Plzeňští popravčí

Město světově známého piva, Plzeň, má samosebou také svou krvavou historii, jako ostatně všechna města, která disponovala právem hrdelního soudu. Nebude jistě jednoduché nakouknout pod pokličku historických událostí, které uronily nějakou tu kapku krve rukou mistra popravčího. A předně proto, že o mistry ostrého meče v této diskuzi jde především, uvedu u města Plzně jako první opravdovou lahůdku v podobě popravy Jana Sladkého - Koziny. Jak většina z Vás jistě ví, Kozina byl známým Chodským rebelantem, (ale o něj nám tady až tak moc nejde) a jedním z vůdců Chodských rebelií. Po svém zatčení byl vyslechnut právem trpným a rozhodnutím místodržících vybrán jako kandidát na trest smrti oběšením. Jistě se o to zasadil především radní Lamminger, protože měl na Sladkého zvláště spadeno. O popravě samotné, se nám toho moc nedochovalo, ale Sladký byl s největší pravděpodobností oběšen, traduje se ovšem i pověst, že byl naboden na hák a takto pověšen v neskutečných bolestech umíral. Dočetl jsem se dokonce, že byl proboden hákem (kramlí) a následně sťat, což ovšem dozajista znamená mylnou bajku. Nicméně víme bezpečně, že byl Kozina popraven v Plzni 28. listopadu 1695 na popravišti zvaném "Na Vídni", které dnes najdete v místech, kde se nachází pivovar. Pro nás je ovšem důležité, že se dochovalo jméno mistra popravčího, jehož úkolem bylo Kozinu zprovodit ze světa. Jmenoval se Bartoloměj Kvíčala a byl městským popravčím v Plzni až do roku 1700. Zbývá jen dodat, že z nařízení městské rady mělo Kozinovo tělo na šibenici shnít až do úplného rozpadu. Jestli se tak opravdu stalo se už jen těžko dovíme, jisté ale je, že jeho tělo viselo na plzeňské šibenici ještě v listopadu roku 1696, takže rok po jeho popravě.

 

Pohled na plzeňská stínadla na vedutě Gabriela Bodenehra 1673-1765 (Mollova sbírka map)

Celkový výčet popravčích královského města Plzně je poněkud květnatější, než by se na první pohled mohlo zdát. Kusé informace, podávané prostřednictvím spisovatelů a historiků se vždy opíraly spíše o jednotlivé hrdelní případy, jejich aktéry a v tom lepším případě, bylo zmíněno i jméno popravčího. Detailněji se touto problematikou zaobírali v minulosti poprvé pánové Schiebel, Lábek a Macháček, kterým se podařilo ledacos objasnit a do detailu zpracovat i spoustu dat. Nicméně až v době nedávné se o hrdelní soudnictví města Plzně počali hlouběji zajímat badatelé Petr Sokol a Jan Hajšman, kteří ve snaze dopátrat se skutečné pravdy opravdu neváhali, a svou práci vzali skutečně vážně. Výsledkem je vcelku přesný, bohatý a detailně zpracovaný soupis hrdelního soudnictví Plzeňského kraje, včetně všech popravišť, jmen katů, výčtu dostupných poprav a mnoha dalších zajímavostí. Jejich publikace se mi dostala do ruky zcela náhodou a to na upozornění pana Šindeláře z Milevského muzea. Jak jsem již předeslal, dotyční pánové se zcela bezostyšně vydali cestou bádání a práce se jim jak se zdá, podařila. Výsledkem je zajímavá, pro mě poutavá publikace, která objasňuje mnohá fakta dříve neznámá. Předkládám zde tedy soupis mistrů ostrého meče města Plzně, tak, jak jej dochovaly městské archívy.

