Uběhly tři dlouhé dny, než do vsi dorazil kočár s urozeným panem hejtmanem a jeho doprovodem. Přijel i pan rychtář, jinak to velice moudrý a sečtělý muž, jakož to hejtmanův poradce. Doprovod, pak čítalo dvanáctero ozbrojených mužů na koních. Páni se usadili v šenku a hned nechali poslat pro mlynáře a stejně tak pro Otce Jana, jakožto nejváženějšího občana ve vsi. Ozbrojení biřicové měli předvést i tuláka Matěje. Ten však přišel sám a svobodně v doprovodu důstojného pána Jana. Výslechy všech svědků i obviněného Matěje trvaly jen do rána následujícího dne. I proradný Stašek musel s pravdou na světlo boží. A i jemu byl hejtmanem přislíben spravedlivý trest za svou chamtivost a nápomoc k vraždě, byť se jí osobně neúčastnil a nepodařilo se mu ani prokázat, že by o plánech zemanských bratrů měl jakékoli tušení. Hejtman neváhal a vyslal za vrahy mladé ženy osm ze svých biřiců, nechť je vyhledají, zatknou a třeba i za použití násilí, je nechají uvěznit ve vězení ve městě Táboře anebo v Hradci. Připojil i dopis opatřený pečetí, kde upozornil vrchnost na nebezpečnost zemanských bratří a popsal zde i skutky, kterých se dopustili na mlynářově dceři. Než se táborští ctihodní Páni vrátili do města, společně se svědky, mlynářem i vikářem, byli už vrahové v kobce zemského vězení. Biřicové sledovali jejich stopu až ke městu, ve kterém se chtěli na čas ukrýt před spravedlností. Ale ozbrojenci znali dobře svou práci a věděli kde a koho se ptát. Netrvalo dlouho a povedený trojlístek byl zatčen a uvězněn. Nic jim nepomohlo odvolání na šlechtický stav ani lži o tom, že by do města dorazili od západu. Snažili se přesvědčit purkmistra o tom, že dlí ve městě už drahnou dobu a o ňákým mordu, tudíž nemůže být řeč. Na základě svědectví podkoního, který ustájil jejich schvácené hřebce, však vznikly pochybnosti o jejich tvrzení a purkmistr byl neoblomný. Až do příjezdu panstva budou bratři uvězněni. Tak se taky stalo. Následující události nabraly nezvykle rychlý spád. Série výslechů trvala týden, ale i přes všechny indicie i svědectví stále bratři zapírali. Hejtman táborský je proto nechal naložit na vůz, který byl speciálně upraven pro převoz trestanců a s početnou družinou je nechal transportovat do Hradce, kde měli být vyslechnuti právem útrpným, zdali mluví každý jeden z nich pravdu. Svědkové jeli k výslechu také, ale byli doprovázeni jinou, méně početnou družinou ozbrojenců. Sám pan purkmistr pak v torbě vezl dopis pánům z Hradce a zápis z výslechů obviněných i svědků. V táborském vězení zůstal jen šenkýř Stašek. Zpráva o kruté smrti mlynářovy dcery mezi tím obletěla kraj. Lidé litovali nebohou a hořekovali nad tím, jak krutou smrtí odešla z tohoto světa. Každý přál jejím vrahům tu nejkrutější smrt.V Hradci obviněné muže uvěznili a sám ctihodný Pán ze Šelmberka a na Vožici, jakožto vyšetřující soudce si pečlivě prostudoval každý řádek zápisu z výslechů. I svědkové znovu pod přísahou vypovídali. Ovšem nic, co by už soudce nevěděl, již nevypověděli. Když byl na další výslechy obviněných dokonale připraven on i jeho přísedící, nechal si obviněné šlechtice jednoho po druhém předvést a pod přísahou vypovídat. Nejstarší a nejmladší z bratří vypovídali ve své podstatě stejně a bez vážnějších trhlin o své nevině a navzájem si potvrzovali své neprůstřelné alibi. Doznali sice, že ve vsi pod skálou byli, ale ničehož, tak strašného se nedopustili a když oni byli v ďáblově chřtánu, kde pili a rozprávěli, nebylo v tu dobu nikde v okolí ani živáčka. Tímto, ale odvolávali svá původní tvrzení, kdy tvrdili, že se v údolí nikdy nezdržovali a tím pádem bylo nad slunce jasné, že lžou. Když ale přišel na řadu výslech prostředního z bratrů, vyšla na povrch fakta, o kterých se doposud nikdo ani slůvkem nezmínil a která mohl znát jen vrah, nebo jen ten, kdo Marušku aspoň jednou v životě spatřil. Mladík se totiž do svých výpovědí zapletl natolik, že když došla řeč na talisman, kterým platili převozníkovi, tak uvedl, že není pravdou, že by tento stříbrný křížek patřil té půvabné dívce, kterou viděli v šenku. Pamatoval si jen její krásně zelené oči a jako uhel černý vlas. Rozhodně by si však všimnul i lesklého krucifixu, kdyby jej to děvče mělo na krku. Ještě téhož odpoledne nechal Pán ze Šelmberka a na Vožici povolat kata.

