Katův dům a rasovna ve Velké Bíteši.

Pohodnice a mrchoviště zřízeny jsou k tomu účelu, aby na nich neškodně odstraněna, popřípadě zakopána byla veškerá zvířata zdechlá nebo nakažlivou nemocí stižená a zabitá, jakož i maso a vnitřnosti uznané za nezpůsobilé k požívání lidskému. Místo pro Pohodnice určené musí položeno býti tak, aby okolí jeho, respektive obecenstvo nikterak tím netrpělo a domácí zvířata nakažlivým nemocem vydána nebyla. Přihlíženo budiž také k tomu, by prameny studnic v blízkém okolí pohodnic nebyly znečišťovány. Proto pohodnice mají býti zřizovány na odlehlých místech a to ponejvíce na půdách písčitých. Jsou-li v nejbližším okolí prameny, budiž zřízeny pohodnice vždy pod nivou těchto. Každá účelně zařízená pohodnice má míti stáje pro dobytek, který podezřelým jest nemocí nakažlivou, jakož i klece a chlívky pro psy schytané nebo k dalšímu pozorování odevzdané. Zdechliny určené, aby byly zničeny na pohodnici, bývají tam zakopány nebo spáleny, podle okolností mohou také býti zpracovány chemicky a upotřebeny k technickým účelům. Ze zvířat, která nebyla stižena nemocí nakažlivou jednak člověku, jednak zvířatům, bývá technicky ponejvíce zpracováno: kůže, žíně, sádlo, kosti a rohy. Naproti tomu nesmí ani masa ani vnitřností padlých anebo z nákazy podezřelých zabitých zvířat upotřebeno býti k požití lidskému. Kosti ze zvířat nakažlivou nemocí stižených a na pohodnici zakopaných mohou býti upotřebeny k dalším technickým účelům pouze se svolením politického úřadu, teprve po několika letech až když zdechliny úplně zetlely. Poněvadž tím, že zdechlá neb odporažená zvířata nakažlivou nemocí stižená se dopravují na vzdálené pohodnice, nákaza snadno může rozšířiti se, musí každá obec postarati se o vhodné zařízení obecního mršníku, na kterém by uvedené zdechliny se zakopávaly (& 42. zák. z 29. 2. 1880 ř. z. čl. 35). Mršník tento podobně jako pohodnice budiž zřízen na místě odlehlém a ohrazen. Jámy určené k zakopání zdechlin musí býti tak hluboké, aby zdechlina do jámy této vhozená pokryta byla vrstvou hlíny ve výši 2 metry. Pohodnice a obecní mršníky podléhají dozoru zvěropolicejnímu.

Pohodní jsou tací lidé, kteří například v Rakousku jediné oprávněni jsou odstraňovati zdechliny a zakopávati je na místě náležitém. Výraz pohodný pochází od slova pohoditi; pohodný totiž má veškeré »pohozené« zdechliny sebrati a na mrchovišti zakopati. Kdo hodlá provozovati živnost pohodnickou, musí býti k ní způsobilý a úplně spolehlivý. Mimo to třeba, by pohodný osvojil si tolik vědomostí o nakažlivých nemocech zvířecích, aby vykonávaje povinnosti své, seznal podezřelý případ zdechnutí a učinil ihned povinné oznámení politickému úřadu. Co do vykonávání živnosti pohodnické jest pohodným v Čechách říditi se přesně předpisy, které na základě ministerského výnosu z 11. prosince 1859 čís. 21.468 vydalo c. k. místodržící dne 25. února 1860 čís. 5315. Chovati vepřový dobytek k účelu obchodnímu jest pohodným zakázáno (ministerský výnos z 10. května 1866 čís. 8823). Naproti tomu dovoleno jest pohodným, kteří provádějí živnost svoji bezúhonně, chovati vepře pouze k vlastní potřebě (ministerský výnos z 12. února 1891 čís. 10.779 z r. 1890, místodržící výnos z 22.ún. 1891 čís. 18.671)

