Ďáblův chřtán a stříbrný kříž.

Děj následujícího dramatu je situován jak jinak, než do šestnáctého století, tedy do počátku novověku. Vypsat však všechny děje, které jakýmkoli způsobem doprovázela krutost a smrt, které tak či onak zasáhly do naší historie a více či méně vešly ve známost, nebo upadly do zapomnění, to nelze. Období středověku i novověku bylo plné krutostí, nad které se až svírá srdce a popsat každou jednu z nich, by jen stěží zvládali renomovaní autoři historických románů a učebnic, natož tak já, samozvaný, amatérský pisálek. Následující příběh však zcela jistě ohromí nejednoho z Vás svou krutostí a bezcitností, se kterou byla spáchána vražda z  tak malicherných pohnutek, že „člověk moudrý“ může nad těmito zločiny jen a jen kroutit hlavou. Bohužel, pro potencionální oběti podobných trestných činů se do dnešní doby prakticky způsoby provedení těchto zločinů a myšlení jejich pachatelů nezměnily. Při pohledu z „druhé strany“ odplata rukama kata byla neméně, ne-li ještě více tristní a morbidní, ale v tomto případě zcela jistě na místě a právem. (s postupem současných vykonavatelů práva bohužel naprosto neslučitelná) Jak se přesně následující dramata odehrála, se dá jen těžko zjistit, protože o tomto případu smolné knihy písecké, táborské i hradecké mlčí a z kusých výpovědí odborníků, kteří si nejsou jisti na 100% se dá pouze dedukovat. Proto jsem tento příběh pojal spíše jako drastický románek a Ty, milý čtenáři jej ber také s rezervou. Není zde totiž až tak důležité, jak se případ seběhl, jak zněla správná jména jeho aktérů, ale na těchto stránkách se soustřeďme spíše na jeho vrchol, tedy popravu samotnou. Ta totiž známa (v kostce) je a muselo to být více než krutě-nesmyslné divadlo.

Dost keců. Vraťme se tedy o pár století zpět do míst, kde v půvabném a malebném údolí, proťatém křišťálově čistou říčkou a sevřeném monumentem skalního masivu, ukrytého hustým šatem borových lesů došlo k nesmyslné tragédii. Ještě před tím, než začne tento drastický příběh vrcholit, dovolím si seznámit čtenáře s jeho hlavními protagonisty:

Maruška – krásná dvacetiletá dívka, dcera mlynáře

Matěj – tulák, příležitostný pracant, mladík s jiskrou v oku a silou golema, korunní svědek obžaloby

Tři zemanští bratři – šlechticové, opilci, násilníci a vrahové

Otec Jan – kaplan a zpovědník

Převozník Oldřich – hlavní svědek obžaloby

Šenkýř Stašek – křivák a lakomec

Ctihodný Pán ze Šelmberka a na Vožici – vyšetřující soudce

Táborský kat Jíra  - vykonavatel  trestu

A někteří další.


 


 


 


 

Toho červnového večera se stmívalo dřív, než bylo tou dobou obvyklé. Maruška vyhlížela oknem ven do údolí. Mlynářovo stavení stálo nad zákrutem řeky, v horním konci vesnice rozeseté po celém údolí. V místě, kde se průzračná řeka prudce stáčela do leva a následně slapem padala o několik metrů níže. Hned potom se stáčela vpravo a pokračovala poklidným tokem dolů na jih, tiše míjejíce stavení, kostelík, hospodu i strmé skalnaté břehy. O pár desítek metrů jižněji už se zcela ztrácela v labyrintu ostrých skalních výběžků a strmých, nepřístupných břehů. Mlynářova dcera rozsvítila svíčku. Nebylo obvyklé, aby touto dobou zahalila údolí tma, ale s příchodem večera se na nebi nakupily peřiny těžkých mraků, které sebou nesly příslib bohatých dešťů. Slábnoucí paprsky slunce již stačily zadržet svými větvemi mohutné koruny borovic a smrků, které čněly vysoko nad hřebeny a mávaly tak na rozloučenou unavenému slunci. Maruška si navyklým pohybem ruky upravila neposedný pramen vlasů a začala chystat večeři. Byla na veškeré domácí práce sama. Otec se věnoval mlýnu a její mladší bratr Michal byl ještě dítě a nejraději proháněl se svými vrstevníky v řece pstruhy. Maruščina maminka umřela těsně po porodu mladšího bratra a tak byla dospívající dívka postavena před nelehký úkol výchovy i starosti o hospodářství. Ujala se ho však s pokorou a poctivostí sobě vlastní. Domov udržovala v čistotě a bratrovi předávala všechny své vědomosti a zkušenosti z církevní školy, kterou navštěvovala vždy, když jí to čas dovolil. Jak šel čas, vykvetla mlynářova dcera do nevšední krásy. Vodopád kučeravých havraních vlasů jí spadal do poloviny zad, skoro až k útlému pasu. Prstýnky pramenů vlasů, černých jako uhel lemovaly její krásnou tvář, ve které jiskřily upřímné a bezelstné zelené oči, právě tak akorát posazené nad úzkým nosem. Ruměnec jejich tváří ladil s plnými rudými rty, které byly kdykoli schopny k úsměvu a odkrývaly tak dvě řady zdravých, bílých zubů. Při každém nádechu bylo vidět pevná a hebká prsa, mezi která se tulil malý stříbrný křížek po mamince. Postavou Maruška vynikala nad všechny krasavice v okolí a to i nad Ty, kterým se nemohla rovnat ani původem ani postavením. Sukně tajila před okolním světem její nádherně tvarované nohy a krásně souměrné boky. Maruška byla skvost a přes to všechno zůstávala skromnou a pracovitou ženou, které na srdci ležela spíše výchova svého mladšího brášky, poslušnost ke svému otci a pokora před Bohem než světské radovánky děvčat ze vsi a z okolí. A pověst o její kráse se rychle šířila krajem. Bohužel se jí stala i osudnou. S bezelstným úsměvem odmítala návrhy chasníků z okolních stavení ba i urozených pánů, kteří tudy projížděli ve svých kočárech a na koních. Maruška žila jen svým smyslem pro povinnost, ve víře v Boha a na prince svého srdce teprve čekala. Jednou, když byla v šenku pro pár grošů za semletou mouku, dvořili se jí i tři bratři. Byli to zemanští šlechtici od Hradce, kteří tudy projížděli a v hospodě u řeky uspokojovali svůj pocit hladu a především pak zde vydatně hasili svou žízeň. Maruška nejprve cudně odmítala návrhy těch mužů a v duchu si přála, aby už měla v kapsáři slíbený peníz a mohla rychle šenk opustit. Opilí mladíci však trvali na svém a zvali dívku ke svému stolu. Neměla chuť ani odvahu se usadit mezi pány a nechat se častovat jejich nechutnými návrhy. Proto, když penízky změnily majitele a zmizely v její sukni, chvatně opustila nálevnu a s ruměncem ve tváři prchala k domovu. Prostřední z opilých bratří, sice vrávoravým krokem vyšel ven, ve snaze Marušku dostihnout, ale kde té už byl konec. Celá udýchaná a zpocená došla domů a ihned se svým trápením svěřila otci, kterému se sevřelo srdce úzkostí nad tím, že jeho poslušná a bohabojná dcera musela odmítnout návrhy zrovna od panstva. Ve společnosti pánů a poddaných se takovýto přístup rovnal urážce a mohl být i patřičně potrestán. V lepším případě byla dívka povolána do služby, kde si s takovou kráskou panstvo dělalo, co samo uznalo za vhodné a povětšinou zůstávaly tyto činy promlčeny. Otec mlynář však zapudil tuto myšlenku a za pár dní si na drobný incident v šenku už nikdo nevzpomněl. Jen Maruška běžela druhý den ke zpovědi, zdali se nějakého zlého skutku proti panstvu nedopustila. I tehdy jí Otec Jan ujistil, že jednala správně a podle boží vůle. Všichni však nezapomněli. Proradný a úlisný šenkýř Stašek přepočítával neustále peníze, jež utržil za své „nadstandardní“ služby. Popsal totiž za úplatu oněm Pánům od Hradce přesnou cestu k mlynářovu stavení i všechny Maruščiny zvyky. Jako nejcennější se drzým bratrům hodila informace o tom, že Maruška dost často chodí trhat květiny a všeliké bejlí a koření na stráň k ďáblovu chřtánu. Z nich potom doma otci i bratrovi vařila různé čaje a přidávala je i do jídel tak, aby předcházela nemocem, které sužovaly obyvatele těchto končin především v zimním období. Přesně tak, jak to dlouhá léta dělala i její maminka.

