Výsadní hrdelní právo města Dobrušky

Václav Matouš

První dochovaná písemná zpráva o výkonu hrdelního práva v Dobrušce pochází sice až z roku 1564, ovšem počátky jeho užívání je třeba hledat daleko dříve, snad již koncem 13. století. Ktéto domněnce totiž opravňuje rozbor tzv. Mutinova narovnání z roku 1320, z něhož je patrno, že dávno před tímto datem byla Dobruška již městem a významným tržním střediskem ležícím na důležité křižovatce obchodních cest. Je víc než pravděpodobné, že bohaté kupecké kara­vany byly častým objektem loupežných přepadů a že ani vlastní město nezůstalo ušetřeno různých škůdců lidské společnosti. Za těchto okolností byla zajisté otázka bezpečnosti ve městě a jeho nejbližsím okolí, jakož i exemplární potrestání dopa­dených zločinců, prvořadým zájmem měšťanů. Mutinův syn pan Sezema z Dobrušky udělil 26. 5.1364 městu práva hradecká čili magdeburská. I kdyžve svém privilegiu praví, že uděluje měšťanům tato práva ve věcech právních a o užívání hrdelního práva se nezmiňuje, lze mít přesto za prokázané, že tímto administrativním aktem bylo městu propůjčeno i právo hrdelní, neboť bylo přímou součástí souboru magdeburských práv.Obvod dobrušského hrdelního soudu tvořila tato tehdejší města, městečka a vsi trčkovského a od roku 1635 colloredovského dominia:

  1. Panství Opočno
  2. Města: Dobruška, Opočno, Třebechovice pod Orebem.
  3. Městečka: Kounov, Městec nad Dědinou, Nový Hrádek, Olešnice v Orl. horách.
  4. Vsi: Bačetín, Běstviny, Bílý Újezd, Blešno, Bohdašín, Bolehošf, Brtva, Březiny, Bystré, Čánka, České Meziříčí, Deštné v Orl. horách, Dobré, Dobřany, Dobříkovec, Domašín, Doubravice, Hlinné, Hluky, Houdkovice, Janov, Jeníkovice, Jesenice, Jílovice, Kamenice, Klášter nad Dědinou, Králova Lhota, Krňovice, Křivice, Křovice, Ledce, Lomy, Mělčany, Miškov, Mnichová, Mokré, Nedvězí, Nepasice, Netřeba, Nová Ves, Očelice, Ohnišov, Osečnice, Ostašovice, Plasnice, Podolí, Pohoří, Po- lánky, Polom, Provoz, Přepychy, Pulice, Rohenice, Rovné, Rozkoš, Roztoky, Rychnovek, Rzy, Sedloňov, Semechnice, Skršice, Slavětín, Slavoňov, Sněžné, Spá­leniště, Strankov, Sudín, Šediviny, Šestajovice, Šonov, Štěnkov, Tis, Tošov, Trnov, Újezdec, Val, Vanovka, Veselice, Vršovka, Vyhnanice, Vysoký Újezd, Zádolí a Zvole.

Roku 1635 byly vesnice Deštné v Orl. horách, Dobré, Hlinné, Lomy, Mnichová, Osečnice a Rovné odstoupeny ke statku Černíkovice a vsi Šestajovice, Rychnovek, Roztoky a Zvole ke statku Doubravice, který však byl roku 1638 opět připojen k opočenskému panství.

Panství Smiřice: Vesnice Benátky, Bohánka, Brzice, Bukovina, Černiiov, Černožice, Čibúz, Dub, Habřina, Holohlavý, Hustiřany, Chlumek, Jasenná, Klenice, Lejšovka, Libnikovice, Librantice, Libřice, Lípa, Lužany, Maňovice, Máslojedy, Mezilečí, Neznašov, Pile-tice, Ples, Račice, Rodov, Rožnov, Rtyně, Rusek, Semovice, Sendražice, Skaličky, Smiřičky, Smržov, Sovětice, Svinary, Újezdec, Vlková a Výrava.

