Blatenská jatka

Na vrahy rytíře Loreckého čekalo doslova peklo z rukou táborského kata.

Následující příběh z naší historie bych rád situoval do šestnáctého století. Ten tento konkrétně do léta roku 1571, přesněji do noci z 24. na 25. srpna, tedy na den památky apoštola sv. Bartoloměje. Adeptem na smrt krutou a nelítostnou se stal tentokráte šlechtic. Rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše a jeho dva synové Adam a Zdeněk. Jejich vrahy čekal do slova a do písmene očistec, ale začněme pěkně popořádku. Sám Ludvík Lorecký byl statečný a císaři oddaný rytíř. Bojoval proti Turkům v Uhrách a celých dvanáct let prožíval útrapy v zajetí.Až v roce 1548 se vrátil do Čech a usídlil se v Šamonicích, poblíž Blatné a nedaleko od města Písku. Existuje spousta dohadů o jeho nesmírné krutosti ke svým poddaným, nejčastěji je však prezentována ta verze, že tento „nelida“ ze svých poddaných dřel doslova kůži. Denně museli až do noci pracovat na jeho majetcích a přes noc teprve mohli „makat na svým“ a to jen tehdy, byl-li jejich pán dobře naladěn a dal jim k tomuto svolení. Tato verze by mohla být prvním motivem sledu událostí následujících, ale existuje však ještě jedna možnost a ta není o ničem jiném než o bohatství a penězích. Ber kde ber, pravda vězí někde v bezedné studni minulosti, ale faktem je, že peníze rytíře Ludvíka se nikdy nenalezly a snad leží dodnes zakopané někde v okolí Šamonic. Ať tak, či onak, život pana Ludvíka Loreckého ze Lkouše  se počítal už jen na hodiny. Ještě než Tě milý čtenáři utopím v krvi, dovol mi, abych představil protistranu. Ti, kteří neměli slitování ani s dětmi a nad jejichž krutostí zůstává rozum stát. Rychtář Petr Dulík a jeho syn Vacek, Matěj Maroušek a jeho bratr Zika, který byl pacholkem ve dvoře, děvečka Důra, jejíž krutost a brutalita ohromí nejednoho z Vás, dvorská šafářka Voršila a kuchařka Maruška. V mučírně, a později pak i na popravišti čekal táborský kat Jíra. Všichni tito lidé se stali aktéry krutého dějství, které bude následovat.

Pan Ludvík pojal k rychtáři Dulíkovi až bezmeznou důvěru a taky mu ji dost často projevoval. V dobách, kdy se vydával na cesty, jej brával s sebou, nebo mu svěřoval do opatrovnictví své syny. Bohužel však proradný Dulík choval ke svému pánovi až chronickou nenávist a z duše jím opovrhoval, i když se navenek zdá, že k tomu neměl pražádný důvod. Nicméně bylo tomu tak a právě na Dulíkův popud stala se šamonická tragédie. V pátek 24. srpna ráno, se vydal rytíř Ludvík Lorecký na cestu za urozeným pánem Zdeňkem ze Šternberka. Ten však v tu dobu dlel mimo svůj hrad a tak se rytíř Ludvík cestou zpět zastavil na zámku ve Škvořeticích u pana Jana mladšího Kalenice z Kalenic. Domů do Šamonic se vrátil až večer. Vjel do dvora a nepovšiml si, že pod rozložitým jasanem sedí rychtář Dulík spolu s několika dalšími muži. Ti v tu dobu už nad Ludvíkem Loreckým prakticky vynesli rozsudek smrti. Dohodli způsob a postup vraždy a s ním se také svěřili šafářce Voršile, děvečce Důře i kuchařce Marušce. Všechny tři ženy jim už před tím přislíbily pomoc. Po krátké modlitbě, ke které všechny navečer pan Ludvík svolal, přikázal všem jít si po své práci a sám se vydal nahoru do světnice na lože, jsa znaven celodenním cestováním. Jeho synové Adam a Zdeněk si zatím hráli ve světnici. Budu se držet Pamětní knihy Blatné sepsané roku 1834 a uvedu zde tedy, že Adamovi v době vraždy bylo dvanáct a Zdeňkovi deset roků.   Jiné prameny uvádějí odlišné údaje, nic to však nezmění na krutosti následujícího děje, který se odehrál toho osudného letního večera. Byla už tma. Vrahové, kteří stoupali do patra, kde měl pán ložnici, museli zažehnout louč. Nesla ji Maruška. Opatrně vstoupili do pánovy ložnice, v přesvědčení, že ten už tvrdě spí. A taky ano. Ludvík zhluboka a pravidelně oddechoval. Zika Maroušek tedy vzal krojidlo od pluhu a prudce jím uhodil pána do hlavy v místě nad levým okem. Rytíř Lorecký se v tu chvíli probudil a pokoušel se vstát a dokonce měl tendence se i bránit, ale děvečka Důra mu obkročmo sedla na hruď a jediným švihem ostrým nožem mu prořízla hrdlo. Prý to byla strašlivá rána. (Když nebohého rytíře chystali a omývali druhý den k pohřbu, všichni si ji s hrůzou prohlíželi. Byla prý až na tři prsty hluboká.) Rychtář Dulík se mezi tím vrátil dolů do světnice k oběma chlapcům, kde si s nimi i hrál, jen aby zabránil jejich předčasnému odchodu do otcovy ložnice. (nad jeho cynismem lze jen kroutit hlavou) O chvíli později sešly dolů i Důra, Voršila a Maruška. Dulíkův syn i oba Marouškové se mezi tím ukryli v ložnici do velké šatní skříně. I vyzvala děti po chvíli Voršila, aby i ony se již odebraly ke spánku a přikázala jim, aby v ložnici nesvítily a tím světlem otce neprobudily. Čeledín Moravec jim proto posvítil loučí jen ode dveří, aby tak neprobudil pána. (zřejmě neměl ponětí co se děje) Oba nic netušící chlapci vstoupili do ložnice a zamkli za sebou dveře. V místnosti, kde ležel jejich otec v tratolišti krve, se potmě svlékli a oba ulehli. Trojce vrahů, ukrytých ve skříni vyčkala, až oba chlapci usnou a potom se tiše vyplížili ze skříně a dveře zevnitř zamčené odemknuli. Události následující zaznamenává dobový přepis Marka Bydžovského z Florentina:

