Litomyšl.

Snad vyšší moc, nebo nějaká velice příjemná náhoda mi přihrála pod tvrdou plenu mozkovou informaci o katovně v Litomyšli. Stačilo pár hodin prověřování, jeden telefonát a bylo rozhodnuto. Musím jí vidět. V nejbližší volný den jsem tedy sbalil, už po několikáté - svou přítelkyni, která se mnou absolvuje někdy opravdu strastiplné výšlapy na místa dávno pohřbena pod tichým hávem času a zapomnění, přibral jsem věčného společníka od firmy Canon a frčel jsem severozápadně, ku městu Litomyšli. Vzhledem k tomu, že jsem měl vcelku přesné informace, kde se dotyčný dům nachází a jistotu, že stále stojí a slouží svému účelu, našel jsem prastaré stavení bez prodlev a zbytečného hledání. Impozantní, krásná stavba, v dobách svých zlatých časů postavena mimo hradby města, při toku říčky Loučné, na mírně se svažujícím břehu. Dnes zastavěná část předměstí, č. or.: 11 v ulici Na Lánech. Od toku je pozemek podezděn 190 cm vysokým kamenným valem, který sloužil a dodnes slouží jako podpěrný, proti svažujícímu se pozemku v době jarního tání a mohutných dešťů. Mezi jím a říčkou je slepá, úzká pěšinka, kam lze ovšem vkročit jen po zralé úvaze, protože si ji někteří spoluobčané pletou s veřejným wc. Jedním z aktivních obyvatel tohoto domu byl v první polovině 18. století kat Ludvík Gruber (*asi 1680), který v Litomyšli vykonával své pochmurné řemeslo někdy okolo roku 1717. Patrně do roku 1810, ale stoprocentně do roku 1808 zde pobýval poslední litomyšlský popravčí, František Jan (Pírek) Hořínek (viz. také Katové v Olomouci), který se pro nedostatek práce stěhuje právě do Olomouce (krátce působil v HK), kde nadále vykonává svoje ne už tak moc krvavé řemeslo. Přesto však byl jako popravčí i v této „moderní“ době stále člověkem, který si pohled počestného občana nezasloužil. V katovně zanechav takřka všechny katovské a mučící nástroje, opouští město. Bez zajímavosti jistě není fakt, že v domě samotném nadále žije rodina Pírků, již bez druhého příjmení Hořínek. Ta prodává v roce 1901 všechny bývalé katovy „krámy“ spolku amatérských umělců, divadelních ochotníků v Litomyšli. Ti však, patrně vědomi si ceny těchto artefaktů, obratem ruky prodávají věci po Hořínkovi městskému Muzeu. A že to nebyly maličkosti! Dvě oprátky, dřevěný kříž, který údajně odsouzenci před smrtí líbali a v neposlední řadě novověký skvost v podobě popravčího meče, který na své 110 cm dlouhé čepeli se zakulaceným hrotem, nese datum svého vykování v roce 1620 a rytinu se slovem "Renovirt 1687", označující zřejmě datum jeho opravy. Dále pak je na čepeli vyryto slunce, půlměsíc s hvězdou, popravčí kolo zdvižené na „špic“ a ruka s tureckou šavlí vyčnívající z obláčku, patrně symbol katovy ruky, trestající ve jménu spravedlnosti a ne o své vůli.

Popravčí meč nalezený v katovně v Litomyšli (foto-archiv Litomyšlského muzea)

Čas ovšem běží neúnavně dál a dědicové z rodiny Pírkových prodávají katovnu panu Dočkalovi z Litomyšle, tedy dědovi nynější majitelky, paní Dostálové. Ta ovšem coby osmileté děvčátko odjíždí do Prahy, kde i vystuduje a vdá se. V Matičce stověžaté bydlí dodnes, tedy přesněji na Proseku, ale katovna je stále a trvale v jejím vlastnictví, a pravidelně ji navštěvuje od jara do podzimu. O provoz stavení se tak stará litomyšlský rodák z Lánů, tedy ulice stejnojmenné – pan Koukol. Ten mi taky velice ochotně dům otevřel, vpustil mě dál a nechal mě projít celou stavbu, do které když vkročíte, ovane Vás nekompromisní závan historie a tajemství. Ten dům prostě voní historií !! Stejně trpělivě mi pak p. Koukol odpovídal na všechny mé otázky a bylo vidět, že má opravdu rodokmen katovny v malíku. Když už později nesloužila mistru popravčímu, byla středně velkým statkem a některé z jejich noblesnějších místností byly pronajímány personálu a ostatním lidem. V té době už zcela jistě vymizelo z mysli lidí opovržení, kterým trpěli katové za dob své popravčí slávy.