Jurisdikční obvod dobrušského hrdelního soudu zahrnoval tedy do roku 1635 celkem 132 obce, později 78 obcí. K dobrušskému právu posílali však také své provinilé poddané i okolní drobní feudálové a někdy sem přikazovali některé zvláštní případy i krajští hejtmani. Jakou formou byly pořizovány první zápisy dobrušského hrdelního soudu, nevíme, protože i zde vykonaly své zkázonosné dílo časté požáry města, při nichž bylo nenávratně zničeno množství písemných památek, nutných právě pro osvět­lení nejstarší minulosti. Ve Státním ústředním archivu v Praze se ve fondu Apelačnísoud dochovaly k dobrušskému hrdelnímu právu písemné doklady teprve od roku 1564 a od roku 1588 až do zrušení tohoto soudu v roce 1765 také již v dobrušském archivu. Časové mezery v těchto dochovaných písemnostech jsou však obrovské a pro celkovou dobu 295 let chybí jakékoliv údaje. Nejobsažnějším a tím i nejvýznamnějším pramenem jsou tzv. „Knihy smolné založené léta 1588“,obsahující v prvé části výslechy a výpovědi zločinců před právem města Dobrušky a před právem útrpným, rozsudky i se zprávou o jejich výkonu a hrdelní zápisy podmíněně odsouzených. V druhé části jsou pak zápisy, týkající se dobrušské katovny. Dobrušská smolná kniha byla roku 1947 vydána tiskem Emilem Pavlem Lányim jako V. svazek edice Obrazy ze staročeského soudnictví. Tato publikace se však oproti originálu přímo hemží nepřesnostmi v transkripci jmen osobních i místních i v přepisu dat a chybí v ní i celé části výslechů a doznání. V oddílu zápisů na katovnu je situace ještě horší. Zde editor vypustil z neznámých důvodů celé rozsáhlé pasáže jednotlivých zápisů. Jedinou kvalitní součástí edice je historický úvod Josefa Cvrčka. Kompletní originál smolné knihy se do dnešní doby nedochoval. V průběhu let byla z něho řada listů ztracena. Můžeme tak bezpečně usuzovat podle jejího opisu, který v roce 1888 pořídil dobrušský děkan Antonín FLESAR, městský archivář a historik, za pomoci svého kaplana Ludvíka SOUČKA. Oproti dochovanému origi­nálu uvádí totiž Flesarův opis navíc 35 hrdelních případů i s jejich rozsudky nebo reverzy. Některé soudní případy však byly zapisovány jen na volné listy nebo do jiných městských knih, které však mnohdy nebyly k těmto zápisům kompetentní.Jedná se zejména o tzv. Starou purkrechtní knihu z let 1604-1765, Starou kontraktní knihu purkrechtní z let 1604-1765, Právní manuál I. 1625-1632, Právní manuál 1630-1631, Právní manuál II. 1662-1669 a Právní manuál III. 1662-1669. Aktový materiál k hrdelním u právu tvoří tři skupiny. Jsou to spisy hrdelní, spisy o  nemanželském těhotenství a spisy o kacířích. Trestní a inkviziční řízení, které před hrdelním soudem probíhalo, bylo dosti složité. Na základě udání soud zajistil konkrétní osobu a vyslechl i případné svědky. Vyslechnut byl také podezřelý, na něhož ještě nemusela být uvalena vazba. K té došlo, posílilo-li se podezření v předchozím řízení. K zatčení byl oprávněn jedině hrdelní soud a to i v obvodu jurisdikce jiného práva. Jiné soudy než hrdelní směly zatknout zločince jen tehdy, byl-li přistižen při činu, a do tří dnů ho předat přísluš­nému hrdelnímu soudu. Při zatčení byla zajištěná osoba podrobena tělesné pro­hlídce, nemá-li při sobě kompromitující materiál či nenese-li na těle cejchování nebo stopy po mučení, prozrazující člověka, který byl již v minulosti pro hrdelní zločiny vyšetřován. Současně se prováděla domovní prohlídka. Aby byl řádně využit moment překvapení, byl ihned po zatčení proveden sumární výslech a někdy konfrontace se svědky. V době co nejkratší muselo být rovněž prohlédnuto místo činu a nalezené předměty zajištěny, eventuelně byla též ohledána mrtvola, nebo případně nařízena její exhumace. V Dobrušce byly kupř. 17.11.1735 exhumovány a pitvány tělesné pozůstatky dobrušského souseda Jiřího Hrodka, bezdůvodně ubitého panským myslivcem. Ženy podezřelé z vraždy novorozeněte měly být rovněž lékařsky prohlédnuty. K ohledání bývala jmenována komise dvou přísež­ných znalců s písařem, eventuálně s ranhojičem. Po zjištění těchto skutečností přistopil soud k tzv. řádnému examenu obviněného. Tento podrobný výslech prováděli dva soudci s písařem. Když se inkvizit nepřiznal, byli znovu vyslechnuti svědkové, tentokrát přísežně. Při svědeckých výsleších, které zásadně probíhaly odděleně, bylo mj. též zjišťováno, nejsou-li příbuzní, navedení k výpovědím, či nestojí-li v nepřátelství. Teprve až v tomto stadiu byla obviněnému povolena obrana, na jeho žádost mu přiveden obhájce, tehdy nazývaný právní přítel a zapůjčeny mu k nahlédnutí soudní spisy. Nyní mohl vést svědecké důkazy své neviny a proti obžalobě podat tzv. spis odvodní, spolupodepsaný přísežným advokátem. Při vynášení rozsudku, kdy rozhodování podle zákoníku bylo pro neučené soudce mnohdy velice obtížné, mohlsehrdelnísoud kdykoliv obrátit kapelačnímu soudu se žádostí o naučení, které potom musel plně respektovat. Pokud se inkvizit nepřiznal, nebyla obvykle celá věc pokládána za průkaznou a pak ho buď propustili pro nedostatek důkazů, anebo jednalo-li se o člověka do té doby zcela bezúhonného, byla mu povolena tzv. očišíovací přísaha, jíž se zbavil žaloby úplně. V případech, kdy indicie proti obviněnému přinášely jen poloviční důkaz, mohl soud tzv. mezitímním rozsudkem nařídit mučení čili torturu. To však bylo možno jen u těch deliktů, na něž zákon stanovil trest smrti. Proti rozsudku se mohl odsouzený písemně odvolat kapelačnímu soudu. Proti odvolacímu rozsudku ovšem již žádné opravné prostředky neexistovaly. Pak už jen zbývala žádost o milost instanční cestou k panovníkovi. Potvrdil-li delikvent těsně před popravou dříve uvedená jména spolupachatelů i všechny své předběžné výpovědi s doložkou „na tom všem chci