Jan Mydlář

Stručný životopis, mýty & fakta.

Z medicínského eléva, mistrem popravčím.

Vyslovuji – li jméno Mydlář, potažmo – kat Mydlář, jistě každý z Vás ihned pochopí, o kom bude následující pojednání. Asi nejznámější z mistrů popravčích, (a že jich naše dějiny měly přehršel) mistr meče Jan Mydlář, se jako člověk i jako mistr svého oboru vymykal veškerým zvyklostem a zásadám té doby, ve které žil a vykonával své krvavé řemeslo. Nebyl to jen obyčejný, krutý kat, člověk bez citu a inteligence, obden zmožen litry vypitého alkoholu jak by se mohl ledakdo z nás domnívat. Jan Mydlář byl inteligentní, vzdělaný a moudrý muž, zakládající si na lidskosti, pochopení, lásce a vzájemné toleranci. Tento bystrý a duchaplný člověk opovrhoval válkami a násilím, přestože krutost a násilí samo o sobě šly ruku v ruce cestou jeho krvavého řemesla. Pro ty, kdož osobu tohoto ve všech směrech výjimečného člověka tak dobře neznají, se pokusím jen ve zkratce nastínit jeho smutnou, krutou a strastiplnou cestu životem. Veškerá data, jména osob a názvy míst, která zde budu popisovat a prezentovat, čerpám ze zdrojů, které je uvádějí jako nejpravděpodobnější a mohou se tudíž lišit od skutečností známých Tobě, milý čtenáři. Všechna dostupná, prokazatelná fakta se lze dočíst zde.

Psal se rok 1572, když se v Chrudimi narodil městskému písaři Mydlářovi syn Jan. (Zdali byl otec Jana Mydláře v Chrudimi písařem, se doposud nepodařilo prokázat, protože touto dobou, tedy po roce 1572, v archívech města Chrudimi žádné podobné jméno nefiguruje a pak by tedy i spojitost s domnělým strýcem, Matějem Mydlářem, zámožným chrudimským měšťanem, mohla být zavádějící až scestná. Paralerně s těmito fakty se zde sluší podotknout, že i město Chrudim, jako místo narození Jana Mydláře je veskrze spekulativním údajem, nicméně je zatím uváděno, jako jeho domnělé rodiště.  PhDr. Francek, stejně tak pan Šindelář i někteří pražští hisotrikové tuto tezi nepodporují, přestože se prozatím nepodařilo Svátkovy údaje potvrdit, nebo jeho časté literární smyšlenky naopak vyvrátit nějakým pádným důkazem. Pomíjím-li zcela úmyslně fakt, že se Jan Mydlář stal popravčím patrně z mnohem prozajičtějších důvodů, než uvádí  pan Svátek ve své knize. Počkáme, co prokáží nová poznání a zdali se podaří historikům tuto informaci zvrátit ve stoprocentně pravdivou - pak ji okamžitě zveřejním. Prozatím se zde přidržím koloritu Svátkových pamětí, přestože ne všechny údaje lze stoprocentně potvrdit jako průkazné).

Jak jsem již předeslal, spekulací o datu narození kata Jana Mydláře je několik a proto zde uvádím jen to, které je ve spisech a knihách renomovaných spisovatelů a historiků uváděno nejčastěji. Proto, abych předešel zdlouhavému a spletitému vysvětlování, spekulacím a dokazování toho, kdy se Jan Mydlář skutečně narodil a co kdy páchal či nepáchal, nebudu už zde podobné vysvětlivky používat. Data i skutečnosti se v mnoha bodech mohou lišit a konečný obraz postavy nejznámějšího českého kata ponechám na každém z Vás. Ten si ostatně lze vytvořit i bez přesných dat a popisu skutečností či pověstí, kterých o tomto českém mistru meče kolují desítky, ne-li stovky.