Kat nazývá se od středověku osoba, která má za úkol vykonávat rozsudky smrti, popřípadě tělesné tresty. Ve středověku vykonávali zpočátku trest smrti sami soudcové, samotný žalobce, nebo příbuzní odsouzencovi, nebo jiné osoby. Teprve od 13. století objevuje se stálá funkce katova. V Německu činěn byl rozdíl mezi katem (Henker) a popravním mistrem (Scharfrichter, Nachrichter). Mistr ostrého meče stínal, kat, jenž stál obvykle ve službách popravního mistra, vykonával ty způsoby trestu smrti, které pokládány za nečestné byly, jako např. věšení, lámání kolem, čtvrcení, pálení a mučení. Rozdíl  ten znalo jen právo. V očích lidu byl popravní mistr právě tak jako kat osobou nečestnou a hodnou opovržení." Povinnosti katů bývaly četnější a rozmanitější, než jak je popisuje autor hesla v Ottově Slovníku naučném. Kat, se svými pomocníky (katovskými pacholky či holomky, jinak taky čeledí - tato substantiva neměla původně pejorativní význam) musel odklízet sebevrahy, jejíchž těla nesměla být pohřbívána za církevních obřadů do posvěcené země. Kati je proto zakopávali na rozcestí, spalovali na hranici, nebo házeli do řek. Kat fungoval také jako pohodný ( ve starší češtině je doložena i podoba pohodlný), což znamenalo patrně eufemistické označení pohodného jako vhodného, příhodného, užitečného člověka, jinak též rasa, drnomistra, či antouška. (německy Freymann, Racker, Schinder, Wasen-Rasenmeister, Abdecker) Kat rovněž musel dohlížet na městský nevěstinec, čistil městské ulice, a vyvážel stoky a záchody. Zdatní mistři popravčí se vyznali i v chirurgii, léčení zlomenin a napravování vykloubenin, amputovali též těžce poraněné, nebo snětí zachvácené končetiny.

Toliko mírně upravená citace poněkud svérázného jazyka Ottova slovníku.

"Člověk nijak zvláště zlý si na trýznění tak zvykne, že může dokonce z povolání mučit vlastní rukou svoje bližní." Vyřknul kdysi Norimberský kat Frantz Schmidt (1573-1615)

Rasovská živnost byla od druhé poloviny osmnáctého století až do první poloviny století dvacátého zcela běžnou obživou lidí, kteří tento nelehký osud ve většině případů dědili po svých předcích. Zrušení trestu smrti ve velké většině měst a obcí Habsburské monarchie inicioval postupně už císař Josef II, nicméně jeho mladší bratr Leopold II hrdelní soudy reformoval natolik, že popravčí mistři v dotčených obcích a městech přišli o svou obživu a ve většině případů jim byla jejich ztráta kompenzována právě nabídkou pohodnické živnosti. Práce antouška byla potřebná kdejakému městu i menším obcím, protože chov dobytka, domácího zvířectva, koní a psů byl běžnou součástí obecního koloritu. Pohodný, stejně jako kat, stál ovšem nadále na nejnižším stupni společenského žebříčku a stále na něj bylo pohlíženo skrze prsty, tudíž jako na osobu nečistou, cti zbavenou a zavrženíhodnou. V přímém kontrastu s tím, jak na obecního rasa pohlížel okolní svět byl ten fakt, že jeho práce, stejně jako práce kata byla nadále nanejvýš potřebnou a v obci žádoucí. Už v dobách temného bludu kouzel a čarodějnictví přicházeli lidé v noci tajně a nepozorováni do obydlí městského kata pro rozličné talismany k čarování. Hodily se jim oprátky z oběšenců, krev sťatých, různé hřeby ze šibenic, ba i kusy těl a oblečení z popravenců. Nutno podotknout, že z těchto lidí, závislých na kouzlech a magii měl kat a jeho čeleď nemalý příjem a to mimo deputátních příjmů od obce a platu za katovskou práci. Nadto si finančně vypomáhal i výrobou rukavic, svící ze zvířecího tuku, různých lektvarů a mastí. Hodně popravčích mistrů se díky svému řemeslu vyznalo v lidské anatomii a tak napravovali různé zlomeniny, vykloubené končetiny, rány a kožní problémy. K nočním návštěvám katovny se tak odhodlávala i městská elita, která by za bílého dne okolo katova domku byť ani neprošla. Pohodný na tom byl prakticky podobně. Většina rasů už neovládala katovskou práci, ale z padlých zvířat a bylin mohl pohodný vyrobit ledasco léčivého, z kůží a roun potřeby na zimu, svíce z tuku, léčivé sádlo, kostní moučky a podobně. Jakožto obecní zmocněnec pobíral trvalý, ale minimální plat od dotyčného úřadu jemu nadřazeného, nicméně i on si mohl výrazně přilepšit  a to prodejem čehokoli, po čem byla poptávka. Netřeba pochybovat o tom, že rozsah pohodnických povinností a s tím spojená výše výdělku byly přímo podmíněny lokalitě, ve které dotyčný ras pracoval. Ne všude měli tito lidé na růžích ustláno.