Druhý den za rozbřesku už měl kat Jíra v mučírně připraveny všechny mučicí nástroje. V žárovišti už na obviněné čekaly do běla rozžhavené kleště, cejchy a podobné nástroje, které už rozvázaly jazyk i těm nejzarputilejším vrahům a násilníkům. Připraveny byly lana, žebříky na štosování, louče, svazky svící i palečnice a španělská bota. Kat Jíra a jeho šest pomocníků očekávali příchod obviněných a jejich soudců. Jako první byl podroben tortuře nejmladší z bratří. Ještě když jej natahovali na žebřík, opakoval stále dokola to samé a tvrdil, že jest nevinen. Ani vykloubení rukou, za doprovodu strašlivé bolesti nepřinutilo nejmladšího z vrahů k řeči. Když ale přišly na řadu palečnice a katovi pacholci mu drtili už druhou nohu i španělskou botou, nevydržel muka ukrutné bolesti a doznal se ke všem činům, jež na ubohé ženě spáchali. Tentokráte se nelidský řev z bolesti a utrpení nesl nad rynkem města Hradce z oken těsně nad zemí. Z oken hradecké mučírny. První a nejstarší z bratrů obviňoval napřed soud z nedbalosti, potom kata z přílišné brutality a nakonec i svého bratra, který si údajně vše vymyslel. Než stačil hradecký krevní písař dopsat první doznání, přivazovali katovi pacholci k dřevěné lávce právě jeho. Nejstarší a nejkrutější z celé trojice vzdoroval katu nejdéle. Přestál natahování za sucha i bolestivě vykloubené ramenní klouby. Za strašného řevu vydržel i palečnice a křičel jako zvíře, když mu kat drtil holenní kosti španělskou botou. Podlaha v mučírně už byla plná krve, která vytékala z ran mučených. Pán z Vožice tedy nechal torturu přerušit a místo kol mučidel řádně poklidit tak, aby se katovským holomkům pod nohama nesmýkalo. Mučený však stále mlčel, krom toho, že nelidsky řval bolestí. V další fázi došlo na pálení loučemi v bocích. Další skřeky a jekot, jakoby zvířecí, vycházely ze sklepení, kde byla mučírna ve městě Hradci. Až když na těle obviněného praskala seškvařená kůže a bylo skrze krevní bubliny viděti i žebra a plíce, spadla jemu hlava na bok a tichým hlasem, zcela vysílen bolestí přiznal. Hned poté omdlel. Prostřední zemanský šlechtic nezapíral takřka vůbec. Už když jemu katovi pomocníci vykloubili ruce v šílených bolestech a za srdcervoucího křiku, jež mu z hrdla vycházel, přiznal vše, jak se stalo. Výpovědi všech mučených se shodovaly do písmenka. Kat odvedl dobrou práci a soud tedy mohl být spokojen. Hned nazítří byly vyneseny rozsudky. Všichni tři zemanští bratři byli odsouzeni k trestu smrti a k zostřujícím trestům. Rozsudek měl být vykonán bezodkladně druhého dne v podvečer, na popravišti za městem. Chamtivého šenkýře Staška táborský soud odsoudil ke ztrátě majetku ve prospěch obce a k vyhnanství, aniž by jej podrobil právu útrpnému. Tulák Matěj, který svým svědectvím nejvíce přispěl k objasnění kruté vraždy, přijal doživotní službu ve mlýně, po boku mlynáře a dospívajícího chlapce Michala. Maruška byla pohřbena vedle své maminky, kde snad odpočívá dodnes. Hned o Svatodušní neděli za ni nechal pan farář a Otec Jan v jedné osobě sloužit zádušní mši. Život ve vsi plynul dál jako hladina řeky, která jej protínala. Jen už tu nebylo tak veselo jako kdysi.

