně, v Japonsku, v Africe a velmi často i v Evropě. Během dobývání Ameriky přivezli Španělé psy do zámoří a nechali jimi roztrhat stovky Aztéků a Inků. Germáni znali jiný zákonný trest, vyhrazený ženám: odsouzenkyně byla přivázána za vlasy k divokému koni a usmýkána k smrti. Ve Francii a v Anglii uplatňovali tento trest vůči otcovrahům. Římané využívali zvířat k hrdelnímu trestu tak nebývalou měrou, že si to ani nedovedeme představit. Během několika staletí, kdy se šelem s větším či menším zápalem v různých obdobích k hrdelním trestům používalo, doznala praxe několika změn. Odsouzenci, kteří byli předhazováni šelmám buď jednotlivě nebo ve skupinách, byli zprvu svázáni, později volní, ale s holýma rukama. Pak dostávali i lehké zbraně, aby jejich odpor a agónie trvaly déle. Některým se podařilo zabít jednu nebo dvě šelmy, než nakonec podlehly útoku třetí. Nakonec se přišlo na to, že by bylo možné učinit výkon trestu součástí divadelních her, jež byly umně inscenovány a v nichž smrt odsouzeného znamenala vyvrcholení. V představeních hráli často profesionální herci, ve finále pak byly přivedeny odsouzené ženy, které, jak to odpovídalo logice hry, se „odevzdaly“ některému zvířeti obdařenému zvlášť velkým údem, například medvědovi nebo oslu, symbolům chlípnosti. Pokud to nešťastnice přežily, byly ihned na scéně zardoušeny. Jakkoli je nám líto obětí, které zemřely za nepředstavitelných muk, musíme si uvědomit, že nejtěžší daň za tuto praxi zaplatila zvířata sama. Vedle toho totiž, že hrála roli příležitostných katů, byla hromadně nucena bojovat buď proti gladiátorům, nebo mezi sebou či se stávala obětí velmi okázalých honů organizovaných v aréně. Nebylo v tehdy známém světě kraje, odkud by Řím nedovážel šelmy do cirku. Když byly například pořádány hry při otevření Kolosea, stálo to život devíti tisíc divokých šelem přivezených z Afriky. A historik říká: „Římané změnili faunu celého kontinentu a nemůžeme se tomu divit, když si uvědomíme, že zhruba po sedm staletí se z těchto zdrojů čerpalo pro gigantická představení v amfiteátrech.“Lidská zvrácenost neušetřila ani dravé ptáky. Odsouzení byli po ramena či po krk zahrabáni do země a mrchožraví ptáci se na ně slétali hodovat. Ve Francii, Anglii a v Holandsku užívali často jiný trest: na holé břicho obžalovaného dali obrácený kotlík nebo klec a dovnitř byly vypuštěny krysy, lasice nebo plši. Pak byl na dně kotlíku nebo klece rozdělán oheň, jehož se zvířata k smrti bála. Aby se zachránila, hryzala v panice břicho odsouzeného, až se mu prokousala do útrob. V Jižní a Střední Americe, a také v některých oblastech Afriky, platilo za horší smrt než být předhozen šelmám ponechání napospas nepatrnému blanokřídlému hmyzu nebo mravencům, kteří se stěhují po milionech. Stěhovaví mravenci sežerou vše co jim přijde do cesty, a koně jsou během osmačtyřiceti hodin schopni obrat tak, že z něj zbude jen holá kostra. V polovině 18.století existoval tento „mravenčí trest“ ještě v Maroku, ale i v Brazílii. Ve stejnou dobu měli příležitost poznat tento trest i francouzští anarchisté odsouzení k nuceným pracím na Ďábelských ostrovech. V červnu 1891 zveřejnil deník L´Éclair výňatky z dopisu, který se jednomu z nich podařilo propašovat ven. Čtenáři se dočetli: “Mohli byste vidět, jakkoli to zní nepravděpodobně, a přitom je to přece pravda, muže přivázaného ke stromu, pod nímž je mraveniště. Strážci mu třou nohy a stehna třtinovým cukrem, aby přilákali maniokové mravence, kteří jsou vyzbrojeni ostrými a mocnými kusadly… „
Rozpárání břicha
Při trestu rozpárání se odsouzenému vrazí do břicha zbraň. Zatímco Řekové a Římané znali jen prosté rozpárání břicha, v Orientě z něho učinili pomalou a složitou smrt. Otevření břišní dutiny bylo totiž jen předehrou k vyjmutí vnitřností. V Persii odsouzenému předtím, než mu začali řezat a vytrhávat maso, otevřeli břicho a vytáhli ven šest až osm metrů střev a navinuli je na vrátek. Z náboženských válek ve Francii se protestanti stali specialisty v párání břich katolíků. Obnovili starý Perský zvyk a navíjeli útroby na hůl, dokud jim břicho zcela nevyprázdnili.
