Katovský klan rodiny Sansonů
Francie. Země kvalitních vín, sýrů, luštěnin a rodná hrouda kardinála Richelieu. My jsme se sem však nepřišli najíst, napít, či reformovat politiku země, kde se vlaky TGV prohánějí rychlostí přes 300 km v hodině. Chtěl bych Vám zde chronologicky představit seznam všech dostupných jmen francouzských popravčích, tak, jak je sepsaly dějiny této nádherné země. Francie, stejně jako i ostatní země starého kontinentu, plnohodnotně využívala justice a hrdelního soudnictví, tu k očistě národa od nekalých živlů a tu zase k justičním vraždám, intrikám a mocenským zájmům. Na konci většiny hrdelních procesů stálo popraviště a na něm, stejně jako u nás, člověk stavu sníženého, vykonavatel kruté spravedlnosti, tedy kat. Hrdelní soudnictví této země zůstávalo na stejných základech, jaké byly standardem většiny evropských zemí své doby, nicméně se v několika ohledech přeci jen lišilo a to ve své podstatě svou krutostí. Francie, jako například i Anglie, vyznávala za zradu či královraždu exemplární formu trestu. Takto aplikovaná mučení a sprovázení odsouzence ze světa, měla jako ve většině těchto případů odradit případné následovníky od jejich touhy páchat trestnou činnost na svém vladaři a státu. Anglie za královraždu či zradu vladaře aplikovala snad nejkrutější z forem trestů a byl-li dotyčný uznán vinným, rozsudek zněl přibližně takto:
….že budete odveden na místo, odkud jste přišel a odtud odtažen na vleku na místo popravy, pak budete pověšen za hrdlo, a dokud ještě budete živ, budete odříznut, váš pohlavní úd vám bude uříznut a vnitřnosti vybrány z těla, a dokud budete ještě živ, budou před Vašima očima spáleny, hlava vám bude useknuta a tělo rozděleno na čtyři části, a s hlavou a těmito čtyřmi částmi bude naloženo, jak se zlíbí Jeho Veličenstvu králi. A Bůh buď milostiv vaší duši.
(Nigel Cawthorne)
Naproti tomu v dobách dávno minulých, kdy Valachům v Rumunsku vládnul kníže Vlad III. Tepes bylo nejpřísnějším trestem smrti naražení na kůl, ovšem zaživa. Tento trest však dotyčný pan hrabě, zvaný častěji Drakula, nechával uplatňovat nejen za útok na vladaře, ale i za jakýkoli menší prohřešek, který by v mnohem civilizovanějším koutě Evropy byl trestán cejchem, nebo pranýřem. Pán byl patrně masochista.
Vlašský kníže Vlad III. Tepes (napichovač)
Ani Francie ale v tomto ohledu nezaostávala za nadmíru krutou Evropou. Trest za již zmiňovaný čin byl také navýsost odstrašující, velice bolestný a krvavý. Po neméně krutých procedurách, předcházejících samotný akt popravy, byl odsouzený položen na soustavu trámů ve tvaru kříže sv. Ondřeje, zde byl za všechny čtyři končetiny přivázán k postrojům čtyř silných koní a takto byl zaživa trhán a čtvrcen. Nebylo výjimkou, že ani tak silní koně nedokázali tělo ubožáka rozervat. V tom případě přistoupil kat a byl nucen svou sekerou přesekat odsouzenci už tak šílenému bolestí všechny šlachy v tříslech a na ramenou, aby klouby mohly být vytrženy a končetiny tak odděleny od těla. A věřte, že se obecenstvo velice bavilo při pohledu na tuto řezničinu.
Muži, jež stáli na konci tohoto krutého řetězce nechutných paragrafů a krutých rozsudků museli být nadmíru otrlými jedinci. (Údaje v závorkách u jmen jsou povětšinou časová rozmezí, kdy dotyčný zastával místo popravčího). Už v 15. století účinkoval na francouzských popravištích jistý Capeluche a je dochováno jen jeho jméno, nicméně se samozřejmě nenechme svádět k myšlence, že byl jediným. To asi ne. Přimpomeňme si, že francouzký popravačí mistr zavítal i na popraviště slavného, londýnského Toweru; aby zde v roce 1536 mistrně zkrátil o hlavu manželku Jindřicha VIII. Tento kat byl popravčím mistrem ve městě Calais, jmenoval se Jean Rombaud a Jane Boleynovou sťal napoprvé a dostál tak své pověsti vynikajícího mistra. V provinčním městečku Dieppe působil v roce 1662 v roli popravního Mistra Pierre Jouanne, >vykonavatel slavného soudu<….maje zlámati údy odsouzenému Martinu Eslauovi, nutil svého zetě, jenž teprve před krátkou dobou pojal jeho dceru za manželku, aby řečenému zasadil ránu železnou tyčí, a tu ten řečený zeť padl do mdlob a od shromážděného lidu došel posměchu…
(pozn. Ve zkratce je třeba připomenout, že trest „lámání“ probíhal ve Francii kapku odlišně od českých zvyklostí. Odsouzený tedy nebyl lámán přímo popravčím kolem, nýbrž byl ke kolu přivázán, kolo vstrčeno na kůl, kterým katův pomocník otáčel. Kat svou palicí, nebo železnou tyčí bil do těla odsouzence zrovna v místě, které mu bylo nejblíže. Poté teprve bylo tělo takto zmrzačeného člověka do kola vpleteno a do výše vyzdviženo. Zajímavostí je, že se na tento trest smrti ve Francii vztahovalo Retentum).