Ďáblův chřtán byla malá jeskyně poblíž palouku, na kterém rostly Maruškou užívané plody přírody, ukrytá vysoko na kopci v lesích. K tomuto místu vedla jen úzká pěšina, klikatící se mezi větvemi stoletých borovic. Jméno dostala podle pověsti, která o ní kolovala a kdy měla tato jeskyně za svatojánských nocí chrlit rudou páru doprovázenou nelidskými skřeky a pazvuky. Maruška, přestože bohabojná žena se nikdy tohoto místa nebála. Pověst sice přetrvávala, ale kam až sahala paměť zdejšího vikáře, nikdo prý nic podobného u této skály nikdy nepozoroval. A tak se Marušce dostalo od pastýře svolení se v tyto místa vydat a natrhat zde léčivých bylin pro rodinu i pro pana faráře, kdykoli si děvče zamane. Čas plynul jako voda v řece a byl tu podzim. Maruška dál byla pracovitou a ochotnou ženou, která neváhala nikomu a nikdy odmítnout jakoukoli pomoc. I tehdy ji služebník Boží, Otec Jan požádal, zda by nezašla koření a bylinky natrhat. Blížila se zima a musí tedy myslet na to, aby včas stihla rostlinky i usušit a zpracovat tak, aby bylo možné z nich vývary a čaje vařit. Maruška přislíbila panu faráři, že hned nazítří, když to počasí dovolí a nezaprší, vydá se hned v ta místa a natrhá celý věrtel bylinek, aby bylo pro všechny. Bohužel se tou dobou vraceli ze svých pijáckých cest i zemanští bratři a velice dobře si pamatovali, jaký překrásný květ ukrývá tohle malebné údolí. Plánovali proto, že se zde nějakou dobu zdrží, tak aby nevinnou dívku „přiměli k poslušnosti“. Byli rozhodnuti zbavit jí věnečku stůj co stůj. I za cenu nejvyšší. Vymýšleli neustále nové plány a kuli pikle, jak Marušku získat na svou stranu a to i v tom případě, že by museli užít násilí, nebo zneužít svého postavení vůči chudým a bezbranným. Jako nejschůdnější se jim jevila možnost, kdy jí jednoduše dají službu příkazem a dál už to bude jen a jen na nich. Hlavní věc je ta, že je to nebude nic stát a ještě si dopřejí zpustlých kratochvílí s krásnou dívkou, však jen do té doby, než se jim omrzí. Pak už jejích služeb nebude na panství třeba a v lepším případě se ztratí někde ve světě. V tom horším…raději nemyslet…Tak to měli bratři naplánováno a tak také hodlali svou „skvělou“ myšlenku realizovat. Rozhodli se, že svůj nápad patřičně zajedí a zapijí a při té příležitosti vyzvědí, jak se věci mají a kde lze Marušku zastihnout a kdy. Když podkovy jejich znavených koní zazvonily na cestě vedoucí k nálevně, vyšel jim obtloustlý šenkýř Stašek naproti s úsměvem na tváři. Dobře věděl, že přijíždějí bohatí pánové, dobří zákazníci a štědří mecenáši. Měl pro ně spoustu informací, za které chtěl patřičně inkasovat. A zemanští pánové byli ochotni připlatit, jen když bude po jejich. A tak uvítali jeho hosté návrh, že ráno jest moudřejší večera a tudíž dnes, aby se zdatně nasytili, vydatně napojili, odpočali si a druhého dne jim šenkýř vypoví vše, čehož vyzvěděl o mlynářově dceři. A stalo se tedy, jak pravil Stašek.

Bylo krásné, druhé říjnové ráno. Sluníčko hladilo svými paprsky celé údolí a všem ve vsi bylo do zpěvu. Maruška poklízela sednici, prozpěvovala si písničku a byla šťastná a spokojená. Přestože ji dnes čekala ještě spousta práce a povinností měla veselou náladu. Vždyť taky měla proč se radovat. Tatínek prodal veškerou semletou mouku, takže rodina nebude strádat v zimních měsících, kdy bylo práce a tudíž i peněz o poznání méně než v létě a mladší bratr Michal také donesl domů nějaký ten grošík, který si vysloužil za svou výpomoc u pekaře. Návdavkem ještě donesl bochník chleba, který vystačí všem třem jistě na pár dní. Maruška měla v ten den spoustu plánů. Musela připravit oběd pro tátu i bratra, kteří dorazí domů sotva odbije zvonec v blízkém kostelíku poledne. Hned na to měla v úmyslu navštívit pana faráře a vypomoci mu s úklidem kostela i přilehlé sakristie. To vše stihne do pozdního odpoledne, kdy se chtěla vydat na palouk k ďáblovu chřtánu pro bylinky. Ty se podle starých receptur měly trhat až s příchodem podvečera, aby tak byly plné podzimní rosy, která jim dodávala sílu. To vše a ještě mnohem víc chtěla mlynářova dcera stihnout, než slunce usne nad západem a černá noc se chopí vlády nad krajem.  Když Maruška na poledním opouštěla rodnou chalupu, neměla nejmenší tušení, že se už živá do mlýna nikdy nevrátí. Její krátký život měl za několik hodin vyhasnout smrtí krutou, nelítostnou a nade vší pochybnost zbytečnou. Nic netušící dívenka tak s úsměvem cupitala vstříc své záhubě. Nad lesy u ďáblova chřtánu tou dobou kroužilo několik vran, krákorajíc zlou předtuchou a smrt zde rozevřela svou náruč, aby tak rozprostřela nad ďáblovým chřtánem svůj krvavý háv. Trojce bratří šlechticů si mezi tím dopřávala doušky medoviny a piva v šenku proradného Staška a snovala plány, kterak vyzrát na ubohou dívku. Bylo rozhodnuto. Zmocní se jí stůj co stůj ať už po dobrém či po zlém a Maruška se musí stát jejich hračkou, jejich cestou k ukojení svých zvrhlých choutek i jejich služkou. S každým dalším vypitým douškem rostlo sebevědomí zemanských mladíků k výšinám. Ano, bude jejich společnou milenkou i děvkou pro každého z nich, když na něj zrovna choutky na ženský klín přijdou. Bude poslušnou služebnicí a otrokyní jejich zvrhlých povah, a když se na odpor postaví svým pánům, se zlou se potáže a na kráse si sama tímto činem ublíží. Tak rozhodly jejich opilé mozky, tak bylo ujednáno a třemi korbely piva zpečetěno. Krutí a bezcitní mladíci si v tu chvíli potřásali rukou s ďáblovou služebnicí, zubatou. Maruška tou dobou stihla poklidit kostelík, i skromnou komůrku velebníčka Otce Jana. Když už byla na odchodu, sdělila pastýřovi svůj záměr jít k ďáblovu chřtánu na bylinky ještě téhož podvečera. Pastýř tedy mlynářově dceři požehnal dobrou sklizeň a důrazně ji požádal, aby na palouku pod skálou nesetrvávala déle, nežli je nutné a rozhodně potom ne do setmění. Krajem se tou dobou toulaly spousty pochybných existencí bez přístřeší, bez majetku a bez cíle. Lehce by se mohla stát obětí nějakého tuláka bez respektu k lidskému životu a svou neopatrností tak zarmoutit nejen svou rodinu ale i celou vesnici, kde ji měli nade vše rádi pro její příjemnou a přátelskou povahu. Maruška tedy vzala plátěný pytlík, svou havraní hřívu si svázala tenkou stužkou do drdolu a vyrazila k řece, poprosit převozníka Oldřicha o službu. Vyhověl jí, ostatně jako vždy a jako vždy ji taky na druhý břeh dopravil zdarma a rád. Znal Marušku od dětství a měl ji velice rád. Znal i její maminku a jako čest její památce prokazoval mlynářově dceři vždy své služby zdarma a s potěšením. Když vysadil dívku na protějším břehu řeky, zvesela jí zamával, popřál dobrého pořízení a s příslibem, že ji v předvečer odveze zpět na druhý břeh, odrazil svou pramici od břehu. Maruška si přitáhla pentli ve vlasech a s úsměvem se vydala pěšinkou mezi vzrostlými jehličnany vzhůru k ďáblovu chřtánu. Z nedalekého hvozdu ji však bedlivě sledoval pár modrých očí, posledních očí, které krom zraků vrahů viděly krásnou Marušku jako poslední živou.

