Rasovna v Ostopovicích.

Pohodnice a mrchoviště zřízeny jsou k tomu účelu, aby na nich neškodně odstraněna, popřípadě zakopána byla veškerá zvířata zdechlá nebo nakažlivou nemocí stižená a zabitá, jakož i maso a vnitřnosti uznané za nezpůsobilé k požívání lidskému. Místo pro Pohodnice určené musí položeno býti tak, aby okolí jeho, respektive obecenstvo nikterak tím netrpělo a domácí zvířata nakažlivým nemocem vydána nebyla. Přihlíženo budiž také k tomu, by prameny studnic v blízkém okolí pohodnic nebyly znečišťovány. Proto pohodnice mají býti zřizovány na odlehlých místech a to ponejvíce na půdách písčitých. Jsou-li v nejbližším okolí prameny, budiž zřízeny pohodnice vždy pod nivou těchto. Každá účelně zařízená pohodnice má míti stáje pro dobytek, který podezřelým jest nemocí nakažlivou, jakož i klece a chlívky pro psy schytané nebo k dalšímu pozorování odevzdané. Zdechliny určené, aby byly zničeny na pohodnici, bývají tam zakopány nebo spáleny, podle okolností mohou také býti zpracovány chemicky a upotřebeny k technickým účelům. Ze zvířat, která nebyla stižena nemocí nakažlivou jednak člověku, jednak zvířatům, bývá technicky ponejvíce zpracováno: kůže, žíně, sádlo, kosti a rohy. Naproti tomu nesmí ani masa ani vnitřností padlých anebo z nákazy podezřelých zabitých zvířat upotřebeno býti k požití lidskému. Kosti ze zvířat nakažlivou nemocí stižených a na pohodnici zakopaných mohou býti upotřebeny k dalším technickým účelům pouze se svolením politického úřadu, teprve po několika letech až když zdechliny úplně zetlely. Poněvadž tím, že zdechlá neb odporažená zvířata nakažlivou nemocí stižená se dopravují na vzdálené pohodnice, nákaza snadno může rozšířiti se, musí každá obec postarati se o vhodné zařízení obecního mršníku, na kterém by uvedené zdechliny se zakopávaly (& 42. zák. z 29. 2. 1880 ř. z. čl. 35). Mršník tento podobně jako pohodnice budiž zřízen na místě odlehlém a ohrazen. Jámy určené k zakopání zdechlin musí býti tak hluboké, aby zdechlina do jámy této vhozená pokryta byla vrstvou hlíny ve výši 2 metry. Pohodnice a obecní mršníky podléhají dozoru zvěropolicejnímu.

Pohodní jsou tací lidé, kteří například v Rakousku jediné oprávněni jsou odstraňovati zdechliny a zakopávati je na místě náležitém. Výraz pohodný pochází od slova pohoditi; pohodný totiž má veškeré »pohozené« zdechliny sebrati a na mrchovišti zakopati. Jinak nazývají pohodného též abdeckerem, nebo rasem a drnomistrem. Původ těchto pojmenování nelze s určitostí zjistiti, nejspíše souvisí jméno to s překroucenými výrazy německými Wasenmeister-Rasenmeister. Kdo hodlá provozovati živnost pohodnickou, musí býti k ní způsobilý a úplně spolehlivý. Mimo to třeba, by pohodný osvojil si tolik vědomostí o nakažlivých nemocech zvířecích, aby vykonávaje povinnosti své, seznal podezřelý případ zdechnutí a učinil ihned povinné oznámení politickému úřadu. Co do vykonávání živnosti pohodnické jest pohodným v Čechách říditi se přesně předpisy, které na základě ministerského výnosu z 11. prosince 1859 čís. 21.468 vydalo c. k. místodržící dne 25. února 1860 čís. 5315. Chovati vepřový dobytek k účelu obchodnímu jest pohodným zakázáno (ministerský výnos z 10. května 1866 čís. 8823). Naproti tomu dovoleno jest pohodným, kteří provádějí živnost svoji bezúhonně, chovati vepře pouze k vlastní potřebě (ministerský výnos z 12. února 1891 čís. 10.779 z r. 1890, místodržící výnos z 22.ún. 1891 čís. 18.671)

Toliko mírně upravená citace svérázného jazyka Ottova slovníku.

