Mitři kati Hitlerova režimu.

Nacistické Německo disponovalo svého času aparátem jedenácti profesionálních katů. Patřil mezi ně i popravčí Alois Weiss (* 16. 10. 1906 Ruma - † 26. 2. 1969 Straubing), jež v letech 1943 až 1945 popravil v Praze na Pankráci více než tisíc mužů a žen. Původně pracoval jako vězeňský dozorce ve Stadelheimu, poté jako skladník v Mnichově a současně byl pomocníkem mnichovského kata Johanna Reichharta. Do Prahy přijel v březnu 1943 a bydlel v Dlouhé ulici č.: 14. Weiss byl svérázný člověk, vždy usměvavý a ochotný pomáhat druhým. Většina lidí, kteří se okol něj pohybovali, jej vnímala jako neúnavného a čestného bojovníka za spravedlnost. Více než jedno desetiletí sám bojoval za své právo pobírat vyšší penzi. Vytrvale se soudil, neustále psal stížnosti, ale nakonec přece jen zvítězil. Tento vítěz se jmenoval Alois Weiss a byl povoláním kat. 

rady

Hitlerovský "řád krve", udělovaný popravčím nacistické říše...

Aby si Adolf Hitler, potažmo jeho přisluhovači nemuseli své ruce potřísnit krví nevinných, bylo státním aparátem přijato do služby jedenáct elitních katů, kteří byli nebývale pracovití. Stihli totiž v rozmezí let 1933-1945 zbavit života okolo dvanácti tisíc lidí. Na těchto číslech se shodují téměř všichni němečtí historikové. Mezi popravenými byli i tisíce příslušníků českého protinacistického odboje. Členové "Hitlerovy ďábelské jedenáctky" patřili k finanční elitě tehdejší třetí říše. Všichni říšští popravčí uzavřeli řádnou služební smlouvu s tehdejším ministerstvem spravedlnosti. Každý říšský kat si pak musel pečlivě prostudovat jakousi „krvavou normu“, která nesla název „Zásady pro práci popravčích“ a v nařízení tehdejší vlády byla tato norma označená jako Směrnice číslo 82.  Prvním bodem této Směrnice bylo ustanovení, že "úkolem každého kata je provádět na žádost ministerstva spravedlnosti trest smrti stětím nebo oběšením, a to na celém území Říše". Říšští popravčí měli ovšem – v duchu této Směrnice – i spoustu výhod. Roční plat kata čítal tři tisíce říšských marek. Kromě toho dostával bonus v podobě zvláštní odměny za každou vykonanou popravu. Zpravidla to bylo od třiceti do padesáti říšských marek. Zde se dotyčná směrnice nebývale podobala výhodám popravčích mistrů v celé Habsburské říši a to až 400 let zpět do historie popravčího řemesla. Toto potvrzují i mimořádné výhody v podobě bezplatného ubytování ve věznici, včetně stravy a odpovídajících diet. Jsou dokumentovány i případy, kdy byly tyto odměny dokonce ještě vyšší. V tomto ohledu se vlastně výhody katovského řemesla prakticky nezměnily. Bohužel pro katy to byly výhody jediné.

Hitler

Na základě dokumentů, které jsou uloženy ve Spolkovém archivu v Koblenzi, byl v roce 1940 nejlépe placeným katem Gottlob Bordt. V rozmezí od 2. července 1940 do konce téhož roku popravil dvě stě lidí, za což obdržel 13 700 říšských marek. Vskutku nadstandardní plat.  V dalším archivu – Spolkového ministerstva spravedlnosti je uložen spis o vyúčtování popravčího mistra Ernsta Reindela, který 23. června 1943 popravil ve věznici Brandenburg čtrnáct lidí. Za popravu samotnou obdržel 450 říšských marek. Navíc si nechal proplatit jízdné rychlíkem třetí třídy z Magdeburgu do Brandenburgu a zpět, což tehdy obnášelo 38,40 říšských marek a navíc účtoval i odměnu pro své tři pomocníky. Tato částka zněla na 1290 říšských marek. Automaticky se vtírá otázka, kde v době, kdy šly miliony na zbrojení a stravu pro vojska, brala říšská vláda tolik paněz na platy katů. Dovolím si citovat německého historika dr. Thomase Reichela: "Příbuzní popravených, manželky, rodiče, děti, dostali po exekuci vyúčtování, kde byly přesně vypsány jednotlivé položky. Platilo se například za vyšetřování, za výslechy, za vězení, za dopravu, za poštovné – a také za samotnou popravu, která sama o sobě stála šedesát marek…" Abychom si mohli utvořit jen obecnou představu, kolik to bylo peněz je namístě uvést, co bylo možno za tyto peníze pořídit. Automobil Volkswagen stál v roce 1940 9900 říšských marek, okurka sedmdesát feniků, punčochy asi čtyřicet feniků. Měsíční nájemné ve dvoupokojovém bytě patřícímu obci se pohybovalo okolo pětatřiceti říšských marek. Pomocný dělník si za měsíc vydělal sto říšských marek. Naproti tomu vystudovaný inženýr pět set říšských marek.