zemřiti“, byla výpověď považována za pravdivou a vina spolupachatelů za prakticky dokázanou. Až do vyhlášení Nového práva útrpného a hrdelního měl odsouzenec ještě jakousi naději: mohl doufat v přetržení provazu či v to, že kat třikrát tne a on zůstane ještě živ anebo dokonce, že se najde žena, která se za něho provdá. Všechny tyto pozůstatky zvykového práva byly jmenovaným zákoníkem co nejpřísněji zakázány. Mučením neboli právem útrpným soud vymáhal nejenom delikventovo doznání v souzeném případě, ale i eventuální přiznání k dalším zločinům, prozrazení spolu­pachatelů, úkrytu lupu a další bližší okolnosti. Výpověď na mučidlech byla považo­vána za průkaznější než výpověď pod přísahou - už i z toho důvodu, že bez jejich použití by prý ďábel bránil provinilému ke kajícímu doznání! Ovšem i tehdejší zákonodárci si byli jasně vědomi, jak nejisté a nebezpečné je používání útrpného práva. KRISTIÁN z Koldína o tom praví: „...Na toho, kdož by se k skutku sám dobrovolně přiznal, není potřebí nic jiného, než toliko, aby se na něm soudcové právo dopomohli... Právo zajisté útrpné jest věc nejistá, nebezpečná, kterážto pravdu častokráte zklamává... Lépe jest, aby vinného zasloužení bez pomsty zůstalo, nežli aby nevinný nespravedlivě odsouzen býti měl“.Z těchto důvodů bylo také používání tortury značně omezeno. Od mučení byli zcela osvobozeni všichni příslušníci vyšších stavů kromě určitých výjimek, mlá­denci pod 18 leť a dívky pod 15 let, staří lidé nad 60 let, zdálo-li se soudci, že nejsou dostatečně „čerství", ctioromyslní, hluší, němí a nebezpečně nemocní, těhotné ženy a šesti nedělky. Skutečnému mučení nejdříve předcházely jenom výhružky. Nejprve to byla pohrůžka mučením a dala se použít i proti těm osobám, které byly jinak z tortury vyňaty. Vyslýchaný byl odveden do mučírny, kde mu byl představen kat s přísluš­nými mučícími nástroji a celkově s ním bylo jednáno tak, jako kdyby měl být skutečně trápen. Dalším stupněm byla pohrůžka s vložením ruky mistra popravního. V tomto případě byl delikvent kupř. přivázán na žebřík nebo mu nasazeny paleC.ni.ee, ale nástroje doopravdy použito nebylo. Šlo o to vyvolat v něm dojem, že po neúspěšné pohrůžce bude týrán doopravdy. Skutečné mučení bylo rozděleno do několika zákonem předepsaných stupňů. Prvním byla vazba čili šněrování, spočívající v tom, že delikventovi byly ruce od loktů až po zápěstí pevně omotány provazem, který byl utahován dřevěným roubí­kem, až se zarýval hluboko do svalstva rukou. Druhým stupněm byly palečnice, dvě plochá železa, která se pomocí šroubů stahovala. Mezi ně byly vsunuty vy- šetřovancovy palce u rukou a stahováním šroubů drceny. Španělské boty, jak se nazýval třetí stupeň, byly stejného principu. Rozdíl spočíval jen v tom, že zde železo tvořila holeň boty, na vnitřní straně opatřená ostrými hroty, zarývající se přiutahování šroubů hluboko do nohy trápeného nešťastníka. Dalším stupněm byl žebřík čili tažení za sucha. V tomto případě byl vyšetřovanec položen na žebřík, ruce mu svázány za zády a připoutány k příčce žebříku a nohy přivázány na provaz, který se navíjel na otočný hřídel, umístěný u paty žebříku. Otáčením hřídele se delikventovo tělo napínalo tak, že mu byly vyvráceny ruce z ramenních kloubů a mnohdy i potrhána kůže a svalstvo. Poslední a nejvyšší stupeň mučení se dál na vyšetřovanci již na žebříku strženém. Svazkem osmi svíček mu kat pálil levý a pravý bok a puchýře spálenin rozdíral dřevěnou třískou. Byla-li právem útrpným vyšetřována skupina obviněných, měly být nejprve trápeny osoby fyzicky slabší nebo ženy, zkrátka ty, u nichž se dal předpokládat nejslabší odpor. Chování delikventů na mučidlech bylo pozorně sledováno a zapisováno krevním písařem. Zvlášť ostře a bezohledně se tortura používala proti Židům, považovaným za mimořádně zatvrzelé. Pokud je známo, bylo v Dobrušce právo útrpné použito celkem proti 74 osobám, z nichž bylo třikrát trápeno 8 osob, dvakrát 14 a jedenkrát 52 osoby. Pohrůžka s představením kata i nástroji, ale bez skutečného mučení byla použita proti pěti delikventům. Podle dochovaných pramenů bylo v letech 1564-1765 před dobrušským hrdel­ním právem vedeno celkem 311 procesů proti 412 osobám, z nichž byli 293 muži a 119 žen. Všechna tato provinění byla trestána neobyčejně přísně, neboť většinu deliktů postihoval zákon smrtí. Víra v posmrtný život nepovažovala smrt člověka za jeho absolutní konec. Veřejné mínění ovládal i názor, že čím tvrdší pokání na zemi, tedy v tomto případě trest, tím shovívavější soud na věčnosti. Protože míra provinění určovala i míru trestu, byly také jednotlivé druhy poprav odstupňovány až do nesmyslné krutosti. Za dobu své existence vynesl dobrušský hrdelní soud tyto známé rozsudky smrti, které byly také vykonány; Lámání kolem a vpletení do kola - dvakrát, stětí mečem a vpletení do kola - dvakrát, upálení - šestkrát (z toho 1 zemřel před popravou, pak sťat a zakopán), stětí mečem a upálení - dvakrát (z toho jednou s klisnou), zahrabání za živa a probití kůlem - šestkrát, stětí mečem,zahrabání a probití kůlem- čtyřikrát, oběšení-jedenadvacetkrát, stětímečem- dvacetkrát. Ve dvou případech není způsob popravy znám. U některých delikventů byl trest smrti ještě zostřen bucí dřením řemenů ze zad-dvakrát, trháním prstů kleštěmi - dvakrát a štípáním těla rozžhavenými kleštěmi - dvakrát. Někteří provinilci byli potrestáni nižšími tělesnými tresty (uříznutí ucha, cejcho­vání, výprask neboli pardus, vymrskání metlami z města) či vypovězením, nucenou prací, šatlavním vězením nebo trestem peněžitým a zahanbujícím. Nejstrašnějším z rozsudků smrti bylo čtvrcení. Tento trest byl v historii dobruš­ského hrdelního práva vynesen jenom jednou a ještě byl cestou milosti změněn na stětí mečem.