Matěj se toulal krajem už více jak týden. Přivandroval ze severu a doufal, že sežene službu, kde by mu za práci dali najíst a nechali jej přespat aspoň někde na kousku slámy ve stáji. Noci už byly tuze chladné a listí a tráva už nezahřály jeho mohutné a svalnaté tělo, tak jako v létě. V šenku nepochodil, zkusil to tedy u statkáře, ale ani tam pro něj práce nebyla. Dali mu zde aspoň skývu chleba a hrudku sýra na přilepšenou. Zato lakotný Stašek jej hnal od prahu bičem, jako prašivého psa. Matěj nechtěl mít problémy a tak se raději stáhnul. Stát proti sobě na jeho půdě, venku, kdekoli v přírodě, jedinou ranou by jej přizabil. Neměl však v úmyslu škodit. Spíše naopak. Byl to rozumný a pracovitý mladík, ale po smrti rodičů se mu nevedlo a tak se vydal s pár krejcary v kapse do světa a věřil v lepší budoucnost. Ta ovšem zatím nepřicházela a tak se dál toulal od kraje ke kraji, od dvora ke dvoru a stále věřil. Když pozoroval ze svého úkrytu v houští krásnou mladou ženu, kterak vystoupila z přívozu a vyšla lesem směrem ke skále, probudil se v něm muž. Představoval si její mladé, bělostné tělo svíjející se v jeho náruči a tu nepopsatelnou slast, kterou už tak dlouho nezažil. Naposledy v klíně nějaké tulačky na seníku jednoho bohatého kupce poblíž Benešova. Matěj si odplivl nad tou smilnou myšlenkou a hned ji také zapudil. Pochopil, že se dnes žádné milosti nedočká a tak si ustlal kousek od řeky v dolíku vystlaném větvemi a přikryl se dlouhým, ošuntělým kabátem. Za chvilku se dostavil milosrdný spánek, který však neměl dlouho trvat…

Šenkýř Stašek se vydal na výzvědy po okolí. V nálevně zanechal pracovat svou korpulentní ženu a kradl se vsí jako stín, jen aby zjistil, zdali je Maruška ještě v kostele, kde touto dobou pobývala a pomáhala panu faráři s úklidem, nebo jestli už se vydala na zpáteční cestu domů, do mlynářovy chalupy. Snad dílem náhody či osudu, kdo ví, se cestou potkal s převozníkem. Postávajíc poblíž kostela, zapředli rozhovor o nastávající zimě, o upadajícím obchodě, a když slovo dalo slovo, sdělil nic netušící Oldřich tomu pekelnému přisluhovači, kterak před chvílí Marušku, dceru mlynářovu a chloubu celé vsi na druhý břeh vysadil, aby tam bylinky na zimu si natrhala a bezelstně se svěřil také s tím, že než ulehne v chalupě ke spánku, slíbil také Marušku ještě dopravit zpět na břeh, kde stál mlýn jejího otce. Však ona už jemu dá znamení, které měli smluveno. Stašek se v duchu zaradoval. Měl pro své chlebodárce více než slibné zprávy. Chvatně se rozloučil a s výmluvou, že má šenk plný žíznivých hostí, odkráčel k domovu. Převozník Oldřich netušíc jaký hrůzný plán se to Staškovi honí hlavou otočiv se na podpatku, rozhodl se navštívit starého pana faráře a prohodit s ním pár slov než mlynářova dcera zvolá z protějšího břehu. Mlsně se při tom olíznul, protože návštěva farnosti slibovala i kapku dobrého mešního vína. Pustil tedy šenkýře z hlavy a pevným krokem se vydal směrem ke kostelu. Zanedlouho už jeho dlaň bouchala na dveře sakristie…

Stašek s vítězoslavným úsměvem vstoupil do nálevny a ihned si to namířil ke stolu, kde hodovali zemanští bratři. Ještě za tepla jim sdělil vše, co vyzvěděl a přidal i popis cesty, kterak se ctihodní pánové potají dostanou  na paseku poblíž ďáblova chřtánu. Neopomněl bratry varovat před letitou legendou, která zdejším krajem o skále nad řekou kolovala. Opilci se jen hlasitě smáli, až jim slzy tekly a odbyli šenkýře tím, že zrovna oni mají pro strach uděláno a tudíž je žádná povídačka o čertech nezastaví. Hospodský se raději pokřižoval, když slyšel to rouhání, ale nabízenou odměnu neodmítl. Peníze rychle změnily majitele a zmizely ve Staškově kapse a stejně tak rychle i on v zadním traktu svého domu. Znova a znova přepočítával lesklé mince a radoval se nad svou chytrostí, kterak k nim přišel lehce a bez jakýchkoli výdajů a práce. Jeho lakotný mozek nemohl tušit, že jejich lesk zčeří zanedlouho šarlatově rudá barva krve…

Maruška došla na palouk v době, kdy už slunce líbalo vrcholky borovic. Zrovna v pravou chvíli, pomyslela si a usadila se do voňavé trávy. Ještě než se dá do sběru bylinek, posilní se na tu práci, vzpomněla si mlynářova dcera na uzlíček tenké látky, kam jí pan farář dal skývu chleba na cestu. S chutí se zakousla do voňavého božího daru a přemítala o tom, zdali by už opravdu neměla dát na rady sousedů i svého milovaného otce a vdát se. Copak o to, nápadníků je plný dvůr a ještě i za humna by se jich vešlo, ale Maruška stále váhala. Nešlo jí ani tak o majetek jako spíš o to, aby její nastávající manžel a otec jejích budoucích dětí byl hodný a laskavý, bohabojný a pracovitý stejně jako její táta. Milovala svého otce a od chvíle, kdy její maminka vydechla naposledy, k němu přilnula ještě víc. S láskou a pokorou se o něj starala, aby mu vynahradila veškerou ženskou péči, kterou by měl od své ženy. Stejně tak hluboce milovala svého mladšího bratra Michala. Inu, do díla, zasmálo se děvče a polklo poslední sousto. Na vdavky pomyslím až při večerních modlitbách, špitla si Maruška pro sebe a našpulenými rty sfoukla s tváře neposlušný pramen vlasů. Za chvíli už se její nohy brodily vysokou travou. Stoupala směrem vzhůru paloukem, zády k údolí a odtrhávala tu stonek bylinky tu pozdní luční kvítí. Vzhůru zalesněným svahem v tu chvíli už stoupali pěšinou i její vrahové. Kdesi v dáli zahoukal sýček. Zubatá tasila svou kosu. Bratři neváhali ani okamžik. Uzmuli ze stolu ještě i láhev medoviny a vydali se na cestu. Hola, hola, převozníče, hulákali jeden přes druhého, když dorazili k řece. Oldřich se tou dobou veselil s panem farářem, ale ten měl uši jako rys. Zaslechl zvolání tam od řeky a hned taky převozníkovi sdělil tu novinu, že na něj na břehu čeká práce. Oldřich tedy poděkoval důstojnému Pánovi za pohoštění a vydal se za svou povinností. Jsem Vám k službám, ctihodní pánové, tak kampak, kam to bude? Vemlouval se bratrům přesně tak, jak mu velela řemeslnická čest a jeho společenské postavení. Za stříbrňák tam i zpět, zvolal opilým hlasem prostřední z bratří, jdeme k ďáblovu chřtánu jazyk jemu vytrhnouti, aby nemohl už nikdy děsit vezdejší.