…a jakž tam vešli, hned Dulík, popadši štáf voceli (tyč, nebo železo)uhodil na Zdeňka a chtěl ho v hlavu udeřiti, i uhodil jej v pravé rameno, a on zchytivši se a poznavši Dulíka řekl: „Můj milý Dulíku, nezabíjej mne, nepovím na Vás žádnému, dokud jsi živ.“ V tu chvíli šafářka mající nůž v rukou jej po tváři spíchala a několik ran jemu udělala. Vacek, ten Adamovi kordem všecken krk přeřezal a ránu v čele udělal a Zdeňkovi tolikéž a Důra dívka křtán témuž Zdeňkovi přeřezala.

Když bylo po všem, zavřeli za sebou dveře a převlékli se. Dle úmluvy pak Důra, proradná a krutá, naoko povyk ztropila, že jsou páni zamordovaní. Dulík sám potom sousedy a sedláky probudil, aby jim to krvavé dílo zkázy ukázal. Čížovský farář Mikuláš Dvorský tehdy napsal: A tak se do toho pokoje dobyli, našli pány své všecky zamordované, kteříž ve krvi nejináč než jako hovada leželi. A já sem krve člověčí nebo lidské jak sem živ více neviděl. Sousedové vidouce to nemohli se tomu nadiviti, od koho by se jim to stalo.“ Pak Dulík přikázal všechny klíče od všech pokojů sebrat, předal je svému synovi a sám rozkázal koně sedlat. On, soused Martínek a kovář Pašek jeli tuto hroznou novinu na Blatnou k Jeho Milosti pánu ze Šternberka zvěstovati. Brzy přijel do Šamonic i Václav Lorecký bratr zemřelého, jenž se osobně poté účastnil pohřbů, výslechů i exekuce. Upustím opět od nezáživných událostí, jež následovaly, a vstoupím do děje v okamžiku, kdy bylo nad slunce jasné, že se vrahové dopustili několika fatálních chyb. Tu největší udělal pravděpodobně sám Petr Dulík, který až nadmíru veřejně hořekoval nad krutým osudem svého pána. Píseckému purkmistrovi se snažil se slzami v očích a s přemírou ochoty vnutit hned několik podezřelých z řad povalečů a neznámých cizinců, kteří tou dobou dleli v Šamonicích a v okolí. Skřípat to začalo i u Maroušků. Následné výslechy doznaly několika rozporů ve výpovědích. Valše Korbel a Kašpar Švejnoch, kteří přijeli do Šamonic z Blatné případ vyšetřiti vyzvěděli tu, že se k Matěji Marouškovi pod rouškou tmy dva neznámí muži přikradli. Bylo nad slunce jasné, že se Marouškové a Dulík nestačili dohodnout na detailech a protože rozpory ve výpovědích byly stále větší, rozhodl se Matěj Maroušek raději od začátku vše popřít. Nakonec však přestal odolávat a stále víc a víc se zaplétal do svých vlastních lží a protimluv. Zapíral a znovu přiznával, vzpomínal si a rázem zapomínal. Oběma vyšetřujícím bylo jasné, že Maroušek lže. V tu chvíli ovšem netušili, že před nimi stojí jeden z vrahů.“

