Jak jsem již předestřel na předchozí stránce o Janu Mydlářovi se dochovalo pouze několik strohých informací, které Vám zde předkládám v pevné víře, že tyto údaje jsou veskrze pravdivé, bez přikrášlení a úprav. Jak zde již bylo psáno, místo narození  Jana Mydláře, tedy Chrudim, je místem spekulativním a nepotvrzeným, přestože na město Chrudim odkazuje hned několik publikací. Stejně tak se domnívám, a nejsem jistě sám, že se Mydlář stal popravčím z mnohem prozaičtějších důvodů, než které uvádí ve svém románu Josef Svátek. Nezvratné důkazy pro ani proti neexistují, je však jisté, že v době působení údajného Mydlářova strýce Matěje Mydláře není v městských kronikách žádný zápis o tom, že by jméno Mydlář figurovalo mezi městskými písaři v letech 1439 – 1664. Matěj Mydlář jako takový existoval, jeho příjmení však pramení z jeho řemesla, protože byl mydlářem. Mydlářovský dům (v Břetislavově ulici č.p. 74) s bohatou ornamentální i figurální výzdobou a válcovou věží v podobě minaretu dodnes v Chrudimi stojí, postavil jej však tento zámožný měšťan v letech 1573 – 1577 a už vůbec není jisté, že byl zároveň i strýcem dotyčného kata.

Popravčí Jan Mydlář vstoupil do podvědomí dějin především jako aktér popravy sedmadvaceti pánů, rytířů a měšťanů, předáků českého stavovského povstání, které připravil vlastní rukou o život  dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Z dochovaných svědeckých výpovědí si mistr Mydlář při této popravě počínal velmi zručně, s fortelem a ani jednou neminul, což v jeho věku 49 let bylo na tu dobu opravdu ku podivu. Pavel Skála ze Zhoře o tom píše: Toto odpravení osob těchto mečem vykonalo se od jednoho a téhož mistra popravního skůro ve čtyřech hodinách tak bystře, že ani při jedné osobě rány ňáké zmateční uděláno není, a to meči čtyřmi: prvním odpravil jich jedenáct, druhým pět, ostatními dvěma osm. Za tuto popravu si popravčí mistr nárokoval a vyúčtoval 584 kopy míšeňských grošů. Tehdejší místodržitel Karel z Lichtenštejna uznal namáhavou práci popravčího i jeho úctyhodný a brilantní výkon a částku z vlastní vůle zvýšil na 634 kopy grošů.

