Podivné dědictví

Podivným dědictvím, mám na mysli příběh pozůstalosti po Mistru popravčím města Písku Antonínovi z rodu Nymburských, který je pro mě zajímavý především tím, že z jeho popravčích nástrojů se hodně zachovalo a především proto, že jsem měl tu čest se osobně setkat s jeho přímými potomky, konkrétně tedy s velice ochotným panem Petrem Nymburským (sedmým po Antonínovi) a jeho příjemnou a půvabnou ženou Ludmilou, kteří dodnes spokojeně žijí nedaleko města Tábora. Při té příležitosti mi bylo dovoleno nahlédnout do Mistrova deníku, stejně tak do spletitých větví rodokmenu Nymburských a pozorně jsem u šálku vonící kávy naslouchal vyprávění, kterak složitě a trpělivě rodina pátrala po svém předkovi. Především paní Ludmila je pro historii rodu zapálena a musela tak absolvovat strastiplné toulky minulostí, prostřednictvím matričních listů, kronik a úředních zápisů. Z toho co jsem měl možnost vidět je nad slunce jasné, že odvedla vynikající práci a podařilo se jí zmapovat celou „větev“ Nymburských, což muselo znamenat několikaletou Sysifovskou práci. Pro někoho v dobách prastarých, pro jiného zase v časech nedávných, tedy od konce 19. století až dodnes, čelila a stále čelí rodina Nymburských všetečným dotazům na téma rodinné souvislosti s předchůdcem, tehdy tak nevalného mínění a lidské pověsti. Především děd pana Petra se sám nemohl vyrovnat s faktem, že jeho předek vykonával tak nechutnou práci a byl tak osobou na cti sníženou, přestože v té době už mínění lidí o těchto pohnutkách zdaleka nedosahovalo tak hluboké nenávisti a zášti, jako o dvě stě let dříve, tedy za dob, kdy byly popravy veřejné a na denním pořádku. Sám pak velice nerad hovořil na toto téma a dědictví po píseckém katu zapíral, a sobě i svému okolí se snažil vsugerovat, že toto nelibé břemeno neexistuje a v majetku píseckého kata se nikdy nedochovalo. Tou dobou žila rodina Nymburských  pro ně v „prokletém“ domě v Novém Dvoře, v jeho severozápadním traktu, tedy v písecké katovně. Potomci slavného píseckého kata, především tedy Jan Vojtěch a jeho děti, všechny nástroje, které byly používány k výkonu práva a k jejich nelehké práci se dědily z otce na syna a tyto pak setrvávaly v novodvorské katovně až do doby, kdy ji rodina Nymburských nabídla k prodeji, tedy po roce 1960. Tehdy, tedy v době, kdy umírá poslední z rodu Nymburských (dědeček), kteří doposud žili v katovně, (ostatní potomci už žili svůj život na jiných místech) zažádalo písecké Muzeum o odkoupení těchto relikvií a bylo jim vyhověno. Do expozice Muzea tehdy přibyl jeden kus palečnic, dva kusy španělských bot, dva kusy vypalovacích cejchů se šibenicí, jeden kus s kolem a jeden kus cejchu RBO. Na dotaz tehdejšího ředitele stran deníku a meče píseckého kata jim bylo odpovědí pouze krčení ramen a mlčení. Tou dobou už ale bylo jasné, že tyto atributy katovského řemesla v rodině existují, jen jsou patrně ze studu utajovány. Tato verze zní sice rozporuplně, vzhledem k tomu, co všechno bylo muzeu předáno, nicméně ani sebedůkladnější prohlídka stavení tyto věci nepomohla vynést na denní světlo.

Zde končí fakta a nastupuje záhad plná cesta popravčího meče na Boží světlo a následně pak do Prácheňského muzea v Písku. Pro tyto informace jsem musel do píseckého muzea, přesněji za jeho ředitelem, PhDr. Práškem, kde jsem byl velmi ochotně a vstřícně přijat.