Seppuka - Harakiri*
Rozpárání břicha je také spjato s typickým japonským způsobem usmrcení, s harakiri. Dříve než se harakiri stalou formou sebevraždy to byl způsob popravy. Teprve daleko později se rozhodnutí provést „seppuku“, tedy harakiri, v literárním jazyce „ otevřené břicho“, stalo výsadou hrdinů, kteří si byli vědomi utrpení, které je čeká, a přesto byli ochotni si krátkou ceremoniální šavlí pomalu otevřít břicho a klidně čekat na smrt.
V 15. století přijala harakiri oficiálně císařská justice a odsouzení šlechtici, samurajové, měli privilegium, že si mohli vzít život sami a vyhnout se tak stětí rukou kata. Hodnostáři a výkvět aristokracie si nejen sami otvírali břicha, ale ještě si i sami podřezávali hrdla. Přípravu na harakiri začínal japonský šlechtic zpravidla hostinou a meditací s cílem duševně se koncentrovat. Pak si klekl na rohož a pokračoval v meditaci, načež začal chladnokrevně odkládat oděv, až byl od kyčlí nahoru nahý. V poloze na bobku pak položil oděv za sebe a rukávy svázal pod koleny do uzlu. Jeho nejlepší přítel, kterého sám vybral, mu podal malou šavli. Sebevrah ji zdvihnul s úctou k čelu a pak, stále vznešeně a pomalu, si vrazil zbraň do levého boku tak, aby prošla napříč tělem a vyšla pravým bokem ven. V tu chvíli se přítel, pro něhož byla veliká čest být vybrán a jenž sledoval všechny sebevrahovy pohyby, prudce vztyčil. Zároveň vytáhl šavli z pochvy a srazil odsouzenému hlavu.
* Harakiri je hanlivé a urážlivé. Seppuku byla páchána POUZE samuraji a to jako:
1) Následování pána ve smrti (Při smrti císaře, či svého nadřízeného...)
2) Pokárání nadřízeného (Výpověď ze služby pro nevhodné chování nadřízeného)
3) Protest/Vyjádření nesouhlasu
4) Ukončení života v bezvýchodné situaci
a několik dalších
Seppuku předchází meditace, loučení, ale také napsání básně smrti (Haiku).
Poté je proveden zákrok pomocí nože Wazikashi a setnutí katanou. Samuraj
konající seppuku si řeže břicho, aby ukázal čistotu svého nitra a duše (Ta
podle japonců sídlí právě v břiše).
* upraveno dle informací jednoho z Vás čtenářů - pana Jana Ryse
Ukřižování
Trest ukřižováním znali Egypťané, Židé, Kartaginci, Féničané, Peršané; v Makedonii, v Řecku v římské říši byl vyhrazen otrokům a za určitých okolností velkým zločincům, bylo-li třeba je zvlášť ponížit. Kříž, který se k tomuto trestu užíval tvořili dvě nebo tři břevna, někdy i čtyři, pokud byla oběť ukřižována do čtverce. Některé kříže měly tvar písmene T, jiné X nebo Y. Kříž tvaru T se někdy používal v obrácené poloze, takže hlava odsouzeného směřovala dolů. Tento trest byl vyhrazen buřičům.
Hřeby v zápěstí
V Římě, v Řecku i v Orientě odsouzence napřed zbičovali a pak byl nucen odnést si kříž na místo popravy. Přesněji řečeno nesl pouze patibulum, tedy vodorovné horní břevno kříže, protože svislá část, „stips“, již byla při příchodu odsouzeného a katů připravená, zatlučená do země. Nespočet obrazů znázorňujícího Krista kráčejícího ke Golgotě a nesoucí celý kříž tedy neodpovídá skutečné trestní praxi té doby. Když odsouzenec došel na místo popravy, byl někdy přivázán ke kříži provazy, ale nejčastěji přibit hřeby. V prvním případě, jakmile měl ruce natažené a přichycené k patibulu, bylo patibulum vytaženo pomocí kladky nahoru na svislé břevno a do něj pak pevně zapadlo. Při přibití se postupovalo obdobně, ruce byly nejprve přibity k patibulu, a jakmile byl odsouzenec zavěšen, přibili mu nohy. Někdy přibili odsouzence už na zemi a kříž pak byl vztyčen a zasazen do předem připravené jámy i s ním. Hřeby se zatloukaly vždy do zápěstí, a to do dvou míst. Pokud měl kat určité zkušenosti, vrazil dlouhý hřeb do úzkého prostoru mezi kostmi. Hrot hřbetu tento prostor roztáhl, ale nic nepřerazil, nanejvýš přesekl mediální nerv, v důsledku čehož se palec křečovitě zkroutil do prohlubně dlaně. Pokud jde o nohy, ty se přibíjeli různě. Buď byly položeny vedle sebe a každá přibita zvlášť jedním hřbetem, nebo byly překříženy přes sebe a přibity najednou, anebo u čtverhranných křížů byly roztaženy. Vždy však, bez ohledu na použitý postup, se paty nikdy neopíraly o podpěru, jak to často vidíme na náboženských