Když se mistr kat utne
aneb nechutné umění.
Mládeži raději nepřístupno
I.
Roku 1685 se konala poprava Jacquesa Scotta, vévody z Monmouthu. Konala se na Towerhillu a byla krutá. První ranou kat nemanželského syna Karla II. jen zranil. Scott zdvihl hlavu a vyčítavě se podíval na kata Johna Ketche. Kat dal rychle za sebou další tři rány, ale hlava se od těla neoddělila. Jen sebou silně škubala. Dav začal křičet. Kat zaklel a zahodil sekyru. „Už na to nemám žaludek“ křičel. Šerif mu však nařídil popravu dokončit. Dav čumilů hrozil, že vstoupí na popraviště a s katem zúčtuje. Ketch se tedy chopil sekery a ještě dvakrát udeřil. Ale ani to nestačilo. Musel tedy vévodovi hlavu od těla odříznout nožem.
II.
Urozená paní Héléne Gilletová byla odsouzena k trestu smrti stětím za vraždu dítěte. V roce 1889 byl zveřejněn zápis z této popravy:
„Před popravištěm se shromáždil početný dav, ale kat Simon Grandjean minul hned první ranou. Byl zvyklý spíše na lámání kolem a věšení než na stínání hlav. Dav nespokojeně mručel. Ale to jen zvyšovalo katovu nervozitu. Kat tedy udeřil ještě několikrát ale mladou, tehdy dvaadvacetiletou dívku jen těžce zranil. Dav začal zuřit. Proto kat zahodil popravčí meč a utekl do malé kaple, která byla postavena pod popravištěm. Jeho žena, která mu pomáhala, chtěla popravu dokončit. Pokusila se odsouzenou uškrtit provazem, ale to už se na popraviště snášela sprška kamenů z davu, který vyhlížel čím dál hrozivěji. Když se jí ani tak nepodařilo odsouzenou sprovodit ze světa, vzala tedy katova žena nůžky, kterými před tím ustřihla ženě vlasy a snažila se jimi ubohé ženě proříznout hrdlo. Ani to se jí nepovedlo. Jen ji zranila na několika místech po těle. Rozhořčený dav se vrhnul na popraviště, zmocnil se kata i jeho ženy a zmasakroval je.“ Zdá se to neuvěřitelné ale tehdejší chirurgové Hélén Gilletovou z jejích ran vyléčili. Sám Ludvík XIII. uznal mimořádnost celého případu a odsouzenou omilostnil. Dožila potom v klášteře Bourg en Bresse.
III.
Ukrutná řezničina doprovázela popravu pánů de Thou a Cinq Marse v roce 1642. V Lyonu zatím na příchod mistra kata čekali a tak byla poprava svěřena do rukou pomocníka. Hlava pana de Thou padla až po dvanácté ráně. Budiž. Ale co se odehrávalo poté, popsal soudní zapisovatel Lyonského tribunálu a vůbec bych se nedivil, kdyby i zápis pozvracel. Poprava pana Cinq Mars probíhala následovně: „Úder byl veden shora na krk a to příliš blízko hlavě. Krk tak byl napůl rozťat a tělo padlo na záda nalevo od kůlu a obličej zíral vzhůru. Nohy a ruce se pohybovaly a ruce se dokonce chabě zdvíhaly. Kat mu dal ještě tři až čtyři rány do hrdla a hlavu mu tak konečně usekl.“ Vše upřesnil i očitý svědek:
„Zavřel oči i ústa a očekával úder, který mu kat s rozmyslem a pomalu zasadí. Když dostal ránu, pan Cinq Mars vykřikl, ale jeho hlas se ztopil v krvi. Zvedl kolena, jakoby chtěl vstát, ale nakonec se zhroutil do stejné polohy, ve které byl před tím, přičemž hlava dosud nebyla oddělena od těla. Kat přešel napravo, pak dozadu a uchopil hlavu za vlasy. Pravou rukou mu přeřízl část krkavice a rozřízl kůži na krku, jež byla dosud celá. Poté hodil hlavu na popraviště a se starostí se na ní zadíval, protože se napůl otočila a poměrně dlouho se třásla.
IV.
