Aktuálně

Souhvězdí kata

Kniha, která Vás nenechá vydechnout...

více

dezolat (a) atlas tecka cz

Rasovna v Kostelci nad Černými lesy

„Pohodní jsou tací lidé, kteří např. v Rakousku jedině oprávněni jsou odstraňovati zdechliny a zakopávati je na místě náležitém. Výraz pohodný pochází od slova pohoditi; pohodný totiž má veškeré pohozené zdechliny sebrati a na mrchovišti zakopati. Jinak nazývají pohodného též rasem a drnomistrem. Původ těchto pojmenování nelze s určitostí zjistit, nejspíše souvisí jméno to s překroucenými výrazy německými Wasenmeister – Rasenmeister. Kdo hodlá provozovati živnost pohodnickou, musí býti k ní způsobilý a úplně spolehlivý. Mimo to třeba, by pohodný osvojil si tolik vědomostí o nakažlivých nemocech zvířecích, aby, vykonávaje povinnosti své, seznal podezřelý případ zdechnutí a učinil ihned povinné oznámení politickému úřadu. Pohodnice (mrchoviště) zřízeny jsou k tomu účelu, aby na nich neškodně odstraněna, po případě zakopána byla veškerá zvířata zdechlá nebo nakažlivou nemocí stižená a zabitá, jakož i maso a vnitřnosti uznané za nezpůsobilé k požívání lidskému. Místo pro pohodnici určené musí položeno býti tak, aby okolí jeho, resp. obecenstvo nikterak tím netrpělo a domácí zvířata nakažlivým nemocem vydána nebyla. Přihlíženo budiž také k tomu, by prameny studnic v blízkém okolí pohodnic nebyly znečišťovány. Proto pohodnice mají býti zřizovány na odlehlých místech a to ponejvíce na půdách písčitých. Jsou-li v nejbližším okolí prameny, buďtež zřízeny pohodnice vždy pod niveau těchto. Každá účelně zjištěná pohodnice má míti stáje pro dobytek, který podezřelým jest nemocí nakažlivou, jakož i klece (chlívky) pro psy schytané nebo k dalšímu pozorování odevzdané. Zdechliny určené, aby byly zničeny na pohodnici, bývají tam zakopány nebo spáleny, podle okolností mohou také býti zpracovány chemicky a upotřebeny k technickým účelům. Ze zvířat, která nebyla stižena nemocí nakažlivou jednak člověku, jednak zvířatům, bývá technicky ponejvíce zpracováno: kůže, žíně, sádlo, kosti a rohy. Naproti tomu nesmí ani masa ani vnitřností padlých anebo z nákazy podezřelých zabitých zvířat upotřebeno býti k požívání lidskému. Kosti ze zvířat nakažlivou nemocí stižených a na pohodnici zakopaných mohou býti upotřebeny k dalším technickým účelům pouze se svolením politického úřadu teprve po několika letech a když zdechliny úplně zetlely. Poněvadž tím, že zdechlá odporažená zvířata nakažlivou nemocí stižená se dopravují na vzdálené pohodnice, nákaza snadno může rozšířit se, musí každá obec postarati se o vhodné zařízení obecního mršníku, na kterém by uvedené zdechliny se zakopávaly. Mršník tento podobně jako pohodnice budiž zřízen na místě odlehlém a ohrazen. Jámy určené k zakopání zdechlin musí býti tak hluboké, aby zdechlina do jámy této vhozená pokryta byla vrstvou hlíny ve výši 2 m. Pohodnice a mršníky podléhají dozoru zvěropolicejnímu.“