obrazech. Taková podpěra by vlastně odporovala smyslu trestu ukřižováním, protože by potrestanému umožnila opřít se, aby se nadechl. Na kříži se totiž neumíralo hladem a žízní, jak si mnozí myslí, nebo dokonce vykrvácením - přibití vyvolalo celkem malé krvácení - , ale udušením. Ukřižovaný mohl dýchat jedině tak, že se pokoušel přitáhnout za paže. V poloze, v jaké byl, kdy ho navíc ještě držely hřbety, jež mu způsobovaly prudké bolesti, docházelo velmi rychle k prudkým stahům všech svalů, zatímco hrudní koš se nemohl vyprázdnit. Tento jev pozorovali a popsali vězni zachránění z koncentračních táborů, kteří byli ukřižováni přítomni. Vyprávěli, že se ukřižovaným zavěšovala na nohy těžká závaží, aby se jim zabránilo přitahovat se pažemi a urychlilo se udušení. Ze starověkých národů pouze Židé umožňovali trest zmírnit tak, že na sklonku odsouzenci zlomili nohy, a tím urychlili udušení. Odsouzenci zůstali na kříži viset, dokud se o ně nepostarali draví ptáci.
Kůl v těle
Naražení na kůl je jeden z nejhorších způsobů usmrcení, na jaké lidská krutost přišla. Spočívá v zaražení kůlu do těla odsouzence, nejčastěji spodem těla, který je pak v tomto stavu nechán dokud se nedostaví milosrdná smrt.
I když tohoto způsobu popravy používaly hlavně orientální a asijské národy, byl rozšířen po celém světě – v Africe, Střední Americe jako i v Evropě, ve slovanských zemích a v německých státech za Karla IV., jehož Karolinský zákoník jej stanoví pro ženy, které zabily své vlastní dítě. V Rusku přežilo naražení na kůl až do doby carevny Alžběty v polovině 18. století. O století později se s ním setkáváme ještě v Siamu, v Persii, a zejména pak v Turecku, odkud byly popravy touto technikou hlášeny ještě z doby okolo roku 1830. Mannův zákoník v Indii, předchůdce všech náboženských i světských zákonů, jimiž se řídila indická společnost, uváděl naražení na kůl jako první ze sedmi stanovených hrdelních trestů. Asyrští vládcové se pyšnili tím, že nechávali na kůlu umírat povstalce i poražené. Také Peršané si tuto techniku exekuce velice oblíbili. Technika naražení na kůl byla na celém světě přibližně stejná, i když měla několik variant. Je pravda, že některé národy, například Asyřané, naráželi odsouzené tak, že jim vráželi kůl do břicha, aby vyšel ven v podpaždí nebo ústy, ale tento způsob nebyl příliš rozšířený a většinou byl dřevěný nebo kovový kůl zaváděn řitním otvorem.Aby to bylo možno udělat byl odsouzenec položen břichem na zem, roztáhli mu nohy a upevnili je, nebo je drželi katovi pacholci, ruce mu znehybnili kolíky zaraženými do země nebo mu je svázali za zády. Nyní záleželo na průměru kůlu: v některých případech stačilo řitní otvor namazat, aby byl kluzký, jindy jej prořízli nožem. Kat pak vrazil oběma rukama kůl do těla, jak jen to šlo daleko, načež jej ještě kyjem či palicí zatloukal dále. Zde se pak nabízelo více možností jež byly stanoveny v zákonících a přihlíželo se k nim při vynesení rozsudku. Někdy byl kůl zaveden do těla do hloubky padesáti až šedesáti centimetrů, načež byl i s odsouzencem zasazen do předem připravené jámy. Odsouzený trpěl nevýslovnými bolestmi a smrt nepřicházela mimořádně dlouho. Vztyčený kůl pronikal odsouzenému do těla stále hlouběji jen jeho tíhou, až nakonec vyšel ven v podpaží, hrudí, zády nebo břichem podle toho, jak byl do těla zaveden. Mohlo trvat i několik dní než odsouzený zemřel. Někdy se do těla vrážel kůl velmi ostrou špičkou. V takovém případě smrt nastala mnohem rychleji, protože kůl při průchodu tělem poranil řadu orgánů a způsobil rozsáhlé rány a krvácení. Peršané, Číňané, Barmánci a Siamci špičatý kůl opustili a dali přednost kůlu, jehož konec byl seříznut a zakulacen, aby co možná nejméně narušil důležité životní orgány. Neroztrhal je ani neprobodl, ale odstrčil je z cesty, takže se natěsnaly okolo něho. Smrt však byla stejně nevyhnutelná, ale mohla přijít až za několik dní, což zvyšovalo exemplárnost trestu. Číňané se v tomto případě vyznamenali, protože zavedli ještě odpornější způsob naražení na kůl. Do spodku těla odsouzeného nejprve zavedli dutý bambus, jenž usnadnil zaražení železné tyče rozžhavené do ruda.