„Kat je roven lidožroutu. Oba zabíjejí, aby jedli“. Ramon De La Serna.

I Velká Bíteš byla kdysi obcí, kde se o čistotu a sanaci obecního blaha staral pohodný. Obec samotná disponovala v druhé polovině 19. století katastrální výměrou jednotek, udávaných v hektarech:

457,39 rolí

59,62 luk

6,27 zahrad

0% vinic

70,8 pastvin

10,2 tvořily rybníky, jezírka a močály 

305,8 lesů

1,23 bylo neúrodné půdy

22,5 tvořily řeky, potoky, cesty a silnice

6,82 zastavěné plochy a nádvoří

V roce 1948 už se katastrální výměra obce rozrůstá. Ubývá luk a pastvin a přibývá stavebních parcel, ustupují rozvaliny starých domů a nastupuje pokrok. Údaje uváděné v tomto roce opět v jednotkách hektarů:

463,57 rolí

71,86 louky

12,21 zahrady

0% vinic

23,23 pastvin

2,16 tvořily rybníky, jezírka a močály 

332,89 lesů, křovin, palouků a parků

7,1 zastavěné plochy

0,8 bylo neúrodné  půdy

26,02 řeky, potoky, cesty a silnice

7,10 zastavěné plochy a nádvoří

Úhrnná výměra katastrálního území však nedoznala přílišných změn.

Bítešská rasovna stála nejprve v místní části Lánice a její existence je datována s příchodem hrdelního práva do městečka a tudíž se o ní pohodný dělil s místním popravčím mistrem, nebo vykonával kat na základě pověřovacího kšaftu obě funkce. Pak můžeme tento objekt bez skrupulí nazývat katovnou. Právo soudit a trestat bylo městu přiznáno patrně už ve 13. století. Plně se ovšem rozvíjí až ve století patnáctém a pro naučení a ortely se město obracelo k nadřízenému soudnímu obvodu v Brně. Vzhledem k tomu, že se topografická služba neobtěžovala přesně lokalizovat a popsat obydlí místního rasa, musíme vycházet z mapové orientace císařských otisků. Katovna v místní části Lánice byla evidována nejprve pod popisným číslem 4, poté č. 33, č. 52, č. 53 a č. 56.  Dnes můžeme toto místo ovšem o trošku přesněji lokalizovat v rozevřeném úhlu ulic Lánice a Jihlavská, západně od šibeničního návrší. Přibližně v místech spojení ulic Lánice a Tyršova. Kdo a kdy zdejší rasovnu postavil nám už asi historie neprozradí. Můžeme však s určitostí napsat, že stála už v první polovině osmnáctého století. Při výchozím sčítání domů v roce 1785 měla už rasovna popisné číslo 53, obýval ji jistý drnomistr Josef Reisinger (1756-1786) a její hodnota byla už tehdy poměrně vysoká, celých 200 zlatých. Tou dobou byl Reisinger ještě ženatý s Annou, budoucí manželkou Ignáce Oberreitera. Měli spolu jedno dítě a to Reisingeriovou Josefu (1784-1791). Dle dochovaných archiválií město využívalo k popravám místního rasa, nebo si zapůjčovalo kata z Brna, či Velkého Meziříčí. Jako bítešský kat je v roce 1657 najímán místní pohodný Pavel Svoboda. Téhož roku je doložen i účet za užití popravčího meče a provazu za cenu 2zl. Z místních to byly nejčastěji rody Ledvinů a Svobodů. O přítomnosti popravčího mistra v obci svědčí i obecní držba biřiců. V letech 1725-1776 jím byl bezesporu jistý Václav Růžička. Existenci práva meče (ius gladii) pak finálně podtrhuje existence smolné knihy Města Velké Bíteše, ve které byly vedeny doklady o hrdelních a jiných sporech. Město užívalo běžných způsobů mučení, (mučírna bývala součástí radničního sklepa) a stejně tak byly na popravišti aplikovány tehdy běžné způsoby trestů. Od oběšení, přes stětí mečem, lámání kolem, čtvrcení a výkony zostřujících trestů, tzv, doprovodných. Ty se vykonávaly před popravou a měly tak působit ještě více odstrašujícím dojmem na případné další, potencionální pachatele zlých skutků. V časech nesmyslu zvaného čarodejnictví se na šibeničním návrší bezesporu i upalovalo. Pranýř pak stával na náměstí poblíž radnice. Smolná kniha nám dokládá výkony trestů z doby 1556-1636. Pro představu uvedu jen pár případů, které se v Bítešském obvodu soudily a trestaly:

 18. prosince 1563 byl jistý Kryštof Šplýchal z Náměště nad Oslavou za živa pohřben a kůlem probit za vyloupení kostela.