Takto popisuje rasovskou živnost Ottův slovník naučný ve svém devatenáctém díle. V době kdy Kostelec pozbývá práva udělovat trest smrti a veškerá tato pravomoc se přesouvá do Kouřimi a následně pak do Prahy, věší Václav Zelinger katovské řemeslo na hřebík a z Kostelce nadobro odchází. Tou dobou už mu bylo něco málo přes šedesát let a perspektiva nějakého dalšího výdělku se jevila jako nereálná. Konec konců pocházel z mohutného, katovského rodu a krom odklízení padlých zvířat mohl městu nabídnout jen poselství vykonavatele smrti. V tomto ohledu už jeho služba nebyla žádoucí a tak kostelecká katovna sestává se v druhé polovině 18. století opuštěnou. Katovská živnost mu však zcela jistě slušně vynášela a byl tak na důchod patrně dobře zajištěn i se svou rodinou. Katovna se mění na rasovnu, ale prázdná však nezůstává nadlouho. Městu bylo služeb drnomistra záhodno a do opuštěného domku v ulici Gen. Vedrala Sázavského se tak stěhuje pohodný Václav Dohnal, potomek rasovského rodu Dohnalů z Chýnovska, jenž do té doby konal své bohulibé řemeslo v Choustníku, okr. Tábor. Přivedl sebou i dceru Rozálii, která se ovšem 23. 1. 1781 vdává za Matěje Litzhammera a trvale se usazuje v Černovicích u Pelhřimova. Tímto nesmělým počinem však rodina Dohnalů na kostelecku končí a nastupují především rasovské rody Niklů. Nutno ovšem úvodem podotknout (aby se milý čtenář necítil zmatený), že informace o kostelecké pohodnici čerpám z odlišných pramenů než tomu bylo u katovny, a i kupodivu mému, se v některých skutečnostech stávající pramen liší od kroniky panů Klímy a Hodináře. Bývalá katovna, nyní rasovna, stávala ve dvorních traktech na pozemcích domů č.p. 468 a 469 a zbořena byla v roce 1910, tedy před první, světovou válkou. O něco severněji pak byl postaven dům na parcele č.: 214/9, který podědil nové číslo popisné 124, kterým byla pohodnice deklarována v pozemkovém fondu obce. Když se opět vrátím hluboko do černokostelcké historie tak zjišťuji, že hrdelní rozsudky město vynášelo již v roce 1489 a první zmínka o popravě je datována až na 18. Dubna 1514. Z tohoto období existuje zápis hejtmana černokosteleckého panství Matouše z Bahna, který žádá město Kouřim o zapůjčení mistra ostrého meče. Vlastního kata si tedy město zaopatřuje až po roce 1564 za Smiřických. Samotná budova však s největší pravděpodobností už existovala, protože ji 24. 5. 1563 kupuje tehdejší měšťan Vávra Řezník od jistého Jana Maštalky za 50 kop grošů českých. Nový majitel byl v nejstarším urbáři z roku 1564 zapsán jako majitel nemovitosti a po roce 1620 byla k tomuto záznamu připsána lakonická poznámka: „ras“ a tím je nad slunce jasné, že počínaje tímto datem můžeme mít jistotu. V gruntovních knihách se lze o katovně poprvé dočíst 12. 5. 1611, kdy dům od svého tchána Michala Pohodného kupuje za 350 kop grošů míšenských Václav Přívozný, který měl za manželku jeho dceru Elišku.  Není přesně známo, co se v domě dělo v rozmezí let 1613-1620, protože z této doby chybí purkrechtní knihy. Zmínka o rasovi následuje v gruntovní knize až v roce 1620. Tehdy dům už vlastnil Jiřík Pohodný z Menšího města Pražského. Od něj kupuje rasovnu 5. června 1620 Jiřík Ledvinka, pohodný z Jičína. Není zde jistě na škodu připsat, že tento Ledvinka pojal za svou choť dceru známého mistra ostrého meče a „mistra“ všech popravčích – Jana Mydláře. Manželka se jmenovala Magdalena a po smrti Jiříka Ledvinky opět vdává a to za Daniela Boháčka Mšenského, který ovšem svou ženu také navždy opouští.  Od vdovy a sirotků Jana, Jiříka a Anny koupil katovnu 19. dubna 1648 poděbradský ras a mistr ostrého meče města Kolína nad Labem Kryštof Wolf za nemalou sumu 650 kop grošů míšenských. V tomto okamžiku již navazuji na popis katovny, který je publikován na jiném místě tohoto webu a mohl bych tak své psaní ukončit a čtenáře přesměrovat na pojednání o katovně samotné. Nicméně jak jsem již předeslal, zdroj, ze kterého čerpám je mnohem detailnější a obsáhlejší, než byly litery kroniky a proto budu rasovně věnovat více pozornosti a celý rukopis pojmu obsáhleji, než by „pouhé“ pohodnici příslušelo. Kryštof Wolf pak oplátkou přenechává Boháčkovi „svou sníženou živnost, kterou má v Kolíně za 255 zlatých rýnských“. O šest let později, přesněji tedy 22. Srpna 1654 Wolf podstupuje katovnu svému nevlastnímu synovi Janu