Rozčtvrcení a roztrhání
Trest spočívá v rozřezání celého těla na malé kousky, nebo v postupném vytrhávání kousků kůže a svaloviny, dokud nenastane smrt. Tato technika popravy se těšila obzvláštní oblibě asijských a orientálních národů, Egypťanů, Asyřanů, Babyloňanů a samozřejmě také Peršanů. V Anglii za krvavé vlády Jindřicha VIII. se v 16. století čtvrcení a trhání těšilo královské přízni. Starý Anglický zákoník předpokládal, že srdce a vnitřnosti budou odsouzenému z těla vyrvány zaživa a pak uvařeny. I když se tato ustanovení již dlouho nepoužívala, najdeme je v trestních zákonech až do 19. Století. Římané začínali často vytržením ňader u žen a kastrací u mužů. Ale skutečnými mistry v trhání lidí zaživa byli Číňané, kteří tento trest pozdvihli na úroveň umění a zcela přesně kodifikovali jeho průběh. Podle zvyku se začínalo utržením ňader a vytržením hrudních svalů. Pak následovalo vytržení masa z vnější strany stehen. Potom byl roztrhán kousek po kousku zbytek těla. Když pak mučedník za několik hodin zemřel, bylo jeho tělo zcela bezvládné. Ve starověku dovoloval Egyptský zákoník alexandrijským lékařům používat k vědeckým pokusům živé odsouzence. V 19. a počátkem 20. století mučili japonští lékaři odsouzence, aby poznali lépe fyziologickou odolnost lidského druhu. Neudiví pak, že nacističtí lékaři dělali na vězních z koncentračních táborů pokusy všeho druhu.
Pro potěšení diváků
Hned na začátku trhání kat oběti šikovně rozřízl hrtan, aby nemohla křičet. Zprávy o veřejném čtvrcení v Číně pocházejí ještě ze začátku 20. Století. V roce 1926 byl německý kriminolog Robert Heindl přítomen veřejnému trhání odsouzence v Kantonu při němž, jak napsal, „se diváci bavili, smáli, kouřili a jedli ovoce“. Jiné svědectví, jen o několik let starší, pochází od Henriho Normana: „Lidé se brodí po kotníky v krvi, křičí radostí a nadšením, useknuté hlavy vypadají jako míče na trávníku… Kat je rudý krví až po kolena a z rukou mu skapává krev.“
Upálení
Zdá se, že trestání ohněm je právě tak staré, jak lidstvo oheň poznalo. Slavný Chammurapiho zákoník - nazvaný podle mocného babylonského krále – stanoví trest upálením vedle utopení a pověšení. Mannův zákoník, svod staroindického náboženského i občanského práva, uvádí upálení jako jeden ze sedmi doporučených způsobů popravy. Také zákoník Chetitů, mocného národa žijícího ve 2. století před Kristem v Malé Asii, řadí oheň mezi hlavní prostředky usmrcení viníků. Původní zákony starých Židů jak je najdeme v Levitiku, třetí knize Pentateuchu, věnované zákonům vztahujícím se k výkonu kultu, nařizují upálení pro mimořádné případy bigamie a svatokrádeže. Hranice ve středověku byly tvořeny velkým dílem ze dřeva obsahujícího hodně smoly. Řekové stavěli čtvercové hranice a používali hlavně dřevo tisu, borovice a jasanu. U Římanů mívala hranice tvar oltáře a tvořilo ji dřevo z jasanu a borovice spolu s dřevinami typickými pro italský poloostrov. Galové zavírali odsouzence do velkých proutěných košíků a ty pak zapalovali. S podobným postupem se setkáváme v Japonsku ještě v 19. století. Římané upalovali již první křesťany a císař Nero se bavil tím, že ukřižované natíral dehtem a smolou a měnil je v živé pochodně. Velké ohně se objevovaly po celý středověk v západní Evropě a také v Rusku, kde příležitostně hromadně upalovali příslušníky sekt, jichž bylo na území říše vždy požehnaně. Hranice pro čarodějnice a heretiky vztyčovali ve Francii až do revoluce, v ostatních evropských zemích až do počátku 19. století. Hranice se stavěly dvojím základním způsobem:
Při prvním způsobu byl odsouzený přivázán ke stožáru, vztyčeném na ploše pokryté poleny a otepmi. Okolo odsouzeného postavili jakousi ohradu z trnitých otepí, jež mu sahala do výše kolen či stehen. Tuto metodu si velice oblíbila španělská inkvizice, protože i skrze šlehající plameny k nebi bylo možno odsouzence vidět. Takovou hranici nařizovali soudci často také v Německu a ve Švýcarsku.
