Všeliké podivné příběhy katovské


Pohledy zpod šibenice.

Zatracenci, vyvrhelové, bezectní lidé, ti, z okraje společnosti, nelítostní a krutí….

Vyber si, milý čtenáři. Řeč bude tentokráte o těch, jejichž prací a povinností v jednom, bylo trestat lidskou hloupost, nenasytnost, hrabivost, krutost a všechny ostatní ty špatné vlastnosti, které stály na počátku hanebných skutků, kterých se nositelé těchto „ ctností “ dopustili a které byly tolik blízké našim předkům ve středověku, starověku i novověku a jsou naší ozdobou i v době současné, kdy se homo sapiens považuje naprosto nesebekriticky za vrchol všeho moudra.
Správně, milý čtenáři. V následujících řádcích bude zcela jistě řeč o vykonavatelích těch nejkrutějších trestů, jež si na sebe lidstvo vymyslelo a které také samo na sebe s patřičnou dávkou brutality aplikovalo prostřednictvím bezectných lidí. Zjednodušeně řečeno: Rukou mistra popravčího, chceš – li, rukou kata. Kdybych opravdu moc chtěl a čerpal z veškeré literatury, která okupuje moji knihovnu, nevzala by tato publikace konce, vzhledem k tomu, že o těchto lidech jest popsáno mnoho a mnoho papíru, protože jejich nevšední a krutá práce byla v přímé linii se zločinem a následným trestem. Proto zde nabídnu jen špetku toho šafránu z katovských práv a povinností, no a taky ukápne nějaká ta kapka krve z dobových spisů; To jen proto, abych dostál jménu těchto stránek.

Dědictví, aneb „co jsem komu udělal„?

Jak už napovídá podnadpis, katovské řemeslo se nejčastěji dědilo z otce na syna. „ Co jsem komu provedl??“ nebo „Já jsem musel asi v minulém životě hodně zlobit!!“, tyto moderní termíny by asi použil nejeden z nás v momentě, když by zjistil, jakou strastiplnou a krvavou cestou se bude jeho život ubírat v budoucích letech. Kat i jeho rodina byli vystrčeni na okraj společnosti a to znamenalo bydlet sice v blahobytu, ale na okraji společnosti, v zastrčeném koutku hradeb, (to v lepším případě) častěji však co nejdále od lidí ctnostných a zbožných. I mistr popravčí byl povětšinou člověkem bohabojným a věřícím, ale k modlitbám měl vymezený čas i prostor. To znamenalo, že kat se svou rodinou mohl navštěvovat pouze kostel, který byl jemu vrchností určen a sedět jen v lavici, která byla k tomuto účelu v chrámu Páně umístěna, dost daleko na to, aby vykonavatel exekucí nemohl přijít do kontaktu s ostatními věřícími. V Praze to znamenalo, že kat mohl navštěvovat pouze malý kostelík svatého Valentina, který stával na malém rynečku na Starém městě a byl koncem 18. století zbořen. Totéž „ privilegium“ měli kati v nálevnách a hostincích. Opět byl jemu i jeho rodině určen jeden šenk ve městě, kam mohl kat zajít a v něm jeden jediný stůl, u kterého směl posedět. V takovém případě musel kat o povolení k návštěvě žádat hostinského. Hospodský v takovém šenku musel jásat radostí, vezmu-li v úvahu, že bezprostřední kontakt se členy katovského řemesla se považoval za nepřípustný. A šenkýř byl hodně blízko!! Dostal-li mistr popravčí chuť si zatancovat na tancovačce, musel muzikantům bohatě zaplatit a požádat přítomné o souhlas k tanci. V takovém případě tančil vždy se ženou sólo a ostatní jen přihlíželi. Po takovémto křepčení byl taneční parket demonstrativně pokropen svěcenou vodou a vymeten koštětem, aby se tak dalo najevo, že po bezectných už na něm není ani stopy. Je na první pohled tudíž jasné, že vykonávat katovské povolání nebyla jednoduchá záležitost, pominu – li náplň jeho práce. Při představě, co všechno musel kat vykonávat na chatrné lidské schránce, se nejednomu z nás asi rozbouří žaludek a to nebyla zdaleka jednotvárná a ani jediná náplň jeho práce. I když mučení a popravy byly vrcholem popravního řemesla, musel mimo to kat vykonávat ještě spoustu dalších nechutných činností a považ!!, čtenáři, byl štědře placen i za tyto bohulibé činnosti!!
Kupříkladu uvedu, třeba „sběr“ mršin ve městě. Kat byl zároveň pohodným a to znamenalo, že mistr popravčí i se svými pomocníky musel procházet městem, většinou po večerech nebo nad ránem, vyhledat a sebrat kdejaké uhynulé zvíře, které potom za městem společně se svými pacholky pálili,  a to i v případě, že se jednalo o likvidaci toulavých psů a koček. A zde se opět nabízela další skvělá možnost přivýdělku z prodeje kůží a kostí.  Uhynulá zvířata však nebyla jediným biologickým odpadem, jenž spadal do katovy náplně práce. Další katovskou povinností bylo čištění všech jímek a latrín ve městě. Do jeho pole působnosti spadaly i „ poklady “, které lidstvo zanechávalo ležet jen tak, na ulicích. Když pominu fakt, že se občas našla nějaká ta mrtvola v pokročilém stádiu mumifikace, chcete – li rozkladu, musel být mistr popravčí i jeho pomocníci poznat už z dálky a to podle zcela nezaměnitelného odéru, který provázel každý jejich krok. Mistr popravčí tak fungoval i jako dnešní „pohřebák“. Jeho úkolem bylo odstranit ze světa kdejakého sebevraha, kdejaké to „zapomenuté“ lidské torzo, povalující se bez zájmu v temných zákoutích měst a městských hradeb. Když se nad tím tak zamýšlím, napadá mě tuze morbidní myšlenka, že mučení, věšení a stínání odsouzenců byla svým způsobem„čistá práce“.