Už jsem se zmínil o tom, že se Jan Mydlář vymykal všem tehdejším pravidlům a zvyklostem. Nebylo to snad ani tím, jakým ve skutečnosti byl, ale co všechno byl ochoten a schopen v životě udělat a podstoupit. Když jsem o několik stránek zpět popisoval dědičnosti a ostatní možné způsoby jak bylo v tehdejší době možno přijít k něčemu tak nechutnému, čím zcela jistě práce mistra popravčího byla, popsal jsem všechny, vlastně oba dva možné způsoby nabytí tohoto krvavého cejchu.

Jeden jsem zcela úmyslně vynechal, protože jeho výjimečnost a jedinečnost je až zarážející, a nemá v historii našich mistrů katů obdoby. O tom, že kat Mydlář stál svým způsobem na vrcholu pomyslné pyramidy všech českých mistrů meče, svědčí totiž především ta skutečnost, že se katem stal z vlastní vůle a to díky nešťastné a neopětované lásce. Ano, čteš dobře, drahý čtenáři. Jan Mydlář nepřišel ke svému krutému celoživotnímu údělu ani dědictvím, ani vykoupením. V pozadí stála patrně žena, jistá Dorotka, dcera Janova (údajného) strýce Matěje Mydláře, který byl chrudimským konšelem. A náš milý Honzík se zamiloval a to tak hluboce, že byl schopen a ochoten opustit studia na Karlově univerzitě v Praze jen proto, aby mohl asistovat při její popravě. Je to tak, Jan Mydlář skutečně a prokazatelně vystudoval na pražské univerzitě fyziku a latinu a nejen to. Seznámil se v Praze, už jako člen nižšího stavu s jedním z největších učenců své doby a to s Janem Jesenským, později uváděným také pod jménem Jan Jesenius. Jemu také věřil, jej obdivoval, jemu pomáhal a podporoval jej a jeho taky roku 1621 velice krutě zmučil a popravil. Kdepak, cesty osudu jsou klikaté a trnité. To ovšem ani jeden z nich nemohl tou dobou tušit.
Nicméně vraťme se o pár let zpět do doby, kdy Jan bezhlavě a zcela zbytečně miloval děvu Dorotku. Jak už jsem zde napsal, jeho láska nebyla z Dorotčiny strany opětována, což ovšem milý Jenda tak nějak pro svou zaslepenost neviděl. Tehdejší chrudimský mistr popravčí Záviš Matěha (dle Svátka kat Jiří) měl tou dobou sličnou a chamtivou Dorotku „v prádle“ a ta svou jistě zvučnou fistulí přiznala v mučírně vše, o čem byla přesvědčená, že je pravda a pro jistotu na sebe práskla i to, co vůbec pravda nebyla a o čem se jí snad v životě ani nezdálo. Jedno je ale pravdou pravdoucí, že mimo jiné na sebe vyzvonila i to, oč tehdejší spravedlnosti šlo především. Dorotka totiž otrávila svého poněkud už obstarožního manžela, mlynáře Vaňuru a následně samozřejmě dělala, že se jí to netýká, a že to snad musí „bejt ňáká mejlka.“ Prý to byla „lež a pleticha a snad jen pro její krásu a spanilost ji vrchnost nechala uvrhnout do nejtemnějšího žaláře z nejtemnějších.“ Tak omlouval její zavrženíhodný čin zamilovaný Jan Mydlář. Bylo - nebylo, v jednom pochmurném sklepení přivedl mistr popravčí Matěha Dorotku k výslechu právem útrpným, jak přikázal soud. Když představil mladé paní mučidla a svoje pomocníky, nebylo už prakticky co vyšetřovat. Milá Dorotka švitořila jako skřivan a přiznala vše, co v tu chvíli přiznat mohla. Jako spoustě jiných jí ale tato přiznání moc úlevy nepřinesla, protože stejně skončila na mučidlech, aby se právu dopřálo úplného vysvětlení tohoto hanebného činu. Mladá žena šílená bolestí pak ještě ukázala prstem na další dvě své pomocnice „báby kořenářky“, které ji k činu navedly a jedovaté koření a bylinky jí obstaraly a přinesly. A tak se stalo, že milá Dorotka byla hrdelním soudem uznána vinnou a za hanebný zločin odsouzena k hrdelnímu trestu. K trestu smrti zahrabáním zaživa pod šibenicí. Dvě staré cikánky, které jí ku zločinu dopomohly, byly ještě téhož dne upáleny zaživa na hranici. Když se to doneslo až k tokajícímu Honzíkovi do Prahy, neměl v tu chvíli už budoucí mistr popravčí stání. Ihned se vydal na cestu, rozhodnut vyrvat svou milou ze spárů kruté smrti stůj co stůj. Tehdy ještě netušil, že bude pro neopětovanou lásku obětovat svoji čest, svoji rodinu i celý svůj budoucí život. Naprosto zbytečně. Tak silný byl jeho cit. Cestou domů přemýšlel, kterak vyrve Dorotku z rukou katových a jak s ní uprchne co nejdál tam, kde je nikdo nezná a nikdy nenajde. Romantik…