Zelingerovi za 650 kop grošů míšeňských. Zelinger pocházel z Čáslavi a 3. ledna 1661 byl pevně rozhodnut, že tento snížený dům prodá Danielu Mydláři za 1000 kop grošů míšeňských. Sám se pak stal katem v Kutné Hoře. Daniel pečetil černým voskem a k tomu měl právo užívat pečetidlo bez liter s erbem, který symbolizoval ve štítu tři pětilisté růže ve dvou řadách (2+1), nad štítem turnajovou helmu s korunou a fanfrnochy. Klenot samotný byl ve stylu vah symbolizujících justici. Daniel Bernart Mydlář byl jedenadvacetiletý mladík když se usadil v Kostelci a už tehdy byl velice nemocný. Vědom si patrně své blížící se smrti, 4. srpna 1664 přepsal dům na svou ženu Annu Marii. Zachoval se dopis Danielova děda, tedy mistra Jana Mydláře, který 18. 2. 1662 adresuje hejtmanu černokosteleckého panství, panu Štefanu Forchheimerovi z Jakešova. V tomto dopise jej žádá, aby nedovolil bývalému pohodnému Zelingerovi vystavět novou pohodnici v Říčanech, k čemuž se kat Zelinger údajně chystal. Tou dobou totiž černokostelečtí pohodní „spravovali“ i panství uhříněveské a škvorecké. Obě lokality znamenaly pro kosteleckého rasa jistě značný příjem. Uhříněveské panství sice drželo svého rasa a ten bydlel v Říčanech, nicméně v období třicetileté války tamější rasovna zpustla a zřítila se. Znovu byla vystavěna až v roce 1667 a to svědčí o faktu, že žádost kata Mydláře nejstaršího byla vyslyšena. Říčany pak dokonce získaly i právo meče a možnost výstavby šibenice, ale to až v roce 1739, načež o toto privilegium záhy v roce 1765 opět přišly a to definitivně. Daniel Mydlář zemřel 17. 10. 1664, tedy nedlouho po dědovi a byl pohřben v Praze u Týnského kostela..!!! Tato informace je svým způsobem převratná a vrhá na vymření katovského rodu Mydlářů o něco příznivější světlo, než tomu bylo doposud. Dle všemožných pramenů, ať už ověřených či nikoli, měl být Daniel pohřben snad v rohu zahrady svého domu, nebo na místním popravišti, což by dokonale korespondovalo s tehdejším zvykem. 24. března 1666 kupuje od vdovy Marie Anny místní katovnu Jan Zelinger, který před časem pojal za ženu vdovu po Janu Mydlářovi, tedy jeho druhou manželku. Transakce proběhla bez větších tahanic a celková suma za prodej tehdy zněla na 1285 kop grošů a 47 grošů míšeňských. V té době měl černokostelecký kat za povinnost odvádět vrchnosti roční lozunek v podobě 16 grošů, šesti koňských a desíti hovězích kůží. Problém pro Zelingrovu rodinu nastal poté, co pojali úmysl se do Kostelce z Prahy odstěhovat. Synové Karel a Václav se do menšího města stěhovat nechtěli a navíc byli stále ještě nezletilí. 5. září 1674 do pražské katovny dorazil dopis od černokosteleckého hejtmana Leopolda Vavřince Leitera, ve kterém kata Zelingera důrazně žádá o vyjádření, zdali má zájem v Kostelci nadále vykonávat funkci popravčího mistra. Pokud ne, nechť to dá radě města laskavě na vědomí a nenechává tak město nadále utrácet horentní sumy za zapůjčení cizích katů z okolních měst. Zárověn mu pohrozil, že má jeho vrchnost právo jemu odebrat právo i meč mistra popravního. Pokud tedy nemá zájem v Kostelci bydlet trvale, ať pohodnici prodá. Tento list musel Zelingera dost popudit, protože reakce na sebe nenechala dlouho čekat a na kosteleckou radnici byl doručen dopis, ve kterém se Zelinger hájil. Píše, že neví nic o tom, že by se koupí rasovny zavázal k trvalému pobytu a taktéž prý neví nic o právu vrchnosti odebrat mu „licenci“ popravčího mistra. Zelinger ovšem zanedlouho vychladnul a aby uspokojil Leitera, pronajal pohodnici Danielu Lajšnerovi z Lysé nad Labem. Ten po smrti Jana Zelingera v roce 1680 (na mor) pojal za ženu už dvojnásobnou vdovu Kateřinu. Ta Lejšnarovi kosteleckou pohodnici 25. Února 1681 prodala za 1500 zlatých. Ten ve svém oznámení z 24. 3. 1681 napsal správě černokosteleckého panství následující: „Však ale připovídám, slibuji a právně se zavazuji k tomu všemu,v  čem tak koliv nebožtík v manželství předek můj, jak milostivé vrchnosti panství kosteleckého, tak právu městyse Kostelce zavázán byl a to se obzvláštně upsáno vynachází. Skutečně věrně poslušně zadosti činiti s ničehož v nejmenším nezameškati, zvláště kdyby jaká potřeba ku právu, mistra popravního následovala, to chci tak podstatně zaopatřit, aby dokonce skrze mou povinnost žádného zaneprázdnění nebylo.