Vinen!

Löbl Kurtzhandl a jeho přítel Lazar Abeles pocházeli ze Židovského města. Oba byli obviněni a také nakonec i vyšetřováni a souzeni za vraždu Abelesova dvanáctiletého syna Šimona Abelese. Ten v září 1693 navštívil pátera Andrea Müntzera z pražského Klementina a projevil náramnou touhu po křesťanském křtu. Fanatismus víry na jedné i druhé straně v tu dobu neznal mezí. Dvanáctiletý Šimon se tak těžce provinil proti víře předků (o církevní demokracii tehdy nemohla být řeč) a to bylo moc i na jeho otce. O tom, jak skonal nebohý chlapec, mi není nic známo, ale vůbec bych se nedivil, kdyby jej vlastní otec bez skrupulí podříznul jako ovci. Nicméně vyšetřující soudní komise tehdy postavila svou chatrnou obžalobu na nepřímých důkazech a oba muže odsoudila k trestu smrti „vpletením do kola“ jelikož z pohledu soudců šlo o zvláště zavrženíhodný a odpudivý čin, zasluhující co nejpřísnější potrestání.
Lazar Abeles vše včas pochopil a logickou úvahou došel k závěru, že muka, která jej budou očekávat z rukou kata, nebudou jen laškovným šimráním na chodidlech a v podpaží. Pro jistotu tedy raději spáchal roku 1694 ve vězeňské kobce sebevraždu a to ne ledajakou! Považ, milý čtenáři, jak byl nalezen: Sebevrah měl totiž spoutané obě nohy a jednu ruku pevně přivázanou k tělu. Zde se nabízí dvě varianty a to tak, že musel vyvinout nesmírné úsilí, aby svůj život ukončil, (pravděpodobně se oběsil, nicméně můj pramen způsob sebevraždy neuvádí) nebo mu byl v této „bohulibé“ činnosti někdo nápomocen. Vyšetřující komise se ovšem „prkotinami“ nezabývala a jako odsouzence na smrt vydala jeho bezduché tělo katu, aby dle dávné zvyklosti vykonal rozsudek i na mrtvém. Lazarovo tělo bylo tedy na popravišti rozpáráno, vyrváno z něj srdce a to bylo otlučeno o vrahova ústa. V době sebevrahova činu jeho milující manželka nic netušíc, že duše jejího manžela už „překročila Jordán“ a v zájmu zachování života svého jistě ctnostného chotě ukázala prstem na již zmíněného Löbla Kurtzhandla. Věděla bezpečně, že se již delší dobu nezdržuje v Praze a bylo tedy velice jednoduché obvinit nepřítomného. V tu dobu dlela rovněž ve vězení a zcela psychicky a fyzicky vyčerpána hledala spásu v jakékoli možnosti. V dobré víře zachránit život svého manžela tím však spustila lavinu krutých a tragických událostí. Kurtzhandl byl brzy nato zatčen v Manětíně na západě Čech a z rukou krutého kata již neměl úniku. Jeho odvolání, kde apeloval na skutečnost, že mu nebyl přidělen obhájce a přečtena obžaloba císař Leopold I. „smetl ze stolu“ a soud pouze napomenul, aby dodržoval právní řád. Mnohem víc však kladl důraz na to, aby bylo zamezeno tomuto obviněnému spáchat sebevraždu. Snad na celé obžalobě byl kus pravdy, snad šlo o „rozsudek za každou cenu“ tedy o justiční vraždu, v každém případě byl Löbl Kurtzhandl odsouzen k trestu smrti lámání kolem a poté vpletením do kola. A protože šlo o zvláště odporný zločin, jímž se provinil, měl být tedy lámán odspoda vzhůru.
Jezuitský páter Johanes Brandstätter, který dobře věděl, jakou hrůzou bude obviněný na popravišti procházet, se tedy rozhodl přivést hříšníka k pokání a získat tak novou křesťanskou duši. Noc před popravou se tedy převelice snažil obrátit Kurtzhandla na křesťanskou víru ale ten byl zatvrzelý. Následující den jej na popravišti čekala nepředstavitelná muka. Katovi holomci jej přivázali k velkému kolu a kat mu velkou železnou palicí zasadil první drtivou ránu….Kurtzhandl přečkal v ukrutných bolestech třiatřicet ran do nohou a rukou a hrůznou bolest přelámaných kostí a poničených tkání. Následovalo deset ran do hrudníku! Vedle něj stál Brandstätter a neustále jej nabádal, nechť přestoupí na křesťanskou víru. Po desáté ráně, která neustále nepřinášela milosrdnou smrt, zubožený Kurtzhandl kývnul na souhlas. V tu chvíli se poprava musela přerušit a jezuitský kněz jej za zpěvu žalmu pokřtil. Samosebou se vše muselo odehrát velice rychle, aby nedej bože odsouzenec k smrti nevydechnul naposledy a nezmařil tak Brandtstätterovo snažení. Na to dostal kat pokyn a své kruté dílo dokončil třemi ranami na hrdlo. Útěchou, kterou už ovšem nedokázal popravený ocenit, mu bylo to, že nebyl posmrtně vpleten do kola a potupně vystaven jako odstrašující případ pro všechny ostatní, ale byl mu umožněn řádný křesťanský pohřeb.
Když se nad tím tak zamýšlím, mohl ten nebožák dopadnout ještě podstatně hůř, protože trest lámáním v kole byl povětšinou kombinován ještě s trestem upálení za živa, kdy zdevastované tělo nebožáka bylo vpleteno do kola a vhozeno na hranici. Ne vždy (což záleželo také na dobré vůli kata) byl totiž odsouzenec mrtev, takže když si prošel očistcem v podobě zlámaných nohou, rukou a hrudníku, čekal na něj ještě vrchol představení v podobě žáru hranice.
Důkazem krutosti takovýchto poprav jsou i dobové zápisy:

„ Pro takové skutky jest ortelován tak, že hnáty mu zlámány, do kola vpleten a s tím kolem za živa na hranici spálen“.

Smolná kniha Rokycanská 1591

„Poněvadž jest se tak hanebného mordu tento Jan dopustil, jest odsouzen, aby byl koněm smekán a hnáty aby mu stlučeny byly u rukou i noh a potom aby do kola vpleten byl a i s kolem na hranici vložen a na prach spálen byl“.

Smolná kniha Pardubická 1568