Rasovská živnost byla od druhé poloviny osmnáctého století až do první poloviny století dvacátého zcela běžnou obživou lidí, kteří tento nelehký osud ve většině případů dědili po svých předcích. Zrušení trestu smrti ve velké většině měst a obcí Habsburské monarchie inicioval postupně už císař Josef II, nicméně jeho mladší bratr Leopold II hrdelní soudy reformoval natolik, že popravčí mistři v dotčených obcích a městech přišli o svou obživu a ve většině případů jim byla jejich ztráta kompenzována právě nabídkou pohodnické živnosti. Práce antouška byla potřebná kdejakému městu i menším obcím, protože chov dobytka, domácího zvířectva, koní a psů byl běžnou součástí obecního koloritu. Pohodný, stejně jako kat, stál ovšem nadále na nejnižším stupni společenského žebříčku a stále na něj bylo pohlíženo skrze prsty, tudíž jako na osobu nečistou, cti zbavenou a zavrženíhodnou. V přímém kontrastu s tím, jak na obecního rasa pohlížel okolní svět byl ten fakt, že jeho práce, stejně jako práce kata byla nadále nanejvýš potřebnou a v obci žádoucí. Už v dobách temného bludu kouzel a čarodějnictví přicházeli lidé v noci tajně a nepozorováni do obydlí městského kata pro rozličné talismany k čarování. Hodily se jim oprátky z oběšenců, krev sťatých, různé hřeby ze šibenic, ba i kusy těl a oblečení z popravenců. Nutno podotknout, že z těchto lidí, závislých na kouzlech a magii měl kat a jeho čeleď nemalý příjem a to mimo deputátních příjmů od obce a platu za katovskou práci. Nadto si finančně vypomáhal i výrobou rukavic, svící ze zvířecího tuku, různých lektvarů a mastí. Hodně popravčích mistrů se díky svému řemeslu vyznalo v lidské anatomii a tak napravovali různé zlomeniny, vykloubené končetiny, rány a kožní problémy. K nočním návštěvám katovny se tak odhodlávala i městská elita, která by za bílého dne okolo katova domku byť ani neprošla. Pohodný na tom byl prakticky podobně. Většina rasů už neovládala katovskou práci, ale z padlých zvířat a bylin mohl pohodný vyrobit ledasco léčivého, z kůží a roun potřeby na zimu, svíce z tuku, léčivé sádlo, kostní moučky a podobně. Jakožto obecní zmocněnec pobíral trvalý, ale minimální plat od dotyčného úřadu jemu nadřazeného, nicméně i on si mohl výrazně přilepšit  a to prodejem čehokoli, po čem byla poptávka. Netřeba pochybovat o tom, že rozsah pohodnických povinností a s tím spojená výše výdělku byly přímo podmíněny lokalitě, ve které dotyčný ras pracoval. Ne všude měli tito lidé na růžích ustláno.

I Ostopovice byly kdysi obcí, kde se o čistotu a sanaci obecního blaha staral pohodný. Obec samotná disponovala v první polovině 18. století katastrální výměrou jednotek, udávaných v hektarech:

252 rolí

26 luk

6,5 zahrad

19 vinic

64 pastvin

3,5 tvořily rybníky, jezírka a močály 

4,2 lesů

2,2 bylo neúrodných

6,5 tvořily řeky, potoky, cesty a silnice

V roce 1948 už se katastrální výměra obce rozrůstá. Ubývá luk, vinic a pastvin a přibývá stavebních parcel, ustupují rozvaliny starých domů a nastupuje pokrok. Údaje uváděné v tomto roce opět v jednotkách hektarů:

283,2 rolí

8,4 louky

17,8 zahrady

13,2 vinic

10,7 pastvin

23,1 lesů, křovin, palouků a parků

7,1 zastavěné plochy

0,52 neplodná půda

16,4 řeky, potoky, cesty a silnice

Úhrnná výměra katastrálního území však nedoznala přílišných změn.