11. května (1711) se oddal Hendrych Stehlík z Hradce mistr popravní s dorotou, dcerou Daniela Zelengkra též mistra ostrého meče; testes (svědci): Václav Žižka, Ludmila Zelingkrová, idem (oddáni páterem Šulcem)

Zápis o svatebním obřadu popravního mistra Stehlíka, z matriky v Poděbradech, uložen v SoA Praha


Jak už jsem předeslal, bylo katovské řemeslo povětšinou rodinným dědictvím. Tam, kde byl katů nedostatek, dojížděli k popravám a k vykonání zostřených trestů a tortury mistři meče z nejbližšího města, které mělo hrdelní právo. Nouzi o kata některé kraje řešili tak, že tuto morbidní práci nabízeli odsouzencům na smrt, jako určitý způsob vykoupení se. Patřičná komise důkladně prozkoumala všechna fakta stran viny odsouzeného, a v případě, že odsouzenec na smrt souhlasil, byla mu udělena milost a přidělen stav katovský. Aby ale byl takovýto člověk odlišen od ostatních mistrů popravčího řemesla, byly mu povolaným katem uříznuty obě uši. Bylo tak dáno všem ve známost, že tento kat je katem povolaným z řad odsouzených na smrt a nikoli právem dědičným. Takovýto postup však byl praktikován pouze ve výjimečných případech a milost v takovémto případě byla udělena jen za zločin mírnějšího charakteru.

Svůj slib dodržel.