Druhý způsob byl daleko užívanější v Anglii, v Itálii, a zejména ve Francii. Při něm byl odsouzený zahrnut otepmi jako skořápkou ze všech stran.
Počátkem 15. Století, roku 1415 Jan Hus – český národní hrdina v Kostnici a několik dalších slavných odsouzenců mezi nimi i Johanka Z Arku, byli upáleni právě na tomto typu hranice, i když je lidová obrazotvornost zpravidla znázorňuje stojící na otepích podle první metody. Na hranici bylo možno se dostat i po smrti. Odsouzenec popravený pověšením, lámáním kolem či stětím mohl být po exekuci ještě navíc spálen na hranici. V některých případech nařizoval pokyn připsaný vespod pod rozsudkem katovi, aby odsouzeného pokradmu zabil a ušetřil ho dlouhého utrpení. Tato zvláštní milost zvaná „retentum“ byla tajná. Při veřejném vyhlášení rozsudku se nečetla a nikdo se o ní neměl dozvědět, dokonce ani odsouzený. Pokud jde o fyzickou likvidaci těla, často je nestačil strávit ani ten největší oheň a leckdy museli přivést šest až osm vozů dřeva. Například Johanku z Arku oheň úplně nestrávil a její srdce a vnitřnosti byly vhozeny do Seiny.
Pomalé spalování
Za Františka I. přivazovali odsouzence k dlouhému trámu, který se sklápěl jako vahadlo přes kolmé břevno (obr.9). Odsouzence tak bylo možno spouštět do ohně a zase vytahovat, aby hořel pomaleji. Tento trest byl ukládán hlavně odsouzeným vojákům a v Paříži ho bylo možno používat i pro kalvinisty. Na „pomalém ohni“ shořelo také mnoho čarodějnic a traviček. Trest přežíval až do druhé poloviny 18. století.
Hranice a sexuální delikty
V dávné minulosti bylo ohněm trestáno cizoložství. Po celý středověk, až do poloviny 18. století, znamenal incest v mnoha evropských zemích upálení. Nejen incest mezi příbuznými, mezi bratrem a sestrou, synem a matkou, otcem a dcerou, což je pochopitelné, ale i mezi vdovcem a matkou jeho ženy, mezi manželem matky a dcerou z prvního manželství. Stejně tak byly za zločin považovány homosexuální vztahy, byly pokládány za zločin proti přirozenosti. Za ně se posílalo na hranici již za svatého Ludvíka ve 13. století, jenž ve svých Ustanoveních pokládal tento zločin za stejně závažný jako kacířství.
Hranice a čarodějnictví
Je třeba odlišit „čarodějnictví“ od „magie“, i když obojí zásobovalo hranice v celé Evropě po staletí. Cílem magie je podrobit si vyšší síly lidské vůle, zatímco čarodějnictví chce přivodit hlavně zásah zlých duchů, přesněji démonů, a přivolat na někoho smrt nebo získat něčí lásku. Hlavní čarodějnické praktiky však spočívaly v paktu s ďáblem, jemuž přenechaly navěky svou duši za dočasné propůjčení jeho škodlivé moci. Běžná rovněž byla příprava nápojů lásky, smrtících lektvarů, vyvolávaní mrtvých, neobyčejně chlípné scény, uhranutí a hádání osudu. Čarodějnictví bylo odsuzováno v každé době a církev je co nejpřísněji a nejkrutěji pronásledovala. Židé, Řekové a Římané trestali čarodějnictví smrtí. V 6. století nařídil francký král Childerik I. za čarodějnictví trest smrti upálením, a tak vzplály první hranice a rychle se rozšířily po celé Evropě.
Pod pilou
Tohoto hrdelního trestu často užívali Egypťané, Peršané, Médové, Thrákové, Židé a další východní národy, od nichž jej převzali Sparťané, Makedonci a dále Řekové a Římani. Za starých časů existoval dvojí způsob jak člověka rozříznout vedví. Při prvním byla oběť dána do velké dřevěné bedny, silně stisknuta mezi dvě prkna a rozříznuta zhruba ve výši pasu pilou na dva kusy. Caligula stejně jako Dioklecián dával přednost druhému způsobu, který spočíval v rozříznutí odsouzence po délce, a ne uprostřed těla, jak měli ve zvyku orientální národy. Při této technice se nabízel dvojí postup. Při prvním se obvykle postupovalo tak, že odsouzenec byl rozříznut odshora dolů, takže se začínalo od hlavy a končilo v rozkroku . Při druhé začínali kati řezat mezi nohama v tříslech. Nohy byly drženy roztažené a končilo se rozříznutím hlavy. Druhý způsob byl mnohem bolestivější, protože odsouzený ztrácel vědomí, teprve když pila dosáhla úrovně pupku. Kati věšeli oběť hlavou dolů častěji, aby její muka ještě podstatně prodloužili, protože poloha hlavou dolů zaručovala lepší okysličení mozku a zároveň bránila rychlému vykrvácení. Tento trest byl často vyhrazován homosexuálům. Poslední popravy pilou byly dílem gestapáckých maniaků během německé okupace Francie. Gestapo mělo ve svém sídle v rue Lauriston v Paříži kromě pil i malé gilotiny sloužící k usekávání údů.