zápis ve smolné knize města Dobrušky

Tak byl 13.4.1600 potrestán bývalý hlásný opočenského zámku Jan Žiška, který propustil za úplatek z věže vězněného vraha a sám s ním také uprchl. Jinak určoval Koldínův zákoník tento trest výhradně za tzv. loupeže lidí. Neméně krutým trestem, který byl vyměřen výhradně mužům, bylo lámání kolem. Exekuce se prováděla tak, že delikventovi, připoutanému s rozepjatými končetinami ke kolíkům zatlučeným v zemi, byly údery těžkého dřevěného kola, po obvodu opatřeného železnou hranou, postupně přeráženy kosti na nohou i rukou. Byl-li stanoven trest lámání shora dolů, byla vedena prvá rána na hrdlo a zbytek popravy se již vykonal na mrtvém těle odsouzence, které bylo nakonec do kola vpleteno a s ním vztyčeno na kůl. Tak byli trestáni mordýři, vrahové rodičů, traviči a pachatelé násilného smilstva na nedospělých dívkách. Tento trest byl též přisouzen Mikuláši Pátkovi ze Lhoty Netřeby, který cizoložil se svojí děvečkou. Když otěhotněla, obávaje se trestu, slíbil ji odbytné, ale pak ji úkladně zavraždil: „Tu my purkmistr a rada města Dobrušky, majíce Pána Boha věčného na své paměti, pováživše bedlivě přiznání i vyznání Mikuláše Pátka ze Lhoty lak před trápením, na trápení a po trápení, takto v tom nalézáme: Poněvadž se předně proti šestému přikázání Božímu, maje manželku svou, skutku smilného, potom i mordu oukladného dopustil, aby podle práva království tohoto Českého 31, rozdíl 2, jiným mordýřům na výstrahu do kola vpletením ztrestán byl. Na trápení a po trápení oznámil: Nic jsem jakživ víc neučinil, než k čemu se znám, že jsem se s tou dívkou dvakrát dopustil a potom jsem ji zabil a proto jí to udělal, abych jí ty tři kopy nedal. Domníval jsem se, že tak bohatší budu, pro nic jiného. Na tom i umřel. Stalo se v pátek po sv. Janu Burjanu léta 1602“. Smrt upálením byla určena rouhačům, kacířům, čarodějníkům, penězokazům, žhářům a sodomistům, s nimiž bylo upáleno i zneužité dobytče. Zákoník Josefa I. přinesl těmto odsouzencům alespoň částečné zmírnění muk tím, že delikvent byl u kůlu hranice přiškrcen, nebo mu byl na krk zavěšen pytlík se střelným prachem. Tak se stalo i Matěji Potůčkovi, odsouzenému 11.6.1709 pro žhářštvi: „ A hranici uvržen, k sloupu ukován, u něho tak dalece, co by jenom smyslů zbaven byl přiškrcen a tak spálen býti má podle práva...“ Dalším krutým ortelem smrti, tentokrát určeným zase jenom ženám, bylo zahrabání za živa a probití kůlem. Delikventka byla v tomto případě posazena spoutaná do vykopané jámy, obložena kopřivami a bodláčím. Pak, až jí byl k srdci přiložen okovaný kůl, byla zahrnuta hlínou; nato kat udeřil na kůl palicí. Tak byly trestány vražedkyně novorozeňat, travičky i čarodějnice. Všechny tyto ukrutné tresty čtvrcení, vplétání do kola, upalování i zahrabávání za živa byly později zmírňovány tím, že delikvent byl nejprve sťat mečem a zbytek exekuce proveden již na mrtvém těle, neboť odstrašujícího smyslu trestu mělo být v každém případě dosaženo. Obdobně bylo nakládáno i s odsouzenci, kteří před vykonáním rozsudku v šatlavě zemřeli.Tak bylo naloženo i s mrtvým tělem Jana Skepilého, který byl 3. 2. 1588 odsouzen k upálení za vyhrožování žhářstvím, sebevraždou a za prokázané smil­stvo, „...On jsoucí velmi strápený, v šatlavě jest umřel. Z poručení pana ouředníka Václava Fraismuta z Železný jest k stínadlům od kata odvezen a tam po smrti sfat a zakopán. Tak byla také nejprve sťata a pak zahrabána a probita kůlem dne 18. 8. 1735 i poslednídobrušská popravená Dorota Vejclova z Valu, šestadvacetiletá svobodná děvečka u perníkáře Floriána v Dobrušce, která zatajila porod, novorozeně zaškrtila a vhodila do Zajícova rybníka.Dalším druhem popravy bylo oběšení, trest smrti sice relativně lehčí, ale pova­žovaný za potupný. Tato pokuta byla vypsána především na zloděje, tuláky a lupiče. Oběšenci obvykle zůstávali na šibenicích až do další popravy nebo dokonce až do zetlení. Z toho důvodu směl být také trest smrti provazem vykonán výhradně nad mužem, aby eventuálně obnažené mrtvé tělo ženské delikventky nebudilo veřejné pohoršení Smrtí mečem byla trestána všechna ostatní provinění a z těžkých hrdelních zločinů, na které byly jinak vyměřeny krutější tresty, pak ty, kde míra provinění nebyla tak značná. Často také mnozí delikventi odsouzení k oběšení prosili cestou milosti o změnu tohoto trestu na smrt mečem. Tak se stalo i Janovi Rozumoví alias Boušovi, který byl pro krádeže odsouzen, „...aby podle dotčeného práva ku příkladu jiným provazem ztrestán byl. Však na jeho velikou prosbu a žádost, poněvadž proti právu není, mečem jest ztrestán. Actum v sobotu po Sv. Řehoři léta 1593“