Nu, ponevadžs přel, že u tebe žádnej nebyl a teď si přiznal, že sou byli, a ty snad s nimi ňáké spolky máš, půjdeš do vězení.“  Tak pravil Valše Korbel.

 Na Marouška v tu chvíli šly mdloby a jistě by si převelice přál být kdekoli jinde, než tam kde byl a především pak tam, kam jej zanedlouho odvedli biřicové. Maroušek si totiž lehce spočítal, že se rozhodně nejedná o pobyt za odměnu, ale že dojde dříve či později na právo útrpné, chcete-li – na mučení. Jeho spolupachatelé si uvědomovali totéž, a navíc i fakt, že není kam utéci. Případ nabral obrovských rozměrů a útěkem by doznali vinu, přičemž bylo jasné, že dříve či později je ozbrojenci najdou a dopadnou. Spoluvrahům tak nezbylo než doufat, že Maroušek odolá katovu mučení, nebo že snad páni narazí na jinou stopu. Mezi tím však věci nabraly rychlý spád. Přijela spousta šlechty, panstvo v kočárech i na koních a také další páni šlechtici. Zvěst o mordu rytíře Loreckého se totiž rychle nesla krajem. Krajský hejtman, urozený pán Mikuláš Kavka z Říčan a na Štěkni když zvěděl, což se událo, nechal uvrhnout do vězení na Blatnou Matěje Marouška i jeho bratra Ziku, u kterého, jak vyšlo najevo, našly se v seníku klíče od jednoho z pokojů v domě nebohého rytíře ze Lkouše. Uběhnul poměrně dlouhý čas. Bylo po pohřbech a vyšetřování nepostoupilo ani o krok dál. Oba Marouškové dleli toho času ve vězení a do Blatné se sjížděli úředníci, kteří měli vést další výslechy a další šetření. Ušetřím Tě milý čtenáři popisu celého průběhu vyšetřování a přenesu Tě do chvíle, kdy se po řadě výslechů, zatýkání a propouštění začala ona pověstná smyčka utahovat okolo hrdel našich vrahů. Ve čtvrtek, 27. září 1571 se ve vězeňské kobce sešli všichni pachatelé trojnásobné vraždy. Jako poslední byli zatčeni Dulíkův syn Vacek a kuchařka Maruška. Zpočátku se všichni snažili ještě zapírat, ale marně. Na základě předchozích výslechů se podezření stalo jistotou. Spustil se kolotoč velice ostrých výslechů a z nově přivedených udeřil kat nejdříve na kuchařku Marušku, aby se tak dobrovolně doznala, že pak nebude potrestána na hrdle. Ta ovšem zapírala. Proto děvečku Důru před ní začali přivazovat na žebřík, že bude vyslechnuta právem útrpným. Důra šedivá hrůzou vypověděla vše, ještě než na ni kat vztáhnul ruku. (patrně žila v bláhovém přesvědčení, že opravdu po přiznání bude následovat milost) Soudci však rozhodli.  Ještě téhož dne byla Důra odvlečena na popraviště a kat jí sťal hlavu. Připomeňme si, že vrahové se dopustili mordu na šlechtici, za což měla šlechta v plánu se krutě a veřejně pomstít tak, aby předešla případným dalším pokusům o podobné skutky. Zmiňuji se o tom jen pro to, že Důra tím, že byla ještě téhož dne o hlavu kratší, na tom byla vlastně ze všech nejlíp. Ostatním se vedlo podstatně hůř. Přiznali všichni. Někdo hned, jiný katovi tváří v tvář. Povětšinou v určitém stupni mučení vypověděli všichni více méně shodně. Kdo zpočátku zapíral, stejně přiznal a kdo zapíral nadále, přiznal ještě víc než by sám kdy chtěl. A kat se činil s nebývalou krutostí.