Ostopovická rasovna na snímku neznámého autora.

Ostopovická rasovna stála vklíněna do břehu pod silnicí nad oválnou dolinou, nedaleko sokolského hřiště. Tehdy patrně pod číslem popisným 41, později 42 a po posledním zaměření zřejmě č. p.: 98. Vzhledem k tomu, že se topografická služba neobtěžovala přesně lokalizovat a popsat obydlí místního rasa, musíme vycházet z mapové orientace císařských otisků. Dnes můžeme toto místo ovšem přesněji lokalizovat v rozevřeném úhlu ulic Lípová a Osvobození. Kdo a kdy zdejší rasovnu postavil nám už asi historie neprozradí. Můžeme však s určitostí napsat, že stála už v první polovině osmnáctého století. V roce 1730 se zde narodil rasovský synek Hofbauer Jakub, jehož náplní práce bylo pohodnictví. Poprvé se oženil s jistou Eleonorou (1729-1766) není ovšem známo příjmení ani původ této ženy. Po její smrti pojal Jakub za svou zákonitou choť Faulovou Marianu (1746-1819). Hofbauer Jakub umírá 23. 7. 1787. Farní kniha nadále uvádí dvě jména patrně otce a syna Wenzelů (Venclů) jako majitelů pohodnice. Není známo kdy se otec Wenzel Gruber narodil, ani odkud na Ostopovicko přišel a je docela možné, že jeho původ sahal až za české hranice. Tady bohužel archivy už asi pomlčí navždy. Pokud bychom však vzali v úvahu fakt, že matrikáři netrpěli přílišnou pečlivostí a krasopisem, potom nám dává smysl zkomolenina, či překlad jména Václav. Musím se však podržet faktů a proto uvedu přesné znění Wenzel Gruber starší a Wenzel Gruber mladší. Ti totiž měli v tom čase pohodnickou živnost v Ostopovicích přidělenou. Ostatně po většinu času trvání pohodnictví zde pracovaly především rody Gruberů (psáno také jako Krobl, Grubr, Kuber, Krubl, Grobel, Suber atp. Jednalo se především o rody pohodnické, výjimkou ale nebyly ani rodové větve katovské či biřické.Václav (1759 - 30.7. 1821) byl prokazatelně pohodným a za ženu si vzal Faulovou (Hofbauerovou) Marianu (1746-1819), tedy vdovu po Jakubovi. Svatba se konala 18.5. 1789. Už za rok, tedy 25. 5. 1790 se jim narodila dcera Anna a později, tedy 12. 6. 1792 i syn Václav v místní matrice opět uváděn jako Wenzel. Ten umírá v roce 1855. Úmrtí jeho setry Anny není nic známo. Pohodný a domkař Václav III si bere 15. 9. 1817-18? za manželku Kláru Silnicovou (z pohodnického rodu Sylnitz) nar. 1795, dceru pohodného Václava Silnici a Terezie Červinkové  z Nových Hvězdlic u Vyškova.  Svatba se konala v Šaraticích na Vyškovsku a za svědky byli novomanželům Josef Lahoda z Leštiny a František Silnica ze Šlapanic. Společně měli deset dětí: Jana (15. 6.1818-10. 2. 1854), Josefu (28. 2. 1820- 31. 8. 1849 na epidemii úplavice ve Strážovicích u Hodonína), Jakuba (1822-?), Marianu (1825-3. 6.1828), Františka (6. 10.1827-12. 12.1828), Františka (25. 10. 1829- 12. 3. 1878 sebevražda oběšením pro kruté bolesti), Marianu (15. 12. 1831- 21. 1. 1833), Františka (30. 9. 1833 - ?), Josefa (22. 2. 1836- 25. 2. 1836) a Václava (28. 8. 1838- 12. 8. 1887). Posledně jmenovaný jako jediný umírá v Nových Hvězdlicích u Vyškova. Pohodnickou živnost v Ostopovicích prozatím vykonává František II, který si bere 28. 7. 1828 za ženu Františku Silnicovou ( 26. 9. 1828 - ?), dceru pohodného Antonína Silnici z Líšně a  Hotové Mariany z Nových Hvězdlic. Svatba se konala v Nových Hvězdlicích. V mezidobí se už někteří členové pohodnického a domkářského rodu Gruberů stěhují na jih k Hodonínu. Josefa si bere 24. 7. 1843 za muže pohodného a domkaře Jana Velebu. Svatba se konala v Ostopovicích. Děti Valentýn (10. 2. 1846 – 6. 4. 1849 na epidemii úplavice), a František (30. 5. 1848 – 7. 3. 1849) oba umírají ve Strážovicích u Hodonína. Pohodnický rod Gruberů se v polovině 19. století začíná štěpit na tři silné rodové větve: Hodonínskou, Hvězdlickou a Ostopovickou. Hodonínská větev pokračuje Janem, Lucií, Antonínem a Františkem, tedy potomky Františka Grubera II a Františky Silnicové. Posledně jmenovaný syn František (5. 12. 1859 - ?) si bere 28. 2. 1881 za manželku Marii Velebovou ze Strážovic. Rodová linie Velebů je před i po spojení s rodem Gruberů velice nejasná a další vazby by už mohly být spekulativní. Rod Gruberů končí svou pohodnickou činnost na Hodonínsku spojením těchto rodů, ze kterých vzešly děti Františka (1881-1881) a František (20. 8. 1883 - ?) Od této doby už potomci slavného rodu Gruberů zastávali spíše rolnická povolání, nebo pracovali jako dělníci v továrnách. Novohvězdlická větev pokračuje potomky rodů Gruberů, Silniců a Hotových.