“ Se svojí ženou pak uzavřel dohodu o dědičném postoupení veškerého majetku, podle které má kosteleckou katovnu a pohodnici v jednom dostat jeho nezletilý syn Karel Zelinger. Ve svém dopise, který sepsal 11. listopadu 1693 sděluje Karel, že je již plnoletý a ženatý, a žádá tímto hejtmana Černokosteleckého panství Ondřeje Christa o připsání chalupy. Ten tehdy svolil a Karel Zelinger přijal od Daniela Lajšnera černokosteleckou rasovnu za 7500 zlatých. Dlouho ale v Kostelci nad Černými lesy nepůsobil. Pohodnice roku 1694 do základů vyhořela a ještě v témže roce zemřel i sám Karel Zelinger, tak i všechny jeho děti. Není vyloučeno, že jejich smrt byla v přímé souvislosti s dotyčným požárem. Takovouto informaci ovšem v archivu nelze dohledat. Naživu zůstala pouze vdova Ludmila. Ta také 10. září 1694 prodala shořelou pohodnici, přesněji tedy ruiny na pozemku, příbuznému Jiříkovi Zelingerovi a to za 1000 zlatých rýnských a součástí smlouvy byla povinnost zajistit jí zde doživotní bydlení. Dnes bychom tuto právní situaci nazvali věcným břemenem. Po smrti Jiříka Zelingera zdědil 24. dubna 1711 pohodnici v hodnotě 800 zlatých jeho syn Václav Zelinger. Ten měl zájem i o právo mistra popravčího v Kolíně. 23. ledna 1715 uzavřel se svým bratrancem, kolínským katem Danielem Zelingerem, smlouvu na jeho ,,snížené grunty“ na Horském předměstí. Proti takovéto smlouvě ale razantně vystoupil Václavův bratr Jiří, který oponoval tím, že má na kolínské nemovitosti větší nárok. Václav tedy nároky bratra uznal a od koupě odstoupil. Synové Václava Zelingera - Jan, Václav a František se do historických archivů města Kostelce zapsali několika vylomeninami, kterými přidávali konšelům hned několik vrásek na čele. Například Jan Zelinger si v hospodě vypůjčil od Ondřeje Wimra kord a v opilosti s ním nejprve ohrožoval hosty a poté se vydal „vyřídit si účty" s kloboučníkem Janem Baungartnerem. Nakonec byl ovšem biřicem zadržen a strávil několik příštích dní v místní šatlavě. O tom, že Zelngerové nebyli žádnými svatoušky svědčí i podobný případ jeho bratrů Františka a Václava. A kde jinde se měl udát, než také v hospodě. Tam se oba poprali a vážně zranili kordem hostinského Šámala. Nakonec jim byla jen milosrdně vyměřena pokuta jedné kopy grošů míšeňských. Není jistě bez zajímavosti, že ani jeden z bratrů nebyl pohodným a už vůbec se jim nechtělo do krvavého řemesla, které tak úspěšně provozovali jejich předkové. Každý z nich se vyučil jinému řemeslu, i když ani toto jejich počínání se neobešlo bez tahanic s úřady. Spor vedl Václav s černokosteleckým purkmistrem Vilémem Horálkem, který nemohl přenést přes srdce, že se potomci kata chtějí učit počestnému řemeslu. Krásná je citace Josefa Mešejdy, místního amatérského historika, který píše že: "Nařkl primasa svobodného města Kostelce n. Č. l. pana Viléma Horálka, takto řeznického mistra, u vrchního hejtmana, že zlehčuje císařské patenty a žádal - div se světe - žádal potrestání primasa. Všimněte si, že se tu mluví už o svobodném městě Kostelci, stalo se to tudíž hned po roce 1736. Proti katově nařčení se ovšem primas ohradil. Jeho obrana na starém zachovalém pergamenu, napsaná krásným vypsaným rukopisem městským písařem, se snadno čte. Pan primas důstojně, rozhořčen nad opovážlivostí katovou zdůrazňuje okolnost ve starém právu velmi důležitou, že on, muž ctný, je napaden člověkem beze cti. Kat se totiž dovolává jakýchsi císařských patentů, podle nichž bylo možno, aby děti katů se mohly učit řemeslu a účastnit se jarmarků. A právě tento patent měl pan primas zlehčovat a kat jmenuje hned svědka, jakéhosi Víta Klemperu. Primas se však nenamáhá, aby takové obvinění vyvracel. On ví, jaké je jeho právo. Což neříká Pavel Kristián z Koldína,velký znalec městského práva v kapitole ,,De poena calumniosae", což znamená o urážkách na cti [článek P. IX.] - že žalovaný, je-li jinak osoba ctná, není povinen dokazovati nevinu, je-li nectně nařčen osobou beze cti? a tohoto ustanovení se pan primas rozhořčeně dovolává, protože obvinění se netýká konec konců jen jeho samotného, ale celého úřadu, který on představuje. Žádá proto, aby opovážlivý kat byl potrestán dvěma týdny šatlavního vězení a k zaplacení útrat. Pozadí všeho ovšem chápeme: Primas zřejmě nechtěl dovolit, aby se katovi synové šli učit řemeslu. Ostatně zdá se, že spor přece jen vyhrál kat."