Do vězení se však za svou milou mladý magistr medicíny nedostal. Biřic jej tam odmítnul vpustit bez povolení rychtáře. Zbývala mu tak jediná a poslední možnost. Ještě téhož večera spočinula jeho ruka na chladné klice dveří Chrudimské katovny….
Kat Matěha Jana Mydláře dobře znal. Věděl, že jeho rodina patří mezi ty, ke kterým je třeba vzhlížet s úctou a pokorou a věděl i to, že Jan je vzdělaný v oboru medicíny a že studoval v Praze na Karlově učení. Nebyl však z Mydlářovy návštěvy nijak překvapen. Bylo všeobecně známo, že mladý Jan chová k Dorotce city více než přátelské. Trpělivě tedy mladého Mydláře vyslechl. Jak už jsem předeslal, byl mladý Mydlář schopen čehokoli jen proto, aby Dorotce pomohl ze spárů smrti. Proto prosil Záviše Matěhu, aby jej přijal jako pacholka k sobě do služby a svěřil mu také své největší přání – chtěl být totiž přítomen Dorotčině popravě. Jan Mydlář stále tajně doufal, že se mu těsně před popravou ještě nějakým zázrakem podaří svou milou osvobodit. Když jej chrudimský kat vyslechl, bylo mu nad slunce jasné, že mladý Jan Mydlář je rozhodnut podstoupit tu nejtěžší zkoušku a sestoupit díky nešťastné lásce mezi nejopovrhovanější lidskou spodinu, jakou tehdy kat a jeho holomci bezesporu byli. Kat Matěha se snažil Janovi jeho zbytečné úsilí rozmluvit, promlouval mu do duše a upozorňoval jej i na ten fakt, že stane – li se jeho pomocníkem, uzavře si tímto krokem cestu zpět. Cestu mezi spořádané a vážené občany města. Byl sice v katovně a dokonce si s mistrem popravčím podal i ruku, ale tehdy panovala tmavá noc a kat Matěha byl ochoten na celý rozhovor zapomenout a o Janově návštěvě nikoho nezpravit. Naivní medicínský elév však byl hluchý a slepý láskou a trval na svém přání. Argumentoval tím, že se přece může popravy zúčastnit skrytý pod černou kápí, jak bylo tehdy pro katovy holomky typické. Nezarmoutí tak svoji rodinu, protože nebude poznán a v budoucnu už svůj nerozumný krok do propasti bezectných jistě nějak přijatelně svým blízkým vysvětlí. V ten večer si kat Matěha a mladý magistr medicíny Jan Mydlář podali ruce podruhé. Toto podání rukou však už znamenalo jediné. Budoucí kroky Jana Mydláře budou zanechávat krvavé stopy…Nač chodit okolo horké kaše? Den popravy nastal a Dorotka byla katem shozena do jámy, kterou pro ni vykopal její Jan s ostatními pacholky. Přestože se tehdy spustil silný vítr a hustý déšť, stihli zkušení katovi pomocníci bezbrannou a ječící Dorotku během několika málo chvil zasypat tak, že neměla žádnou možnost úniku a šance na její osvobození byla tedy více než mizivá. Když už potom všichni z místa popravy doslova prchli před stále sílícím deštěm, vrhnul se Jan Mydlář do z poloviny zaplněné jámy a rukama se snažil Dorotku osvobodit. Jeho konání však bylo zbytečné. Jáma se rychle plnila vodou a Jan už ani nedosáhl na horní vrstvu hlíny. V tomto okamžiku poprvé rezignoval a pochopil, že jeho další cesta bude cestou krvavou, cestou z katovny do mučírny a z mučírny na popraviště. Bez Dorotky, bez lásky.