Rasovna s číslem popisným 98.

Ostopovická pohodnice však nadále patří rodině Gruberů a to až do konce své existence. Světlo světa zde spatřili: Ferdinand (18. 11. 1856 – 12. 12. 1856), Vácav (14. 12. 1858 - ?), se oženil 3. 9. 1889 s Františkou Silnicovou (30. 3. 1867 - ?), Následuje Jan (1. 9. 1860 – 24. 11. 1861) syn Grubera Jakuba a Kanové Antonie, dcery pohodného Jana Kany z Manerova. Těm samým rodičům umírají záhy i další děti a to Gruber Jakub (14. 7. 1862 – 20. 7. 1862), Filip (25. 7. 1863 – 31. 7. 1863) ale jeho dvojče Jakub II přežil. Další smutnou etapou života těchto manželů je další mrtvé dítě. Byla jím dcera Mariana (1. 11. 1865 – 9. 11. 1865). Radost přišla do Ostopovické rasovny až se synem Františkem a to (9. 2. 1867 - ?). Ten se 26. 5. 1890 žení a bere si za ženu Stupkovou Jůlii (20. 2. 1865 - ?) z Bystrce. Další potomek tohoto velice plodného páru se jmenuje Jan (15. 1. 1869 - ?) Dále Josef (14. 1. 1871 - ?), Alois (12. 3. 1873 – 23. 3. 1873), Alois (7. 3. 1874 - ?), Františka (28. 5. 1876 - ?), Michael (4. 1. 1879 - ?) a Marie (11. 8. 1882 - ?). Za nejasných okolností se v matrikách vytrácí Jakub Gruber a nelze dohledat, zdali umírá, nebo se s Antonií Kanovou rozchází. Jisté ale je, že rodová linie Gruberů pokračuje jeho bratrem Václavem (1838 – 1887), který má za manželku Kanovou Marianu (1840 - ?), tedy dceru Kany Jana z Manerova a jisté Moniky. Jejich potomci se ovšem stěhují na Vyškovsko.  Jako poslední obýval Ostopovickou rasovnu, neboli „Grubrovku“ poslední z této větve a to Václav Gruber 1892-1970. Žil v zubožené chaloupce, kterou už ani on, ani jeho předci nijak znatelně neopravovali. Zub času se na domku podepisoval čím dál tím znatelněji a starý Gruber v něm žil sám se svou sestrou Josefou, které nikdo neřekl jinak než Pepina. Těžko doložit, zdali byl někdy ženatý, ale nejspíš ne, protože odpor k rasovskému povolání byl v lidech hluboce zakořeněn a tak možná na svůj stav rezignoval. Sám sice už pohodnické řemeslo nevykonával, ale bydlel v domku bez hygienických návyků, bez údržby a jakékoli, byť minimální modernizace. Čas poznamenal chalupu, i jeho samotného. Protože rasovské povinnosti už byl zbaven přibližně v roce 1937, živil se především jako sadař, ale pěstoval i zeleninu na prodej a píci pro zvířata. V polorozpadlém a vlhnoucím domku, který čítal všeho všudy hliněnou podlahu, pokoj a černou kuchyň žil společně s domácími zvířaty. Takové živobytí a soužití všeobecně už si dnes jen málokdo umí představit. A tak se Václav Gruber v potu tváře lopotil na