Další syn kata Zelingera se jmenoval Jan a hodlal se vyučit punčochářem. Z další pře je patrné, že potomci katů a pohodných byli pro ostatní jen osobami té nejnižší kategorie a dle toho se s nimi také mělo jednat: "Jan Zelinger, patrně již podroušený, si vypůjčil kord od Ondřeje Millera a přesto, že magistrát zakazoval učedníkům nosit takovou zbraň, začal se jí ohánět a křičel: ,,Aby mě všecky čerti vzali, já musím toho punčocháře (čímž myslel svého mistra) hned zabít a jestli on se neskreje, teda kohokoliv tady v Kostelci zabit a už místo opatřený mám, kam se skreju a kdybyste mne i dostihli, na to, abych utracen byl, nic víc nedám. ,,A hned žádal, aby mu otevřeli skříň, v níž byly šaty a aby mu je vydali. Milí měšťané zřejmě statečností neoplývali, Skříň hned otevřeli a šaty mu vydali, patrně, aby byl od něho pokoj, Nebylo to však nic platno. Zelinger se hned sháněl po zvoníkovi a pak s kordem v ruce hledal toho punčocháře a tak nezbylo než se spasit útěkem. Kdo zuřivce nakonec přemohl, nevíme, ale je jísto, že byl přemožen a vsazen do šatlavy. Jenomže tam dlouho nepobyl. Podařilo se mu utéci, vnikl mistrovi do dílny, popadl housle a rozbil je o kříž na ulici před kostelem sv. Jana stojící a pak se rozběhl do Stříbrné Skalice zapřísahaje se, že v Kostelci musí jednoho zabít a že na něho bude číhat. O tom všem napsali měšťané list panu hejtmanovi na zámek, ale výsledek stížnosti neznáme. Dá se ale čekat, že zbojníka přece jen polapili a nechali ho v šatlavě vychladnout."