Katův holomek Jan Mydlář se tedy zabydlel v katovně natrvalo a vykonával všechny práce, které byly tehdejší dobou katovským pacholkům určeny. Byl pracovitý, svědomitý ale především vzdělaný a tak se brzy stal prvním katovským pomocníkem s budoucím právem stát se sám mistrem popravčím. Jen Chrudim mu byla už malá. Bál se vyjít na veřejnost bez své kápě. Bál se zostuzení a vydědění. I zde však mladému katovskému pomocníkovi přihrál osud do života náhodu. Jednoho dne si jej totiž na Matěhovo doporučení odváží jako svého budoucího nástupce do Prahy sám staroměstský mistr popravčí Václav Jaroš. Tento sečtělý a dobrosrdečný muž hned vytušil, že mladý Mydlář není jen tak obyčejným katovským holomkem a že jeho píle, svědomitost a vzdělání mu předurčují velice slibnou budoucnost, byť bude tato potřísněna krví odsouzených. Tak se stalo, že se Jan zabydlel ve staroměstské katovně a dál plnil svědomitě příkazy svého mistra. Jaroš jej učil jak vykonávat trpné výslechy, jak správně mečem tnout aby poprava proběhla ke spokojenosti pánů i jeho a brával jej sebou i na cesty k popravám do míst, kde vlastního kata neměli. Při jedné zpáteční cestě z města Žatce, kde bylo třeba pověsit osm zločinců, se společně zastavili ve Slaném, u starého Jarošova přítele. U slánského kata Jáchyma Špetle. Tady Jan poznal svou nastávající ženu Bětušku, dceru slánského kata.
Voda ve Vltavě tiše plynula. Jan se stále zdokonaloval v katovském řemesle a psal Bětušce milostné dopisy. Od svého mistra dostal darem i pravý, mistrně vykovaný popravčí meč. Na jeho čepeli byl vyryt nápis: „meč magistra medicíny“. Tento katovský skvost se v rodině Mydlářů dědil z otce na syna, nicméně záhadně zmizel v době, kdy umírá Janův vnuk Daniel v kostelecké katovně. A pak přišel den, kdy již dávno ovdovělý mistr Václav Jaroš umírá a na Janu Mydlářovi zůstává povinnost převzít jeho katovnu i s pacholky a s Žofií, kuchařkou, milenkou a hospodyní v jedné osobě. Podal si tedy žádost. Předložil patřičná doporučení i vysvědčení o svém vzdělání, protože někteří z radních nemohli uvěřit, že by dosavadní katův pacholek mohl být vzděláním nad většinou z nich a čekal na rozhodnutí městské rady. Zanedlouho poté už Jan Mydlář klečel na prasečí kůži jako staroměstský mistr popravčí a přísahal na radnici věrnost a oddanost právu i panstvu. A tak mistr kat Jan Mydlář mučil, popravoval a zase mučil a zase popravoval. Přestože byl katem, stal se zámožným a váženým člověkem a jak už jsem předeslal tak se i stalo. Jan se oženil s Bětkou Špetlovou. Mistr Mydlář pomáhal bližním, byl moudrý a spravedlivý a svoje syny vedl ke cti a vzdělání. Sám se nikdy nesmířil s faktem, že je stále člověkem opovrhovaným a stojícím na nejnižším stupni stavovské cti, ale pevně věřil tomu, že čas vše v dobré obrátí a jeho nástupci už budou katy váženými a ctěnými pro svou poctivost a inteligenci. Jednoho z posledních projevů zostuzení se dostalo Janu Mydlářovi