 30. ledna 1568 Tomáš Pelech ze Svatoslavi za mordy a loupeže kolem lámán a do kola vpleten.

 31. prosince 1569 byl Jiřík Nemeškal z Košíkova za mordy a bigamii mečem sťat.

 21. února 1570 byl Jan Kyáček z Kvačic za mordy, loupeže a krádeže čtvrcen.

 9. června 1571 Jakub Prchal za loupeže a přípravu k vypálení městečka Lomnice byl trhán žhavými kleštěmi, poté mu byly řezány pásy kůže z těla, na popraviště byl koněm smýkán, tam ocelovou špachtlí na těle dřen a následně upálen.

Ve většině hrdelních případů bylo krevním písařem uváděno jen lakonické – smrt. Detailnějších popisů poprav či jmen popravčích se moc nedochovalo. Nicméně:

 28. května 1576 byla jistá Dorota Bimková z Čikova upálena za to, že umořila dobytek a totéž chtěla provést rychtáři.

 28. června 1592 byli trestáni za smilstvo Vašín a Lída z Pyšela. Vašín byl sťat, Lída utopena.

 7. srpna 1628 byl Šebesta Stěžbycký za vraždy, loupeže a krádeže kůlem probit, kolem lámán a do něj vpleten.

 23. září 1636 Václav Konvizský z Kralic za vraždy a loupeže byl kolem lámán a živý do něj vpleten.

Tolik tedy skromný výpis z rozsáhlého obsahu smolné knihy.

Velkobítešská rasovna se koncem 18. století přesouvá z Lánic mimo město, severně od náměstí, do míst dnešní samoty s číslem popisným 56 na ulici Tišnovské. Původní číslování nového rasovského domku začínalo na čísle 26, poté č. 35, č. 53 až k dnešnímu číslu popisnému. K pohodnici bylo rasovi dáno 16 korců luk a rolí a nedaleký rybník s kapří obsádkou. Antouškovo řemeslo bylo v Bíteši v průběhu staletí zastoupeno z velké části rodinou Oberreiterů, o něco méně se zde pak uvádí jména Hořínků a Ledvinů. Všechny tři rody však nezapřou jak pohodnickou, tak katovskou historii a to napříč stovkami let. Oberreiterové jsou ve starých archiváliích uváděni též jako Oberreitter, Obelajter,Uberlajter, Uberajtr, Überreiter nebo Yberraiter. Všechny rody tak obývaly obě jim vyčleněné budovy, tedy jak Lánickou tak i novou pohodnici „Na samotách“. 23. prosince 1760 se v místní pohodnici narodila Ignáci Oberreiterovi (1736-1782) a vdově Anně Reisingerové rasovská dcerka Viktorie Oberreiterová. Ta ovšem umírá záhy 17. listopadu 1763 zanechav po sobě sourozence: Rozálii * 1762, Marii Annu * 1764, Jana *1766, Annu (1768-1836 v Borovníku), Ignáce (1769-1843 v Tišnově), Viktorii (1771-1851 v Křižanově), Václava 1773, Magdalenu (1776-1788), Martina *1778, Františku (1781-1783 v Lánicích) a narodila se zde i Reisingerová Josefa (1784-1791) V rasovně pokračuje rodová větev Ignáce, který si bere za ženu Krausgruberovou Terezii (1769-1814). Společně mají syna Ignáce (18. 12. 1793-16. 12. 1847) a spoustu dalších dětí: Annu (1795-1795), Marianu (1796), Terezii (1800-1810), Kláru (1803-1823 v Oslavanech), Josefa (1806-1807), Eleonoru (1808), Františku (1815-1815), Marianu (1815-1815), Josefa (1806-1895), Josefu (1818), Marianu (1820-1822), Františka (1823-1824), Marianu (1825), Teresii (1828-1912) a Františka (1831-1859). Prvorozený Ignác se žení 10. října 1812 a za ženu si bere Kateřinu Svobodovou (1796). Od roku 1815 se většina dětí rodí a umírá v Tišnově a lze tedy usuzovat, že Ignác přijal práci tam a velkobítešskou pohodnici přebírá další člen rodu Oberreiterů. Jak jistě ctěný čtenář poznal, úmrtnost byla v té době až nezvykle vysoká. V době narození Ignáce probíhá v místní rasovně další slavnost a to přímo svatební. 16. července 1793 se žení Oberreiter Jan a za ženu si bere Oberreiterovou Viktorii. Zdali zde dochází ke křížení vzdálených linií rodů, nebo je v matrice uváděno jméno Viktorie už jako provdané není známo. Je ovšem doloženo, že Jan pochází z Křižanovské rodové větve. V mezičasech ovšem rod Oberreietrů provdává své dcery za muže stejného řemesla a zde se dozvídáme, že:

 Rasovna3

Výřez z katastrální mapové skicy UAZK v Praze s polohou rasovny.

Ledvina Petr (1768-1800) si bere za ženu další Annu z rodu Oberreiterů a to 28. května 1787. Novomanželé Ledvinovi se ovšem stěhují do Borovnické pohodnice. Patrně posledním novorozencem v Lánické pohodnici byl Oberreiter František (26. 1. 1849-26.12. 1850). Syn Oberreitera Ignáce (1814) a Draxlerové Josefy (1821). I tento pár měl ovšem dětí, doslova jako smetí: Marii (1841-1902 v Rosicích), Annu (1843), Ignáce (1847-1847), Martina (1850-1936), Jana (1853), Anežku (1855-1915 ve Smrčku), Veroniku (1856), Amelii (1858), Františka (1858-1863), Karla (1862-1863) a Františku (1865). Jak je ze zápisů v matrice patrno, i zde byla úmrtnost dětí stále poměrně častým jevem. Poté byl pohodný přestěhován do nového domku na konci dnešní Tišnovské ulice. V té době ovšem místní rasovnou prochází několik jmen, která nejsou přesněji datována a ani vztah k rasovně a ani jejich původ není úplně jasný. Jedná se o jména Růžička Václav - právní posel, jehož syn Václav byl pohodným v Polné. Dále pak Hortenská Barbora a Hořínek Jan. Rod Hořínků vykonával v Bíteši práci právních poslů a biřickou a v několika případech spojil svůj rodokmen právě s rodem Oberreiterů. Tak například Hořínek Jan, syn žďárského kata Antonína Hořínka, si ve Větrném Jeníkově bere za manželku právě Hortenskou Barboru a to 23. dubna 1752. Jejich vztah ke zdejší pohodnici však není zcela jasný. Také Hořínek Jiří se žení, ale ten si bere za ženu Oberreiterovou Viktorii. Svatba se koná 11. června 1778 v Havlíčkově Brodě. Oberreiter Václav, syn Ignáce a Kateřiny Svobodové si 16. června 1839 bere v Bítěši za ženu Kontznekovou Marii. V roce 1841 se jim narodí syn Tomáš. Tento Václav už ovšem nevykonává nečisté řemeslo pohodnické, ale věnuje se knihařině. V pohodnici však nadále působí tento úctyhodný rod. Manželům Oberreiterovým Jiřímu (1824-1906) a Vincencii (1827-1872) se 20. března 1866 narodí dcerka Josefa. Ta se zde poté i vdává za Jana Hertze (1866) dne 5. července 1897. Tato rodová větev však nadále koná své řemeslo v Rosicích. V Bíteši se konají další dvě svatby. Oberreiterová Anežka se vdává a za muže si bere 11. září 1878 Josefa Grubera (1851-1894) z dalšího poměrně rozvětveného rodu popravčích mistrů a pohodných. Oberreiter Martin si bere za ženu Knollovou Josefu (1864) a to 9. května 1882 v Bíteši. Tato rodová linie zůstává a dále působí v Bíteši. Postupně se jim narodí: Jan František (1883-1883), Rudolf (1884 - zmizel v době 1. světové války, zanechav dceru, kterou měl jako svobodný), František (1887-1887), Johan (Jan) (1888-1945 zabitý granátem nedaleko mrchoviště), Kristýna (1890-1890), Marie (1893), Oberreiterová ??? (1895-1898), František (1896-1896), Oberreiter ??? (1898-1898), Anna (1899-1899), Josef (1903-1946) a Albert (? zemřel mladý). Opět lze vypozorovat, kolik dětí se nedožilo ani předškolního věku.