K službám, uklonil se převozník a dal se do díla. Když opilé šlechtice vysazoval na protějším břehu, popřál jim dobrého pořízení a jen co muži zmizeli v podrostu, bohabojně se potřikráte křižoval. Ještě jednou se otočil k lesu, ale když už pány neviděl, odrazil pramici od břehu. Kdyby jen tušil pravý úmysl, se kterým se ti tři do kopce vydali, vrátil by se a bidlem by je ubil a ještě do řeky vhodil, jako prašivá zvířata a sám by potom pokorně vinu nesl jen proto, aby Marušku od zla ochránil. Bohužel ten ctnostný muž netušil….

Maruška měla dobře na paměti slova pana faráře, a proto s prací kvapila. Padala rosa a ona měla v úmyslu se vrátit ještě do té doby, kdy bude možné rozpoznat lesní pěšinku. Později už by se jí šlo zle a klopýtala by o kořeny a kameny. Kdyby tak zakopla a upadla hlavou třebas na kámen, pomyslela si v duchu, to by potom bylo zlé. Mohla by ztratit vědomí a lesy jsou touto dobou plné hladové zvěře a bezbožných tuláků. Děsila ji ta představa. Raději tu myšlenku vyhnala z hlavy. Zanotovala si písničku, kterou znala od už dětství, aby zahnala chmurné myšlenky. Tak ještě pár lístků jahodníku, aby čaje voněly, blesklo ji hlavou, když v tom ji k zemi srazila prudká rána do zad.Maruška narazila čelem do pařezu a před očima se jí roztančilo tisíce hvězdiček. Ve snaze zbrzdit svůj pád upustila svou zástěru, ve které měla natrhané bylinky a kvítí. V tu chvíli neměla mlynářova dcera ponětí, co se to s ní stalo, ale pochopila hned, když se otočila zády k zemi. Opřela se o lokty. První šok z otřesu už pomalu ustupoval a děvče rozpoznalo útočníky, kteří stáli nad ní. Dívce se sevřelo hrdlo strachem. Promiňte, ctihodní pánové, špitla Maruška plna obav, nečekala jsem vás zde, a proto jsem se toliko polekala. Dívka byla v tu chvíli šílená strachy a byla si dobře vědoma i faktu, že od ďáblova chřtánu se pomoci nikdy nedovolá. Nad údolím se v tu chvíli rozezněl krutý smích vycházející ze tří opilých hrdel…

Mladíci spěchali vzhůru lesní stezkou. Byli zvědaví, jak vypadá taková skála, ze které chrlí satan svůj ohnivý dech, ale hlavně je hnala nezměrná touha pokořit mlynářovu dceru. Omítnula je a to si dívka jejího postavení, byť dcera mlynáře, nesmí dovolit! Zosnovali krutý plán jejich pomsty. Když ji nebude mít nikdo z nich, tak tedy vůbec nikdo. Zneuctí ji a pokoří. Ta malá coura bude žadonit stejně tak, jako žadonili oni. Byli připraveni vzít ubohé dívce to nejcennější. Takto zostuzena bude všem jen pro smích a na vdavky může zapomenout. Kdo by si ji taky zneuctěnou vzal, řehtali se mladíci, tak leda katův pacholek a tehdy by jí ani Pán Bůh nepomohl. Bude zostuzena před lidmi i před Bohem. Tak rozhodli a tak taky měli v úmyslu vykonat. Dál už postupovali tiše. Netušili sice, kde se nacházejí, ale les se před nimi začal pomalu rozestupovat. Podrost řídnul a košaté koruny borovic a smrků uhýbaly svými větvemi jako by chtěly na pěšinu vpustit poslední louče usínajícího sluníčka. Bratři tiše našlapovali. Jako dravci, slídící za kořistí. V tom ji uviděli. Bělostná sukně vlála pasekou jako sněhobílý prapor nevinnosti, když dívka pobíhala od jednoho keříku k druhému. Neušila, že na pasece již není sama. Polohlasem si prozpěvovala písničku.

Tak, Ty jsi se nás polekala?? Burácel nad ní nejstarší a taky ten nejkrutější z bratří. Ona se nás polekala, pootočil svou hlavu ke svým spolubojovníkům, slyšte to bratři moji? To se jí asi hnusí naše tváře či co, přiléval oleje do doutnajících povah svých bratrů. Tak to Ti budeme muset dokázat, jak umíme být milí a potom na nás teprve nezapomeneš, květinko, pronesl nejmladší zemanský synek. V tu chvíli se na ni oba vrhli. Maruška se bránila, seč jí stačily síly. Kopala okolo sebe, škrábala, bila do nich pěstičkami, ale vše bylo marné. Sílu, kterou disponovali mladí šlechticové, neměla šanci porazit. Mladíci byli jako smyslů zbavení. Rvali cáry látky z její sukně i živůtek na haleně už vzal za své. Maruščiny kypré a hebké vnady vlily do rukou násilníků ještě větší sílu. Tam, tam, křičel třetí z nich. Tam v té jeskyni. Je tam sucho a útulněji než zde a mnohem větší pohodlí, ukazoval směrem k ďáblovu chřtánu. Suchá jeskyně opravdu skýtala pro záměr bratrů mnohem větší luxus než rosou zkropená louka a padající chlad. Plakající a špinavou od hlíny dotáhli zbylí dva bratři Marušku za vlasy do jeskyně. Tady se budeš cítit jako v ráji, chechtal se nejstarší z bratrů. Tvrdě ji srazili na zem. Páskem látky z její sukně svázali Marušce ruce za zády a dalšími dvěma ji přivázali nohy za kotníky ke dvěma kolíkům, které tam Bůh ví kdo a Bůh ví proč, do země zatloukl. Jim ale přišly náramně vhod. Do úst nacpali ubohé dívce roubík ze smuchlaného cáru látky, ve kterém měla svůj chléb. Ohniště, které zde patrně založili okolojdoucí tuláci, za chvilku plápolalo jasným, rudožlutým plamenem.Co bude s ní, optal se prostřední z bratrů. Necháme ji tu takto?? Necháme, tak nebo jinak. Možná živou, možná mrtvou, ale napřed se s holubičkou rozhodně pobavíme, zařval nejstarší z nich a surově kleknul dívce na hrdlo. Přidušený výkřik bylo slyšet sotva pár metrů, dál ne. Dělej! Rozkřikl se ten největší surovec na svého nejmladšího bratra. Ten si přihnul medoviny a s opileckým smíchem si začal svlékat kalhoty. Tak vidíš maličká, nesrozumitelně mumlal a sliny mu při tom kapaly z úst, budeš moje, ať chceš nebo ne. S těmito slovy strhl z dívky poslední cár látky zakrývající její cudnost a prudce se vklínil mezi její bělostná stehna. Chvíli na to už jen vydával nesrozumitelné skřeky a zprudka dýchal. První rudé krůpěje Maruščiny bolesti se vpíjely do prachu jeskyně. Tělo mladé ženy trpělo nepoznanou bolestí a její mysl zastíraly mdloby. Nemohla dýchat, natož tak křičet. Hlavou se jí honily myšlenky na otce, bratra, sousedy, na všechny, které měla ráda a které tolik milovala. Bohužel, ani myšlenky na její blízké nedávaly zapomenout na bolest a ponížení, kterého se jí dostávalo v hlubinách ďáblova chřtánu. Snažila se, jak jen mohla, aby svým trýznitelům jejich konání znepříjemnila, ale málo platné. Muži byli mladí a silní. Když se od ní zvedl první trýznitel, připadala si nečistá a pohaněná. Ve chvíli, kdy na ní nalehl nejstarší z bratří, dostavily se milosrdné mdloby. Další aktér tohoto ďáblova početí byl ještě krutější ke své oběti než jeho předchůdce. Divoce se zmítal v Maruščině klíně a přitom ji silně a bolestivě kousal do prsou, až jí z bradavek počaly stékat tenké stružky rudé krve. Bolest zasáhla dívku jako kopí. Vykřikla tak prudce, až se jí podařilo cár, kterým jí ucpali ústa vyplivnout. Maruška využila situace a začala křičet, jak nejvíc dokázala, ale ani tak jí to nebylo nic platné. Násilníkova pěst ji umlčela. Když přišel na řadu třetí z bratrů, neměla už dívka sil se bránit. Odevzdaně očekávala příchod událostí příštích a tiše prosila Boha za odpuštění pro sebe i pro její trýznitele. Mlynářova dcera pochopila, že dál nemá cenu vzdorovat a bude-li poslušná, snad v sobě život zachová. I kdyby ji tu zneuctěnou a svázanou zanechali, dočká dne a třeba se za světla pomoci dovolá. Věřila ve spravedlnost a Boží pomoc. Snad se propadne studem, snad ji všichni odsoudí, ale zůstane-li živa, bude to vůle Boží. To vše se dívce honilo hlavou, když i potřetí její lůno plnil horký pramen násilnického chtíče. Zatímco zemanští bratři odpočívali u ohně a pili medovinu, Maruška tiše plakala. Neřvi Ty malá děvko, křičel na ni nejmladší z nich, a když ani poté neustaly dívčiny vzlyky, zvedl se ten nejsurovější a vztekle do dívenky kopal: Ještě nemáš dost, Ty couro?? Řval vzteky šílený a alkoholem zmožený muž a kopal dívku do žeber, hýždí i do obličeje. Maruška prosila, aby ji aspoň nebili, že dál bude trpělivě snášet jejich příkoří, ale tím si na sebe přivolala ještě větší zlobu nejstaršího z nich. Bil do ubohé dívky tu pěstmi a hned zase do ní kopal, jako by byla jen hadrový panák. Nepříčetného šílence museli zastavit až oba bratři, kteří doposud jen tomuto násilí přihlíželi. Měli touhu si s mlynářovou dcerou ještě užít slastných chvil. Nejstarší z bratrů dopadl zmožen alkoholem a fyzickým týráním své oběti na zem nedaleko ohniště a něco si pro sebe nesrozumitelně bručel.  Po chvíli usnul jako dřevo a začal hlasitě chrápat. Oba mladší zemani se na ubohé a zbité dívce vystřídal každý ještě dvakrát, jako by to byl jen kus hadru, do kterého si může otřít boty kdokoli, komu se to zlíbí. Ubohá dívka už ani neplakala. Neměla sílu. Její tělo už jen bezvládně leželo v prachu jeskyně. Sužovala ji neskutečná bolest všude tam, kde na ni dopadaly rány a kopance. Obličej měla plný podlitin a ve směsici potu a její vlastní krve bylo už jen stěží rozpoznatelné, že tato tvář ještě před pár hodinami patřila nejhezčí dívce z okolí. Cítila pachuť krve v ústech a jazyk bezděčně narážel na pahýly vylomených zubů. Chtělo se jí zvracet, ale byla to silná žena. Ještě pořád věřila, že vše se v dobré obrátí a ona vyvázne životem. Byla ponížena a zneuctěna jako žena, pokořena jako člověk. Se silami v koncích a psychicky zlomená. Ale přála si žít. Tiše se začala modlit. Věřila, že víra v Boha jí navrátí mezi své přátele a mezi své milované.