právě na veřejné pitvě, v aule Karlovy univerzity, kterou zde demonstroval Jan Jesenský na mrtvole člověka odsouzeného na smrt. Tělo odsouzence mu pro tyto účely nedodal nikdo jiný než sám mistr popravčí Mydlář. Jesenský úmyslně opomíjel fakt, že je Mydlář stavu sníženého a sám jej coby svého kolegu k pitvě přizval. Jan Mydlář však byl však poznán a odhalen, přestože stál stranou a ve svém oděvu vypadal spíše jako šlechtic, než jako kat. Byl tehdy přes to všechno z místnosti vykázán a nepomohla ani přímluva profesora Jesenského. Jan Mydlář obdržel další životní facku v podobě opovržení, což jej značně deprimovalo. Tehdy všem okolo od plic vypověděl, co si o jejich přístupu ke katovskému stavu myslí a sobě slíbil, že udělá cokoli, aby tohle opovrhované a kruté řemeslo pozvedl o stupínek výš. Tou dobou však netušil, že ta nejtěžší zkouška jej teprve čeká. Mistr Jan dál poctivě a svědomitě pracoval jako kat a k témuž vedl později i své syny. Přišel rok 1620, bitva na Bílé Hoře a povstání českých stavů proti nenáviděnému Habsburkovi. Bohužel se pro staroměstského kata Mydláře situace vyvinula tak, jak se vyvinula. Povstalci byli zatčeni, jejich majetek zkonfiskován a rozsudky vyneseny. Trest exemplární a jednoznačný. Smrt všem zatčeným. 21. 6. 1621 měl mistr popravčí Jan mydlář vykonat trest smrti na všech odsouzených a tak se taky stalo. Profesor Jan Jesenský byl jako jeden ze strůjců stavovského povstání odsouzen k trestu smrti stětím a zostřenému trestu vyříznutí jazyka ještě před samotnou popravou. Kat Mydlář se doktoru Jesenskému už na popravišti údajně omluvil za to, že musí jemu způsobit tak krutou bolest, ale šeptem mu přislíbil i následný rychlý konec. Jan Mydlář byl člověkem a nechtěl, aby jeho přítel a velký vzor trpěl bolestí víc, než bylo nutné. Mistr Mydlář tedy vykonal popravu tak, jak mu velela stavovská čest a přísaha. Dle očitých svědků si počínal s převelikou rutinou a ztupil při stínání hlav českých stavů čtyři meče. Každému z odsouzených ponechal čas k modlitbě a ťal, až si byl jist, že je odsouzený připraven a smířen s Bohem. Tři odsouzence potom oběsil, jak mu přikazoval rozsudek. Vzhledem k tomu, že jsem zde chtěl pouze prezentovat stručný průřez životem kata Mydláře, tak už nebudu popisovat staroměstské popravy detailněji. Postupem času se staroměstský kat stal váženým a respektovaným a tak se Janu Mydlářovi podařilo to, co do té doby žádnému z jeho kolegů. Už se na něj nepohlíželo jako na zplozence ďábla ale jako na člověka s duší a rozumem, s vlastním a ne ledajakým názorem. Kat Mydlář se těšil na sklonku svého života popularitě a úctě, jakou se mohl chlubit jen málokterý šlechtic a v době dávno minulé se stal i oblíbencem RudolfaII. Byl zámožným a váženým občanem Starého města a radnice se nechala nejednou slyšet, jak pochvalně a respektem se o Janu Mydlářovi vyjadřují i radní z jiných měst. Mistr Jan tak vlastně vydláždil pomyslnou cestičku svému synovi, jakožto svému nástupci.