Být doba temna a inkvizice, mohli bychom se domnívat, že tento rod byl prokletý. 24. listopadu 1873 se koná v Bíteši další svatba. Oberreiterová Marie (22. 11. 1841-18. 7. 1902) se vdává za místního rasa Oberreitera Jiřího (6.4. 1824-16.11. 1906), syna Františka Oberreitera (1796-1832) z rosické linie a Krejcové Barbory (1794-1832). Svatba se koná 24. listopadu 1873. Poslední zde uváděný Josef (*1905-†1946)  tedy dědeček stále žijícího vnuka měl také dvě dcery. Marii, Růženu a syna Josefa (*1932-†1996) a ten mu dal vnuka Vlastimila a další tři sourozence. Chlapce a dvě dívky. Děda Josef v době války pomáhal místním občanům v protinacistickém odboji velmi svérázným způsobem. V původní rasovně, které doma říkali šlachta, razítkoval místním občanům selata jako nemocná na porážku, aby jim nebyla ustupujícím německým vojskem konfiskována. Riskoval tak svůj život pro přežití jiných. Úctyhodný počin, když pomyslíme, jakým úkosem se na rasa dlouhá léta pohlíželo. Veškerá uhynulá zvířata místní pohodný vyvážel jižně za obec do míst, kde se kdysi říkalo „Za rasovnou“. Tento zvířecí hřbitov můžeme dnes vcelku přesně destinovat a to v místech, kde se nachází pomník a hroby pruských vojáků z roku 1866. Těmto místům se běžně říkalo mrchoviště, nebo mršiny. V místech za pomníkem je dodnes díky terénním nerovnostem patrno, že se do půdy mnohokrát zasahovalo. Několik pomístních názvů znějících stejně, nebo podobně můžeme nalézat napříč celou zemí. Pan Vlastimil vzpomínal, jak jeho otec vyprávěl, když jeho děd vyvážel mršiny koní na mrchoviště. Tam je vykopávali cikáni a jedli maso mrtvých zvířat. Maso v kotlíku vyvařili, vývar vylili a uvařené je pak konzumovali. Těchto skutků byl svědkem i jistý František Veleba (1905-2006), který chalupu pravidelně navštěvoval. Byl totiž dědečkem manželky pana Vlastimila. Pro nás možná nechutné, nepředstavitelné, ale doba byla patrně těžká. Napoleonovi vojáci se při tažení ruskou zimou chovali podobně. Stejně tak vzpomínal pan Vlastimil na své dětství, kdy na mrchovišti stále ještě nalézali koňské hlavy. Jakýkoli styk s mršinami zvířat, tedy rasovská činnost byla s koncem války v pohodnici ukončena. Původní novodobá rasovna byla v letech 1958-1960 postupně bourána a materiál, který zbyl, byl použit na stavbu nového domu. Jednalo se především o kámen. Hliněné cihly, nám známé spíš jako vepřovice, byly namočeny, rozemlety a přidávány do malty. Dochovala se jen studna a část původního sklepa a i ta je z větší části zavalena. Tolik tedy k pohodnické a katovské živnosti ve Velké Bíteši a dlouholetém působení zdejšího neslavnějšího rodu Oberreiterů.

Prameny a literatura:

Ottův slovník naučný díl XX

MZA Brno

Soa Třeboň

Geneaologie pohodných Vaněk – Klvanová - Sagitarius

Lexikon nedotknutelných, Vyhlídka Jan, nakl. Sperat 2013

Smolná Kniha Velko-Bítešská 1556-1636, Verbík, Štarha, vydalo nakl. Blok 1973

Pohledy do dějin města. V. Bíteše, Prof. Jaromir Kotík 1958, vydalo MNV Velká Bíteš

Především pak děkuji předposlednímu panu Oberreiterovi Vlastimilovi za vpuštění na pozemek, spoustu informací, za svolení fotit, za výklad, ochotu a vstřícnost. Ne každý byť tak slavného jména bývá tak ochotný.

Fotodokumentace:

Autor, Ústřední archiv zeměměřictví a katastru v Praze, oldmaps.geolab.cz


Počítadlo návštěv TOPlist