 Mladí muži mezi tím podřimovali u ohně. Jen prostřední z nich, nejméně opilý a nejméně brutální zemanský šlechtic nemohl spát. Trápily ho výčitky svědomí. Třeba nemuseli být tak krutí a bezcitní, hlavně potom starší bratr se měl více ovládat. Mohli si jen užít a zmizet. Takto budou jen stěží vysvětlovat ohavný čin, jehož se na mlynářově dceři dopustili. Musí všichni bleskurychle zmizet a to co nejdál odsud. Až Marušku najdou, budou jejich koně cválat už k domovu a oni si mezi tím stihnout opatřit dokonalé alibi na svůj zločin. Mladý muž vyskočil ze země a probudil i své dva bratry. Snažil se jim vysvětlit, že jeho plán má jen málo trhlin a cestou k domovu dají zcela jistě hlavy dohromady a společně vymyslí, jak ze sebe vinu shodí. Jenže druzí dva bratři byli jiného názoru. Rozmrzelí nastávající kocovinou a strachem z toho, čehož se dopustili, bleskurychle vymysleli náhradní řešení. Mrtvý svědek, je ten nejlepší svědek, to si pamatuj, bratře. Když tu couru najdou za rozbřesku a živou, vydá se za námi polovina vesnice, a když nás neubijí vidlemi a sudlicemi, tak nás předhodí soudu v městě Táboře anebo v Hradci. Chceš snad skončit v rukou kata? Musíme to zařídit tak, aby ji našli za dlouho a nejlépe tak, aby ji nenašli vůbec. Nejstarší z bratří pokleknul vedle vyčerpané dívky a z pouzdra u pasu vytasil dlouhou dýku. V odrazu ohně se její čepel zlověstně zaleskla. Tak co, máš dost, ty náno? Syčel Marušce do ucha. Prosím Vás ctihodní páni, nezabíjejte mne, nepovím na vás nikomu, dokud živa budu, to vám zde před Bohem slibuji, šeptala, jen stěží skrze rozbitá ústa, dívenka. A to myslíš, že Ti uvěřím? Ne! Nevěřím Ti, ani slovo z toho, co tu povídáš, má milá. Teprve teď si užiješ trestu za svou pýchu. Pánům se neodporuje, to si zapamatuješ už jednou pro vždy i s sebou do hrobu si to vezmeš. Tato prokletá jeskyně satanova bude Tvým hrobem a zde spočine Tvoje pýcha i Tvoje tělo navždy a zatraceno, chvěl se zlostí mladý šlechtic. Nic už jej nedokázalo zastavit, když uchopil do dlaně dívčin pravý prs a jedním mocným švihem dýky jej odříznul z dívčiny hrudi. V tu chvíli proťal mírumilovný klid nad řekou srdceryvný výkřik bolesti.

Matěj sebou škubnul. Posadil se ve svém lesním loži a naslouchal. Asi to byl jen sen, pomyslel si a chystal se znova ulehnout, když v tom zaslechl děsivý křik. Měl pro strach uděláno, to ano, ale křik přicházel tam odsud, co je ďáblův chřtán a pověst o té skále znal v okolí kdekdo. Postavil se. Nic neviděl, nic už ani neslyšel. Jeho zrak se snažil probodnout černočernou tmu, ale bez úspěchu. Popošel o kus dál po břehu až tam, kde jinak kotvil přívoz. Div, že do řeky nespadnul, jak moc se snažil vidět nad koruny stromů. Nic. Kroutil hlavou nad svým divným pocitem, když v tom uslyšel další nelidský křik. Bylo to příšerné. Jako by někoho na rožeň napichovali. Tentokráte slyšel naprosto jasně a zřetelně. Tak bolestný jekot slyšel už jednou v životě. Když na popravišti v Kutné Hoře jakéhos vraha v kotli vařili a potom strouhákem strouhali. Byly to výkřiky plné utrpení a bolesti. Matěj v tu ránu nevěděl, co má udělat. Když se vydá do vesnice, bude všem pro smích a nebudou mu věřit ani slova. Když půjde do ďáblova chřtánu, raději nepomyslet. Co když je na té pověsti přece jen kus pravdy a on zhyne smrtí krutou v ohni pekelném? Jeho mozek zvažoval obě varianty. Matěj se posadil. Poprvé v životě váhal, co má udělat. Jak má dál postupovat. Co když je v ohrožení lidský život? Jeho nitro svádělo předem prohranou bitvu. Nejistota a víra v pověry nakonec vyhrály svůj boj. Tulák Matěj nakonec udělal to, co považoval za správné. Vytáhnul z kapsy kabátu zbytek chleba a kousek sýru a dal se do jídla. Noc byla chladná a usnout pod mokrým kabátem v chladné noci už půjde jen těžko. Hltal jedno sousto za druhým. Když dojedl, napil se vody z řeky. Vsedě se pak opřel o kmen stromu zachumlaný do kabátu. Takto chtěl dočkat rozbřesku, upřeně hledíc na tiše plynoucí hladinu řeky.