Tímto zetěm byl jistý Charles Sanson de Longval a příjmení Sanson si pamatujte, protože se bude v našem výpisu ještě mnohokráte opakovat. Pozornému čtenáři jistě neuniká fakt, že dotyčný z rodu Sansonů byl původně šlechtic. Pravda, do rytířského stavu byl povýšen králem a zjednodušeně řečeno, byl to voják. Bohužel pro něj, byl přespříliš zvědavý, miloval hazard, víno a sázky. Vlastnosti tou dobou naprosto běžné a nevymykající se zvyklostem. Jenže Charlese Sansona přivedly až na popraviště. Zvědavost jej přivedla k domu, tehdy nazývaného „Prokletý dvůr“, který stál mimo městských hradeb a kde žila svůj skromný život sličná a neposkvrněná Markéta. Záliba v sázkách mu zavdala příčinu, aby v noci tento dům tajně navštívil, pochopitelně v době, kdy Markétin otec dlel mimo stavení a hříšně krásnou Markétu svedl. Stalo se to, co se stalo, nemusíme být neskromně detailní, nicméně už za pár dní se ctihodný pan Sanson de Longval dopátral, že Prokletý dvůr je obydlím městského popravčího a roztomilá Markéta je tak bezesporu katovou dcerou. Je nad slunce jasné, že tím záhy vzala za své jeho vojenská kariéra a jeho další kroky zanechávaly stopy barvy krve. Zde končí stručný popis životního údělu Charlese Sansona nejstaršího, který svůj úřad zastával ve městech Dieppe a Rouenu v letech 1675-1699 a svým nemoudrým krokem tak uvrhl v neštěstí všechny své potomky.
Ve čtvrtek 11. prosince 1693 vepsal Charles Sanson mladší (1707-1726) své první zápisky do rodinných pamětí katů Sansonů, které pak úzkostlivě střežil a předával dalším pokolením. Jeho matka Markéta se odebrala k Pánu nedlouho poté, co se provdala za otce Charlese a jemu pak bylo nabídnuto, aby přesídlil z Rouenu do Paříže a vyměnil tak soudní moc v provincii za úřad v hlavním městě království. Zachoval se pragmaticky a velkorysou nabídku přijal. Ale ani počátky jeho působení v Paříži nebyly tak růžové, jak si zcela jistě představoval. Bydlel v mučírně u tržnice, kterou kolemjdoucí hanlivě nazývali „katův hotel“. K mučírně náležela ještě konírna a kůlna, kam popravčí na noc ukládal těla popravených, než je pohřbil. Nezáviděníhodné bidlo. Charles starší se ještě jednou oženil a to v roce 1699. Za ženu pojal chudé, prosté děvče, Johanku Duboutovou. Ještě téhož roku jej však stihla mrtvice a přenechal tedy své hlavní povinnosti svému synovi a věnoval se rodině. Charles Sanson mladší pak oficiálně, 8. září 1703, převzal po smrti svého otce úřad popravčího města Paříže. Jako Mistr meče zde pak působil až do roku 1726. Měl povahu po své matce Markétě a zastával tak názor jediné, celoživotní lásky. Zamiloval se do sestry své macechy Marty Duboutové, kterou také pojal za ženu. Úřad popravčího tehdy vynášel nejméně šedesát tisíc livrů ročně, takže on i jeho žena mohli žít v blahobytu. Charles Sanson II. zemřel 12. září 1726 ve věku nedožitých pětačtyřiceti let, zanechav po sobě dceru a dva syny, staré pět a sedm let. Starší z nich, Charles Jean-Baptista Sanson (1739-1778) byl s podporou tehdejšího generálního prokurátora ve svém raném věku již ustanoven popravčím mistrem a musel tak svou přítomností na popravišti legalizovat akt spravedlnosti. Moc rozumu z popravčích jatek patrně ještě neměl, proto jej po celou dobu jeho nedospělosti zastupoval v mučírně a na popravišti kat Georges Hérisson a po něm popravčí velmi zvláštního jména - Prudhomme. V roce 1757, tři měsíce před popravou Damiense za královraždu, stihla také Jeana Baptistu mrtvice a byl upoután na lůžko. Jeho syn Charles Henri Sanson (1788-1795) byl tou dobou teprve sedmnáctiletým jinochem a doposud neobdržel oficiální