Roku 1626 byl hrabě Henri de Talleyrand ze Chalais usvědčen ze spiknutí a odsouzen k trestu smrti stětím. Byl zabit až třicátou ranou. Diváci slyšeli ke své hrůze ještě po dvacáté ráně, jak odsouzený křičí „Ježíši Kriste“. První ranou zlomil kat mladému muži rameno a dalšími mu způsobil jen nová zranění. Až do dvacáté rány odsouzenec vždy odvážně povstal a zaujal patřičnou pozici v naději, že dostane poslední, milosrdný úder. Bohužel, ten se nedostavil. Dvanáct posledních ran už dostal vleže na zemi. Zde je ovšem nutno podotknout, že katem byl voják odsouzený na šibenici a katovské řemeslo si tedy vykoupil. Popravčí meč tedy patřil švýcarskému gardistovi a nikoli skutečnému katovi.
V.
Osmadvacetiletá paní Tiquetová byla velice krásná žena a manželka rady pařížského parlamentu. Neustále ji ovšem sužovaly manželovy nevěry a tak se rozhodla oplatit svému muži stejnou mincí. Navíc jej však s pomocí nájemných vrahů nechala nakonec sprovodit i ze světa. A celá tato nechutná záležitost byla odhalena. Byla zatčena a odsouzena k trestu smrti. Druhý den po vynesení rozsudku ji převáželi na náměstí Gréve. Náhle se však zatáhlo a spustil se ukrutný liják, který se valil i na káru v níž seděla odsouzená mezi katem a svým zpovědníkem. Popravčím mistrem zde byl nám již známý Jean Baptista Sanson. Všichni si rázem hledali úkryt. Katovi pacholci i s vojáky se skryli pod popravištěm a někteří zalezli pod popravčí káru. V té zatím seděli kat, odsouzená a kněz. „Promiňte mi paní laskavě, ale nemohu splnit svůj úkol. Za takové průtrže by byla rána nejistá“ řekl Sanson směrem k paní Tiquetové. Paní Tiquetová poděkovala a všichni tedy čekali, až přestane pršet. Trvalo to celou hodinu, než déšť polevil a náměstí se opět počalo plnit davem senzacechtivých čumilů. „To je ta chvíle“ řekl kat a sestoupil z káry a vystoupil na popraviště. Podle některých svědectví políbila paní Tiquetová katovi ruku na znamení uznání a pokory a Sanson jí pomohl po schůdcích vystoupit na popraviště. „Vezmi to za mě“, otočil se starý Sanson na svého syna. Toho z jeho úvah vyrušila sama odsouzená: „Pánové, byli byste tak laskaví, a řekli mi, jak si mám stoupnout?“ „Na kolena, s hlavou vzhůru a vlasy si zdvihněte tak, aby odhalily šíji a padly Vám přes obličej“, odpověděl starý kat. Jeho syn zatím začal ztrácet chladnokrevnost, ale odsouzená mezi tím už zaujala správnou pozici. „Je to tak dobře?“ optala se ale to už mladý Sanson povzbuzován otcem točil ve vzduchu popravčím mečem. „Jen mě prosím nezohavte!“, vykřikla ještě odsouzená.
První úder směřoval na ucho a odsekl jej i s kusem tváře. Krev vystříkla a přihlížející dav mručel nevolí. Odsouzená padla na prkna a škubala všemi končetinami jako raněný kůň. Katův pacholek ji chytil za nohy, aby sebou na zemi neházely. Starý Sanson jí chytil za vlasy a znehybnil jí tahem vzhůru hlavu, aby syn mohl znovu seknout. Teprve na třetí ránu se hlava oddělila od těla.
VI.
V případech, kdy byla použita sekera a tudíž i špalek, bývaly rány obvykle jistější, ale ani v těchto případech se kati nevyhnuli nepříjemnostem. Když byl roku 1535 stínán v Anglii známý zakladatel utopického socialismu Thomas More, podařilo se to popravčímu teprve čtvrtou ranou.
Také skotská královna Marie Stuartovna byla sťata roku 1587 až třetím úderem sekery.
Dne 25. února 1601 byl v Londýně popraven někdejší oblíbenec královny Alžběty, lord Essex, o němž se tajně šuškalo, že byl i královniným milencem. Na trávníku Tower Green v proslulé londýnské pevnosti poklekl ke zcela novému čtyřhrannému dubovému špalku, ale i v tomto případě projevil londýnský kat jistou nešikovnost. Teprve po třetí ráně spadla lordova hlava na dřevěné pódium.