V mlynářově chalupě už byla po Marušce sháňka. Otec mlynář nervózně bubnoval prsty do stolu. Vždyť přece jeho dcera, jak živa nic takového neprovedla, aby se zpozdila, či odešla někam a jemu o tom neřekla. Měl o ni strach. Hospodář dojedl krajíc chleba se slaninou a rozhodnul se, že se vydá po Marušce poptat po vsi. Třeba se zdržela u pana faráře, nebo se zapovídala s vrstevnicemi u šenku. Kdo ví. Nikdy nemeškala, a proto byl otec mlynář tím víc nervózní. Ještě aby se tak jeho Marušce něco stalo a spadla třeba do řeky. Proud v těchto místech nebýval příliš prudký, ale v posledních týdnech dost pršelo a řeka byla v některých místech dost hluboká na to, aby se v ní našinec i utopil. Mlynář si nasadil starý kabát a vyrazil z chalupy.

Co si počneš nyní? Řval nad bolestí šílenou dívkou mladík. Čím chceš krmit svoje děcka? Už nebudeš mít čím, a proto jsi jako matka odsouzena k zániku, křičel Maruščin kat, až se zalykal. Přistup blíž, můj bratře a řízni si také do mladistvého těla té coury, její teplá, mladá krev Ti dodá sílu žít. A ty, srabe, obrátil se k druhorozenému z bratrů, Ty jí hubu zacpi, ať tady neječí. Ještě by ďábla svým řevem vystrašila k smrti. Nejmladší z vrahů přistoupil k ležící ženě a poklekl k jejímu pasu. Sám svou dýku z pouzdra u pasu tasil. Ještě si naposledy užiješ maličká, smál se krutě, když nořil ostří dýky do jejího lůna. Až když čepel narazila na kost a nešlo už vnořit dýku hlouběji do dívčina těla, začal s ní krutý šlechtic v dívčině těle otáčet. Jak se Ti líbí tohle, křičel a dál řezal Maruščino tělo zevnitř. Maruška se bolestí vzepjala, až svá pouta na nohou zpřetrhala, ale tělo zbavené bolestí poslušnosti už nedokázalo reagovat. Z hrdla se dívce vydal tak žalostný výkřik, že i kámen by se ustrnul; vrahové šlechtického rodu však byli nemilosrdní. Ještě než stačil nejslabší z bratrů přiskočit k hlavě dívky, aby její ústa utišil, přišly na Marušku milosrdné mdloby. Její krev vpíjela země. Pomaloučku, jako by ji zem nechtěla přijmout. Ta děvka asi omdlela, suše oznámil ten nejkrutější. Však já Tě probudím, zasyčel, tento svatební obřad si užiješ až do konce. Vbodnul svou dýku do dívčina levého prsu a prudkým, točivým pohybem zápěstím jej jedním švihem odříznul zhruba v jeho polovině. Dívčino tělo se jen zachvělo v bolestivé křeči. Z další rány na Maruščině těle počal vytékat rudý potůček smrti. Nač Ti je stříbro, když jej nemáš kde nosit, řehtal se a strhl z dívčina hrdla šňůrku se stříbrným křížkem. Ty už se nemáš ke komu modlit, sykl Marušce do tváře a talisman si strčil do kapsy. Vstávej, Ty děvko, a klidně si křič. Tady chcípneš bohem i světem zapomenuta, řval nejmladší z bratrů jako pominutý, když vytáhl svou dýku z těla dívky. Všichni tři potom začali na dívčino tělo močit. Já vím, bratři, jak tu couru probrat k životu. Nejmladší tyran vstal od nehybného těla a vzal do ruky láhev s pálenkou. Polil Marušce její nádherné černé vlasy a přiložil k nim kus hořící větve z ohniště.  Alkohol obsažený v medovině vzplál okamžitě. Dívčina hlava byla během okamžiku v plamenech. Bolest Marušku opět přivedla k vědomí. Křičela tak strašně, až se jí z úst začala krvavá pěna valit. Zhebneš tu jako čarodějnice, zakřičel nejstarší a vylil na dívku šílenou bolestí zbytek pálenky. Cáry jejích šatů okamžitě vzplály jako pochodeň. Kůže na hlavě už se začala škvařit a jeskyní se linul nepříjemný zápach spáleniny. Na tvářích a krku ubohé Marušky naskakovaly puchýře velikosti slepičího vejce. Bohužel pro nebohou dívku smrt stále ještě váhala. V tu chvíli už toho všeho bylo na prostředního z bratří moc. Přikročil ke zmítajícímu se tělu dívky a nedbaje ohně na jejím těle, uchopil ji levou rukou za bradu a pravou rukou jedním rychlým švihem své dýky podříznul její mladistvé hrdlo. Tehdy opustila duše definitivně Maruščino tělo. To se naposledy vzepjalo ve smrtelné křeči. Utichnul křik, ustaly pohyby. Krvavý scénář byl u konce. Ty jsi ji zabil! Otočil se na něj s tázavým výrazem ve tváři nejmladší z vrahů. Ano, zabil, proto aby její duše došla konečně klidu a míru. Všichni pak svorně na škvařící se tělo nebohé Marušky naházeli všechno suché klestí, které v jeskyni ještě zbylo a vydali se vrávoravým krokem k řece, smýt důkazy jejich zločinu. Jen odlesky plamenů na stěnách jeskyně jakoby za nimi hrozily pěstmi pomsty.

Ve vsi už tou dobou bylo rušno. Vesničané hledali Marušku všude. Za humny i na mlatech, v senících i na polích. S loučemi chodili okolo řeky v domnění, že by snad nebohá dívka mohla spadnout do vody. Nikdo nic neslyšel, nikdo nic neviděl. Otec mlynář živě diskutoval poblíž šenku s Otcem Janem a s převozníkem Oldřichem. Dávali dohromady střípky posledního dění a hledali příčinu Maruščina zmizení. Že by snad v Ďáblově chřtánu.?? Děsil se otec mlynář a zbylí dva účastníci debaty se jen zbožně křižovali. Nepřivolávej Boží hněv synu, opáčil farář. Ďáblův chřtán už mnoho let mlčí a pro zmizení Tvé dcery jistě najdeme nějaké přijatelnější, logické vysvětlení, uklidňoval nešťastného otce vikář. A najdeme i ji, živou a zdravou, tím jsem si jist, dodal, když v tom se z protějšího břehu ozvaly hlasy. Všichni tři se jako na povel otočili. To jsou Ti ctihodní pánové zemanští, které jsem v pozdním odpoledni k lesu převážel, podotknul Oldřich a chvatně odvazoval svou pramici od kůlu, ke kterému ji poutal silný řetěz. Třeba nám poví, zdali na Marušku cestou nenarazili. Ti bloudové totiž měli v úmyslu prokletou jeskyni navštívit a se satanem v ní skoncovat, vysvětlil Oldřich. S omluvným pohledem k nebi odpíchnul od břehu, zanechav na něm zvědavého faráře i nedočkavého Maruščina otce.