Bezpochyby patřil Jan Mydlář k zámožným obyvatelům Starého Města pražského. Taxy za mučení a popravy, které radnici účtoval, byly dost vysoké, a tak není divu, že v několika případech s jejich proplácením městská rada otálela. Dochoval se zápis, ve kterém Mydlář upomíná městskou radu dne 28. března 1629, že má ještě dostat za exekuce nad Trčkovými poddanými (řezání nosů, vypalování cejchů) 60 kop míšeňských a navíc že za stravu a ostrahu vězňů v Černé věži obdržel pouze 40 kop. Tehdy patrně konšelé nehodlali sáhnout hlouběji do měšce, a proto se pražský kat po čase obrací se stejnou upomínkou na Českou komoru. V jiné žádosti zase upozorňuje, že za popravu Adama Semína ze Semína obdržel pouhých 30 kop a podotýká, že za exekuce šlechticů vždy získával o 20 kop více. Jan Mydlář byl za svůj život prokazatelně dvakrát ženatý. S první manželkou Alžbětou Špetlovou, dcerou slánského kata měl dvě děti. Jana Václava a Magdalénu. Od dob, kdy ještě působil jako holomek staroměstského kata Václava Jaroše až do roku 1634, kdy už sám byl mistrem popravním, bydlel ve staroměstské katovně u starého židovského hřbitova. V roce 1634 odkoupil pohodnici na Novém Městě pražském, u Sviňské brány (Na bojišti), za tehdejších 800 kop míšeňských od drnomistra Václava Poděbradského. Zde se usadil a katovnu na Starém Městě přenechal svému synovi. V dubnu roku 1636 obdržel od pražské apelace povolení, aby vystavěl novou kůlnu pro schování nádobí a jiných věcí k řemeslu jeho přináležejících, tak aby tu na obavu lidem nezůstávaly. V dalších letech pak přikoupil dva pozemky od Marty Hájkové (1638, 1643), a rozšířil tak svůj nemovitý majetek. Koncem čtyřicátých let 17. století Jan Mydlář ovdověl a ve svých 77 letech se podruhé oženil s mladou Kateřinou, které přenechal svůj dům Na bojišti a kšaftem z 22. prosince 1663 ji ustanovil svou dědičkou, aby ji tak ochránil před nároky vnuků, o něž se po celý život příkladně staral a usnadňoval jim žití. Ve své závěti uvádí, že jeho žena zdědí předně dům pohodný Na bojišti, jakož i všechny k tomu náležející příslušenství pro její věrné k němu chování, také jiné všechno úhrnem, což v domě buď zlata, stříbra, klenotů, velkých i malých šatů pernatých, vinutých, chodících, nádobí cínového, měděného, železného (kteréž větším dílem co již s touto Kateřinou v manželství zůstává, společně s touto Kateřinou koupili a nově sobě způsobili). Jan Mydlář ovšem nebyl lakomý ani k žebrákům a chudým, kterým na dobu svého pohřbu určil almužnu (10 kop), nějaké peníze odkázal kostelům Panny Marie Sněžné a sv. Štěpána. Jan Mydlář zemřel 14. března 1664 v 92 letech a pohřben byl u svatého Štěpána. Stalo se to, co sám předpokládal, že jeho vnuci skutečně napadli jeho závěť, ale nakonec byli nuceni se s ní smířit. Jeden z nich, Daniel Mydlář, který držel od roku 1661 katovnu v Kostelci nad Černými lesy, zemřel již 17. října 1664. Syn Jana Mydláře, Jan Václav stále žil ve staroměstské katovně. Také on se dvakrát za život oženil. Z manželství s Magdalénou vzešli dva synové, Jan Václav a Daniel Bernart. S druhou manželkou Dorotou, která byla dcerou táborského popravčího Jana Zajíce, měl syna Jiříka, který ovšem brzy rodinu opustil a stal se tulákem. Vdova po Janu Mydlářovi starším Kateřina, se znovu provdala tentokrát za Jana Zelingra, bývalého pohodného v Kostelci nad Černými lesy. Těsně před tímto sňatkem působil jako kat v Kutné Hoře, odkud se přestěhoval do Prahy. Tímto sňatkem se tak spojily dva významné katovské rody. Zatímco rod Mydlářů měl svá nejlepší léta již za sebou, široce rozvětvený rod Zelingrů se rozvíjel v řadě měst po celou éru hrdelního soudnictví. Kateřina pak přepsala svému manželovi dům Na bojišti, a v roce 1665 společně koupili od vdovy po Danielovi kosteleckou katovnu za tehdejších 1285 kop míšeňských. Předpokládá se, že Jan Václav měl patrně velmi dobré vztahy se svou macechou, neboť jejího druhého manžela ustanovil poručníkem svého problémového syna Jiříka: I poněvadž opáčený neposlušný syn můj, Jiřík Mydlář, o němž já žádné vědomosti nemám, ke mně se nenechází a nehlásí a poslouchati nechce, a tak stále poručníka svého ode mne zřízeného poslouchati by nechtěl, semotam se potuloval a nějak nešlechetně na světě živ byl, a to na něm shledáno bylo, tehdy téhož mohovitého i nemohovitého statku a pozůstalosti mé častěji jmenovaného Jana Zelingera s manželkou jeho postupně za pravé dědice ustanovuji a činím a téhož syna mého, neposlušného tuláka jedno sto zlatými rýnskými odtud spokojiti aby hleděl.

Tuto závěť Jan Václav Mydlář dal sepsat 9. června 1672 a za několik dní zemřel. Soupis pozůstalosti jeho majetku je pozoruhodný tím, že krom běžných věcí eviduje i obrazy, několik desítek mědirytin, dvoje housle, citeru a řadu knih, což svědčí o jeho nadprůměrné intelektuální úrovni. Mimo dvou biblí vlastnil i dva herbáře, Kosmografii, Kalendář historický od Daniela Adama z Veleslavína, Rejstřík historický od Abrahama Bruchholzera, dále pak byla v katovně nalezena také ingenýrská kniha, jakási německá divadelní hra a kniha starého typu, katolická. Mimo tyto atributy zanechal po sobě syn slavného kata Mydláře i dluh 1500 zlatých, který za něj Jan Zelinger zaplatil a pro jeho nezdárného syna taktéž připravil peníze a odkoupil katovnu na Starém Městě pražském. Tulák Jiří Mydlář se opravdu na pražskou radnici k projednání dědictví po svém otci dostavil, ale až koncem roku 1677. Popravčí Jan Zelinger umírá v roce 1680 na mor a tehdy už dvojnásobná vdova Kateřina se záhy vdává za kata Daniela Lejšnara.

Tolik tedy dostupná pravda o našem nejznámějším popravčím mistru Janu Mydlářovi a jeho rodině. Jak už jsem předeslal, hisotrikové pátrají dál a podrobněji, a na světlo boží by měly vyplavat nová fakta, která ihned zveřejním, jakmile mi dotyční pánové ověří jejich pravost.

Pramen a poděkování - Dějiny a současnost, 8/67, Karel Bednařík

Jindřich Francek, Katovské řemeslo v českých zemích - Muzeum východních Čech v Hradci Králové 2007

(p. Šindelář Vladimír, muzeum Milevsko - díky za doporučenou literaturu)


Počítadlo návštěv TOPlist