katovna

Kostelecká pohodnice na dobové pohlednici v majteku kosteleckého muzea.

Z důvodu, že se žádný ze synů Václava Zelingera nestal ani pohodným, ani katem, prodal Václav 29. října 1745 katovnu svému bratru Josefu Zelingerovi za 2900 zlatých rýnských. Oba pak spečetili tuto smlouvu téměř shodnými pečetěmi s obrazem panny se zavázanýma očima, která  drží v ruce meč a váhy. Odpadávání od katovského prokletí u Zeligerů pokračovalo i nadále. Ani další potomci se nestali v Kostelci pohodnými, ani neprovozovali katovské řemeslo. Po třech letech, tedy 12. května 1743 tudíž Josef prodal dům čp. 124 jinému katu a to Jakubu Svobodovi za 1260 zlatých rýnských. Černokostelecký kat měl ovšem celou řadu povinností ke své, tedy k černokostelecké vrchnosti. Lichtenštejnové platili zdejším katům a pohodnými každoročně nemalý deputát. Velice přesně je sepsán právě v této kupní smlouvě z roku 1748 a zde se uvádí, že podle ní kat a jeho pacholci dostávali ročně 5 strychů pšenice, 10 strychů žita, 4 strychy a 2 věrtele ječmene a stejně tolik hrachu, 60 strychů ovsa, 90 žejdlíků soli,45 liber masa (20 kg), 3 sudy piva a 4 kopy otýpek dřeva na otop. Zdejší kati a pohodní stahovali kůže z padlých zvířat a byli povinni je dále postoupit do panské koželužny. Za to ovšem dostávali odměnu podle tehdy platného ceníku: z padlého vola 1 zl. 30 kr., z běhouna 45 kr., zkrávy 1 zl., z dvouleté jalovice 15 kr., z telete 15 kr., z koně 54 kr. a z hříběte 27 kr. Popravčí mistr a ras v jedné osobě Jakub Svoboda vykonával v Kostelci svůj úřad až do roku 1765. 15. července 1765 vydala císařovna Marie Terezie reformu o restrikci hrdelního soudnictví v Čechách, podle níž byla většina hrdelních soudů zrušena. Všechna města, která musela bourat šibenice, odstraňovat pranýře a stínadla tak jednorázově přicházejí o nezanedbatelnou část svých příjmů. Kostelec patřil mezi ně. S restrikcí Marie Terezie umírá ve stejném roce i kat Svoboda a jediným vlastníkem kostelecké rasovny se tak stává jeho vdova Judita Svobodová. Stalo se tak 1. ledna 1766. Judita Svobodová byla po smrti svého syna Jakuba a snachy Anny ustanovena jedinou poručnicí vnuka Jana Svobody. Když mladý Jan Svoboda dosáhl plnoletosti, prodala mu Judita 9. května 1778 dům čp. 124 za 3000 zlatých rýnských. Tento chasník dům však za svého života značně zadlužil. A nebyly to na tehdejší dobu nijak zanedbatelné částky. Například dlužil u místního měšťana Jana Boucala 750 zlatých. Na stáří se pak rozhodl objekt prodat a učinil tak 10. ledna 1811 za úctyhodných 3396 zlatých. Novými majiteli se tak stali Jan a Marie Niklovi, kteří i nadále vykonávali funkci místních rasů. Ti v Kostelci žili až do své smrti. Ještě před ní ovšem předali 20. srpna 1832 budovu v hodnotě 2440 zlatých svému synovi Josefu Niklovi.