Stětí
Princip stětí spočívá v přeseknutí krku a tedy oddělení hlavy od těla. Vzhledem ke složitosti a krutosti ostatních způsobů se na stětí vždy pohlíželo jako na „prostý trest smrti“. Někteří vládci se vyznamenali mimořádným počtem setnutých hlav. Například Karel Veliký obracel Sasy na víru tak, že jich ve Werdenu dal stít čtyři tisíce najednou. Ale absolutní vítězství, lze-li to tak říct, drží čínský Š` Chuang-ťi, budovatel Velké zdi, který dal v roce 234 před Kristem setnout sto tisíc hlav, aby upevnil svou vládu. V některých zemích – jako například v Anglii, v Rusku a v řadě německých států – se užívalo sekyry, jinde pak meče, tedy ve Francii, v Itálii a ve Španělsku. Nesmíme zapomínat, že „železa“ se neužívalo jen k prostému přeříznutí krku. V orientě a v Asii, zejména v Indii, v Číně a v Persii, se meče užívalo k usmrcení spojenému s předchozím utrpením. Kat tedy způsobil více či méně zející rány, spíše trhal a sekal, než řezal. Usmrcení spočívalo především v tom, že se meče používalo jako pily. Úspěch stětí závisel plně na katovi. Bylo na něm, zda se mu podaří oddělit hlavu prvním úderem, nebo zda bude muset tít několikrát. Meč jímž se vykonávala spravedlnost, byl obvykle těžký, dlouhý a široký, se zaoblenou špicí na konci. Kat mečem napřed třikrát zatočil nad hlavou, aby sekl dostatečnou silou, a pak jej nechal plnou vahou padnout za hlavu odsouzeného. Nebylo to však tak jednoduché. Protože krkem probíhá páteř, která je odolnější, než by se mohlo zdát. Několik zpráv o popravách uvádí, že se meče při stínání ztupily. Ve Velké Británii stětí postupně vymizelo počátkem 18. století a bylo nahrazeno pověšením. V Rusku jej zrušila Kateřina Veliká, ale v porýnských zemích Německa se stětí užívalo až do začátku 19. století.
Stětí ve stoje
Stětí ve stoje, které od kata vyžaduje mimořádnou zručnost, se praktikovalo hlavně v Číně. Bylo vyhrazeno pouze významným osobám, které se setkali osobně s císařem, zatímco obyčejní odsouzenci umírali prozaičtěji na kolenou. Stětí ve stoje bylo rovněž obvyklé v zemích Perského zálivu a tradičně v Jemenu. Ve Francii se příliš mnoho poprav ve stoje neudálo.
Spropitné pro kata
Mnohokrát se básnilo o neuvěřitelné zručnosti čínských katů při zacházení se šavlí. Francouzský vojenský atašé, který působil v Číně mezi dvěma světovými válkami, popsal veřejnou popravu patnácti odsouzených. „Odsouzenci klečí ve dvou řadách s ruka svázanýma za zády. Kat zdvihne před každým odsouzencem šavli a udeří. Hlava jako by váhala, ale pak se přece skutálí na zem. Z přeseknutých krkavic vytryskne mohutný proud krve, tělo náhle ochabne a pak se pomalu sesune do kaluže krve. Pouze jedinému odsouzenci není useknuta hlava na poprvé. Povede se to až po pátém úderu a odsouzený zatím vydává nelidský řev.“ Důvodem neúspěchu, jak uvedl vojenský atašé, byla skutečnost, že odsouzený nedal katovi spropitné.
Gilotina
Předchůdci gilotiny
Řada historiků se domnívá, že první zařízení na stínání hlav vznikla v Persii již velmi dávno. Ve francii objevili badatelé (v Limé v departementu Aisne) velký pazourkový sekáček a domnívají se, že již v době kamenné sloužil k usekávání hlav zvířat. Zařízení na usekávání hlav se užívala v Německu po celý středověk. Byla zde známa pod názvem „diele“. Šlo o jakési okno, jehož svislé bočnice byly půl metru vysoké a byly připevněny ke špalku. Čepel pak sjela až na odsouzencův krk, poté do ní kat udeřil velkou palicí a ostří uřízlo oběti hlavu.