Kat Jan Mydlář roku 1632 při popravě vojenských zběhů zjistil, že na stínání mečem jednou ranou už fyzicky nestačí, přestože celý den před popravou si zkoušel svou sílu ještě na slaměných panácích. Vyžádal si tedy svolení rychtáře, aby v případě jeho slabosti a nemohoucnosti jej při exekuci mohl zastoupit jeho syn, tou dobou už také zkušený a v popravách seznalý nástupce. Jan Mydlář jakoby už tušil, že konec jeho cesty mistra popravčího na Starém Městě pražském se blíží. Hned první delikvent měl tak silný krk, že mistr Jan začal pochybovat o úspěšnosti své rány. Stalo se to, co se stát muselo. Životem zkoušený a vyčerpaný Jan Mydlář se chopil svého meče, kterým sprovodil ze světa stovky delikventů a naposledy se mocně napřáhl. Bohužel první úder nestačil. Jan mydlář tedy seknul podruhé a až teprve tehdy hlava odsouzeného důstojníka padla. Vysílený a zdrcený muž upustil meč a podepírán svým synem, požádal přísedící soud, aby dílo zkázy mohl dokonat jeho syn Jan. Sám se pak rozhodl odejít na zasloužený odpočinek a poslední roky svého života prožil v klidu domova. Patrně nejznámější z českých katů umírá 14. Března 1664 jako zámožný a uznávaný člověk.
Pokud snad někdy, někde narazíte na muzeum katovského řemesla a v něm na „meč magistra medicíny“ pak věřte, že se zcela jistě jedná o repliku. Originál tohoto meče se zatím nikde nenašel a šance na jeho znovuobjevení se den ode dne stávají mizivějšími.
Zazvonil zvonec a písmenkům je konec. O tom, jak Jan Mydlář vykonával svoje kruté řemeslo, jak studoval, jak žil, i jak zemřel se lze dočíst v literatuře na dané téma vydané. Já jsem zde jen velmi skromným a stručným popisem jeho osobnosti chtěl čtenáři naznačit, že kat nebyl jen bezmozek, že to nebyl hlupák a krutý člověk. Troufám si totiž tvrdit, že můžeme být právem hrdi na člověka, který byl naším předkem a dokázal opomíjený a tolik zatracovaný stav pozvednout ze dna společnosti na stupínek, na kterém, byť byl nízký, byl i kat považován za člověka s duší a citem, s rozumem a vrozenou inteligencí. Závěrem bych chtěl podotknout, že s největší pravděpodobností se rodiče Jana Mydláře až do konce svého života chlácholili představou, že jejich syn někde za hranicemi české koruny (údajně snad v Německu) pracuje jako všemi uznávaný lékař. Zprávy o inteligentním a vzdělaném staroměstském katu Janu Mydlářovi, známém mistru ostrého meče Starého Města Pražského se však zcela jistě donesly i za brány města Chrudimi…
Zdali je pravdou vše, o čem si tady můžete přečíst je už jen a pouze spekulativní . Skromné zápisky katovské rodiny Mydlářů byly několikrát přeloženy, čteny, rozebírány a vždy si z nich lidé odnesli něco jiného. Nechme tedy mistra Mydláře v klidu spát v jeho neznámém hrobě, pokud se v něm ovšem hrůzou neobrací nad našimi polopravdami a doměnkami....

Paměti katovské rodiny Mydlářů - Josef Svátek

Trilogie Karla Štorkána: Meč magistra medicíny-Katové ve službách císařů- Katova vinice


Počítadlo návštěv TOPlist