Někteří velmi „pracovití“ kati vskutku nezaháleli a v usmrcování lidí byli opravdovými rekordmany.  Byli to především Wilhelm Röttger a Johann Reichhart. Němečtí historikové přisuzují každému z nich přes tři tisíce poprav. Wilhelm Röttger pocházel z Hannoveru a v období první světové války sloužil na námořních lodích jako topič. Později se živil jako automechanik, nebo pracoval i jako zřízenec v pohřebním ústavu. Do funkce oficiálního popravčího byl jmenován v roce 1942, a už v roce 1944 vykonal 1399 poprav. Vskutku snaživý jedinec. Za každou popravu obdržel také zvýšený příděl cigaret. Kat Röttger byl totiž náruživým kuřákem a svou cigaretku si dokázal odpustit pouze v době poprav. Jinak byl Willi Röttger, podle svědectví pamětníků, veselá kopa. Vynikal smyslem pro humor, elegantně se oblékal a sám sebe prý s oblibou charakterizoval jako muže, jehož poslání je prý podobné poslání duchovního. Byl to právě on, kdo popravil německé důstojníky a generály, kteří se pokusili v roce 1944 o atentát na Adolfa Hitlera. Podle mnohých historiků to byl právě kat Röttger, kdo na pokyn Adolfa Hitlera zařídil, aby tito lidé umírali co nejdéle a krutou smrtí na ocelových smyčkách. Při popravě samotné se prý neustále usmíval, vtipkoval a posilňoval se alkoholem. (*Zvláštní, patrně pragmatická povaha člověka. Pil možná proto, že na tuto práci neměl žaludek a vtipkoval na popravišti nejspíš z důvodů, aby tuto situaci sám psychicky ustál.* domněnka autora.) Zatímco jeho kolega Johann Reichhart začal s tímto krvavým řemeslem  už v roce 1924. Sám se považoval za aristokrata mezi katy a lidé, kteří se s ním někdy setkali, ho popisovali jako velkého elegána a milého společníka. Neustále se zabýval myšlenkou zefektivnit celý proces popravy tak, aby byl co nejkratší. Byl zastáncem pravidla, aby odsouzeným, kteří v mnichovském Stadelheimu šli na popravu, nedávali dozorci pásky přes oči. Sám pak argumentoval tím, že: "Stává se, že jim ty pásky spadnou a oni pak plni strachu koukají na gilotinu. Lepší je, když hned vidí, co je čeká."

Samotný okamžik pod čepelí sekery, tedy průběh popravy, byl na všech dvaadvaceti popravištích v podstatě stejný. Ráno přijel do věznice státní zástupce, aby oznámil vrchnímu dozorci jména lidí, kteří měli být toho dne popraveni. Dozorci pak měli za úkol odvádět odsouzené do zvláštních cel kde se měli připravit na smrt. Bylo jim dovoleno vykouřit poslední cigarety, vypít poslední doušky kávy a zde také, už s pouty na rukou, mohli psát své poslední dopisy. Nakonec se odsouzení, tedy muži i ženy svlékli donaha a hned se znovu oblékli. Muži mohli mít na sobě jen kalhoty, ženy pak spodní prádlo, sukni nebo plášť. Pokud měla žena dlouhé vlasy, byly jí ustřiženy a zbytek byl vyčesán nahoru a svázán. Zde se postupy opět nápadně stýkají s historií, kdy popravčí mistři „chystali“ odsouzené před popravou mečem stejným způsobem. Pak už šlo vše rychle. Katovi pomocníci se chopili nebožáka, dovedli ho, - ve většině případů ho násilím dovlekli - ke gilotině a položili na lavici. Hlava odsouzeným byla fixována do tzv. španělského límce. Jeden z pomocníků držel pevně tělo jištěné řemenem. Velmi často totiž nastala situace, že se během samotné popravy trup prudce vzepjal v předsmrtné křeči. Kat uvolnil západku a tím uvedl do chodu ocelový nůž, chceme-li sekeru, vážící dvacet až třicet kilogramů. Jistý Bořivoj Bartoníček, byl svého času posledním žijícím člověkem, který v brandenburské cele smrti prožil v naprosté izolaci celých pět měsíců. Svou téměř jistou smrt pak jako zázrakem přežil. V době, kdy byl dotazován vzpomínal na okamžiky, kdy se popravovalo: "Začaly exekuce. Chvílemi slyším zoufalý křik, hluk krátkého zápasu a opakující se dunění sekery. V duchu vidím Staroměstské náměstí a smrt českých pánů. Odpoledne splachuje starý vězeň krev z dlažby dvora. Je to pohled do středověku…" Po válce někteří kati dále zastávali svou funkci, jiní se beze stopy vytratili. Stopy popravčího Röttgera mizí ihned po pětačtyřicátém roce. Dle některých svědectví zemřel v nemocnici v Hannoveru. Naproti tomu hodně katů, kteří v době nacistické nadvlády popravili tisíce odpůrců nacismu, teď pro změnu popravovali své bývalé nadřízené.

