Čeleď katovská

Katovi pomocníci, též čeleď, havěť, pacholci či holomci. Tito lidé se rekrutovali z těch - až na vyjímky - nejspodnějších stok lidského žití. Buřiči, drobní zlodějíčci, odsouzenci na smrt i skuteční vrahové, lupiči a násilníci, opilci, vojenští zběhové, násilníci toho nejhrubšího zrna, které už společnost nedokázala semlít v užitečnou mouku lidské rasy. Několik těchto zoufalců, jak nám popisují některé "vejpisy z justice" a "smolné kněhy" pocházelo i z řad "nuceně bezectných", pod čímž si lze představit jediné, a to, že tito lidé byli pod hrozbou trestu smrti k tomuto osudu přinuceni. V praxi to znamenalo pravděpodobně jediný, jednoduchý úkon. Do té doby člověk rádoby počestný byl katem veřejně zostuzen tak, že jej mistr popravčí uchopil rukama za ramena a pronesl veřejně proslov ve smyslu: "tímto tě zbavuji cti a Ty se tak stáváš člověkem sníženým, bezectným a opovrhovaným a takto Tě taky do svých služeb přijímám". Pominu-li fakt, že tohle znamenalo pro některé lidi trest horší než smrt, byl to naproti tomu trest víceméně milosrdný, protože "onen dotyčný" aspoň zůstal naživu, byť mimo společnost počestných lidí. Zvolit totiž sebevraždu jako útěk před soudem a následným trestem taky nebylo v dané době ničím svérázným jako se tomu děje dnes. Tehdy totiž každý jeden potencionální sebevrah věděl, že pokud si sáhne na život, bude s jeho tělesnými ostatky následně nakládáno jako s odpadem, čehož se většina věřících rozhodně nechtěla dočkat. Proto i ten neradostný život v opovržení měl jistou perspektivu. Věřící věřili, pracovití jedli, pili, milovali - prostě žili. Tak, jak žili, ale žili. Stát se proto katovským pomocníkem, chcete-li holomkem, nebo pacholkem, tedy nemuselo nuceně znamenat bídu a krach života. Tito lidé si uměli velice dobře spočítat, zač je toho lidská hloupost a pověrčivost a taky na ní patřičně participovali. Většina mistrů popravčích zaměstnávala nějakého toho pomocníka a skoro vždy jim nechávala volnou ruku v jejich "podnikání". Když mistr kat sám vyráběl a prodával hojivé masti, léčivé vody a lektvary, bylinné odvary a svíce ze zvířecího tuku, vyčiněné kůže a kožešiny ze zdechlin, nezůstávali jeho pacholci ani krůček pozadu. Na dračku šly třeba třísky ze šibenice, pověstné svou kouzelnou mocí, kousky a kusy provazů z viselců (oběšených), části řetězů upálených, zvířecí tuk, oděvy popravených (většinou propadaly do vlastnictví kata, který je přenechával své čeledi), krev sťatých a kolem lámaných (měla prý doslova zázračnou moc), lebky popravených, jejich zuby a vlasy. Jistě, morbidní až nechutný způsob obchodování, ale taková byla prostě doba. Za více nechutné bych ovšem nadřadil proceduru, kdy katovští holomci prodávali rodinám kusy jejich vlastních popravených, nebo části jejich oděvu. Hnus střídala prasárna a kudy tudy nazpět, prostě koloběh toku peněz a směnného obchodu. Za utržený "krejcar" si pak katovská čeleď patřičně a sveřepě svlažovala hrdlo a pokud se u toho chovala tak nějak v "mezích vejpisu od justice", ani o něj nepřišla. Nejednou totiž skončil katův pomocník sám na popravišti, jen proto, že provedl v opilosti nějakou tu "šaškárnu". Nutno ještě poznamenat, že veškeré obchody probíhaly pod rouškou tmy a tajemství, protože zákazníci navštěvující v hodině klekání a duchů městskou katovnu, nebyli jen z periferií městských, z hampejzů a temných uliček, ale i stavu šlechetného, urozeného, či dokonce duchovenského.

Mnoho jmen katovských pomocníků nám v archivech nezůstalo, ale pokusím se ty zbylé vyhledat a následně je zde v nějakých těch krvavých souvislostech prezentovat.

TOPlist