popravci zvon

Tento popravčí zvon vyzváněl odsouzeným k poslední cestě.

(Z archivu pana Vychodila z Jaroměře)

Stětí mečem bylo také jediným druhem popravy, kdy za určitých okolností nemuselo být mrtvé tělo zahrabáno na popravišti, nýbrž pochováno na hřbitově, ovšem v ústraní. Všechny spáchané hrdelní zločiny však nebyly ihned trestány smrtí. Byla-li u provinilce dostatečná záruka polepšení, pak mohl být „na mnohé přímluvy vzácných a poctivých lidí“ nebo na dostatečnou pěněžní záruku a někdy kupodivu dokonce bez obojího, odsouzen k smrti jen podmínečně na tzv. hrdelní zápis a propuštěn na svobodu. Je zajímavé, že se tak stávalo i recidivistům, jako byl kupř. Jan Zelinka z Dobrého, uvězněný pro několikeré krádeže. Ze šatlavy sice uprchl, ale brzo byl opět dopaden. Přesto však dostal milost a na hrdelní zápis z 1. 2.1595 byl propuštěn. Výstrahu si však nevzal k srdci, kradl dále a brzo byl opět dopaden. Znovu se pokoušel o útěk z vězení, ale tentokrát bezvýsledně. Dle prvního hrdelního reverzu měl propadnout katu. Dostal však znovu milost s tím, „...jestliže by se jaké nejmenší věci dopustil, budto krádeže anebo jaké pohrůžky poddaným Jich Milosti P. Trčkův učinil... aby beze všeho zmatku ku příkladu jiným mistrem popravním na hrdle ztrestán byl“a novým hrdelním zápisem z 3. 9.1597 byl opět propuštěn na svobodu. Před dobrušským hrdelním právem stála také celá řada osob obžalovaných z kacířství. Otázka boje proti nekatolíkům se stala stěžejním bodem habsburské vnitřní i zahraniční politiky. V Čechách byl tento nesmiřitelný zápas veden již od samot­ného nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 a skončil jejich naprostým vítězstvím bitvou na Bílé hoře. Císařským mandátem z roku 1624 byla všechna nekatolická vyznání zakázána, čímž byly také prakticky škrtnuty poslední zbytky Rudolfova majestátu náboženských svobod z 9. 7. 1609. Nebyla to jen otázka teoretická. V utrakvistických Čechách bylo právo náboženské svobody totiž ztotož­ňováno s politickým právem odporu proti panovníku - jinověrci. I když císařským nařízením z roku 1625 byli z Čech na věčné časy vypovězeni všichni nekatoličtí duchovní, teprve Obnovené zřízení zemské z 10.5.1627 prohlá­silo nekatolíky za hrdelní zločince, „...za zjevné rušitele obecního pokoje. Velice přísně se vyjadřovalo o nekatolících, tj. kacířích i Nové právo útrpné a hrdelní Josefa I. „...0 kacířství, které jest urputný v článcích víry blud, náleží sice (však kde by ještě z strany přijetí falešného učení pochybnost byla) ku právu duchovnímu, kdežby pak již uznalé a veřejné nebo rozsouzené kacířství bylo, kteréž My vždy pro crimine contra státu pokládáme, v takovém od práva našeho světské­ho podle velikosti okolostojíčností, lidu svozování, rušení obecného pokoje a tudy buď povstalé anebo povstáti mohoucí bouřky proti podobným nebezpečným bludného učení roztrušovatelům hrdelní nebo jinou tělesnou pokutou pokračováno býti má“. Jaktedy patrno, kvalifikovaly pobělohorské trestnízákoníky i císařské mandáty kacířství, tj. jakoukoliv odchylku od jedině platné státní ideologie formulované v římskokatolickém náboženství, jako jeden z nejtěžších hrdelních zločinů, namí­řený proti samotné bezpečnosti státu. Je samozřejmé, že příslušné výnosy v prvé řadě směřovaly nejen proti zjevným či tajným domácím nekatolíkům, ale především proti ilegálním kazatelům a šiři­telům nekatolických knih, kteří se vraceli do Čech, aby zde posilovali a podporovali své souvěrce. O síle hnutí tajných nekatolíků v Podorlicku a zejména na opočen­ském panství nás informuje skutečnost,že jeho představitelé v roce 1732 předložili vrchnosti svoje články víry, požádali o přidělení dosud katolických kostelů pro vlastní bohoslužby a žádali o legalizaci svého náboženského vyznání. Brutální potlačení celého hnutí a zejména masové uvěznění jeho příslušníků vyvolalo pro­test německých evangelíků na říšském sněmu v Řezně a způsobilo tak habsburské zahraniční politice značné nepříjemnosti. Boj proti nekatolíkům nabyl tedy zejména v Podorlicku, a to opět na opočenském panství, mimořádného významu. Je nutno mít na zřeteli, že se jednalo o oblast hraničící s nepřátelským evangelickým Pruskem, jehož armády tuto krajinu něko­likrát okupovaly a snažily se využít nespokojenosti nekatolických obyvatel pro své politické cíle. Kacíři byli souzeni dvojím právem - kanonickým a světským. Dobrušský soud provedl jen předběžné výslechy a akta i s obviněným odeslal církevnímu soudu při královéhradecké konzistoři, který měl posoudit provinění z hlediska katolické věrouky. Odtud se spisy usvědčeného kacíře vracely zpět do rukou světského práva, tentokrát k apelačnímu soudu v Praze, který vynesl rozsudek, jehož provedením pověřil opět dobrušský hrdelní soud. Tím je ovšem také vysvětlena roztříštěnost zbytku spisového materiálu. Část, zejména první výslechy, je uložena ve Státním oblastním archivu v Zámrsku ve fondu Velkostatek Opočno, část ve fondu králové­hradecké konzistoře a zbytek konečně ve Státním ústředním archivu v Praze ve fondu Apelační soud. Pro úplnost je třeba ještě poznamenat, že řadu výslechů sepsaných ve vrch­nostenské kanceláři v Opočně přepsal do své Pamětní knihy děkanství dobruš­ského J. M. Roštapil. Po celou dobu zpřísněného stíhání nekatolíků bylo před dobrušským soudem v letech 1726-1752 vedeno 27 procesů s nekatolíky proti 66 osobám. Konec pronásledování nekatolíků ze strany zákona učinil až toleranční patent císaře Josefa II. z 13.11. 1781.