Později se objevily „popravčí stroje“ s pohyblivými čepelemi, jež se pohybovaly vlastní silou. Všechny vypadaly víceméně podobně: měly svislé trámy vysoké asi tři metry, mezi nimiž se pohybovala čepel zatížená kovovým nebo kamenným závažím. Čepel se zdvihala od horní části zařízení provazem procházejícím kladkou umístěnou na spodním příčném břevně, jež zároveň spojovalo oba svislé trámy. Odsouzenec položil hlavu na špalek umístěný mezi nimi. Jakmile byl provaz povolen, čepel sletěla dolů a připravila nešťastníka o hlavu. V Anglii se těmto strojům říkalo „Halifaxovy šibenice“, ve Skotsku „maiden“, v Itálii „mannaia“ a ve Francii „širočina“.
Svatá gilotina
„Hora nářků“, „břitva národa“, „vlastenecké stínadlo“, „špehýrka“, „vdova“, nebo z novější doby „vikýř“, „rachotina“ či „řezačka“, to je jen několik přezdívek, které gilotina dostala, a to jen na francouzském území, kde vznikla. Četnost přezdívek svědčí o značném strachu, který vzbuzovala. Francouzský vynález ke stínání hlav se zrodil z humanistické a vědecké mysli dvou praktiků, doktora Guillotina a doktora Louise. První z nich usiloval o rovnost všech na prahu smrti a druhý jeho myšlenku realizoval. Napřed se jí říkalo „louison“ a „louisette“, až se nakonec ustálil název gilotina. Když doktor Guillotin hledal způsob, jak by se daly stínat hlavy aniž by bylo nutno se spoléhat na šikovnost kata, vymyslel nový typ gilotiny, u níž odsouzenec leží na břiše, celé tělo má vodorovně natažené, což umožňuje „čistší řez“. Relativní neúčinnost rovného ostří čepelí, jež tkáně spíše rvalo a drtilo, než řezalo, odstranil nový tvar čepele s šikmým ostřím .Gilotina sloužila ve Francii téměř dvě století a zrušena byla až v roce 1981.
Nehody svaté gilotiny
V roce 1940 se ve Vídni stalo, že když úřední kat třetí říše Johann B. Reichart uvolnil nůž, nebylo slyšet charakteristický zvuk jeho pohybu v drážkách. Nůž se vzpříčil ve vodících kolejnicích a zastavil se asi patnáct centimetrů nad krkem odsouzeného. Docházelo také ke spoustě pracovních úrazů např. případ katova pomocníka Pierra Rocha, jemuž nůž usekl tři prsty, když se pokoušel přidržet hlavu bránícího se odsouzence. Při jedné popravě zapomněl katův pomocník odstranit z koše před gilotinou hlavu předchozího popraveného, když už přivedli dalšího. Když si odsouzenec lehl do správné polohy, uviděl useknutou hlavu. Začal strašlivě křičet a stáhl hlavu mezi ramena. V tom sjel nůž dolů a přesekl mu hlavu v půli.
Elektrické křeslo
Vývoj aplikací vědeckých objevů v průmyslu vedl v 19. století logicky k nápadu využít elektrickou energii i k usmrcování osob. První elektrický generátor byl předveden v New Yorku v roce 1882 a již 4. června 1890 bylo elektřiny využito jako legálního technického prostředku k výkonu popravy.
První elektrické křeslo
Thomas Alva Edison (vynálezce stejnosměrného proudu), který byl při tom zapáleným zastáncem zrušení trestu smrti, se domníval, že svého konkurenta (George Westinghouse, který investoval do práce Nikoly Tesly na vynálezu střídavého proudu) obchodně zničí, když před komisí dosvědčí, že smrt působí pouze střídavý elektrický proud a tudíž je pro použití v domácnosti nevhodný a nebezpečný, kdežto stejnosměrný proud je bezpečný. Doufal, že střídavý proud konkurenta Westinghouse vstoupí brzy do podvědomí lidí jako „proud zabiják“, jako „proud jisté smrti“. George Westinghouse zpochybnil před soudem vědeckou hodnotu pokusů a upozornil že cílem Edisona je vyděsit veřejnost a přesvědčit ji, že se střídavý proud k využití v domácnosti nehodí. Bez ohledu na spor vydal šéf správy věznic výnos, jimž pověřil Harolda Browna, aby instaloval první elektrické křeslo ve státním vězení v Auburnu.