Budova samotná je rozdělena do tří obytných částí a je takřka celá v původním stavu, včetně střech a krovů, vyjma několika malých, stavebních úprav a nutnosti posunout přední zítku cca o 150 cm, kdy ustupovala rozšiřující se ulici. Vyjímku však tvoří jediná, moderní vymoženost a tou je splachovací wc, situované v pravé části budovy, a jímž byl zaslepen jeden ze vchodů do staré kuchyňky. Veškeré "inženýrské sítě", tedy odpady jsou ale původní a vedou do ztracena pod pozemek zhrady, kde je patrně velký septik s trativodem, k říčce a ke hnojišti. Levý trakt, tvořící písmeno „L“ je dnes malou „technickou“ místností, která svého času sloužila jako obytná a disponuje i průlezným komínem. Je součástí levého traktu budovy a ten byl vyhrazen pomocnému personálu, tedy holomkům. Jeho součástí je zděný průchod do zahrady a k zadní části domu, kde byl původní vchod, otočený „tváří“ od ulice. Dodnes jsou zde jasně patrné fragmenty zahradních schodů a domovního schodiště, které je ke vchodovým dveřím v zadním traktu budovy tvořeno od západu a stejně jako od východu. Část budovy vpravo od průchodu sloužila taktéž pomocnému personálu. Dům je velice důmyslně postaven, takže jeho půdorys kříží dvě chodby. Severo-jižní chodba prochází středem budovy a lze se jí dostat jak na dvůr, tak před dům, do sklepení a na půdu. Stejně tak do pravého traktu, tedy toho luxusnějšího, kde přebýval kat se svou rodinou. Zde je kuchyňka a tři pokoje, včetně komůrky pro hospodyni v prvním patře. Chodba tvoří zároveň velkou předsíň a lze z ní přejít i do levé (spíše levo-střední) poloviny domu. Zde je opět kuchyň, dílna a dvě další, obytné místnosti. Naprosto unikátně vymyšleno, provedeno a stoprocentně účelově vyhovující. Do levé části budovy se tedy dostáváme příčnou předsíní, východo – západní. Ta vlevo ústí přímo do pokoje, kterým lze projít přes další obytnou místnost do personální kuchyně. Vpravo pak do dvou pokojíků s průchodem do kuchyňky. Docela jinou kapitolou je ovšem sklepení. Vchodem z hlavní předsíně sestupuji po schodišti do tmavé sklepní chodby, která opět rozděluje budovu na východní a západní část. Vlevo sklepení, vpravo sklepení. Klenuté chodby, svažující se do sklepních prostor s kamennou klenbou, prokládanou cihelnými prvky, s výklenky pro svíce, větracími okénky a prostory pro ukládání potravin. Levý, tedy východní sklepní trakt je cca o metr hlubší a panuje v něm nižší teplota, než v traktu západním. Vše dokonale plní dodnes svůj účel. I absence elektřiny je zde půvabná a žádoucí. Naprosto unikátní a chytlavé. Plný dojmů a pavučin stoupám po sklepním schodišti opět na světlo Boží a pokračuji schodištěm dalším do prvního patra s malou předsíňkou, pokojem a komůrkou. Přede mnou bytelné, ocelové dveře na podval půdy. Nutno s nimi chvíli zápasit, protože sem moc lidských duší nezabloudí, ale podařilo se a já mám opět možnost vidět účelně a do detailu promyšlené uspořádání stavení, které kdysi postavil neznámý mistr ostrého meče, tolik lidmi opovrhovaný. Dva podvaly, opět rozděleny pro oba domovní trakty sloužily jako sklad a spíž v jednom. Vcelku úhledný pořádek, spousty prachu a zapomenutých životních příběhů. Z podvalu se dostávám na hlavní půdu, tedy přesněji řečeno, stoupám opět po schodech vzhůru. Vrchní půda už není rozdělena na dvě části, ale splynula v jednu půdní prostoru, odkud měl možnost mistr kominický mistru popravčímu vyčistit další dva průlezné komíny, které jsou situovány opět pro každou polovinu domu zvlášť. Krov sice poznamenal zub času, přesto však střechy drží svůj valbový půdorys a do domu nezatéká. Vracím se zpět a spolu s panem průvodcem procházíme na zahradu. Průchod jsme zvolili opravdu neobvyklý. Přes zřícenou, hospodářskou místnost, kterou už původní majitel, tedy rodina Dočkalů, znovu nevystavěla. Patrné je ovšem zazděné domovní okno, půdní průchod s veřejemi a základy místností. I tato část disponovala jedním obytným pokojem. Hned vedle, tedy úplně v pravé části hospodářství je taktéž původní skladiště nářadí, schody k půdním dveřím, které již dnes vedou „do nikam“, kůlna, dřevník a suhé wc. Zcela vpravo pak leží hnojiště, je zde branka na vcelku rozlehlou, bohužel zanedbanou zahradu a kůlna, kde v dobách minulých ukládal popravčí své nástroje a pomůcky. Ta sousedí s dřevěnými vrátky v kamenné zítce, kterou se do dvora vjíždělo. Dřevěná okna jsou tvořena ostěním z pískovce, stejně jako většina vchodů a dveří. Jen jednu vnitřní zárubeň bylo nutno restaurovat za dřevěnou, protože se už rozpadala. Na stavbu obvodových zdí i katovny bylo použito kamene z blízkého lomu a cihel. Spáry jsou většinou z hliněné malty, někde je ovšem kámen precizně skládán na sebe bez pojiva. Omítky vně i uvnitř budovy jsou velice zachovalé, zalíčené vápnem a vápennou barvou. Schodiště i prahy jsou ze dřeva a poměrně zachovalé. Pouze sklepní stupně jsou z kamene. Východní polovina obvodové zdi je po přesunu o 1,5 metru vyzděna už z cihel a vápenocementové malty. Celkový dojem je naprosto úchvatný až elektrizující. Z každého kousku zdi cítíte dech historie, účelnosti a lidské čistoty. Nelze to napsat jinak, než že děkuji za tento nevšední, úžasný zážitek.

Litomyšl – Katovna - 49°52'35.041"N, 16°18'17.914"E

Moje díky patří především panu Milanu Koukolovi z Litomyšle, za poutavé vyprávění, za kontakty na paní majitelku, za nebývalou ochotu a umožnění vstupu do objektu.

Pramen: J. Francek - Kati a pohodní v Pardubicích (Pardubice 2001)

Foto - autor, oldmaps.geolab.cz, http://www.mapy.cz