Velmi krutou stránku tehdejšího soudnictví představuje také pronásledování a brutální trestání cikánů. Tento svobodný, kočovný lid, pocházející původně z Indie, byl tureckou expanzí postupně zatlačován až do uherských nížin a odtud posléze i k nám. Lidé nezvykle temné pleti, nesrozumitelného jazyka, ještě nepo­chopitelnějších zvyklostía bez vyhraněného náboženství byli považováni za pohany a vyzvědače Turků. Císařským mandátem z roku 1549 byli cikáni vypovězeni ze země, ale tak, aby jim nebylo ublíženo na zdraví Pozdější patenty se však neustále zostřovaly, až bylo roku 1689 nařízeno panským myslivcům, že mají cikány střílet jako zvěř. Před dobrušským hrdelním soudem stála první skupina těchto psanců v roce 1710, aby byli rozsudkem apelačního soudu z 11. 9. téhož roku „...pro potulování se v tomto království Českém proti mnohonásobným J. Mil. Cis. Nejmil. patentům a v krajích častěji vyhlášeným ostrým zapověděním... cikáni Daniel Machala Jan Honsa... provazem na hrdle trestáni, Václav Balcar ale bez dání od sebe přísež­ného reversu na místě popravním metlami okolo šibenice mrskán, jemu pravé ucho uřezané a na spravedlnost přibito, pak téhož království na věčnost prázden býti má podle práva",Z dopadení druhé cikánské skupiny se zachovaly pouze výslechy dvou žen, dvaadvacetileté Doroty a osmnáctileté Kateřiny. Dovídáme se z nich, že skupina dvanácti cikánských osob včetně dětí byla zadržena ve vsi Trubějově na náchod­ském panství. Tři dívky zůstaly uvězněny v Náchodě, tři osoby v Novém Městě nad Metují, další byli uvězněni a souzeni ještě v Jaroměři a Novém Bydžově a jme­nované ženy se čtyřmi dětmi, z nichž nejstaršímu bylo 10 let a nejmladšímu 18 měsíců, byly arestovány v dobrušské šatlavě. Obě jmenované byly katoličky a vdovy. Manžela první ženy oběsili v Roudnici nad Labem, manžela druhé v Cholticích. V obou případech se tak nestalo pro nic jiného než proto, že byli cikány. Obě ženy měly uříznuté pravé ucho. Nakonec svému krutému osudu stejně neunikly. Na základě rozsudku pražského apelačního soudu z 6. 6.1726 byly „pro potulku v království Českém, navzdory císařským patentům a zápovědím“ dne 14. června téhož roku v Dobruškce sťaty mečem. Poslední záznam o zadržených a ortelo­vaných cikánech pochází z 19.1.1753. V listopadu předchozího roku byla jejich šestnáctičlenná skupina zajata u Věkoše na Královéhradecku a rozmístěna v okol­ních vězeních. V Dobrušce byli žalářováni třináctiletý Ondřej Smrček, sedmadva­cetiletá Marie Smrčková a pětašedesátiletá Zofie Smrčková. Ženy již měly uřezány obě uši a na zádech vypálený cejch. Rozsudkem apelačního soudu z 19.1. 1753 byly Marie a Žofie Smrčkový odsouzeny k vypálení cejchu s literami RBO (tj. rele- gatus Bohemiae = vyhnanec z Čech) a k mrskání metlami a třináctiletý Ondřej k témuž cejchu i mrskání a navíc k uřezání pravého ucha. Po odpykání trestu a složení hrdelního reverzu byli na věky vypovězeni ze všech dědičných císařských zemí.