Byl pozdní, šedivý zimní den a brzy se setmělo. Mladý mlynář Michal zapálil svíčku a postavil ji na stůl. Jeho životem přetěžce zkoušený otec stál u okna a vyhlížel do údolí. Mlynářův pohled směřoval k ďáblovu chřtánu. Ve tváři se mu nepohnul ani sval. Jen tam tak stál a tiše plakal……

 

I na Tě dopadne pěst spravedlnosti.

Klapání podkov černého hřebce po kamenné dlažbě ulice a drkotavý zvuk káry, kterou za sebou zvíře táhlo, se rozléhaly ztichlým městem. Lidé zavřeli krámky, i svoje příbytky a všichni netrpělivě čekali na prostranství před popravištěm na příjezd morbidního průvodu. Za vozem šel duchovní a zpovědník v jedné osobě a na koních se tu vezlo panstvo. V kočáře na konci procesí přijeli soudcové. Mistr popravčí a jeho pomocníci již stáli připraveni na popravišti. Když bylo vše připraveno, přečetl soudce ještě jednou všechny listiny, které za dobu vyšetřování nashromáždil. Lid slyšel to, jak odporného zločinu se odsouzenci dopustili i to pod jakým stupněm práva útrpného svou vinu doznali. Na otázku, zda chtějí snad ještě doplnit a vypovědět nějaké další skutečnosti a fakta jen všichni tři záporně zavrtěli hlavami. Předposlední povinnost měl duchovní. Všichni tři odsouzení však omítli zpověď a tím pádem i rozhřešení a tak už zbývala jen povinnost poslední. Povinnost popravčího mistra, zbavit vrahy jejich životů. Jako první přišel na řadu nejmladší z nich. Katovi pacholci jej pevně přivázali za ruce a nohy k připraveným kůlům. Potom k němu přistoupil sám mistr kat a ostrou dýku mu z těla vyříznul přirození, stejně tak, jako on mučil Marušku. Prostranstvím před popravištěm zasvištěl nelidský výkřik. Katovi pacholci pak ránu pečlivě ovázali plátnem, aby tolik nekrvácela, když ji předtím kat zatavil žhavým železem. Tu přistoupil k odsouzenému kat podruhé, ale tentokráte zezadu. Zabodnul jemu dýku zezadu do týla a okolo páteře odsouzenému proříznul asi deseticentimetrový otvor. Tím otvorem pak bolestí šílenému muži kleštěmi, které vytáhnul z rozpálených kamínek, vyrval jazyk a protáhl jej skrze otvor tak, že mu visel jen na kousku svaloviny směrem mezi lopatky. Až poté, když už jen chroptěl a z úst se mu řinula krev, jej katovi pacholci odvázali a hned zase přivázali jinde. Tentokrát ovšem, k ocelovému rožni a místo provazů použili řetězy. Když rožeň, na kterém bylo přivázáno tělo odsouzence, počali otáčet nad ohněm, z vyschlého, kvalitního bukového dříví, už sebou tělo jen škubalo ve smrtelných křečích. Na kůži se tvořily až deseticentimetrové puchýře plné krve, které záhy praskaly, a krev se rozstřikovala všude okolo. Hned na to, se jinde zas tvořily nové. Už bylo slyšet jen slabé chrčení a tělo sebou naposledy zaškubalo, když jej katovi pacholci polévali vroucím olejem. Potom už jen silný zápach spáleniny a to bylo vše. Jak žil, tak i zemřel. Katovi pomocníci sňali napůl zuhelnatělé tělo z rožně a mistr popravčí jej zručně rozsekal na části. Nejprve oddělil hlavu od trupu a potom i končetiny, tedy to, co z nich zbylo. Vše potom naházeli zpět na ohniště a přihodili k tomu pár silných polen dříví. Nakonec, pak nad praskající a silně páchnoucí výheň pověsili veliký kotel s vroucím olejem. Oba starší zemanští bratři byli šílení hrůzou z té krvavé podívané a jistě si v duchu přáli být raději po smrti okamžitě a nemusit podstoupit zostření trestu, které každému z nich soud udělil. Při představě té bolesti, která na ně čekala v podobě silných katových paží, se jim oběma dělalo nevolno. Oba bratři mezi sebou i prohodili pár slov, ale nikdo