Počalo se zvolna rozednívat. Do rána sic musí slunce ještě dlouhý krok udělat, ale viditelnost už byla lepší. V lese zatím panovala černočerná tma, ale nad řekou už se jasně rýsovaly skály a k vesnici už také bylo vidět lépe. Dokonce i silueta kostelíka nabyla jasnějších tvarů a protější břeh řeky už vystoupil zpod mlhavé lajntuchy. Kam až oko dohlédlo, bylo vidět, že ve vsi panoval čilý ruch, na tuto denní dobu a v tomto ročním období, spíše nezvyklý. Bylo jasně rozeznat pohyby světélkujících loučí i těch, jež je třímali ve svých rukou. Jen zvuky byly slabé a jen stěží rozeznatelné. Matěj smutně zíral na putující hladinu řeky a přemýšlel, co bude dělat dál. Zima se kvapem blíží a on, ještě nemá střechu nad hlavou a kdo ví, jak se jemu povede dál. Zde ve vsi pro něj zřejmě práce nebude a k městu je to pěkných pár dní cesty povozem. Byl rozhodnut to ještě jednou zkusit ve vsi. Třeba by mohl mlynář potřebovat pacholka, nebo snad kovář, či pekař? Vrátí se za světla do vsi a zajde na faru. Důstojný pán jistě rád a ochotně poradí a navede jeho kroky správným směrem. Když tak nad tím Matěj přemýšlel, tak ani služba církvi by mu nevadila, ale kostelíky a jejich vikáři žili také z ruky do úst a farnosti v malých vesničkách, jako byla tahle, byly chudé a žily jen z příspěvků svých oveček. Přesto byl Matěj rozhodnut pokusit své štěstí. Čistotu jeho myšlenek narušilo praskání větví a blížící se hlasy. Nedaleko od něj sestupovali k řece tři muži. Matěj hbitě vyskočil a skryl se za kmen rozložité borovice, jejíž větve sahaly až k zemi. Viděl, jak ti tři sešli z lesní cesty dolů k řece. Tam, kde se břeh jen mírně svažoval k vodě, se na písčitém cípu země, který zasahoval až k podrostu, zastavili a rozhlíželi se okolo sebe. Matěj ty muže ihned poznal. Byli to ti urození pánové, které prve viděl v šenku, ale co to dělají? Ti tři muži ze sebe svlékali svůj šat, přestože bylo velice chladné ráno. Do půl pasu svlečeni, poklekli k řece a počali se mýt. Podezřelé, vskutku podezřelé, pomyslel si tulák a opatrně popošel o pár metrů blíže. Ti muži jej nemohli slyšet. Bránil jim v tom zurčící proud řeky, která se v tomto místě lámala přes kameny a uhýbala někam k jihu. To je přece krev!! Ti muži měli ruce až po lokty potřísněny krví, patrně nějakého zvířete, pomyslel si Matěj a teď se jí snaží smýt v proudu ledově chladné řeky.  Ale kde mají potom svůj úlovek? Asi při břehu, tam kde je přívoz, dedukoval Matěj, ukrytý za větvemi stromu. Tiše dopadl na všechny čtyři a přesunul se za rozložitý keř. Ano, je to krev. Matěj nabyl jistoty. Museli ti pánové snad jelena či prase ulovit, aby takto moc byli krví toho zvířete potřísněni. Ale kde mají potom své zbraně? Hledal luky, nebo kuše, ale kam až jeho pátravý pohled dosáhnul, nikde žádnou zbraň neviděl. Příliš mnoho otazníků na tuláckou mysl. Tiše ležel na mokré zemi a pozoroval, kterak ti ctihodní pánové čistí svůj šat. Když se znovu oblékli a vydali se směrem k přívozu, postavil se Matěj do tmavého stínu lesa a opřel se o strom. To, co zde viděl, mu nedávalo smysl. Měl v úmyslu přijít celé věci na kloub. Snad by mu i kus padlé zvěřiny mohl kápnout, jen kdyby ti pánové zabili jen tak, pro zábavu a nikoli pro svou obživu, což se jemu, obyčejnému psanci zdálo pravděpodobné. Když se Ti tři začali na břehu hlasitě dovolávat přívozu, vyrazil Matěj přesně opačným směrem. Vzhůru k ďáblovu chřtánu.

Jistě si urození pánové přejí na druhý břeh, tázal se ve vší slušnosti a pokoře převozník. Kam taky jinam, dobrý muži. Už abychom tam byli a do suchého šatstva se oděli. Rosa je jako déšť a chladné ráno nám jistě na zdraví nepřidá. A zde je Tvá odměna, hartusil ten nejstarší z nich a vtiskl převozníkovi do dlaně malý kříž. Našel jsem jej u cesty, tam kde se k pasece pěšina stáčí. Mně nepatří a Tobě jistě dobře poslouží a považ, je stříbrný!! Jsi, pane až příliš ke mně šlechetný, poděkoval převozník a strčil si křížek do kapsy, dobře vědouc, jaký důkaz u sebe má. Poznal ten amulet hned, když jej viděl v panské dlani. Tady se muselo něco zlého stát, dumal převozník, když přirážel ke břehu. Farář s mlynářem celou tu scénu pozorovali z cesty a byli jako na trní. O čem si to jen Oldřich s těmi pány povídá? Ptali se sami sebe. Však nám to hned sdělí, jen co svou loď pevně ku břehu uváže, prohodil Otec Jan. Když se tři pánové vydali směrem k šenku, spěchal Oldřich ihned s tou novinou k mlynáři. Podívej, hospodáři, jakým vzácným darem mne odměnili ti urození pánové. Není to snad…? Mlynář poznal okamžitě křížek své dcery. V tu chvíli se o něj pokoušely mdloby. Je mrtvá, špitnul, Maruška je zcela jistě mrtvá a ti tři o její smrti vědí asi ze všech nejvíc, lkal mlynář a slzy jako hrachy mu začaly stékat po tvářích. Nepřivolávej neštěstí mlynáři, utěšoval jej už podruhé Otec Jan. Ihned vydáme se do hory a tam vše prošetříme a Tvou dceru zcela jistě najdeme. Jak zde převozník pravil, ti pánové ten krucifix našli na cestičce vedoucí k jeskyni. Snad větev nějaká jej z Maruščina hrdla strhla, aniž by si toho sama dívka povšimla. Zřejmě se jí zle udělalo a v mdlobách leží někde na palouku, přikrytá vysokou trávou. Nemáš žádného práva vinit panstvo ze smrti své dcery, vždyť ani nevíš, zda žije, či ne a tímto bys na sebe taky hněv šlechty mohl přivolat a zle by se potom vedlo Tobě i Tvé rodině! Jdi se domů připravit, i Ty, Oldřichu. Seženu sám ještě pár zdatných chasníků po vsi a kostelní zvonec vás všechny svolá k přívozu. Potom vyrazíme. Jak rozhodl důstojný pán, tak se i stalo. Šest mužů stoupalo vzhůru kopcem k ďáblovu chřtánu. Převozník Oldřich, Maruščin otec mlynář a tři pacholci z šafářova dvora. Byli to statní mladíci, plni síly a odhodlání. Všechny je vedl farář Jan, nesoucí velký krucifix a kropenku se svěcenou vodou. Na hrudi se mu v rytmu chůze pohupoval růženec. Všichni byli odhodlání vstoupit třeba i do ďáblova chřtánu, když to bude nutné. Všichni však také doufali, že mlynářovu dceru objeví ještě dřív, než by něco takového museli podstoupit. Jejich víra byla tak silná……