S archem papíru na stole (nechápu, proč sebou nevozím diktafon),  vonícím čajem před sebou a s tužkou v ruce jsem trpělivě naslouchal vyprávění o tom, jakou zvláštní, až záhadnou cestou procházel popravčí meč rodiny Nymburských z ruky do ruky a proč vlastně nakonec skončil tam, kam bezesporu patří. Vzhledem k tomu, že přepisuji pouze své poznámky a nemohu tudíž pana Práška citovat, pokusím se vše popsat co nejvěrněji a slovy pana ředitele:

V roce 1990 oslovil Muzeum neznámý člověk a tvrdil, že zdědil po svém bratrovi popravčí meč, jež pochází zaručeně z pozůstalosti po píseckém katovi. Jeho bratr jej měl prý pověšený na zdi svého bytu v panelovém domě, kde za záhadných okolností zemřel! Tento neznámý dědic nabídnul píseckému Muzeu meč k prodeji za mírumilovných 15 000,- kč, které mu stačily na pořízení jeho snu, tedy na koupi rogala. Sám odmítal mít tuto prokletou relikvii u sebe doma. Samosebou, že Muzeum tehdy na tak velkorysou nabídku souhlasně kývlo. Aby byla ovšem potvrzena pravost dotyčného meče, byl k posouzení jeho autentičnosti přizván PhDr. Mudra, který k veliké radosti všech přítomných ověřil tento meč jako pravý, vyvážený popravčí meč a jeho vznik datoval do 16. století. Identifikován jako pravý byl následně i rodinou Nymburských. Pro písecké Muzeum tehdy proběhl obchod desetiletí a expozici hrdelního práva tak ucelil i popravčí meč Mistra Antonína, jako chybějící střípek dědictví po píseckém katovi. Tehdy už ne bezejmenný skoro „dárce“ si tak splnil svůj sen a koupil si své rogalo. Bohužel pro něj však asi neudělal svůj životní kauf. Při svém letu spadl z nevelké výšky a přerazil si páteř. Nabízí se k zamyšlení, co toho bylo příčinou, že oba bratři zahynuli za tak zvláštních okolností. Nicméně byl přesto všechno píseckým muzeem osloven jejich otec, dodnes žijící poblíž Chýnova, zdali by nemohl poskytnout jakékoli informace o tom zvláštním dědictví, které bylo majetkem již zmíněných bratří. A začalo se rozednívat, tedy vyjasňovat a v Muzeu se nestačili divit. Jeho rodina koupila meč od sběratele, policisty z Klatov, který jej údajně pořídil od svého kolegy z Písecka. K posouzení se tedy vtírá několik variant, a to:

1)      že dotyčný policista byl přítomen u ohledání místa úmrtí dědečka Nymburských, zde tento meč našel (snad na půdě za trámem)a byl jím obdarován. Tím by se rodina tohoto nenáviděného cejchu minulosti elegantně zbavila. Na druhou stranu se toto jeví jako zavádějící a scestné, protože rodina tím pádem mohla obdarovat písecké Muzeum a výsledný efekt by byl stejný.

2)      tento policista meč jednoduše zapřel, odcizil a následně jej prodal (daroval) výše jmenovanému kolegovi.

3)      mohl však také meč ponechat tam, kde jej našel, mnohem lépe jej zamaskovat a ukrýt a pod nějakou záminkou (např. došetření) se pro něj vrátit a být jím obdarován už novými majiteli.

Těžko soudit, těžko pátrat po pravdě.

Pan Nymburský starší, tedy šestý, při rozhovoru s tehdejším ředitelem Muzea vzpomínal, že jako děti si s mečem hráli a v době války jej před němci schovávali mezi klády dřeva, které měli přichystané k topení na zimu. Zápisník pamětí píseckého kata, který měl být údajně spálen, dle tvrzení pradědečka Nymburského pátého, prý byl tehdy pečlivě uschován v nepoužívaných kamnech a po válce se přestěhoval do sekretáře, kde byl po smrti pradědečka také nalezen. Tehdy rodina Nymburských poprvé svolila k jeho překladu, který sepsal pan August Sedláček.