Bylo pondělí, 1. října léta Páně 1571 a do Blatné se časně z rána začaly scházet zástupy lidí. Z blízka i z daleka, ze všech stran. Roznesla se totiž zpráva o vynesených rozsudcích a o chystané popravě.  Šeptalo se, že půjde o nebývale krutou podívanou. A bylo nač se koukat! Nejprve babu šafářku na káře přivezli na rynk a Marušku za károu přivlekli. Za ruce i nohy přivázali tu babu k té káře. Potom katové kleště rozpálené v uhlí řežavém vytáhli, trhali ji články i s nehty u vobou rukou a u pravého palce na noze. Potom měli zuby jí trhati, ale neučinili tak aby mohla prositi Boha o odpuštění. Pak vezli ji za město, k místu, kde byly šraňky zdělány tak aby lidé zdaleka dívat se mohli. Když ji do těch šraňků katané přivezli, sesadili ji z káry a do půli pasu ji svlékli. Položili ji na jakés dřevo a tu ji drželi, na hřbetě dělajíc jí šnyty po knechtsku. (nařízli kůži na zádech v pruzích širokých asi 10 cm a kleštěmi ji zaživa strhávali) Potom ji nahoru zvedli a vedli k hranici, jež tu byla připravena, a na ní ji vložili. Vedena byla i Maruška aby také spálena byla. A stalo se.

„A tak jest k té babě na hranici vložena a tu sou obě spáleny.“

Druhý den ráno přišli na řadu Dulíkové a Marouškové. Ještě jednou je dali v mučírně na pospas katu, zdali něco ve svých předchozích výpovědích nezatajili. Když už nic nového neřekli, přivlekli je kolem šesté hodiny večerní na popraviště, kde se tísnil obrovský dav zvědavců za provizorním ohrazením. Pro odsouzené byli jejich poslední minuty života doslova očistcem. Dav ječel vzrušením. Každý se snažil na odsouzence sáhnout a ozbrojenci měli co dělat aby jej udrželi za hrazením. (panovala totiž pověra, že dotyk odsouzence na smrt přináší štěstí) Předchozím mučením vyčerpaní a doslova strachem šílení odsouzenci se už neměli sílu se bránit. Odevzdaně stáli na prostranství obklopeném povykujícím davem a s hrůzou očekávali události příští. Sledovali kata a jeho nemyté a páchnoucí pacholky, jejichž zápach je měl doprovázet do zapomnění. O kus dál seděli na koních páni, od kterých se už žádné milosti dočkat nemohli. Zřejmě si milý čtenáři tuto atmosféru v jejím plném dopadu vůbec nedokážeme představit. Katovi pacholci však mezi tím odvázali Matěje Marouška od Dulíka a vedli jej k prknu, na kterém den před tím drželi šafářku a trhali ji pruhy kůže ze zad. Marouškův konec byl strašlivý. Porazivše jeho na ně, (na prkno)vrazili do něho rožen a tak  jest ten svůj konec hned tu vzal.“ Patrně se jednalo o naražení na kůl. Odsouzenec byl svázán a položen na břicho. Katovi pacholci mu roztáhli nohy, řitní otvor mu namazali olejem a kat mu poté do konečníku vrazil naostřený kůl a kladivem jej zatloukl do jeho těla asi do hloubky půl metru. Odsouzenec zpravidla ještě žil, potažmo prožíval ukrutnou bolest. Kůl byl poté i s odsouzencem vztyčen a nešťastník se vlastní vahou napichoval stále hlouběji, až v oblasti břicha nebo zad vyšel kůl opět z těla ven. Ještě krutější variantou bylo, že kůl byl pouze zaoblený a nikoli ostrý. V tom případě odsouzený vlastní vahou deformoval a trhal svoje vnitřnosti, než kůl opustil opět tělo. Takovéto umírání trvalo několik hodin a v některých případech dokonce i několik dnů. Matěj Maroušek měl při krutosti jeho trestu vlastně štěstí, neb jak praví dobové záznamy, okamžitě zemřel. Dá-li se to ovšem nazvat štěstím… Ještě větší práci si dal mistr popravčí a jeho pacholci s Petrem Dulíkem. Katovi holomci jej přivedli k rumpálu (rozuměj rožeň) kde jej svlékli z rubáše a k tomuto rumpálu jej řetězy přivázali v půli, za hrdlo, za ruce i za nohy a takto jej za živa pekli. A Jíra, kat táborský maje kropáč omáčel jej ve vroucí smole a tím ho kropil a potíral. A když se to sprejštilo (rozuměj- přiškvařilo) tehdy to z něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal a to trápení jeho trvalo k půl hodině. Když přijel k exekuci pan hejtman krajský, Bohuslav Malovec, kázal mu konec učiniti. Tu katové nametavše pod něj slámy jej zadusili, neb jest ještě živ byl. Obdivuhodný je fakt, že Dulík po celou dobu kdy jej za živa pekli, nepromluvil, ani nekřičel!!