První muž na elektrickém křesle
První muž, který měl být popraven na elektrickém křesle byl Francis Kemmeler. Bylo to 6. dubna 1890. Poprava se konala před deseti řadami stupňovitě postavených sedadel a účastnilo se jí asi čtyřicet osob.Obecenstvo mělo dvacet minut na to, aby se seznámilo s vražedným přístrojem. Byla to široká židle, za níž byl ovládací panel se třemi velkými pákami. Z panelu vycházely dva silné kovové vodiče spojené s navlhčenými elektrodami. Odsouzence přivázali poměrně jednoduše k židli a na hlavu mu nasadili kovovou přilbu ve tvaru misky. Po prvním výboji sebou Kemmeler začal škubat, a židle, přestože byla těžká, začala poskakovat. Kemmeler byl stále živ. Dostal tedy druhý výboj. Jeho tělo zčervenalo. Kůže začala hořet a šířila silný zápach. Po třech minutách byl proud přerušen. Dostal ještě třetí výboj a nakonec odsouzenec přece jen zemřel. Při ohledání bylo konstatováno, že mozek vypadá jako „kousek spáleného koláče“, že krev v hlavě se spekla v černý uhlík a záda má úplně spálená. Dva lékaři však oficiálně prohlásili, že odsouzený netrpěl.
První žena na elektrickém křesle
První žena popravená elektrickým proudem byla Liz Placeová, která zabila snachu a manžela. Ani tentokrát nesplnila exekuce vkládané naděje. Prvnímu výboji, přestože to bylo 1700 voltů a trval čtyřicet sekund, nepodlehla. Mezi prvním a druhým výbojem bylo vidět jak pohybuje rty a modlí se. Teprve po druhém výboji bylo napůl zuhelnatělé tělo odvázáno. Nejmladší odsouzenci, kteří kdy byli na elektrickém křesle popraveni, jsou George Stinney, popravený za vraždu ve věku 16 let v Jižní Karolíně v roce 1944, a William Francis, popravený V Louisianě ve věku 17 let v roce 1946.
Plynová komora
Třicet let po prvních experimentech s usmrcením člověka elektrickým křeslem se Američané nechali znovu inspirovat duchem pokroku a zdokonalili umění usmrcovat tím, že do svého arzenálu zavedli popravu udušením čili v praktickém provedení plynovou komorou. Také v tomto případě šlo o spolupráci lékařské vědy a techniky. Myšlenka se zrodila z pokusů prováděných bojovými plyny a jejich použitím za první světové války a z účinků chemických jedů na člověka. Princip takové popravy je prostý. Odsouzenec je umístěn do neprodyšně uzavřeného prostoru a přinucen dýchat smrtelně jedovaté plyny. Po řadě pokusů byl vybrán plynný kyanid. Ze všech známých těkavých jedů má totiž největší účinnost. Plyn se uvolňuje, přijdou-li do kontaktu tabletky nebo kuličky kyanidu draselného s kyselinou sírovou, a patří do kategorie dusivých nebo též buněčných plynů. Plyn paralyzuje činnost dýchacích enzymů, které zajišťují přenos kyslíku z krve do tělesných buněk. Buňky, jakmile nemají kyslík, začínají ihned odumírat. Dostaví se křeče. Svaly se stahují. Mozková centra jsou jedno po druhém vyřazována z činnosti a mozková smrt obvykle předchází srdeční zástavu. Plynová komora, většinou natřená na zeleno, je ocelová kabina osmiúhelníkového tvaru s kupolí, do níž se vchází oválnými dveřmi, jež se neprodyšně uzavírají. Uvnitř jsou dvě sedadla, protože většina plynových komor byla konstruována tak, aby v nich mohli být popraveni najednou dva odsouzenci.
Smrtící injekce
Tato takzvaná „pokojná“ smrt, pokládána za rychlou, přitom bezbolestnou a navíc poměrně levnou, vyšla přímo z lůna lékařské vědy a poprvé byla použita ve Spojených státech. 11. května 1977 podepsal guvernér Oklahomy David Boren zákon, jímž se jeho stát stal prvním na světě, který užíval intravenózní injekci drogy jako legální techniku popravy. 12. května 1977 přijal i Texas zákon, v němž bylo stanoveno, že smrtící injekce je oficiální technika popravy. Týden po Texasu schválila i Florida, tehdy s 91 čekateli na smrt dodatek, podle něhož si odsouzenci mohli vybrat mezi elektrickým křeslem a smrtící injekcí. Poprava injekcí se provádí tak, že odsouzenec dostane nitrožilně jednou nebo dvěma injekcemi smrtelnou dávku rychle účinkujících barbiturátů kombinovaných s paralyzujícími chemickými látkami. Je to roztok, který obsahuje tři složky: barbituráty, které vedou ke ztrátě vědomí; bromid pankurnia, který způsobuje svalovou ochablost, jehož úkolem je paralyzovat bránici a přerušit tak pohyby plic; nakonec obyčejný chlorid sodný, jenž má přivodit srdeční zástavu.
Martin Monesteir - Historie trestu smrti
PHDr. Jindřich Francek - Zločin a trest v českých dějinách