Atmosféru násilné rekrutýrky a odpor mladých mužů k vojenskému kabátu názorně dokazuje případ dvacetiletého Jana Baška z Královy Lhoty, který v zoufa­lém odporu před odvodem na vojnu smrtelně zranil jednoho z konšelů, kteří jej na koních honili po polích. Apelační soud jej rozsudkem z 20.11. 1757 odsoudil ke dvou letům v domě kázně, tj. k nucené práci v trestanecké manufaktuře. Při uložení trestu nucených prací bylo v rozsudku vždy poznamenáno, kde je má potrestaný odpykat. Při nižší výměře to bylo na obecním nebo panském.díle, při vyšších trestech na pevnostních pracech, obyčejně v Uhrách a v obojím případě vždy v poutech a železech. Práce na obecním nebo panském díle měly mít obecně prospěšný charakter: oprava cest, mostů a hradeb, čištění hradebního příkopu, úklid a posluha nemocným ve špitále apod. O konání nucených prací přímo v Dobrušce máme k dispozici pouze jediný zápis z 23. 8. 1644, dle něhož Matěj Hrodek, bývalý holomek při zámku v Opočně, se svojí ženou museli vyčistit „...jiným ku příkladu rybníček u rathouzu i struhu aneb náhon skrze město na rybník... jdoucí. Někdy byl trest nucených prací spojen i s doplňkovým trestem zahanbujícím, jak se také stalo pytlákům Jiřímu Těžkému a Václavu Říhovi z Pardubicka. Apelační soud je 7. 5.1749 potrestal nucenými pracemi na obecním nebo panském díle mimo dnů nedělních a svátečních, Těžkého v trvání jednoho roku a Říhu na tři měsíce s dodatkem, aby byli „...při počátku a skončení obecního nebo panskýho díla blíž pranýře s parohy vždy jednu hodinu představený."

satlava

Stavení č. p.: 15, dům, který v minulosti sloužil jako šatlava

(Z archivu pana Vychodila z Jaroměře)

 Tresty šatlavního či jiného vězení bývaly používány jen zřídka. Problémem totiž byla otázka výživy odsouzeného, který se musel stravovat z vlastních prostředků. Ovšem i takové rozsudky byly dobrušským hrdelním právem vyneseny. Čtrnácti­denním šatlavním vězením za kládou dnem a nocí a pokutou 25 kop gr. míš. do vrchnostenského důchodu byl 12. 3.1646 odsouzen Mikuláš Drahorád z Kláštera nad Dědinou, který se v Dobrušce „...těžkého vejstupku dopustil, právo městské zhaněl, na rychtáře sáhl a jej bil a na konšely nožem se potahoval a tudy témuž právu velikou potupu a lehkost učinil.,.“ Vyvázl poměrně lehce, protože na tato provinění stanovil zákon trest smrti. Někdy byla uznána za vykonaný trest i odpykaná vazba. To se stalo i Anně Chlístovské, uvězněné pro smilstvo a přijímání kradených věcí. Z posledního nařčení byla apelacemi osvobozena, ale za smilstvo potrestána vězením v délce odpykané vazby. Skutečně ojedinělou záležitostí v dějinách dobrušského hrdelního práva je amnestie císaře Leopolda I., která zachránila životy Václavu Pýrovi alias Fedrovi a Magdaleně Varhaníkové, uvězněným pro smilstvo, krádež a žhářství. Přípis apelačního soudu z 12. 2.1677 oznamuje, že „...jakkoli věk dotčení inkviziti pro takové provinění své těžkého trestání zasloužili, nic však méně z ohledu této trvalé veřejné radosti takové hrdelní pokuty se osvobozují.,“ Dobrušské hrdelní právo nejprve zřejmě zasedalo v původní radnici, která stávala na náměstí v místech dnešního čp. 14, nárožního domu s podloubím do Novoměstské ulice, v jehož podzemí bývalo těžké tzv. zadní šatlavní vězení a na dvoře mučírna. Lehké šatlavní vězení pro dlužníky bylo spolu s obydlím biřice v dnešním čp. 15, v menším stavení u Novoměstské brány. Okolo poloviny 16. století přesídlil soud do nově vybudované renesanční rad­nice uprostřed náměstí, kam vedly ze staré šatlavy podzemní chodby. Na průčelí věže podnes visí popravní zvonek z roku 1607 s německým nápisem; Bistdu ein Richter, so richte recht, Gott ist dein Richter, du bist sein Knecht, tj. Jsi-li soud­cem, suď spravedlivě, Bůh je tvým soudcem, ty jsi jeho sluha. Zmíněné zadní vězení bylo určeno pro těžkou vazbu a bylo vybaveno kládou a řetězy. Pro nejtěžší zločince byly určeny samovazby. Ve vazbě se musel vězeň živit zásadně na vlastní útraty. Neměl-li prostředky, pak hradil náklad žalobce, s čímž však bývaly věčné potíže. Přímo zoufalá však byla situace nemajetného chudáka, který nemohl čekat pomoci odnikud, leda z náhodných milodarů. Dokazuje to řada zápisů. Jakub Kole, uvězněný pro zlodějství, byl 5. 4.1602 propuštěn na rukojemství proto, že J. M. Pán se k němu ráčil „...nakloniti a takového vězení (v kterém do tří let pořád trvá, prohlédaje již k jeho sešlosti věku a těžkosti) prázdna učiniti povoliti ráčil..."Za vězně soudu sice zodpovídal městský rychtář, ale za případné útěky, a bylo jich celkem 12 a 2 nezdařené, byl velmi přísně trestán biřic. Když jednou po švédském vpádu zůstala šatlava v sutinách, odmítl odpovědnost i městský rychtář Bachman, který měl tehdy jen jediného vězně. Purmistr byl nucen 7. 2.1647 sdělit hejtmanovi: „...Jsouce šatlava tak od nepřítele zkažena, že v ní žádnej zústávati ani jinde pro příkrost zimy vystáti nemůže pročež musí rychtář vězně „...v svým příbytku trpětiaktomu ještě pro bezpečnost jeho, bojíce se, aby mu neutekl a se nedobyl, jeho v noci vartovati dáti musí..‘‘