Hiler II

Doslova velmistrem byl v tomto ohledu již výše zmíněný Johann Reichhart. Po válce asistoval Spojencům. U soudních procesů ve věznici Landsberg byl povolán jako popravčí mistr a pověsil 156 nacistických válečných zločinců. A Američané nešetřili v tomto ohledu chválou. Dostalo se mu pocty, když z něj udělali odborného poradce jejich seržanta Johna C. Woodse. Ten vedl popravy nacistických pohlavárů odsouzených v norimberských procesech. Mimo jiné měl popravit i samotného Göringa. Ten jej ovšem předešel a spáchal v norimberské věznici sebevraždu, když rozkousnul kapsli s kyanidem, kterou měl ukrytou v ústech. Reichhart byl také autorem novodobého návrhu norimberského popraviště. V pozdějších letech, se už jako úctyhodný důchodce živil tím, že na přání zpracovával psí rodokmeny.

weiss

Jedna z mála dochovaných fotografií kata Weisse "řezníka z Pankráce".....


O poznání hůř na tom byl další z říšských katů a to v Praze působící popravčí Alois Weiss. V době, kdy vykonával svou krvavou práci gilotinou, měl také své pomocníky. Jedním z nich byl Antonín Nerad (* 19. 10. 1889, Praha Bráník - † 25. 4. 1947 – Praha Pankrác popraven), který byl někdejším rotmistrem čs. Armády. Hned na počátku okupace se zapojil do odboje, ale byl posléze zatčen gestapem a nakonec pak přistoupil na spolupráci s nacisty. Mimo jiné pracoval i jako konfident gestapa a několik měsíců též jako pomocník v pankrácké sekyrárně. Jeho druhým „pacholkem“ byl jistý Robert Týfa (* 3. 8. 1891 v Českých Budějovicích - † 26. 10. 1946 Praha Pankrác popraven), dále pak Jan Křížek (Johann Kreuz), a později ještě Alfred Engel z Holešovic. Jako poslední pomocník mu byl přidělen jeho švagr Otto Schweiger. Alois Weiss byl výkonný a spolehlivý kat, který si doklady o popravených udržoval v naprostém pořádku. Provoz pankrácké gilotiny byl zahájen dne 5. dubna 1943 a trval až do 26. dubna 1945. Za tuto dobu bylo vykonáno 1 075 poprav, z toho bylo připraveno o hlavu 155 žen. Popravených bylo celkem 1079, ale v popravčí knize zapsaní čtyři čeští četníci byli roku 1943 posléze na osobní Frankův rozkaz popraveni zastřelením v Kobylisích, údajně pro větší výstražný efekt.  Katova kniha se zápisy o vykonaných popravách se dodnes dochovala a jsou v ní zaznamenány i tyo čtyři popravy. Nicméně nebyly vykonány sekerou pankrácké gilotiny. Osm let po válce podává popravčí Weiss žalobu k Správnímu soudu v Řezně a ve svém návrhu žádá o odpovídající penzi za vykonanou práci. Ve své žádosti mimo jiné uvádí: "V současné době jsem bez zaměstnání, žiji z příležitostných prací nebo razítkování lístků. Dříve jsem měl dostatek práce a odpovídající výdělek." Weiss tou dobou uvádí, že za jednu popravu dostával od předchozího zaměstnavatele třicet marek. Za každou první sťatou hlavu daného dne pak dokonce až čtyřicet marek. "K tomu jsem dostával roční paušál ve výši 3000 marek a dále 25 marek měsíčně jako, protektorátní‘ příplatek." Na dotazy novinářů Alois Weiss sdělil, že má nervy v pořádku a osud jeho obětí jej nedojímá. A téměř se slzou v oku prý vzpomínal na krásné chvíle, které prožil v Praze. Weiss si dovolil dokonce tolik, že zažaloval Spolkovou republiku Německo poté, co mu bylo sděleno, že penzi nedostane. Jako jeden z důvodů mu bylo sdělováno, že ve funkci kata nestihl odpracovat potřebných 25 let. Weiss se ovšem odvolal a nakonec po deseti letech, tuto soudní při vyhrál. Penzi za všechna ta léta, kdy se živil krvavým řemeslem, přeci jen dostal. Zemřel v roce 1969, obdivován a uctíván svými sousedy.

 

Prameny a literatura:

- lidovky.cz, speciál 7/2010, + fotografie

- Wikipedie, otevřená encyklopedie

-  Někomu život, někomu smrt, Jaroslav Čvančara, Praha 1997

- archiv p. Šindeláře, Milevské muzeum

Počítadlo návštěv TOPlist