Prvním doloženým zápisem v Plzni je strohé jméno Jan, který ovšem později sám a smrtí krutou sešel na plzeňském popravišti v roce 1557 (příběh si přečtete později a na jiném místě). V době morové rány roku 1648 je v městských spisech uvedeno, že na mor umírá (nejmenovaný) mistr popravní i jeho pět dětí. Mám zlé tušení, že pokud autoři svazku nevypátrali jméno dotyčného kata, patrně už se jej nikdy nedozvíme. Nicméně v roce 1685 je dokládám jako městský popravčí jistý Jan Pavel Mur, kterému se ještě téhož roku narodila dcera Kateřina a jehož na městském popravišti střídá v roce 1689 mistr meče Bartoloměj Kvíčala, výše uvedený strůjce smrti Jana Sladkého Koziny. Příjmení dotyčného kata se však v matrikách prezentuje v několika variantách: Křičala, Kříž, Křížek, Křič, Křička. Nabízejí se dvě možnosti, jak tyto záměny chápat a to že písaři neznali přesné příjmení popravčího a tudíž jej každý „komolil“ po svém, nebo mohl v nepřímém dobovém sledu působit ve městě další popravčí podobného příjmení (patrně Kříž), jehož příjmení mohlo být taktéž zaměňováno. Spekulace, já vím, ale na jedno přímení mi těch „zkomolenin“ připadá až moc. Nade vše je jisté, že dotyčný Kvíčala (nebo Křička, jak chcete) měl celkem tři děti. Syna Václava, narozeného v roce 1691 a dvě dcery, Alžbětu a Dorotu. Dorota se 11. května léta páně 1700 provdala za šatlavního hospodáře Františka Štrajzla, který ovšem 13. října následujícího roku umírá. O měsíc později se mu narodil syn. Kat Bartoloměj umírá 28. 7. 1700 a protože jeho syn Václav ještě zdaleka nedosahoval plnoletosti, nastoupil na jeho úřad Jan Huss, první z dynastie Hussů, která na plzeňských popravištích a v mučírně působila více než sto let. Katovské rody totožného jména také působily na Chebsku, Mostecku a v Drážďanech a je pravděpodobné, že tyto rodové linie byly spřízněny. Kořeny Plzeňských Hussů však sahají do Touškova a na Tepelsko. Kat Jan Huss se poprvé oženil s Ester a po její smrti pojal za ženu velmi mladou Marii Terezii, která jej nakonec přežila o 32 let. Z prvního Hussova manželství vzešly dcery Markéta (*1701) a Barbora, která umírá roku 1715. Dále pak synové Václav (*1702) a Jan (*1713). Jedno z jeho nejmenovaných dětí pak taktéž umírá 6. 4. 1722. Dorota pojala 31. 8. 1739 za manžela rakovnického kata Jakuba Onesorcha (uváděno též jako Onesorg, Ohnesorg – Bezstarostný). Jan Huss umírá 4. května 1729 a volné místo popravce zaujímá ve svých 23 letech Bartoloměj Huss, snad jeho syn (nepodloženo), patrně však jeho blízký rodinný příslušník. V tomto ohledu matriky mlčí a příbuzenská jistota se tedy vytrácí. Můžeme však věřit. Bartoloměj svědomitě vykonával svoje řemeslo dlouhých 35 let. Matriky nám vypovídají o potomcích kata Bartoloměje následovně: Anna Františka (1736-1740), Anna Barbora (1744-1746), dvojčata Jan Václav (1747) a Karel (1747-1748), Annu Marii (1749) a Teresii (1750-1753). Jak je z tohoto výčtu patrné, všechny děti umíraly ve velmi ranném věku. Další příbuzní kata Bartoloměje působili jako pohodní v pohodnici na Doubravce a postupem času se věnovali řeznictví a pohostinství. To už se ovšem jejich příjmení psalo hezky česky, tedy Hus.  Bartoloměj Huss zemřel 8. června 1764, zanechav po sobě vdovu Barboru. Do roku 1813 působili v Plzni ještě dva popravčí, oba jménem Jan Huss. Jejich příbuzenský poměr je však obestřen tajemstvím a nelze tedy stoprocentně tvrdit, že byli rodově zpřízněni. Jméno Huss patrně vymírá po meči, protože nadále už v matrikách o katech tohoto příjmení už není zmínka. Patrně z prozaických důvodů, že další z katovského rodu už tuto práci nechtěl vykonávat. Těžko soudit. Město proto muselo najít adekvátní náhradu, což se mu sice podařilo, nicméně to dle mého názoru byl krok zpět, protože: Na uvolněné místo městského popravčího a pohodného v jedné osobě se přihlásil neskutečný počet uchazečů, tedy přesněji - celkem jeden. Přestože podmínky, které nabízelo město byly svého času dost lukrativní (kat měl jisté bydlení v městské katovně, ročně dostával tři sáhy dříví na topení, 4 strychy žita, 8 metráků sena, 6 metráků slámy a roční trvalý plat 64 zlatých), zájem projevil jediný vhodný uchazeč, a tím byl Matěj Kaiser, toho času pohodný na Volšovce u Žinkov který 19. března 1814 skládá na městském magistrátu přísahu:

Plzeňská šibenice- Matthaus Merian 1593-1650 (Mollova sbírka map)

„Já Matěj Kaiser přísahám Bohu Všemohoucímu, že jako ustanovený kat u slavného plzeňského kriminálního soudu, pak jako pohodný slovutného města a panství Plzně budu vykonávati své povinnosti vždy věrně a svědomitě a vždy každou objevenou dobytčí nemoc ihned oznamovati; že každý obdržený rozkaz vyplním vždy dochvilně a poslušně; že nebudu u sebe trpěti žádnou podezřelou čeládku a že zejména policejní zákony ohledně omezení počtu psů, volně bez majitele pobíhajících, a jich utracování přesně vykonávati budu. K tomu mi dopomáhej Bůh.“

Z textu přísahy je více než patrné, že na Kaisera byly kladeny spíše povinnosti pohodného, když vlastnil i pohodnici na Doubravce, č. p. 12, která sloužila pro celý obvod plzeňského panství. Během svého působení totiž vykonal jen tři popravy. Na druhou stranu byl Matěj Kaiser znám svými schopnostmi ranhojiče, zvěrolékaře a bylinkáře, také byl ovšem proslulý svým kladným vztahem k alkoholu. Ani jedna z výše uvedených poprav se mu díky opilosti příliš nevydařila a při té poslední musel odsouzeného dokonce vlastníma rukama zardousit. Prostě doškrtit, dodělat. Matěj Kaiser umírá na zápal plic 12. 12. 1831 jako poslední plzeňský popravčí ve věku 70 ti let a zanechává po sobě syny Jana, Matěje a Františka. (SOA Plzeň, matrika zemřelých Plzeň 038, list 398, zápis 310, int.sn.398). Jan byl už nějaký čas pohodným v rodných Žinkovách, konkrétně tedy od roku 1820. Nezletilý František si podal žádost o ponechání pohodnice v Doubravce s tím, že je ochoten vykonávat i úřad kata a provozovat jej pět let bezplatně. Stran pohodnice mu město vyhovělo, ale nadále s ním už nepočítalo jako popravčím. Pro stále menší četnost poprav vykonávaných v Plzni, městská rada rozhodla, že v případě exekuce pozve kata pražského a jeho práci vyplatí z takzvaného kriminálního fondu.

Tolik tedy procházka Plzeňskou katovnou a výčtem jejich obyvatel. Katovnu samotnou si představíme později na jiném místě.

Textové prameny:

Šindelář Vladimír - Cesta na popraviště - PRAAM, 2001 - Písek

Po stopách plzeňské spravedlnosti - Petr Sokol, Jan Hajšman (nakladatelství Českého lesa v Domažlicích - 2010)


Počítadlo návštěv TOPlist