Potom vzali kati Ziku, tomu hnáty zlámavše do kola jej vpletli.

Vezmu-li v úvahu, že odsouzenci byli vrahové pána, čekala Ziku zřejmě krutější alternativa tohoto dříve tak oblíbeného trestu smrti. Kat mu nejprve údery palicí, těžkým kolem nebo kladivem končetiny zlámal a to hned na několika místech. Potom jej do těžkého kola vpletl, a pokud ještě žil, následoval milosrdný úder na hrdlo, po kterém byl odsouzenec okamžitě mrtev. Milosrdnější variantou byl opačný postup, kdy kat nejprve odsouzence ranou do hrdla usmrtil a poté mu teprve končetiny zlámal a do kola jej vpletl. Nejhůře na tom byl ovšem Dulíkův syn Václav, (Vacek) který po celou tu dobu přihlížel tomu nechutnému divadlu. Musel být na pokraji šílenství z toho, co se před ním odehrávalo a byl si moc dobře vědom také toho, že přihlížející šlechta milost ani jemu nedá. Pro mladého Vacka to byly okamžiky hrůzy a čekání na vlastní neméně strašlivou smrt. Kat a jeho pacholci začali Václava Dulíka čtvrtit těžkou sekerou podle všeho nejprve údery na končetiny a tak strašlivý jekot provázel posledního odsouzence do zatracení. Když Vacka rozčtvrtili, naházeli kusy jeho těla do ohně a spálil je. Dav senzachtivých čumilů se rozcházel. Poprava, která byla odvetou za „neslejchanej skutek a mord“ skončila.  Těla obou Maroušků byla vystavena u šibenice jako výstraha každému, kdo by chtěl snad vztáhnout ruku na své pány.

Dovětek.

Při pohřbu přišla na řadu tzv. krevní zkouška viny. Páni se usnesli aby: „…všickni sedláci ze vsi Šamonic i čeládka jich, též i všecka čeleď, která tu ve dvoře byla, okolo těch těl mrtvých obešli a jeden každý polože na ně dva prsty, aby po písaři závazek, kterej byl jím sepsán, říkali, tudy chtějíc původ toho mordu nějaký vysvětliti, pustila-li by se na koho krev, aby ten byl vzat. Tu nemohli nic vyzvěděti, neb se na žádného nic neukázalo, krom trochu na vovčáka, kterýž nebyl nic vinen, a ten hned tu do vězení vzat jest…“

Zajímavé prokazování viny, že ano?? Nevinný ovčák byl samozřejmě z vězení propuštěn. Nad krutostí vrahů i jejich soudců a katů by se asi v té době nejednomu z nás zvedal žaludek. Doba byla ovšem taková a nesla si s sebou své kouzlo i svou krutost. Zdál-li se Ti, milý čtenáři můj výklad tohoto příběhu po stránce gramatické„prapodivný“ tak máš pravdu. Pramen, ze kterého jsem tento krutý příběh čerpal je sice psán spisovnou češtinou, nicméně vsuvky, opisy a citace v něm použité autor pro jejich krutost uvádí tak, jak jej zapsali archiváři, písaři a historikové. Vzhledem k tomu, že ne vždy a ne všemu se dá dokonale porozumět a tato kapitola by byla spíše kapitolou vysvětlivek, jsem zvolil vlastní „půlpřeklad“a tímto doufám, že se na mě autoři těchto dobových záznamů nebudou hněvat.

Info: PhDr. Práška z píseckého Muzea:

Ostatky Ludvíka Loreckého a jeho synů byly po dlouhou dobu uloženy v Prácheňském Muzeu v Písku a nevědělo se, kam s nimi. Dnes už jsou uloženy v hromadném hrobě v kostele sv. Jakuba v Čížové.


 

 

 

 

 

Počítadlo návštěv TOPlist