 V kostelecké pohodnici se sice měl tu čest ohřát i jistý Josef Schmied (*1784), jemuž se 30. 7. 1813 narodil syn František. Matkou mu byla Langmayerová Františka (*1788). Zde však stopy mizí a na podobné jméno už v historii kostelecké pohodnice nelze narazit. Nutno podotknout, že kostelečtí drnomistři měli jako mrchoviště - rozuměj pohřebiště padlých zvířat, určený mimo jiné i pozemek v Kašově rokli. Mimo jiné píšu proto, že s postupným růstem obce a jejím stavebním rozmachem dále od hradeb města vyvstával radnici problém kam odklízet padlý, nebo infekcí schvácený dobytek a toulavé psy. Nabízí se varianta pozemku jihozápadně pod šibenicí, ale destinace tohoto místa je z mé strany čistou spekulací. Těžko soudit a do hlav tehdejších pánů radních už neuvidíme.

Již známým jménem v kostelecké rasovně je Marie Niklová (*1808 - † 17. 12. 1855 v Benešově na souchotiny) dcera Jana Nikla (*1776-† 20. 8. 1826) a Marie Anny Kolingerové (*1778) Z tohoto manželství pak vzešli sourozenci Josef (*7. 2. 1799), Rozálie Františka (*19. 12. 1812 - † 28. 8. 1818), Františka (*1. 1. 1815), Ludmila (* 24. 2. 1817 - † 7. 8. 1817), František (* 25. 11. 1818), Rozálie Veronika (* 23. 12. 1822) a Nikl Jan († 20. 8. 1826). Souběžně s touto rodovou linií Niklů prochází kosteleckou pohodnicí Hemmerová Josefa, která se vdává za Nikla Josefa, patrně bratra pohodného Jana. Josef je však uváděn povoláním jako rolník a není tudíž pochybností, že by se v rasovně zdržoval více než by bylo nezbytně nutné. I pohodný se totiž stejně jako kat mohl ze svého nechutného řemesla vyvázat a žít tak počestný život mimo opovržení ostatních. Rod pohodných Hemmerů byl však velmi rozvětvený a to především na Pelhřimovsku a v Jižních Čechách. Josef ovšem umírá předčasně a to v červenci 1844, a tak pohodnici v ceně 4595 zlatých dědí (úředně ale až 3. listopadu 1846) jeho nejstarší syn Josef Nikl. Krátce nato se Josef oženil s Josefou, roz. Hemmerovou z Kostelce a svatebním kšaftem z 10. března 1850 jí daroval polovinu domu čp. 124. V tomto okamžiku je ale nutno se vrátit o pár let zpět, abychom neopomněli dalšího muže, jenž měl pohodnictví v popisu práce. Byl jím po smrti Schmieda Josefa Tomáš Kubelka, vnuk Josefa Schmieda a Langmayerové Františky, syn Schmiedové Anny a neznámého otce, patrně tedy jistého Kubelky. Tomáš pojímá za ženu Antonii Svobodovou a v roce 1808 se jim narodí dcera Anna. Jméno Kubelka, potažmo Kubelková nadále v archivech nefiguruje a dá se úspěšně předpokládat, že tento rod vymírá po meči, nebo se stěhuje neznámo kam.

Mezi tím Niklovy děti dospívají a ujímají se opět rasovské práce. Umírá pohodný Jan Nikl a na svět přichází Nikl František (* 2. 8. 1826) vnuk Jana Nikla a jisté Barbory. A k němu postupně přibývají přírůstky sourozenců Anna (* 9. 4. 1830), Anna (21. 2. 1833) a dvojčata František a Josef (* 23. 2. 1834) Pohodnice je ale tou dobou připisována pohodnému Josefu Niklovi, synu Jana a Marie Anny Kolingerové. Josef je ženatý s chotí Marií (?) a z jejich manželství vzešlo pět potomků: František (* 24. 10. 1834), Terezie (* 14. 1. 1837), Marie (* 24. 1. 1839), Anna (* 22. 9. 1840), Anna (* 8. 1. 1843). Z vlastnictví rodu Niklů pak byla budova bývalé pohodnice vyjmuta 28. ledna 1885, kdy ji rodiče darovali svému zeti a dceři, Josefu a Anně Procházkovým. Niklovi žili ovšem v Kostelci až do třicátých let 20. století. Procházkovi však dům během svého života značně zadlužili, a tak byla po jejich smrti (1911 a 1909) uvalena na tuto parcelu 25. ledna 1911 exekuce a v následné veřejné dražbě byla 16. března prodána Janu Adámkovi, původem z Dobřejovic. Pro upřesnění - roku 1910 byla stará budova zbořena, aby ustoupila novostavbě čp. 124 a tudíž už se jednalo o přestavěný dům a nikoli o původní katovnu. Adámek pak 23. března 1911 prodal nemovitost manželům Josefu a Marii Šestákovým. Ti tu oba také žili až do konce života. Po smrti manžela v červenci 1930 tady hospodařila sama vdova Marie, která zemřela v březnu 1940 ve věku osmdesáti let. Podle sčítání z roku 1910 v domě žili celkem čtyři lidé.

