Choltice.

V místech, kde v sedmdesátých letech minulého století  družstvo postavilo kanceláře JZD, stávala (tou dobou ještě dosluhovala) od roku 1670 Choltická katovna. V souvislosti s obnovením choltického hrdelního soudu bylo třeba zřídit jak popraviště, šatlavu, mučírnu tak i obydlí pro popravčího a jeho čeleď. Městská rada proto rozhodla pro vyjmutí obecní pohodnice a zřídila zde katovnu. Tento dům pak 12. 10. 1673 připsali katu Matouši Dašickému za padesát zlatých tehdejšího čísla. Tím započala rošáda neustálých tahanic o katovský dům, protože už za tři roky, 15. 3. 1675  ji od něj kupuje švagr, Jiřík Kratochvíl, choltický popravčí mistr. Již za rok ji zpět kupuje Dašický a záhy, tedy už v roce 1676 ji prodává katu Janu Veselskému. O tři roky později je katovna připsána jeho bratru Hendrychovi Veselskému, jež jí 27. 10. 1681 prodává Danielu Be(c)kerovi, který dům ovšem 10. května (??) prodal Jaroslavu Růžičkovi. V roce 1697 ji zpět nabývá popravčí Jiřík Kratochvíl, ovšem už za 70 zlatých. Za zmínku stojí především ten fakt, že všichni kati vždy vyplatili katovnu hotově, protože držení tak vysoké hotovosti bylo v té době spíše výjimkou.

Dle záznamů, na tom choltický kat nebyl, co se majetku týče nijak zle, a to ani v porovnání s popravčími mistry mnohem větších měst a obcí. Za popravu většinou obdržel 6 zlatých, což byla v době dávno minulé cena jalovice, a byly mu zaplaceny všechny práce s popravou spojené, což obstaralo vykopání a završení hrobu, zapůjčení koní a katovské káry pro odsouzené. Jeho pacholek (první po katovi – nebližší pomocník) obdržel za den 1 zlatý 12 krejcarů, další popravní pacholek dostával 36 krejcarů za den. K tomu je nutno přičíst ostatní katovské povinnosti, vyplývající jemu ze standardů tehdy daných zákoníkem a nařízením městské rady, které byly taktéž placeny. Z dochovaných materiálů se lze dopátrat, že i po zrušení menších hrdelních soudů a s nástupem krajských, katovna nijak nezahálela. Sloužila jako obydlí biřicům a pohodným. Jako rasovnu ji využívala rodina Hollerů - poslední umírá Marie, jako městský pohodný je také uváděn Václav Zelinger, jemuž se 3. 6. 1849 narodil syn Jan. Ten byl posledním Zelingerem, který dům vlastnil. Do sedmdesátých let minulého století se ještě dochovala dvě jména obyvatelů tohoto zajímavého obydlí a to rodiny Holíkovy a Škodných. Pan Holík vykonával v Cholticích práce hrobníka. V té době ovšem historie domu končí a stavba samotná ustupuje pokroku v podobě kanceláří zdejšího zemědělského družstva. Nároží ulic Pardubické (Penzion č.: 260) a U Pošty (soukr. Dům č.: 46) bylo tedy srovnáno se zemí a dům, který zde dnes stále stojí už má v souvislosti s katovnou shodný pouze zápis v katastru a pozemek. Ani kanceláře JZD už zde nejsou provozovány, takže k pozorování je zde už jen malý kousek dvorku, který ovšem není ničím zajímavý a nachází se na soukromém pozemku Penzionu. O choltické šibenici a popravách si napíšeme na jiném místě.

souřadnice místa: 49°59'20.832"N, 15°37'30.370"E

Pramen: Úřad a knihovna městyse Choltice, děkuji paní Radce Zelenkové za umožnění nahlédnout do kroniky Choltic, matrikářce Ireně Andrusivové za ochotu a kontakt

Foto: Autor,

http://www.mapy.cz

http://oldmaps.geolab.cz/

TOPlist