Praha
Stejně tak jako byl patrně nejznámějším pražským Mistrem popravčím Jan Mydlář, vešla v povědomí lidí asi jeho Staroměstská katovna. Stávala mimo hradební val, v mírně se svažujícím příkopu, který navazoval na Hradeckou cestu, (dnešní ulice 17. listopadu ), jež sousedila s břehem řeky Vltavy. Dle pamětí kata Mydláře, které literárně zpracoval Josef Svátek, byla staroměstská katovna obehnána nízkou zídkou, ve které byla osazena "branka", (kat tudy projížděl i povozem, takže se spíše jednalo o vrata s vestavěnou brankou) orientovaná na západ, směrem ke katovské fortně a starému, židovskému městu. Katovna čněla nad zídku přinejmenším střešní konstrukcí, ale zdaleka nedosahovala výšky hradeb, takže se katové, bydlivší v ní, často a právem obávali, že se stane jednoduchým terčem střelců a dělostřelců. Staroměstská katovna také poznala útrapy dobyvatelů, a byla několikrát přestavěna a opravována. Sám Jan Mydlář ve svých pamětech popisoval rozbořenou střechu od dělových střel Švédů. Bohužel některé údaje uváděné p. Svátkem nelze brát za směrodatné a lepší bude se spíš jen domnívat, že tomu tak mohlo být. Dle pamětí stálo vlevo za katovskou bránou, ve dvoře obydlí katovských holomků, stavebně snížený trakt patrně tvarem připomínající písmeno "L" zasahující k hradební zdi, zastřešený jednoduchou, půlsedlovou střechou. Na tuto stavbu navazovala samotná katovna, za kterou se nacházela ještě přístavba hospodářských budov, vlevo potom dvůr a severní plocení, nebo zídka. Přímo za vraty pak katové skladovali otop na zimu a různé nářadí.
Staroměstská katovna na vedutě z roku 1620, uložené v SoA v Praze.
Katovna samotná byla patrně dost rozlehlou stavbou vzhledem k faktu, že se v ní nacházela chodba, katova pracovna, kuchyň, jídelna, ložnice katova, ložnice jeho hospodyně a pokoj pro hosty. Píšu-li zde o pokojích pro hosty, mám samozřejmě na mysli hosty stejně sníženého katovského stavu. Na vedutě z roku 1620 je katovna označena modrou šipkou a v legendě je uváděna pod písmenkem "D" jako "Mistra popravního byt", což i zcela koresponduje s blízkostí šibenice (červený kroužek) na Rejdišti. Ta v těchto místech prokazatelně stála a byla hojně využívaným popravním místem.
Nad staroměstskou katovnou se již dávno slehla země a její okolí pozměnilo zcela svůj charakter. Napůl rozpadlou staroměstskou katovnu totiž odkoupili od Staroměstské obce "starší židovští" v roce 1768 za - na tehdejší dobu "pakatel" dvou set zlatých. Posledním popravčím, obývajícím katovnu byl patrně kat František Polák (1706). Plánovali na jejím místě rozšíření svého hřbitova a tak obydlí staroměstských katů bylo nenávratně srovnáno se zemí. Koncem roku 1787 se však na starém židovském hřbitově přestalo pohřbívat, takže dle mého názoru a jistě nebude jedným, dostala staroměstská katovna zbytečenou a nenahraditelnou ránu osudu, když musela ustoupit zničující devastaci pro několik následných pohřbů. Když kocem devatenáctého století procházela městská čtvrť Josefov asanací, došlo zde k nenahraditelným ztrátám mnoha památek a ustoupit pokroku musela i část starého, židovského hřbitova. Krom jiného tedy došlo i k asanaci místa, kde stávala staroměstská katovna. Takže až se vydáte do Prahy a půjdete ulicí 17. listopadu, cestou mezi Právnickou a Filosofickou fakultou, zastavte se v místech, kde se severní část Uměleckoprůmyslového muzea stekává s kamennou zdí starého, židovského hřbitova. Tam stávalo obydlí temně lidského hrdiny své doby, Mistra popravního Starého Města pražského - Jana Mydláře.
(Státní památkový archív v Praze, Paměti katovské rodiny Mydlářů Josefa Svátka z přepisu Jany Štefánkové)
Foto - autor