jim nemohl rozumět, protože jejich hlasy zanikaly v jekotu a hučení přihlížejícího davu. Můžeme se snad jen domnívat, že mezi nimi padaly spousty výčitek a osočování. Pozdě však bylo na jakoukoli pokoru…. Běžnou praxí tehdy bylo, že pokud soud odsoudil k trestu smrti šlechtice, probíhala takováto poprava až na výjimky většinou stětím a to ve stoje, nebo vkleče. Zostřující tresty soud ukládal v těchto případech jen zřídkakdy. Ale čin bratrů zemanských byl nanejvýš krutý a zavrženíhodný a proto soud přikročil k výstražné represi tohoto typu, aby tak dal na vědomí všem, tedy i šlechtě, že lidský život má svou cenu, byť je to život člověka neurozeného a společensky tedy níže postaveného. Když katovi pomocníci odvázali nejstaršího z bratrů od jeho spoluvězně, bylo jasné, kdo přijde na řadu nyní. I tento muž byl připoután za nohy a ruce ke kůlům na popravišti. Ale, vleže. Pro něj měl však mistr popravčí přichystánu jinou lahůdku. Nesáhl totiž po dýce, jako v případě nejmladšího, ale vzal do rukou okované, šedesátilibrové kolo. Po dvakráte s ním zamával nad hlavou a potom udeřil. Ztichlý dav slyšel jen prasknutí kosti a levá noha odsouzence byla přeražena v koleni. Bolestí doslova šílený muž křičel, až se zalykal. Tu kat vedl své nářadí k druhé ráně a pravá stehenní kost byla přeražena ve dví. Pak přistoupil k hlavě a opět mávnul kolem nad hlavou. Jakoby tím vítězoslavně vzdával hold spravedlnosti. Odsouzencova pravá ruka praskla jako zápalka v místě jeho lokte. Kat ruku svým mocným úderem doslova rozdrtil. Bylo vidět kosti vyhřezlé z pod kůže i krev cákající z narušené tepny. Pak napřáhl mistr Jíra k dalšímu úderu a vrahova levá ruka, jež před nedávnem svírala Maruščin hebký prs, byla rozdrcena v zápěstí. Tak následovalo ještě nespočet ran težkým, pro tyto popravy upraveným kolem. Poslední ránu vedl mistr popravčí na hrudní koš odsouzence. Tentokráte máchl kolem nad hlavou tak silně, že se málem odrazilo od páteře zločince zpět. Praskot žeber a hrudního koše bylo slyšet až na rynku. Odsouzenci se z úst řinula krev a nesrozumitelný chrapot.  Tu hned přiskočili katovi pacholci a odvázali chroptějícímu muži ruce i nohy. Všech šest, jak jich tam bylo, uchopili odsouzeného pod paží a za ruce i nohy a odnesli jej o pár metrů vlevo, tam co hořel oheň pod kotlíkem. Tady jej mistr kat přivázal k jakési provizorní šibenici, kterou jeho pomocníci společnými silami postavili tak, že odsouzený visel nad vroucím olejem, který bublal v kotli nad ohništěm. Poté jej mistr kat počal spouštět nohama napřed do vroucího oleje. Stále živý a bolestí šílený šlechtic byl po pás vnořen do vařící směsi. Jeho tělo sebou škubalo, až olej z kotle cákal na všechny strany a z hrdla mu vycházely nelidské skřeky. Tak jej kat nechal viset asi čtvrt minuty a potom jeho tělo vytáhnul za pomoci pacholků zpět nahoru. Odsouzený omdlel bolestí. Na nohou měl obrovské krvavé puchýře. Když jeho tělo znova navštívilo olejovou lázeň, tentokráte až po prsa probudily se v odsouzenci poslední pudy sebezáchovy. Ještě jednou se vzepjal, vydal ryk podobný praseti na porážce a v tu chvíli jeho duše opustila tělo. Kat ještě jednou silně zabral, aby tělo vytáhnul z vařící lázně a jeho pomocníci jej sňali ze šibenice. Opět bylo mrtvé tělo mistrně katem rozsekáno a vhozeno do ohně ke svému spoluvrahovi. Poslední, prostřední z bratrů už jen rezignovaně očekával svůj krutý konec. Ani se nevzpouzel, nebránil a nevydal ani hlásku jako jeho starší bratr, když jej odváděli na popraviště. Jen tupě zíral