Dobruška měla celkem tři popraviště. Šibenice stála na Valských Dolech na návrší nad dnešním lomem, tedy již na valském katastru. Ještě počátkem 20. sto­letí se pahorku říkalo „Šibeničník“. Pod skálou bylo mrchoviště, kam kat zakopával zdechlý dobytek. Šibenice měla vysokou kamennou podezdívku, nad níž byla vztyčena trámová konstrukce. Druhé popraviště bylo na Novoměstském kopci vpravo od silnice, kde stojí socha Nejsv. Trojice z roku 1809 a kde se podnes udržel název Na stínadlech. Směrem k Opočnu v dnešních Archlebových sadech bylo třetí popravní místo, kde byli zločinci odpravováni těmi nejkrutějšími způso­by - upalováním, zahrabáním za živa a lámáním kolem. V létě roku 1953 byla tu při vodovodních vykopávkách nalezena lidská kostra se zpřeráženými hnáty. Na místě bývalého popraviště stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého, jejímž zakladatelem byl prý syn posledního dobrušského kata Jan ZELINGER. Na náměstí F. L. Věka, na místě blíže neznámém, stával pranýř. Nebylo-li stanoveno jinak, vykonávalo se u pranýře i cejchování a mrskání metlou. Před kostelem sv. Václava byla zase umístěna trdlice, jíž byly většinou trestány pomlouvačně nebo nestoudné ženy. Za protireformace byli na ní vystavováni „zarputilí' nekatolíci, jejichž souvěrci však v prosinci 1631 trdlici zničili. Všechny tyto symboly feudální justice byly odstraněny na základě císařského nařízení z 8. 7.1788. 

Rozsudky hrdelního soudu vykonával kat se svými pomocníky, který s celou svojí rodinou i čeládkou byl považován za osobu stavu sníženého. Mezi snížené lidi patřil také biřic neboli šatlavní hospodář, který v Dobrušce ještě vykonával funkci právního posla. V dobrušských písemných pramenech nikde nenalezneme zprávu nebo zmínku o tom, že by zdejší kat byl obecně opovrhovanou osobou. Když byl přijímán do úřadu, bylo mu sice důsledně připomenuto, že je povinen..,,..,oni   manželka, děti i čeládka jeho tak, jak se na takové snížené lidi sluší a náleží JHM (= Jeho hraběcí Milost) vrchnost naší milostivou a dědičnou, pana hejtmana a jiné olicíry, potom pak jeho Excellenci p. rychtáře, pana purkmistra, pány, starší obecní, p. rychtáře městského a všechny pány sousedy a obyvatele města Dobruš­ky nynější i budoucí vždycky náležitou uctivostí a šetrností předcházeti“. Nikde nic není uvedeno o omezení pohybu, o vstupu do města jen určenou fortnou, o zákazu návštěvy určitých krčem, či dokonce o vyhrazeném místě v kostele, jako tomu bylo např. v Kutné Hoře a Rychnově nad Kněžnou. Naopak mu bylo nařízeno, „...by nejpředněj na všechen způsob nábožný a katolický život vedl sám a sobě svěřené tomu přidržoval...což předpokládalo především častou a hojnou návštěvu kostela. A jako už zcela nesmyslné je nutno odmítnout tradované domněnky, že katové a jejich rodinní příslušníci byli pohřbíváni na popravišti. Jiný dobrušský mistr popravní Tomáš Zvířecí ve svém kšaftu z 27. 5. 1650 odkázal k záduší města Dobrušky ke kostelu P. Marie a sv. Václava 10 tolarů s tím, „...aby tu tělo jeho bylo pochováno, že jeho otec to místo koupil..,“

Opis městského práva z pramenů Václava Matouše "Orlické hory a Podorlicko 1996/8

Fotografie: Pan Lubomír Vychodil z Jaroměře - tímto mu opět patří můj velký dík, mapy.cz, oldmaps.geolab.cz

TOPlist