Matěj křepce vyběhl kopec a ocitnul se na palouku u jeskyně. Vystoupil z šera lesa na mýtinu, kterou už začínaly hladit první paprsky podzimního slunce. Široce se rozkročil a vnímal vůni lesa. Pátravě se okolo sebe rozhlížel, ale žádné místo, které by napovídalo něco o souboji člověka se zvířetem, neobjevil. Snad jen kousek výš byl malý plácek jakoby uválený někým, kdo zde odpočíval. Matěj se sehnul a sebral ze země malý cípek látky trojúhelníkovitého tvaru. Převracel jej v dlani tam i zpět, ale souvislost jej nenapadala žádná. Proč taky? Anonymní kus hadříku, který zde mohl ztratit kdokoli. Tulák Matěj vystoupal až na horizont, kde se paseka počala opět ztrácet v hustém porostu jehličnanů. Tady tvořila mýtinka ostrý cíp, který se vpravo od něj stáčel ke skále. Když došel až k ní, ucítil pronikavý zápach spáleniny. Tak zde si pánové pečínku sobě dělali a zřejmě u toho i zmoženi medovinou usnuli, zasmál se sám pro sebe, když vstupoval do jeskyně v domnění, že by se snad kousek pečeně našel i pro něj. Vůbec jej v tu chvíli nenapadlo, že vstupuje do prokleté satanovy sluje. Když narazil na doutnající, napůl ohořelé tělo dívky, udělalo se mu zle. To přece není…To je přece…nedořekl to, co chtěl. Matěj v tu chvíli vyzvracel vše, co v něm ještě zbylo. Znova a znova jej dávila myšlenka na to, že pod doutnajícími uhlíky z listí a tenkých větví leží lidské tělo, zcela nepochybně usmrcené někým krutým. Z ohořelé lebky ještě zíraly ke stropu jeskyně dvě velké zelené panenky na sněhobílém bělmu. Tady nesetrvám už ani minutu, proklel to místo tulák a spěchal pryč. Jen pryč, pryč odsud. Ještě by snad mohli mě z toho odporného mordu osočiti a katovi na pospas dáti. Toho se Matěj rozhodně nechtěl dočkat. Vyběhl před jeskyni, ale pro něj pozdě. Na cestičce, která se klikatila ke vchodu do skály, stálo šest odhodlaných mužů. Já ne, prosím, já to nebyl, křičel na ty muže tulák. Vše, co tu takto hnusné bylo v krvi a prachu zanecháno, tu jistě někdo přede mnou spáchal. Nikdy bych se takového mordu nedopustil, věřte mi, ctihodní pánové. Matěj vkleče blekotal jedno přes druhé a nikdo mu zpočátku nerozuměl slova. Jen otec mlynář neváhal. Nezajímaly ho tulákovy bláboly. Chtěl vidět, co je uvnitř skály. Se zlou předtuchou vstoupil do jícnu hory. Když uviděl, co vidět neměl, zůstal stát jako přikovaný. Nikdo na světě by mu v tu chvíli nevyvrátil fakt, že stojí nad zohavený tělem své dcery. Zbytky šatstva, které se povalovaly v tratolišti krve, poznal bezpečně. Pohled těch upřímných, zelených očí znal ovšem dvacet let. Tady před ním leží jeho milovaná dcera Marie, zmučená a mrtvá. Ty bestie! Zařval, až se málem skála zatřásla. Na víc však neměl sílu. Vypotácel se před jeskyni a pokleknuv, dal se do usedavého pláče. Farář nechal hlídat Matěje třemi čeledíny a sám s převozníkem vstoupili do chrámu satanova. Oba s odporem odvrátili tvář od té nechutné podívané. Až když jejich mozky vstřebaly to, co zde jejich zraky viděly, počali muži opět reálně uvažovat. Převozník Oldřich sám svým kabátem smetl z dívčina těla zbytky nedohořelého dřeva a pan farář zkropil celou tu scénu svěcenou vodou. Když počala stoupat z dívčina těla boží pára, přikryl její tělo Oldřich kabátem a vikář opřel o stěnu jeskyně dřevěný kříž. Aby Tvoje duše, Maruško, došla klidu a spasení. Muži vyšli před jeskyni. Zajdeme do vsi pro čisté plátno a sneseme nebohou do kaple, rozhodl farář a Ty, otočil se na Matěje, nám budeš muset mnohé vysvětlit, dodal. Spoutali Matějovi ruce za zády opaskem farářovy kutny a vedli jej ke vsi. Tři statní chasníci jej obstoupili tak, aby jej snad nenapadlo pokusit se o útěk. To však Matěj neměl v úmyslu. Byl si jist svou nevinou a věřil, že pečlivé vyšetření celé této ohavné události vnese na světlo pravdu a skuteční viníci tak budou odhaleni.

Otec Jan cestou podepíral zdrceného muže, přesto že měl sám co dělat, aby bezpečně zdolal příkrý a hrbolatý svah. Mlynář beze slova odporu klopýtal lesní cestičkou a usedavě plakal. Mezi vzlyky pak volal neustále dceřino jméno. Muži si nebyli jisti, zda před sebou mají skutečného vraha a proto se zatím k Matějovi chovali jako k nevinnému. Tedy slušně a po křesťansku. Jen převozník Oldřich zůstal na místě činu na hlídce, aby tak nikoho dovnitř nenapadlo vstoupit. Však oni si s říčním proudem už nějak poradí i bez něj, ujistil jej jeden z čeledínů. Když sešli do údolí a zdárně překonali řeku, zavřeli Matěje na statku do chlíva. Oknem by sotva protáhl pentli a přede dveře postavili dvě hlídky. Pak farář bezduchého mlynáře doprovodil do sakristie a sám kostelním zvonem svolával celou ves. Dnes už podruhé. Ze všech stran se sbíhali lidé a tvořili před kostelem živě diskutující hloučky. Když utichl kostelní zvon, tísnila se před kostelem zvědavě celá ves. Všichni zanechali práce a běželi vyzvědít, co že se to tak nevšedního přihodilo, že kvůli tomu pan farář bije do zvonů. Tedy skoro všichni. Dva silní muži měli příkaz neopouštět statek, kde byl vězněn tulák Matěj. A chyběl tu ještě někdo. Tři muži, kteří tou dobou už cválali na svých koních bahnitou cestou směrem k městu Táboru.

Bůh zná co je slitování.

Ďábel však odpustek neuděluje.

Když Otec Jan sdělil vesničanům, k jakému ohavnému činu došlo tam, co jest ďáblův chřtán a koho si satanova dcera vzala na věčnost, dav zahučel zděšením. Tak jejich Maruška je nebohá? A kdo spáchal tak odporný zločin, musí sám v pekle trpět a jeho duše bude navždy bloudit v zatracení!! Dav hrozil pěstmi a sliboval pomstu za tento hanebný čin. Všem bylo líto otce mlynáře i jeho syna Michala a proto slibovali odvetu více než krutou. Jistou indicii máme, hořekoval vikář, kterému teprve teď docházely souvislosti, a nedokázal zastavit nadcházející pláč. Napřed, ale bude nutno vyslat posla k Pánům v městě Táboře. Nechť tedy šafář nechá sedlat nejrychlejšího hřebce a vyšle toho nezdatnějšího jezdce pro hejtmana. Ten rozhodne, jak bude dál s obviněným tulákem naloženo. Aby předešel lynčování a nepokojům ve vsi, nechal předvést Matěje na faru, kde bude jistě v bezpečí. Sám potom sepsal poníženou žádost o vyšetřování tohoto neslejchanýho mordu a vyslal posla na cestu. Mezi tím snesli Maruščino tělo, zabalené do bělostného plátna dolů do vesnice, kde ji uložili v kapli. Tady bude odpočívat, než spočine její tělo ve vysvěcené půdě zdejšího hřbitova. Matěj dostal najíst i trochu vína k uhašení žízně zbylo, a když dojedl, poděkoval za starost a počal důstojnému pánovi vyprávět svůj příběh. Nevynechal jediný okamžik, jedinou chvilku, kterou strávil zde ve vesnici a v jejím okolí. A když vyprávěl, jak ctihodní pánové smývali nad ránem krev ze svých paží a jak sobě omývali vodou šat, vzpomněl taky na chvíli, kdy zaslechl křik tam od ďáblova chřtánu. Farář pozorně poslouchal a postupně nabýval dojmu, že před ním nesedí vrah, nýbrž jediný a tudíž nesmírně důležitý svědek tohoto podlého zločinu. Kříž, blesklo mu hlavou. Ano, ten Maruščin stříbrný kříž!! Vždyť ti urození měšťané s ním platili za přívoz Oldřichovi!! Když po chvilce vzpomněl na zpověď nebohé dívky, kdy se kála z toho, jak nemravným návrhům pánů musela čelit a kterak jejich výzvy k radostem odmítala, bylo mu nad slunce jasné, že vrahové jsou tři. Matěj byl ochoten svá slova na Bibli i před Bohem odpřísáhnout. Otec Jan poděkoval Matějovi za jeho cenné informace a ujistil jej, že on sám se nemusí ničehož obávat. Nutné bude, ale vše ještě jednou popravdě vypovědět pánům, až přijedou k vyšetřování. Nic, aby nezamlčel a na důkaz svých slov a důvěry slíbil Matějovi, že před ním až do příjezdu hejtmana nebudou zamykány žádné z dveří a může se tudíž po farnosti pohybovat bez omezení. Ven však nesmí. Tam by jej vikář nemusel ochránit před nedůvěřivým a pomstychtivým davem.

Pokračování

Počítadlo návštěv TOPlist