Jedním z nejznámějších katů v historii novověku byl bezesporu pařížský mistr popravčí, Jean Baptista Sanson. Tehdy se psal rok 1766 a na svůj konec čekal v pařížském vězení Lally Tollendal. Před více než třiceti lety požádal i se svými dvěma kamarády o přístřeší v jednom z domů aby se tak vyhnul nasávající bouřce. Byl to dům mistra popravčího Sansona který v tu dobu pořádal oslavu své svatby. Bylo mu tehdy devatenáct let. Třem mladým šlechticům bylo náramně vhod strávit večer a nadcházející noc u někoho, koho považovali za bohatého měšťana a chtěli se na jeho účet náležitě pobavit. Dávali svým chováním jasně najevo svou nadřazenou urozenost a povýšenost stavu. Když odcházeli poslední hosté, zvedl se i Lally Tollendal a pravil svým druhům: „Než odejdeme, pánové, měli bychom zvědět, komu máme za to pohoštění poděkovat“. Jean Baptista Sanson čekal přesně na tuto chvíli, aby se jim pomstil za pohrdání, jehož se mu ze strany tří mladých šlechticů dostávalo po celý večer. „Jsem vykonavatel hrdelních rozsudků a mistr kat pařížského vikomství.“ Mladíci zbledli.  A Sanson kul železo, dokud bylo žhavé: „Mými hosty byli mí pomocníci, pár kolegů, katů z venkova, vyšetřovatelé, soudní vykonavatelé a dámy byly jejich manželky a sestry.“ V tu chvíli se v domě Sansonově rozhostilo hrobové ticho. „Jaký zajímavý člověk, jistě nám ukáže své mučicí nástroje“, poznamenal Tollendal sarkasticky. Mladí šlechtici nic nedbali na fakt, že si chtěl Sanson užít také svatební noci a trvali na svém. Jean Baptista Sanson jim tedy vše ukázal. Viděli provazy, špalky, železa, palice a také těžký popravčí meč. Lally Tollendal položil prst na jeho ostří: „S takovou zbraní si můžete být jist, že useknete hlavu první ranou.“  „Pokud Vaše milost slyšela o případu pana Cinq Marse, pak víte, že kat nesmí svěřit svým pomocníkům popravu šlechtice a já Vám již dnes slibuji, že Vás nenechám trpět a že rozhodně nedopustím, abych musel udeřit desetkrát.“
Tento Sansonův žert zanechal v Tollendalovi nepříjemný dojem. Lally Tollendal se mezi tím stal generalissimusem a Jean Baptista Sanson odešel ze zdravotních důvodů na odpočinek a své krvavé řemeslo přenechal synovi Charlesu Henrimu. Když se dověděl, že jeho někdejší noční návštěvník byl odsouzen na smrt a že Ludvík XV. mu odmítnul udělit milost, vrátil se Sanson do Paříže a po celé tři dny před popravou stále opakoval: „Nechci, aby trpěl, slíbil jsem mu to.“ A osudný den nadešel. Lally Tollendal dorazil na náměstí Gréve a vystoupil podpírán oběma Sansony na popraviště. Sanson otec nebyl ještě tak starý, ale pro svou nemoc nemohl už katovské řemeslo vykonávat. Svaly ztratily někdejší sílu, nohy se mu podlamovaly a trpěl na bolesti ledvin. Na popravišti se Tollendal na Sansona upřeně zadíval, jakoby mu chtěl říci: „Vzpomínáš na svůj slib? “Kat si ohrnul rukávy a zatímco mu pomocník přistrčil židli, řekl odsouzenému: „V našem věku, pane hrabě, už umíme spíše umírat než zabíjet.“ „Ale je tu můj syn“ dodal „a ten dodrží slovo, které dal otec“. Odsouzený poděkoval kývnutím hlavy.  Ale mladý Charles Henry ještě nepopravoval šlechtice a těžké ostří zdaleka neovládal. Sice po oba předchozí dny trénoval úder na panácích, ale jeho otec dal pro tuto příležitost odlít zbrusu nový meč, který byl těžší a mohutnější než jeho předchůdce. „Tak již udeřte“ vykřikl hrabě. Mladý Sanson zvedl meč, třikrát s ním zatočil ve vzduchu a udeřil starce do šíje. Jenže v tu chvíli se starci rozpletly jeho svázané bílé vlasy a meč po nich sklouzl. Rozrazil odsouzenci čelist a ten dopadl na prkna. Hned se však zdvihl a opět pokleknul. Kus tváře mu však visel. Obrovský dav zahučel nevolí a ozvaly se výhružky. Jeden z pacholků uchopil Tollendala za uši a nařídil ostatním, aby nařízli jeho šíji mečem již ztupeným předchozím úderem. Charles Henri Sanson uchopil meč a nelidská operace měla začít. V tu chvíli se však zdvihl starý Sanson který jakoby v daný okamžik opět našel v sobě dávno ztracenou sílu. Rozběhl se k pomocníkovi, který nařezával mečem krk a vyrval mu zbraň z ruky. Meč v rukou byť zesláblých zasvištěl vzduchem a zkrvavená hlava hraběte Tollendala se konečně kutálela popravištěm. Jean Baptista Sanson vyčerpán námahou a dojetím padl v mdlobách vedle ní.

Počítadlo návštěv TOPlist