titul popravčího mistra, přestože už dva roky zastával otcovu funkci. Prostě a jednoduše, byl v učení. Nebylo tedy myslitelné, aby jej generální prokurátor pověřil tak významnou popravou (poprava Damiense viz. popravy). K tomuto krvavému dílu byl tedy přizván Henriho strýc, bratr Jeana Baptisty, popravčí mistr z Remeše, a čestný kat pařížského Vikomství, Gillbert Sanson (1722-1757). Ten však na popravu víceméně jen dohlížel a nechal takřka všechny úkony provádět mladého Henriho. Bohužel syn Jeana Baptisty ještě nebyl tak zocelený a neměl na některé věci patřičně silný žaludek. Proto když měl žhavými kleštěmi trhat maso z Damiensova těla, předal tehdy za cenu sto livrů k vykonání tuto kratochvíli jednomu ze svých pacholků. Muž se jmenoval André Legris. Ale i Charles Henri dospěl a dospěl v inteligentního, elegantního, mladého muže a patrně i ve zručného kata. Za zmínku stojí popis jednoho jeho až neuvěřitelného kousku, kdy měl setnout rytíře de la Barre. Tento muž stál hrdinně na prknech popraviště a odmítnul před katem dokonce pokleknout, jak, bývalo tehdy při popravě stětím zvykem. „Tentokrát tedy příjde obyčej zkrátka. Ať klekají zločinci. I smrt budu očekávat vestoje. No tak udeřte,“ pronesl před svou smrtí. Zmatený Charles Henri máchl tehdy mečem tak silně, že přeťal krční obratel, aniž by hlava upadla na zem. Na otázku, zdali je to vše, odvětil Henri Sanson lakonicky: „Ano pane, stačí, když se ošijete.“ Pak teprve se hlava skutálela k nohám jeho pacholka Bastiana. Koncem roku 1789 byl podán Národnímu shromáždění návrh na reformu trestního zákonodárství a už 21. ledna 1790 vyhlásilo totéž shromáždění rovnost poprav. Popravčí meč si Henri pečlivě vyleštil, nakonzervoval a pověsil na zeď. Na řadu totiž přišla Gilotina a nový trestní zákon pravil: „Ve všech případech, kdy bude nad obžalovaným vynesen ortel smrti, poprava bude táž, ať už je povaha zločinu jakákoliv. Zločinec bude sťat; stane se tak jednoduchým mechanismem.“ Prvním, komu se dostalo tehdy cti být popraven novým strojem, byl jistý zloděj, Nicolas Pelletier a poprava dopadla úspěšně. Charlesi Henrimu tehdy asistovali jako pacholci jeho bratři Charlemagn a Louis Martin. Jeho syn, Henri Sanson (1795-1830) se ovšem už také angažoval na popravišti a také již zaměstnával pomocníky Grose a Barrého. Tito všichni byli účastni popravy Ludvíka XVI. Další z pacholků Henriho otce, nějaký Luvois se z prokletého osudu vymanil tím, že pomohl jisté vznešené dámě k útěku za hranice, sám ji tam doprovodil a tím jí patrně zachránil život. Svému zachránci se dotyčná madam převelice štědře odměnila a tím mu umožnila, aby zanechal své „bohulibé“ práce. Nahradil jej muž jménem Fermin. Další z katovských holomků rodiny Sansonů se jmenoval André Dupruy a měl přezdívku Jacot. To proto, že byl k odsouzeným hrubý, neurvalý a urážel je různými kejklemi, které prezentoval za velikého potlesku lidu při popravách. Přes intervence Charlese Henriho na jeho nemístné chování, zůstal tento muž součástí personálu popravčího Mistra. Zde se nabízí otázka, proč jej nemohl Mistr o své vůli propustit. Tato otázka však zůstává bez odpovědi. Tou dobou předváděl své umění v jiné části Paříže údajně velice nešikovný kat jménem Simon Grandjean. Ten si ještě vzpomínal, kolik liber váží popravčí meč a jak složité je s ním dobře zacházet. Časem se ukázalo, že ani popravy Gilotinou se neobejdou bez potíží. Henri Sanson vzpomíná: „Minulý měsíc jsem dostal na žádost občana prokurátora komuny příkaz odstranit krev, která protékala prkny v podlaze gilotiny, kde ji přes den chlemtali psi. Byl vyhlouben příkop a překryt mříží, která se každý den omývala. Krev však rychle tuhla a nevsakovala do země, hnila a šířila zápach po celém náměstí. Včera v noci jsem dal příkop prohloubit a udělat pět malých žump, ústících do pěti struh.