Meč samotný jsem měl tu čest držet v rukou. Jílec je jednoduše řešený, opatřený na koncích jeho záštity kulovitými nákovky a očkem na palec, pro jeho lepší stabilitu při práci. Rukojeť není nijak zdobená, je dřevěná a je zakončena tepanou hlavicí ve tvaru jehlanu, svou užší částí směřující k čepeli. Čepel samotná je dost poznamenána časem a rzí, bez viditelných, pro tyto meče typických znaků, samozřejmě je zaoblená a dodnes vcelku ostrá. V každém případě by i dnes patrně byl tento meč schopen plnit svou funkci. Meč váží asi 3,5 kg a při správném uchopení se zdá být opravdu vyvážený, a když jsem s ním v prostoru mohutně máchnul, tedy jako bych vodorovně ťal, vydal typický zvuk svištícího vzduchu okolo jeho čepele. Impozantní nástroj, budící respekt.

V současné době disponuje písecké muzeum dvěma popravčími meči. Druhý meč je ovšem neznámého původu, je osazen jílcem typickým pro šavle (byl nalezen bez rukojeti), zato je však evidentně mladšího data výroby a jsou na něm jasně patrné prvky popravčího meče. Součástí expozice hrdelního práva v Prácheňském Muzeu je mimo jiné i model města Písku, situovaný do doby Baroka. Ve fotogalerii najdete šipkou onačený objekt, tedy spíše chatrč, ve které měl písecký kat uskladněny svoje nástroje. Vzhledem ke vzdálenosti, kterou musel písecký Mistr meče absolvovat z katovny do mučírny a na popraviště je nabíledni, že svoje nástroje, tedy krom těch drahých a jemu vzácných uschovával v kůlně za hradbami města. Jestli ji i zamykal, jsem se nedověděl, ale jsem na pochybách, zdali by o tyto „krámy“ měl kdokoli z počestných lidí zájem. Katovo skladiště je na maketě města situováno na jih, tedy směrem ke katovně v Novém Dvoře. Z něj mohl kat obejít hradby severovýchodně a došel k popravčí fortně, která je dodnes osazena brankou, jejímuž středu vévodí symbol popravčího meče a údajně tak symbolizoval jediný možný vstup pro takto sníženého člověka do města Písku. Zdali tomu tak bylo, si ovšem ani písecké Muzeum netroufá na 100% tvrdit. Spokojme se tedy s tím, že budeme věřit, že tomu tak bylo. Závěrem bych chtěl vložit malý, o to ovšem zajímavější a cennější dovětek k potomkům píseckého kata. V rodině Nymburských se už povolání popravního Mistra, potažmo pohodného samozřejmě nedědí, co je však zajímavé a dědí se dodnes, je povolání lesníků – hajných, dříve patrně pánů lesních a nadlesních. Jeden z předků pana Petra, tedy z potomků Mistra Antonína pan Vojtěch, byl hajným. Na tom by nic až tak zajímavého nebylo, kdyby také tento pán neskonal smrtí více než prazvláštní. Při jedné ze svých pochůzek lesem, léta Páně 1896 si potřeboval tento muž patrně ulevit, což je také u člověka běžné a standartní. Svou ručnici opřel o kámen a poodešel. Jeho pes byl však zvířátko nade vše zvídavé a počal o jeho zbraň projevovat nebývalý zájem. A tak se stalo, že díky nejvěrnějšímu příteli člověka myslivecká flinta spustila a pana Vojtěcha smrtelně zranila. Nedlouho poté, svému zranění podlehl. Toto neštěstí však zcela jistě musíme přičítat náhodě a nikoli nějakému bludnému prokletí rodu. Rodina Nymburských se totiž těší dobrému zdraví, životní pohodě, dobrotivé a vstřícné povaze a budiž jim tedy přáno stálé a pevné zdraví.

Kdybych zde poděkoval tisícekrát, stále by to bylo málo. Bylo mi ctí poznat manžele Petra a Ludmilu Nymburské, strávit s nimi velice příjemné odpoledne, díky za to, že mi bylo svoleno naslouchat a fotografovat. Stejně tak mnohokrát děkuji řediteli Prácheňského Muzea v Písku panu PhDr. Jiřímu Práškovi za poutavé vyprávění, za VIP návštěvu překrásné písecké expozice, za nepřeberné množství materiálu o hrdelním právu i za to, že mi byl osobním průvodcem, poradcem a hostitelem.

TOPlist