Dobruška
Z dochovaných písemných záznamů nelze nikdy přesně zjistit celistvou, chronologickou posloupnost katů. Dá se však sestavit alespoň přibližný přehled, v němž uvedená data značí roky, v nichž se příslušné jméno vyskytuje v archiváliích, které jakoby zázrakem píší o osobách takto snížených a opovrženíhodných. V Dobrušce však byli městští radní pečlivější než v mnoha jiných městech a nechtěli tak patrně nic ponechat náhodě, a proto se časem dovídáme že:
První katovské jméno zní Michal a datováno jest na léta páně 1590-1593 a po něm zeje v zápisech šestilétá mezera, jako by kata nebylo ve městě třeba. Poté však následuje v letech 1599-1615 jako popravčí jistý Jakub Zvířecí. Opět následuje bezejmenné údobí až do doby, kdy na popraviště v Dobrušce vystpoupil kat jménem Martin Piskáček a to přesně mezi lety 1623-1626. Kat Jiřík Krubber je zmiňován až od roku 1640, ovšem pouze jen dva roky, tedy do roku 1642, kdy na jeho místo nastupuje Tomáš Zvířecí, který statečně a neochvějně stíná a láme kolem až do let 1650. Rodinná vazba k Jakubovi zde ovšem není potvrzena. Na jím uvolněné místo natupuje Jiřík Křeh a to ne na krátkou dobu. Městským popravčím je dokládám v období let 1652-1683. Poté archivní zípisky a kroniky opět mlčí, až do roku 1692, kdy se popravčím mečem v Dobrušce oháněl nějaký Kristián. Ovšem jen tři roky, tedy do července 1695. Poté patrně opět nebylo v Dobrušce kata třeba, protože dalším mistrem, který odkoupil městkou katovnu byl v roce 1697 popravčí Jiřík Křeh mladší, tedy první, prokazatelně rodinná vaba. Sekal, věšel, upaloval a pranýřoval ovšem také pouze dva roky, tedy dobu velice krátkou, a od roku 1699 už o něm není zmínka. Kat Václav Šulc je povolaným v letech 1703-1715, což je opět po delší době kapku úctyhodný výkon, protože tento městský popravčí setrvává v katovně poněkud delší dobu, než pouhé dva roky. Pak ovšem opět smolné i jiné knihy mlčí a další popravčí svědectví vydávají až v roce 1729, a to když na volné místo městkého kata nastupuje pan Jiří Žiška starší a na zdejším poravišti, u pranýře a v mučírně se angažuje úctyhodných dvacet šest let, až do roku 1755, kdy na jeho místo na dobu osmi let nastupuje kat Josef Janota. Jiří Žiška mladší, tedy synovec předešlého Žišky krátí lidské životy už sice méně krutými formami a patrně už i ne tak často jako jeho strýc, nicméně i tak dlí pod šibenicí a v katovně po tři roky, tedy přesněji v letech 1763-1766. Tehdy jej pro nemoc na čas zastupuje opět nějaký Šulc. Ten se ovšem doslova a do písmenka nestihnul v katovně ani ohřát a magistrát města Dobrušky jej ještě téhož roku (1766) nahrazuje popravčím Františkem Zelingerem, který v roce 1780 uzavírá krvavou kapitolu městským mistrů popravčích v Dobrušce. Se stále se snižujícím počtem poprav a s úplným zrušením trestu smrti patentem Josefa II. o reformě soudnictví, se stal základní složkou obživy zdejšího posledního kata, nyní již prakticky pohodného, příjem ze zakopávání zdechlin a výnosu vlastního hospodářství, které při katovně měl.
Dobrušský kat byl stejně tak, jako i ostatní kati v království povinen mimo vykonávání rozsudků hrdelního soudu, kde byl za jednotlivé úkony placen dle předepsaného odstupňovaného tarifu, také uklízet a zakopávat mršiny. „...Když by se co přitrefilo při městě, jako nějakých nečistot, tak že by bud sousedu některému něco umřelo, to aby beze všech platův a odporování uklízel“. Navíc byl povinen dodávat zdarma potřebné mazání k dobrušským zvonům a každoročně odevzdat rychtáři, primátorovi a radnímu písaři po páru rukavic. Funkci pohodného vykonával však dobrušský kat přes své pacholky i na celém panství a krom poplatků mu náležely i kůže padlého dobytka, které prodával židovským koželuhům. Dochovala se smlouva ze 7. 2. 1753 mezi katem Jiříkem Žiškou st. a dobrušským židem Lebelem Kantorem, nájemcem panské koželužny v Půlicích, na tříletý přednostní prodej těchto kúží.
Zbývá jen doplnit, že známe i dvě jména městských pohodných z doby, kdy už byla stržena šibenice a katovna se změnila na pohodnici. Katovna, která mívala staré čp. 67 b, nové čp. 142, byla zbořena roku 1908. Posledním jejím obyvatelem byl městský ras Vojtěch Flígr. Je však známo ještě jméno - Nicholas Hejzlar, (před r. 1915-1939) který však už musel působit v nějaké pohodnici nově zbudované.
Prameny:
Václav Matouš - Výsadní hrdelní právo města Dobrušky - Orlické hory a Podorlicko 1996/8
Jan Vyhlídka - Lexikon nedotknutených (nakl. Sperát 2013)