“ Charles Henri setrval na prknech pařížského popraviště od roku 1788 až do své smrti v roce 1795. Jeho syn Henri (zemřel roku 1840) byl tak útlocitným mladíkem, že při první své popravě, bylo mu tehdy dvacet let, zklamal a utekl. Reputaci katovského cechu tehdy zachraňovali jeho pacholci (poprava Foularda). Posledním nástupcem klanu Sansonů byl Henriho syn Henri Clément Sanson (1830-1847), který byl současně posledním, kdo provedl zápis do pamětí své rodiny. Jeho poslední věta, kterou vepsal do svého deníku, zněla: „Roku 1847 jsem byl poslán do výslužby, což jsem již dávno předvídal. Spousta žadatelů se přela o staré dědictví mé rodiny, ale nezískal je žádný z těch, kdo se o ně ucházeli." Není zcela jasné, jaké dědictví měl poslední Henri Sanson na mysli. Nejsnáze se jeví domněnka, že šlo o úřad popravčího a nikoli o rukopis pamětí katovské rodiny Sansonů. V jeho krvavé nekrologii měl údajně totiž pokračovat jeden z jeho pacholků, jistý Piot. Ani tuto informaci nemůžeme ovšem pokládat za stoprocentní, protože od roku 1847 po dva roky vykonával tuto práci popravčí Charles André Ferrey, kterého následně na popravišti střídá Jean Francois Heidenreich a setrvává ve svém úřadu až do roku 1872, kdy je nahrazen mužem jménem Nicolas Roch, jež byl popravčím do roku 1879. Je prokazatelné, že tou dobou umírá. Za pomocníka, tedy za pacholka, měl tehdy svého bratra Pierra Rocha. Po boku Gilotiny se poté postavil Louis Diebler, kterého v letech 1898-99 střídá na popravišti jeho synovec Anatole Diebler. Ten svého úřadu zanechal v roce 1939 a je nahrazen mužem jména Jules Henri Desfourneaux, jež obsluhoval Gilotinu do roku 1951, kdy ji předal André Obrechtovi, který stínal ještě v roce 1976. Patrně poslední popravu stětím gilotinou vykonal v Douai 10. 9. 1977 kat - tiskař Maurice Chevalier na Hamidu Djandoubi, který zavraždil dítě. Po zrušení trestu smrti v roce 1981 se Chevalier vrátil ke své práci do tiskárny na plný úvazek.
Závěrem bych chtěl podotknout, že poslední řádky Henriho Sansona v jeho deníku byly zpochybněny. Jeden svědek, jistý majitel nejmenované pařížské zastavárny, si vedl svůj deník, kam si zapisoval významné události svého života a ještě významnější směny v obchodě. Jeden z jeho zápisků se však zmiňuje o tom, že mu byla do zástavy předána složená Gilotina, protihodnotou za jistý finanční obnos. K tomu si připsal poznámku, že popravčí Mistr Sanson z města Paříže vede velice bujarý, nákladný a nezřízený život. Pitky, ženy, drahé oděvy. To se patrně podepsalo i na jeho rodinném rozpočtu. V době, kdy měl vykonat jednu ze svých posledních poprav, si dotyčný popravčí pro svou Gilotinu přišel, ale chtěl jí jen zapůjčit, protože nedisponoval patřičným obnosem na její vykoupení. Majitel zastavárny mu ji však nevydal a sepsal stížnost magistrátu. Pravda vyšla najevo a popravčí stroj, který tolik proslavil sladkou Francii, musel poté vykoupit stát. Je tedy nad slunce jasné, že slovy „byl jsem poslán do výslužby“ myslel poslední z klanu Sansonů spíš obyčejný vyhazov, chcete-li výpověď od svého zaměstnavatele. Zůstal mu pouze titul popravčího Mistra. Tato informace je potvrzena a pravdivá.
Pramen: Paměti pařížských katů - Henri Sanson, osobní příspěvky z otevřené encyklopedie Wikipedie, obrázek - archív autora.
Vladimír Šindelář - Cesta na popraviště II, příběhy z Evropy (nakl. XYZ 2012)