Smrtí Františka Nikla přešla postupně pohodnická povinnost na město a rasovské řemeslo v Kostelci pomalu ale jistě zaniká. Není známo, že by tento poměrně silný, pohodnický rod vykonával svou práci i počátkem dvacátého století, byť třeba v jiné lokalitě. Přibližně sto dvacet let po zániku katovského řemesla končí v Kostelci i pohodnická živnost a domek nedaleko výpadovky na Prahu zůstává ponechán svému osudu. Jeho temnou minulost kompenzovaly krvavě rudé příběhy slavných katovských rodů Mydlářů a Zelingerů. Stál sice stranou počestných lidí, ale v jeho útrobách vždy usínali lidé byť stavu sníženého, leč řemesla městu potřebného ať už byl domovem popravčího mistra, nebo pohodných. Kosteleckou pohodnicí pomyslně uzavírám trilogii městského práva hrdelního s popravištěm, mučírnou i pranýřem a druhého dílu o městské katovně.

Závěrem mi dovolte neopomenout jednu zajímavost, která je bezprostředně spjata s mým kosteleckým průvodcem a místopisným znalcem, panem Bohatou. Jeho předci patřili k rasovskému rodu Niklů a v pozdějších letech mu bylo vyprávěno, kterak jeho předek, městský pohodný Josef Nikl vykonával své řemeslo v místní rasovně. Jako obyvatel města a znalec sousedských vztahů měl přehled o tom, který soused vlastní jaký dobytek. Práce rasa nebyla nijak laciná a když se milý soused potřeboval zbavit starého, vysloužilého koně, přivázal jej za hluboké noci k plotu rasovny. Usínal pak doma s pocitem, že ras zvíře odstraní a on ušetří nějaký ten krejcar. Starý a nemohoucí kůň neměl už pro hospodáře pražádný význam. Jenže zvíře, čekajíc na rasovu milosrdnou ránu mělo svého majitele a pohodný Nikl jej většinou poznal a jejich majitele dobře znal. Takový „filuta“ pak musel drnomistrovi stejně zaplatit, ať už chtěl, či ne. Mršiny pak pohodný většinou házel ze srázu Kašovy rokle, kde je časem voda odplavila oborou až k Českému Brodu. Starosti s hygienou si lidé tehdy patrně nijak nepřipouštěli a tak především v letních měsících se z dnes už malebného údolí musel linout opravdu nechutný zápach.

 

Prameny: Ottův slovník naučný díl XIX

Vladimír Jakub Mrvík – Historické topografie města Kostelce nad černými lesy, Dějiny Černokosteleckých domů – Město Kostelec 2011

Hrdelní soudnictví Českých zemí – Svátek, Šimek, Pardubice 1995

Lexikon nedotknutelných – Vyhlídka Jan, nakl. Sperat 2013

Geneaologie pohodných v Čechách K+V

Děkuji černokosteleckému muzeu v čele s panem Filípkem, dále pak Jitce Vorlíčkové z městské knihovy – bez ní by to prostě nešlo, váženému panu Bohatovi a všem lidem z Kostelce nad černými lesy, protože jsou to lidé hodní, ochotní a vstřícní.

Počítadlo návštěv TOPlist