svém záhumenku, až přišla pohroma v podobě ochrnutí. Ve válečných letech Grubera zavalil jeho vlastní kůň, který už stářím a slabostí nedokázal ustát život na vlastních nohou. Svého živitele a pána celou svou vahou zalehnul a nevratně mu tak poškodil páteř. Gruber sice přežil, ale do konce života už neudělal ani krok. Nicméně na své postižení nerezignoval a dál se plahočil po svém hospodářství, bohužel už jen za pomoci rukou. Ovoce česal nějakým „ráhnem“, ale zvládal i spoustu jiné práce, i když pouze v sedě. Jeho nevyčerpatelný životní optimismus, elán a chuť pracovat narušila až moudrá matka příroda. Stále častější a prudší deště postupně zaplavovaly údolíčko v okolí Grubrovky a postupně tak nahlodávaly stabilitu podloží celé stavby. Silně provlhlá a podmáčená rasovna neustála poslední bouřku počátkem šedesátých let 20, století (1957-8) a místní povodeň pohodnici takřka celou zničila. Pan Gruber chtě-nechtě musel dům opustit. Obec jej přestěhovala na výminek do vedlejšího statku paní Melounové, kterému v okolí nikdo neřekl jinak než „Melounka“. Pan Václav Gruber zemřel v roce 1970 ve věku úctyhodných 78 let. Úctyhodných poznamenávám proto, že při jeho životním stylu, stravovacích a hygienických návycích to byl dozajista vysoký věk. Na místě pohodnice už stojí nová zástavba a tvoří tak pomyslnou krycí desku na hrobě jedné zapomenuté, a přesto historicky velice zajímavé budovy, jejíž příběh psala nesmlouvavá historie už počátkem 18. století. Nakonec se poslední potomek Gruberů z Ostopovické větvě snad dožil alespoň čistoty, pomoci bližních a vlídného zacházení bez předsudků. Kde se nachází jeho hrob není dodnes zcela jasné a v době jeho smrti nebyl ani kdo by mu pomníček nechal vytesat. A tak vzhledem k tomu, že byl nemajetný a bez potomků, mohla jeho životní pouť skončit v tajemných prostorách brněnského krematoria.

Prameny a literatura:

Ottův slovník naučný díl XX

MZA Brno

Soa Třeboň

Geneaologie pohodných Vaněk – Klvanová - Sagitarius

Lexikon nedotknutelných, Vyhlídka Jan, nakl. Sperat 2013

Ostopovický zpravodaj 1/1996/V – Zaniklá zákoutí naší vesnice

Petr Gruber sen. z Hodonínské větve rodu Gruberů

Děkuji panu starostovi Ostopovic p. Janu Symonovi a panu Václavu Dudovi z Ostopovioc coby pamětníkovi za originální a cenné informace. Klobouk dolů před člověkem, který si ve věku 84 let stále vybavuje historii svého života a neváhá se o své vzpomínky podělit.

Fotodokumentace:

Autor, Ústřední archiv zeměměřictví a katastru v Praze, oldmaps.geolab.cz, Ostopovický zpravodaj 1/1996/V