před sebe. Jeho katovi pomocníci přivázali ve stoje jen za ruce a strhli z něj košili. Potom přisunuli blíže rozpálená kamínka s mučicími nástroji a kat Jíra vzal do ruky opět ostrou dýku. Tou odsouzenému nařezal kůži na zádech ve svislých pásech a poté ji z něj žhavými kleštěmi počal strhávat. Pěkně jeden pás za druhým. Nemusím zde připomínat, že hlasový projev mučeného byl jen stěží definovatelný a velice hlasitý. Každé Jírovo trhnutí směrem dolů provázel podivný zvuk, jakoby se páralo sukno a každým dalším jeho pohybem vystříkla na jeho mohutné ruce stružka krve ze zad šlechtice. Když strhnul poslední, čtvrtý řemen z jeho zad, byl už odsouzenec zcela mimo vnímání. Škubal sebou, kopal okolo sebe a vydával nelidské zvuky. Celého zakrvavělého jej katovi pomocníci odvázali a srazili k zemi. Tam mu otočili hlavu, tváří k nedalekému lesu a dva z nich jej uchopili za ruce. Odsouzený nyní klečel s hlavou vztyčenou kupředu. Druzí dva pomocníci poklekli k odsouzencovým nohám a pevně je sevřeli rukama. Kat dostal příkaz, že po provedení zostřujícího trestu u tohoto muže bude následovat trest milosrdný. Bude mu uťata hlava. Mistr popravčí vzal do ruky velký, popravčí meč, jehož ostří vrhalo smrtonosné odlesky světla. Jíra používal rád popravčí meč. Cítil v tomto chladném kusu oceli jistotu. Zkušeným pohybem ruky upravil muži hlavu tak, aby nic nebránilo v přeseknutí krční páteře. Pár hnědých očí sledoval svůj odraz v odlesku čepele meče. Naposledy přejel dvěma prsty po ocelovém ostří. Pak jen pokývnul hlavou a zvedl svůj nástroj nad hlavu. Holomci, kteří u popravy asistovali, se odtáhli, aby snad na ně nedopadla mistrova rána, kdyby přeci jen minul, nebo špatně mečem uhnul. Ocel v rukou mistra Jíry opsala po dvakráte kruh nad jeho hlavou a pak se nezadržitelně spustila v místě, kde se nacházela šíje odsouzence. Ozvala se dutá rána, jakoby cosi spadlo na dno dřevěného sudu. Mistr popravčí s hodinářskou přesností ukončil i poslední z životů krutých bratří. Hlava dopadla poblíž jeho nohou, kde se zastavila. Její oči byly zavřené a tvář měla výraz obrovské úlevy. Po podlaze popraviště stékala rudá krev a ztrácela se někde mezi prkny. Kat Jíra uchopil hlavu za vlasy a všem na okolo ji ukázal. Jakoby chtěl demonstrovat čistotu a přesnost svého díla. Spravedlnost zase jednou slavila úspěch, a i když byl provázen utrpením a bolestí, nikdo se nad nechutnou prací kata a jeho pomocníku v tuto chvíli nepozastavoval. Našli se dokonce i tací, kteří provolávali katovo jméno. Připravil jim dokonalou podívanou, na kterou se jen tak nezapomíná. Soudce a jeho přísedící, jakož i ostatní šlechta, dokonce povstali a potleskem mistru popravčímu vyjádřili svůj obdiv a své díky. Mistr kat očistil svou svůj meč potřísněný krví odsouzeného, otočil se směrem k tribuně a zdvořile se uklonil. Pak poklekl, sklonil hlavu a pokřižoval se. Dav se pomalu rozcházel, když kat Jíra sestupoval z popraviště.

 

Oko za oko, zub za zub. Tímto pořekadlem se zřejmě řídili soudci, když vynášeli rozsudky nad vrahy mladé Marušky. Za krutý čin následoval krutý trest. Zbabělost vrahů nebohé dívky vystřídala krutost kata a jeho pomocníků. Ale i kat byl zase jen člověk z masa a kostí, se srdcem a vlastním rozumem. Těžko posoudit, ale třeba už zde násilí a krutostí bylo nad míru, sám nevím. Jedno vím ale jistě. Jsem rád, že už se podobné skutky v naší společnosti nedějí. Nebo se dějí a příběh o spanilé mlynářově dceři Marušce se nikdy nestal? I to může být pravda, kdo ví…

Počítadlo návštěv TOPlist